Časopis Naše řeč
en cz

Pohádka jako překladatelský problém

Karel Horálek

[Články]

(pdf)

-

Lidová pohádka je složitý umělecký výtvor, složitý a také diferencovaný; nemá ustálenou podobu textu. Běžně se pohádkou rozumí jen fantastické vyprávění pro děti, ale pohádka je mnohem víc. Ve sbírkách lidových pohádek najdeme vedle fantastických pohádek také různá vyprávění o zvířatech, žertovné příběhy ze života nebo také různé příběhy vtipně vymyšlené, jsou zde též různé dobrodružné povídky, jež jsou sice také plodem fantazie, ale v nichž se děj rozvíjí bez účasti nadpřirozených mocností. Z pokladnic lidové tradice čerpala často literatura, a proto se k lidovým pohádkám a povídkám[1] najde mnoho paralel i v literárních výtvorech z dob dávných i novějších, a to tím spíše, že naopak také lidová tradice čerpá mnoho z literárních pramenů všude tam, kde je jí tento bohatý zdroj zpřístupněn.

[200]Pohádky patří k nejstarším uměleckým výtvorům vůbec. O tom svědčí jednak pohádkové prvky v nejstarších slovesných skladbách Indoevropanů (např. v Homérově Iliadě a Odysseji), jednak prastaré zápisy pohádek u starých Egypťanů (jsou staré téměř 4000 let). Je mnoho pohádek, které žijí v literatuře i v ústním podání po dlouhá tisíciletí v málo pozměňované podobě. To je třeba vysvětlovat tím, že společenské vztahy a vlastnosti lidí, které se v takových pohádkách obrážejí, jsou velmi obecné a existují v různých epochách dějin lidstva. Jsou to např. některé vztahy rodinné, statečnost, závist, vděčnost atd.

Tím je také třeba vysvětlovat neubývající oblíbenost pohádek zvláště mezi dětmi. Ale všechny pohádky, které kdy byly vymyšleny a zapsány, nejsou určeny pro děti. Je mnoho pohádek, které se pro děti nehodí, hlavně z výchovných důvodů. Platí to např. o různých rozpustilých satirách, které sice mají vysloveně pohádkový ráz, ale hodí se za četbu jen dospělým lidem. Již z této prosté skutečnosti vyplývají závažné vydavatelské problémy. Jak mají být sestavovány sborníky pohádek pro děti? Jak mají být odlišovány sborníky pohádek, které pro děti určeny nejsou? A jsou tu také problémy jazykové, hlavně jde-li o pohádky lidové. Nedílnou součástí jejich umělecké formy je i jejich ustrojení jazykové. Proto se běžně vydávají sbírky lidových pohádek (stejně jako sbírky lidové slovesnosti vůbec) v původních nářečních zápisech. Jde-li však o publikace určené širší čtenářské veřejnosti, jde se cestou kompromisu, neusiluje se o zachování místního svérázu jazykového do všech podrobností (hlavně po stránce zvukové).

Do lidových textů se pochopitelně nejvíc zasahuje, jde-li o edice určené přímo pro děti. V takových případech se často volí přímo převypravování (textová i syžetová adaptace), pohádku dětem na základě lidových předloh zpřístupňují nejčastěji zkušení literáti. Je to postup, který byl v dřívějších dobách při vydávání lidových pohádek uplatňován téměř všeobecně, tedy i v případech, když nešlo o publikace určené přímo pro děti. Užívala tohoto způsobu např. Božena Němcová, užíval ho také K J. Erben, třebaže každý z nich vycházel z jiných názorů na podstatu a smysl lidových pohádek.

Tohoto způsobu se samozřejmě užívalo i při překládání lido[201]vých pohádek jiných národů, třebaže již v menší míře. Tak např. Božena Němcová, jež se někdy při zpracování lidových pohádek pro tisk dávala vést více svou vlastní fantazií než lidovou látkou, o kterou se opírala, uplatňovala při překládání cizích pohádek více hledisko národopisné, chtěla v překladě zachovat co nejvíc místních zvláštností, a to i po stránce jazykové. Ponechávala proto v textu mnoho cizích výrazů; v pohádkách ze Slovenska se snažila dialogy reprodukovat v místním nářečí.

