Obraz staročeského hláskosloví ve vysokoškolské učebnici

František Cuřín

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Za redakce Jaromíra Běliče začala r. 1956 vycházet několikasvazková „Historická mluvnice česká“ jako celostátní vysokoškolská učebnice. Studujícím češtiny a slovanských jazyků vůbec se tak má dostat do rukou přehledný a přitom ucelený obraz mluvnické stavby starších stadií českého jazyka (hlavně údobí staročeského), a ovšem také uvedení do problematiky tohoto vývoje. Celé dílo bude vítaným obohacením naší jazykovědné literatury i proto, že starší práce tištěné — monumentální Gebauerova[1] „Historická mluvnice jazyka českého“ a Trávníčkova „Historická mluvnice československá“ — i některá vysokoškolská skripta (např. Dostálova a Vážného) jsou dnes už pro značný počet vysokoškolských posluchačů těžko dostupné. Nová vysokoškolská příručka bude dílem několika autorů. Nejdříve vyšel svazek třetí, „Skladba“, od akad. Fr. Trávníčka,[2] a r. 1958 následoval svazek první, Hláskosloví, od mladého olomouckého bohemisty Miroslava Komárka. O tomto svazku chceme dnes podat našim čtenářům zprávu.

Charakter, hlavní zásady práce i její poměr k zpracování hláskosloví v jiných historických mluvnicích určuje a vymezuje M. Komárek v předmluvě. Jádrem knihy činí ucelený, soustavný popis hláskového systému tzv. klasické staré češtiny, tj. češtiny 14. století. Omezuje proto výklady týkající se období předhistorického a po 14. století sleduje jen ty jevy, které jsou pro poznání českého hláskového vývoje důležité. Ve srovnání s Historickou mluvnicí Trávníčkovou velmi podstatně omezuje materiál nářeční. Odvolává se na něj nejčastěji tam, kde je třeba osvětlit vývoj jazyka spisovného (zalo[32]ženého na nářečí středočeském), nebo kde je možno starší stav obecně český doložit archaickými pozůstatky jevů v dnešních nářečích.

Komárek sleduje jazykové jevy i jejich změny nikoli jako jevy izolované, nýbrž jako součást fonologického systému a jeho vývoje. Jak jsme už řekli, soustřeďuje svoje výklady především na jazyk 14. století. Proto svou knihu pokládá spíš za „staročeskou mluvnici s historickými perspektivami než za historickou mluvnici v tradičním slova smyslu“ (s. 5). Aplikace tohoto pohledu na český historický materiál v takové šíři je u nás nová, a proto se Komárkovy výklady často liší od výkladů Trávníčkových nebo Gebauerových. Některé důležité partie shrnují nebo zase předjímají vlastní Komárkovy studie o vývoji staročeského hláskového systému, uveřejňované v našich i cizích publikacích (ve Studiích a pracích lingvistických I, 1954, s. 40n., v Zeitschrift für Slawistik I/4, 1957, s. 14n., II/1, 1958, s. 52n., v Listech filologických 5, 1957, s. 264n., 6, 1958, s. 98n.). Přitom Komárek stejně jako dříve Trávníček vychází především z materiálu Gebauerova, často jej však jinak interpretuje nebo i doplňuje materiálem vlastním.

Vedle autorovy předmluvy stojí v čele knihy ještě Úvod K. Horálka, podávající na deseti stranách (7—16) přehledné poučení o místě češtiny mezi slovanskými jazyky (hlavně západními) a charakterizující vývoj českého jazyka do 14. století. V pojetí i v jednotlivostech se Úvod shoduje s Komárkovými obšírnějšími výklady, obsaženými v první kapitole vlastní mluvnice. Jediný podstatnější rozdíl je v poučení o tzv. epentetickém (vkladném) l v původních skupinách „retnice + j“ v západoslovanských jazycích. Kdežto Horálek přijímá výklad o epentetickém l pouze v kořenných slabikách sloves pl’váti, bl’váti (s. 9), Komárek tento případ výslovně odmítá. Zřejmě přijímá novější etymologie, podle nichž je v slovese bl’váti souhláska l původní a v slovese pl’váti analogická.[3]

