Nárokace?

Zd. Hrušková

[Okénko z naší poradny]

(pdf)

-

„Je nutno zajistit nárokaci; proto předložte požadavky na nárokaci ihned.“ To je citát z oběžníku ředitelství jednoho národního podniku. Zaměstnanci závodu se přiznávají, že této větě dobře nerozumějí, zvláště mají pochybnosti o správnosti slova nárokace.

Všimněme si nejdříve jenom slova nárokace, a to jak po stránce slovotvorné, tak po stránce významové. Je nutno odpovědět na otáz[310]ku, zda je toto slovo tvořeno ústrojně, podle slovotvorných zásad češtiny, a zda je jeho význam takový, že je ho nutně potřebí k obohacení naší slovní zásoby.

Na první část otázky můžeme odpovědět ihned: výraz nárokace musíme odmítnout jako utvořený neústrojně. Jeho základ je původu domácího, přípona -ace vznikla ze zakončení četných podstatných jmen latinských na -atio, je tedy původu cizího. Příponu -ace známe z mnoha slov přejatých, např. aprobace, propagace, klasifikace, regulace, okupace a četných dalších. Připojujeme ji k cizím základům, zpravidla latinským; často je pouhou náhradou latinského -atio, např. v slovech aprobatio (schválení), propagatio (rozmnožování, rozšiřování), occupatio (obsazení něčeho), declaratio (projev, objasnění, osvědčení) apod. Tato jména — v latině na -atio, v češtině na -ace — jsou tvořena ze slovesných základů (v češtině jsou to slovesa na -ovati) a většinou si podržela význam slovesného podstatného jména: aprobace = aprobování (schválení), klasifikace = klasifikování (třídění, hodnocení) atd. V některých případech se vedle toho vyvinul význam nový, totiž ‚výsledek slovesného děje, často konkrétní předmět‘, a ten někdy dokonce úplně převládl, např. publikace, původně ‚uveřejnění, vydání na veřejnost zpravidla tiskem‘, znamená nově též ‚dílo vydané tiskem‘; dedikace není jen ‚věnování knihy ap. někomu‘, nýbrž též ‚věnovací text‘, delegace ‚zplnomocnění‘ nabylo též významu ‚ti, kteří byli delegováni, zvolení zástupci, poselstvo‘.

Vyložili jsme, že příponou -ace jsou tvořena slova od cizích základů, a to většinou slovesných. Pokud jde o výraz nárokace, je zřejmé, že není oprávněn v naší slovní zásobě ze dvou důvodů: Ve slově nárokace je základ neslovesný (nárok-) a nadto domácí, nikoli cizí. Jde tedy o tzv. slovo hybridní, utvořené spojením prvku domácího a cizího (přípony -ace). Tento způsob tvoření slov je však v češtině neživý. Máme sice několik již starých slov takto vzniklých, jako houslista, husita, hrubián, nadace, korunovace a dosti slov na -ismus, jako čechismus, moravismus atd., která se stala pevnou součástí naší slovní zásoby. I přípona -ace tedy pronikla — už také dávno — ke dvěma českým základům, takže vznikla hybridní slova korunovace (kontaminací latinského coronatio s českým korunování) a nadace (analogicky podle apelace a kontribuce vedle českého nadání) ke slovesu nadati;[1] tato slova už dnes vůbec nepociťujeme jako utvořená pomocí cizího prvku. Další nová slova však tímto způsobem netvoříme, protože je to způsob češtině cizí a není pro vznik nových českých slov nutný.

[311]Výraz nárokace je tedy neústrojný, a nejen to, je to i novotvar zbytečný. Ve spisovné češtině dosud nemáme sloveso nárokovat, užíváme zpravidla dvojslovného vyjádření činit si nárok, mít nárok, uplatňovat nárok na něco. Sloveso nárokovat i podstatné jméno slovesné nárokování se v poslední době vyskytuje v projevech administrativních a právních vlivem slovenštiny, jde tedy o slovakismus.[2] A i kdybychom se nestavěli zcela odmítavě ke slovesu nárokovat, musíme ostře odmítnout neústrojně a zbytečně utvořené slovo nárokace, které nemá v naší slovní zásobě oprávnění.

Zbývá nám ještě odpovědět na druhou část otázky, kterou jsme si na počátku položili. Jaký je význam tohoto slova a jaká je jeho potřeba v jazyce. Autor vět, které jsme citovali na počátku, chtěl v první části spojením zajistit nárokaci zřejmě vyjádřit, že je třeba učinit taková opatření, aby mohly být splněny nároky zaměstnanců. Výraz nárokace tu má tedy význam ‚nárok, nároky‘. Z druhého spojem, předložte požadavky na nárokaci, však vyplývá, že si autor dostatečně neujasnil ani význam slova nároky; kříží se mu s významem podstatného jména požadavky, a proto je celé spojení nesrozumitelné. Nešlo přece o zjištění, jak jsou zaměstnanci nároční nebo na co mají nárok, ale o zjištění toho, co potřebují, požadují. Je tedy výraz nárokace v tomto spojení dvojnásob nesprávný.

Obojí spojení bylo možno vyjádřit běžnými srozumitelnými výrazy českými, i když by ovšem celá věta nevypadala tak „odborně…, např. takto: Ohlaste ihned své požadavky, aby bylo možno zajistit jejich splnění.

Z tohoto případu je pěkně vidět, kam někdy vede přehnaná snaha po tzv. administrativně odborném vyjádření: k nesprávnému tvoření slov, k významové nejasnosti, k nesrozumitelnosti.

---

[1] Srov. Naše řeč 10, 1926, s. 235n.; Fr. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny I, 1948, s. 430, § 315.

[2] Jazykový koutek Čs. rozhlasu, 1. výběr, 1949, s. 170.

Naše řeč, ročník 42 (1959), číslo 9-10, s. 309-311

Předchozí Kvido Hodura, Vladimír Šmilauer: Poznámka k etymologii místního jména Polička

Následující Jaroslav Machač: Dát souhlas s něčím, či k něčemu?