I v překladech cizích pohádek je však možno postupovat různě, nejsou tu žádným řídkým zjevem ani radikální textové úpravy a také stylistické transpozice. Je-li upravovatel zaměřen na čtenáře dětského, usiluje spíše o stylistické oproštění a jednoduchost. V české pohádkové literatuře novější doby setkáváme se však i s případy značně složitými. Jako příklad uvádíme úpravy překladových i domácích pohádek Marie Majerové. Ve sbírce „Čarovný svět“ (používáme vydání z r. 1927, což je nezměněný přetisk vydání dřívějších) je použito stylu, který má v moderní české literatuře obdobu nejspíše ještě u Vladislava Vančury. Jako svědectví svého tvrzení uvádíme zde úryvek z počátku oddílu „Černošské pohádky“ (s. 88):

„Dvě sestry dlouho bydlely svorně vedle sebe, obě byly vdovy a každá měla jedinou dcerušku. I stalo se, že jedna umřela a poručila sirotka svého péči a lásce pozůstalé sestry. Ale tato sestra činila velký rozdíl mezi vlastní dcerou a netí svou a nakládala s ní velmi tvrdě, považujíc ji spíše za služku než za přátelskou. Jednoho dne roztloukla ubohá dívka džbánek, když šla pro vodu, a nelítostná teta hned ji z domu vyhnala a zlostně jí zakázala, aby jí na oči nepřicházela, dokud by nepřinesla nového džbánku. Šla tedy, kam ji oči vedly, plakala, až přišla k bavlnovému stromu, pod nímž seděla bezhlavá stařena. Lekla se asi důkladně, zvláště když babice k ní promluvila a tázala se jí:

„Pověz mi, dceruško má, co spatřuješ na mně?“

Stylistické zvláštnosti (hlavně archaismy a knižní prvky) by bylo možno v daném případě vysvětlovat snahou sblížit toto pohádkové vyprávění se starobylým stylem vyprávění biblických, ale ostatní pohádky v knížce Majerové mají knižních až archaických obratů také dost, i když ne v takové míře jako v citovaném případě.

Dnešní naši překladatelé a upravovatelé pohádek stojí na stanovisku úplně odlišném. Říká-li R. Lužík v doslovu k svému překla[202]du pohádek Vuka St. Karadžiće („Srbské lidové pohádky“, Praha 1959), že „lidová próza má funkci vyprávěčskou, že je záležitostí mluveného slova a že je třeba vyhýbat se všemu, co je v češtině cítěno jako jev knižního vyjadřování“ (s. 406), mluví tím za dnešní náš překladatelský průměr. Ale nejde o věc tak samozřejmou, jak se na první pohled zdá. Je třeba pamatovat na to, že už sám zápis folklórního textu a jeho uplatnění ve formě literární mění radikálně celou situaci — z mluveného projevu se stává projev knižní. Tento knižní text je v srovnání s mluveným o leccos chudší, je zbaven např. gestikulačního doprovodu, svérázných kvalit hlasových (k těm patří i některé kvality rytmické). Už z této skutečnosti vyplývá, že jistá textová adaptace může být u publikovaných folklórních textů i žádoucí — jde-li o knihu, která je určena širší čtenářské obci. Menší textové úpravy jsou v populárních edicích folklórních textů také běžným zjevem.

Jde-li o pohádky přeložené, je třeba řešit také otázku nejasných míst v textu, zvláště jde-li o vypravování celkovým svým rázem odlišná od naší domácí tradice. V pohádkovém bohatství národů celého světa je mnoho společného, ale jsou zde také různé oblastní zvláštnosti, které mají i své překladatelské problémy. Vypravování, které je svým námětem úplně exotické, snese (a někdy si i přímo žádá) i stylistickou transpozici, stylistické povýšení. A jak konečně postupovat tam, kde překládáme text, který není čistě folklórní, jako jsou např. naše pohádky B. Němcové nebo německé pohádky bratří Grimmů (v obou případech jde zároveň o materiál značně různorodý). A jsou všechny Karadžićovy pohádky čistě folklórní?

U pohádek, kterým se dostalo vyhraněné formy nacionální literárními úpravami v starých sbornících, jako je např. arabská sbírka pohádek „Tisíc a jedna noc“, je ovšem situace podstatně jiná. Není proto nic překvapujícího, jestliže překládá tento sborník prof. F. Tauer způsobem, který je již dnes v naší překladové literatuře docela neobvyklý. Ve snaze zachovat co nejvíce stylových zvláštností originálu dospívá se zde k textu, který je z hlediska dnešního beletristického průměru přinejmenším silně knižní. Jsou zde běžné také různé archaismy (např. typu i vrátil se, vztažné zájmeno an aj.) a nejrůznějšími knižními výrazy je text přímo nasycen. Je to nejen [203]tím, že se překladatel snažil napodobovat stylistické zvláštnosti originálu, ale patrně také tím, že má sám zálibu v knižním, archaickém stylu.