První oddíl vlastního Komárkova hláskosloví je věnován poučení o hláskovém systému západoslovanských kmenových nářečí před rozpadem slovanské jednoty, nejstarším hláskoslovným znakům češtiny a českým hláskoslovným změnám do konce 13. století (s. 19—60). Už tady se projevuje základní „netradiční“ Komárkův pohled na vývoj jazyka. Pokud je to zatím vůbec možné, sleduje jednotlivé jevy v rámci systému západoslovanského nebo později českého, opíraje se o literaturu i nejnovější. Klade přitom důraz na ty jevy, které jsou pro český systém a jeho vývoj důležité (palatalizace souhlásek, harmonie slabiky, tj. tendence sblížit místo výslovnosti souhlásek a samohlásek v slabice, atd.). U jiných jevů, zvláště u obtížných a ještě [33]ne dost prozkoumaných, omezuje se správně jen na základní přehledné poučení (např. o prozodických prostředcích).

Výkladem o ztrátě nosovosti, o stahování, o vokalizaci jerů a o přehlásce a > ě se počíná poučení o vývoji samohláskového systému staročeského. Pokračování je zařazeno do dalšího, největšího oddílu knihy, nazvaného Hláskosloví 14. století. Tato část podává značně podrobný obraz celého hláskového systému a obsahuje nejvíc rozdílů od dosavadních mluvnic (tradiční tu zůstává především výklad o hláskách v proudu řeči, opřený o práce Trávníčkovy). Nejdůležitější pro změny staročeského systému je vývoj párové měkkosti souhlásek, její postupný rozklad a zánik v nářečí středočeském a vývojové zvláštnosti v nářečích jiných. S tímto vývojem jsou v tomto pojetí těsně spjaty i změny samohláskové. Komárek hledá a nachází vztahy mezi jednotlivými změnami a dospívá k závěrům zajímavým a často velmi pravděpodobným. Stejně tak je tomu i v přehledu vývoje od konce 14. století (s. 142n.), v němž Komárek objasňuje především další vývoj systému dlouhých samohlásek. Jeho závěry vyvozené z grafiky ay a au, u změn í > aj > ej a ú > au > ou a podepřené důvody systémovými se v jádře vracejí ke Gebauerovi (tak je tomu ostatně i jinde, např. u ztráty jotace) a snad v podstatě odpovídají skutečnosti. Na závěr je pak podán ještě „souhrnný obraz českého hláskoslovného vývoje“ (s. 158n.).

Tento krátký přehled kapitol nemůže ovšem zachytit celé bohatství Komárkovy knihy. Některé její závěry jistě ještě budou předmětem diskuse;[4] autor sám je si vědom prozatímnosti nebo nepropracovanosti některých závěrů (nebo návrhů na řešení problémů) a nemělo by smyslu vytýkat, že všechno nedořešil. Některé problémy za dnešního stavu vědění ještě ani zcela řešit nelze; mnohdy schází nový materiál. Ten bude třeba sbírat především pro studium vývoje hláskoslovných systémů jednotlivých nářečí, přičemž se jistě vyskytne i mnoho otázek teoretických. Komárek vykládá např. ztrátu jotace po retnicích ve východočeském nářečí velmi časným ztvrdnutím retnic (s. 106).[5] Zdá se však, že při vysvětlování a chronologii tohoto jevu nelze pouštět ze zřetele i souvislosti s východočeskou změnou retnic před ě, i v zubnice (srov. starší litomyšlské tena místo pěna, dežet místo běžet apod.). Tato změna má některé částečné obdoby i v nářečích polských a podle našeho mínění z palatalizovaných retnic vychází (neznáme ovšem její stáří). Podrobněji bude také třeba po[34]dívat se na nářečí jihozápadní, v němž paralela změn ej > ij a ou > ú je právě z hlediska systému velmi lákavá. Atd. Propracovat a někde i revidovat bude třeba i některá drobnější vysvětlení, která Komárek obvykle přejímá z mluvnic starších, nebo domněnky, které podrobněji neosvětluje. Tak např. nářeční tvar místního jména Noumětely není třeba vykládat jen stahováním eu v ú a pak změnou ú v ou, jak se to obvykle děje (s. 117). Toto stahování eu > ú bychom pak měli předpokládat i u jmen Neuměř, Neuměřice, Neuslužice, jež buď dnes mají tvar s -ou-, nebo jej mají od 16. stol. doložen.[6] Spíš než o stahování tu jde — aspoň v některých případech — o přizpůsobení nesystémové dvojhlásky eu dvojhlásce ou (nebo už au?). Podobné přizpůsobení dvojhlásky au dvojhlásce ou je snad možno vidět i v slovech Alběnice — Auběnice — Ouběnice, almara — aumara — oumara, jejichž nářeční vývoj Komárek pokládá za doklad „fonetické odlišnosti diftongu označovaného au od ou“ (s. 148). Grafika au zastírá totiž výslovnost i tady a přechod výslovnosti au v ou, podobný dnešní porůznu se vyskytující výslovnosti outo místo auto, restourace místo restaurace (znám u starších lidí v již. Čechách i ve východních Čechách), nelze zatím dobře časově určit. Ne dost jasná zůstává i po vysvětlení Komárkově změna předložkového a předponového v před retnicemi v u (např. v púšči > u púšči). Komárek ji vykládá disimilací, rozlišením dvou retnic (s. 123). Je možné, že tu bude vhodné vyjít ze starší obouretné výslovnosti v a z jeho různého splývání s předcházející samohláskou, jak to známe dnes z nářečí východočeského (bejvá v práci se někdy vysloví téměř jako bejvá u práci). Tím by se také lépe vysvětlilo, že někdy v staročeských textech je třeba číst v púšči, nikoli u púšči.

Ojedinělé buď zastaralé nebo málo pravděpodobné výklady nebo chyby tisku bychom v příštích vydáních navrhovali opravit. Tak např. slovo búda, bouda se dnes obvykle pokládá za původně slovanské, a německé Baude naopak za výpůjčku (s. 78),[7] ve slově jako nemluvíme o protetickém j- (chyba tisku místo jablko? — s. 114). Domnělý pozdní doklad na označení měkkého v ze štítenského Sborníku jindřichohradeckého z r. 1492, psaný Wawra z Giwian, se zřejmě netýká jediných českých Jivan (u Jičína), nýbrž Jivjan u Stříbra (Jivjany z Jivňany). Nejde tu tedy o označení měkkého v (s. 87).

Komárkova kniha jako vysokoškolská učebnice v značné míře splňuje metodické požadavky kladené na učebnice. Je přehledně rozvržena, neutápí se v podrobnostech a vybírá látku podle potřeb studentů. Autor se často dovolává literatury, cituje nejdůležitější starší vý[35]klady a zaujímá k nim stanovisko, ukazuje problémy a vede k jejich řešení. Uvážený výběr literatury, seznam pramenů a zkratek a v neposlední řadě i výklady o pravopise jsou knize na prospěch. Stylizace je většinou jasná. Je málo míst, kde bychom navrhovali úpravy, např.: na s. 29 se mluví o praslovanských intonacích, ražené a tažené. Je proto lépe na téže straně ponechat termín intonace ražená než přízvuk ražený; na s. 110 ve větě kromě slabikotvorné hlásky obsahovala slabika obvykle ještě další souhlásky by bylo vhodné škrtnout slovo další; na s. 122 bychom doporučovali uvést vedle staročeského tvaru koččí (= kočičí) i tvar kočtí, neboť je také doložen a na tomto místě dokumentuje změnu čč v čť.

Tyto připomínky nechtějí se nikterak dotýkat hodnoty a významu Komárkovy práce. Jeho „Hláskosloví“ má vysokou odbornou úroveň a otvírá nové pohledy na vývoj našeho jazyka. Je to kniha potřebná i vítaná, v mnohém ohledu průkopnická a podnětná.

---

[1] R. 1958 vyšla péčí Ústavu pro jazyk český 2. část III. dílu Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého (Časování) s opravami a doplňky akad. Fr. Ryšánka.

[2] Viz referát Jar. Bauera v Naší řeči 41, 1958, s. 36n.

[3] Viz např. u V. Machka, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského, Praha 1958, hesla blíti, bliji a plíti, pliji.

[4] Např. s datováním přehlásky a > ě nesouhlasí F. V. Mareš v čl. Domnělé doklady české přehlásky a > e v církevněslovanských textech, Slavia 28, 1959, s. 134.

[5] Týž výklad je i v čl. Zur Entwicklung des tschechischen Vokalsystems, Zeitschrift für Slawistik I/4, s. 32.

[6] A. Profous, Místní jména v Čechách III, s. 219n.

[7] Srov. u Machka s. 39, heslo bouda, u Holuba-Kopečného s. 74, totéž.

Naše řeč, volume 43 (1960), issue 1-2, pp. 31-35

Previous Marie Těšitelová: K poměru přídavných jmen těsný a úzký

Next Lubomír Doležel: Bulletin Vysoké školy ruského jazyka a literatury II