I F. Tauer však dělá rozdíl mezi textem, který má být tak říkajíc odbornou formou českého překladu tohoto důležitého díla světové literatury, a textem, který má toto dílo zpřístupnit širším čtenářským vrstvám. Proto ve výboru, který vyšel v Klubu čtenářů pod názvem „Pravila Šahrazád“ (Praha 1955), provedl různé textové úpravy. Především text zkracoval na místech příliš naturalistických, vypouštěl také některé veršované vložky, jež se nevztahují přímo ke kontextu, dále některé podřadné detaily, které si vyžadují zvláštního výkladu po stránce věcné, pak některé zvláštnosti stylové, opakování aj. Menší stylistické opravy provedla nakladatelská redakce, patrně se svolením autorovým. Překladatel však k charakteristice těchto úprav v předmluvě dodává, že „všechny tyto škrty a úpravy nijak neporušují celkový charakter vypravování ani co do obsahu, ani co do kompozičního svérázu, jejž se ve svém překladu snažím co nejvěrněji vystihnout i za cenu dojmu stylové jednotvárnosti a archaičnosti“.

Podobně jako v jiných překladových edicích pohádek neobejde se překlad tak starobylých pohádek, jako je „Tisíc a jedna noc“, v poznámkové části bez aspoň zběžných srovnávacích poznámek, které by upozorňovaly na nejdůležitější paralely alespoň v slovanském lidovém podání. Takové srovnávací výklady jsou ovšem tím žádoucnější u překladů z pohádkového bohatství národů, které jsou nám kulturně bližší. U nich však bývají často tradovány pohádky až k nerozeznání podobné pohádkám našim. U těch by bylo třeba přímo upozorňovat, v které naší sbírce se příslušná paralela může najít.

Vydávání překladů pohádek je dnes u nás soustředěno do dvou nakladatelství (do Státního nakladatelství dětské knihy a Státního nakladatelství krásné literatury), občas vyjdou pohádky také v Mladé frontě a v některých krajských nakladatelstvích. V edicích Nakladatelství krásné literatury, jež jsou určeny dospělým čtenářům, uplatňují se více zřetele odborné, jednotlivé sbírky jsou opatřeny informační předmluvou a ke knihám se připojují i stručné oddíly poznámkové. Dosud však jsou jednotlivé svazky série „Lidové umění slovesné“ značně nejednotné nejen v úvodech a komentářích, ale také v zása[204]dách, podle nichž jsou výběry pořizovány. Vedle souborů českých pohádek zde vyšly v novější době např. „Běloruské pohádky“ (překlad redigoval akad. J. Horák, vyšlo 1957), vycházejí zde také antologie pohádek a zároveň písní (zatím jen „Písně a pohádky Lužických Srbů“, 1958). Nejobsáhlejší komentář byl dosud připojen k zmíněnému Lužíkovu překladu srbských lidových pohádek (1958), ale bylo by i tu možno leccos vytýkat.

Už z toho je vidět, že sestavovat poznámkovou část k překladovým sbírkám pohádek není věc snadná. To platí samozřejmě i o předmluvách, zvláště mají-li obsahovat charakteristiku osobitostí pohádkového bohatství toho kterého národa. Lužík předeslal svému překladu studii „Vuk Stefanović Karadžić a srbská lidová slovesnost“; ta má vcelku dobrou informační úroveň (stejně jako část poznámková), ale i zde postrádáme jednu důležitou věc: Mluví se zde o osobitostech folklórní srbské tradice, přitom jsou hlavně zdůrazňovány orientální (muslimské) vlivy. To je však rys, který je vlastní celé balkánské oblasti a někdy ji ještě přesahuje. Lužíkova charakteristika proto vůbec nestačí k tomu, aby odlišila srbské pohádkové podání od makedonského a bulharského. Za hlavní nedostatek však považujeme to, že se Lužík nezamyslel ani nad tím, kryje-li se Vukovo pojetí srbského národa s pojetím dnešním, kde jsou dnes hranice oblasti srbské a charvátské a jaké jsou rozdíly v pohádkových tradicích mezi národy celé Jugoslávie.

Sama překladatelská úroveň dosud vyšlých svazků „Lidového umění slovesného“ je poměrně dobrá, zvláště měříme-li ji staršími podniky tohoto druhu. Ale v celkovém uspořádání celé řady, to zdůrazňujeme na závěr ještě jednou, je možno ještě mnoho zlepšovat. Máme pochybnosti také o tom, je-li správné vydávat tuto folklórní sbírku, která je určena čtenářům dospělým, převážně v úpravách knih pro děti.

Svou vydavatelskou problematiku mají také pohádkové texty nářeční. Vydávají se někdy v znění spisovném, zvláště v edicích pro mládež. Je to dosti běžná praxe např. v Sovětském svazu. U nás se v novější době pro mládež nářeční texty úplně přepracovávají — uvádíme jako příklad pohádkové soubory J. Horáka. V edici „Lidové umění slovesné“ se vydávají Kubínovy sbírky v původním znění [205](v zjednodušené grafice) a jsou sem zařazovány i nové sbírky v stejné podobě (J. Jech), vyšly zde i „Moravské pohádky“ podle starších i novějších zápisů (O. Sirovátka). Naproti tomu se Dobšinského slovenské pohádky překládají. U nářečních textů se může počítat už jen s dospělejší mládeží, ta však mívá obyčejně jen malý zájem o pohádky. Ale z hlediska vlastivědného je jistě četba nářečních textů věc užitečná. A měla by se ve větší míře mezi českou mládeží propagovat i četba originálních textů slovenských, a to nejen pohádkových. Slovenské pohádky Boženy Němcové k tomu mohou být dobrou průpravou, třebaže je v jejich slovenštině nemálo prvků umělých.

Jazykově pedagogická stránka pohádek se nesmí podceňovat. U pohádek přeložených je třeba pamatovat na to, že mají i po jazykové a stylistické stránce zachovávat ve vhodné míře národní kolorit. V nakladatelských programech by se mělo ve větší míře pamatovat na reprezentativní výbory pohádek, při jejichž sestavování i při překládání se přiměřeným způsobem uplatňuje hledisko národopisné.

Teorii překládání pohádek se u nás dosud nevěnovala taková pozornost, jak by bylo žádoucí. Na pracovních konferencích Kruhu překladatelů referovala jednou překladatelka Z. Psůtková o svých zkušenostech s ruskými pohádkami (srov. Dialog, zprávy a materiály Kruhu překladatelů II, 1, 1958, s. 90n.). To je jistě málo. O oživení práce na tomto důležitém úseku teorie překládání usiluje v poslední době katedra slavistiky na filosofické fakultě Karlovy university. Letos na jaře byla na fakultě uspořádána diskuse o překládání folklórní literatury za účasti několika překladatelů a zástupců nakladatelství. Na programu byly kromě otázek jazykových také otázky výběru překládaných textů a otázky organizace nakladatelské práce. Hlavní část programu byla věnována rozboru Lužíkova překladu srbských pohádek (diskusi uvedl O. Berkopec).

V diskusi byly vysloveny také námitky proti tomu, jak se při výběru překladů a při volbě překladatelských metod postupuje v Nakladatelství dětské knihy. Překladatelé (jejich hlavním mluvčím byl J. Vladislav) hájili právo na volný překlad a adaptaci, respektive na přebásnění, při kterém je cizojazyčný pohádkový text jen základem k samostatné umělecké tvorbě. Proti takovému postupu nelze nic zá[206]sadního namítat, je však třeba pamatovat na to, že se takovým způsobem normální překlady lidových pohádek nenahradí.

Překladatele pohádek čekají stále ještě velké úkoly. I v překladech pohádek národů Sovětského svazu jsme ještě docela na začátku. Pro některé úseky ještě nemáme ani dostatečně připravené překladatele. Zatím se však někdy nevyužívá ani těch odborníků, které již máme (např. v orientalistice) a překládá se z druhé ruky. V Nakladatelství dětské knihy vyšel nedávno např. překlad etiopských pohádek podle angloamerického výboru. Na tento případ bylo v diskusi na filosofické fakultě upozorněno, Vladislav postup nakladatelství hájil poukazem na to, že původní texty habešských pohádek nejsou dosud v dostatečné míře přístupny. To však platí úplně jen pro centrální habešské oblasti, nikoli pro oblasti okrajové, např. Somálsko. I kdyby to však bylo pravda v plné míře, nevyplývá z toho nikterak, že by pro nás byly překlady afrických pohádek důležitější než např. překlady pohádek maďarských, bulharských i pohádek mnohých národů Sovětského svazu, na něž se dosud téměř nedostalo (na první místo bychom zde kladli pohádky národů kavkazských).

V poslední době se u nás zase začíná mluvit o nadprodukci pohádkové literatury. V této věci by měli mít hlavní slovo pedagogové, pokud jde o edice pro mládež. I zde je však třeba pamatovat na to, že překlady pohádek mají také svůj význam i z hlediska mezinárodního. Zájem o pohádky probouzejících se národů je i projevem sympatií s jejich politickým usilováním.

A to je zase o důvod víc, abychom se překladatelskou problematikou zabývali soustavněji a s čistým srdcem.


[1] Spojení „pohádky a povídky“ bylo u nás zcela obvyklé hlavně za dob J. Polívky; v tomto článku však dále mluvíme ve shodě s dnešním běžným územ prostě jen o pohádkách.

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 7-8, s. 199-206

Předchozí František Trávníček: Spojení typu já nešťastný!

Následující Břetislav Koudela: Potřeba výzkumu jazykového vývoje v tzv. pohraničí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1