Časopis Naše řeč
en cz

O postavení podmětu po členech úvodních

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

Část další.

Není mým úmyslem zabývati se v tomto článku řešením otázky, jaký byl původní slovosled slovanský, třebaže podle dosavadního badání vědeckého (Bernekerova a j.) lze pokládati za prokázáno, že právě t. zv. logický pořádek, o slovese následujícím hned za [76]podmětem, jím najisto nebyl. Mně jde tu pouze o to, abych ověřil výsledky zkoumání Vodičkova, abych zjistil, je-li pořádek slov u Palackého skutečně takový, jak jej vylíčil Vodička, neboť tím pak stojí nebo padá i pravidlo obecné na tom výhradně založené.

Za tím účelem jsem zevrubně probral jednu knihu Palackého Dějin, a to dílu III. částku 1 (druhé opravené a rozmnožené vydání z r. 1870), vyličující počátky hnutí husitského; obsah této knihy, v níž se široká líčení poměrů střídají s vypravováním epicky klidným a nevzrušeným, jest zárukou, že tu ke zvláštním odchylkám od obyčejného slovosledu, obvyklým ve vypravování živém a vzrušeném, nebude zvláštní příležitosti. Abych zjistil správnost základní these Vodičkovy, že Palacký zachovává celkem logický pořádek i tehdy, je-li v čele věty příslovečné určení nebo věta příslovečná (vazba přechodníková), sebral jsem všecky doklady tohoto způsobu (z vět hlavních i vedlejších), přibíraje pro úplnost a důslednost i případy (mnohem méně četné), kde členem úvodním jsou ještě jiné rozvíjecí výrazy slovesné, t. j. předmět a t. zv. doplněk (slovesný přívlastek).[1] Výsledek byl dosti překvapující: z 1048 zaznamenaných případů vět o členu úvodním bylo 318 případů o pořádku logickém a 730 případů s t. zv. pořádkem přesmyklým (inversí); připadá tedy u Palackého na inversi 70 % všech případů, na pořádek přímý pouze 30 %.

Z tohoto číselného poměru mezi případy invertovanými a neinvertovanými jest tedy zjevno, že ve větách, začínajících jiným větným členem nežli podmětem nebo slovesem určitým, jest u Palackého inverse podmětu zjevem mnohem častějším než pořádek logický. Tato převaha invertovaných případů není nahodilá; neníť způsobena nahodilým nahromaděním případů téhož typu, nýbrž je konstantní, projevujíc se větší nebo menší měrou skoro ve všech typech větných, v nichž postavení slovesa a podmětu po úvodním členu lze pozorovati. Vodičkovy závěry vyvozené ze slohu Palackého jsou tedy nesprávné a byly by měly zníti spíše naopak, že totiž ve větách, začínajících výrazem příslovečným [77](slovním nebo větným), po případě předmětem nebo doplňkem, jest u Palackého pořádek přesmyklý (inverse) pravidlem a že jen v jistých případech (které by bylo nutno vymeziti) vyskytuje se také pořádek logický. Že Vodička vyvodil ze slohu Palackého závěry, které se neshodují se skutečným stavem věci, spadá na vrub jeho methodické nepřesnosti; obávaje se, aby ryze objektivní methodou statistickou nedošel výsledků nežádoucích, vybíral a stavěl oběma slovanským spisovatelům po bok z Palackého jen takové doklady, které se s jeho aprioristickou představou o ryze českém slovosledu shodovaly. S výsledky zkoumání Vodičkova pozbývá ovšem platnosti a závaznosti i obecné pravidlo o českém slovosledu, založené výhradně na Vodičkově rozboru slovosledu Palackého, a v otázce inverse po členech úvodních stojíme zase tam, kde jsme byli před článkem Vodičkovým, t. j. na názorech Dobrovského, Zikmundových, Gebauerových.

Českost slovosledu Palackého zůstává ovšem nedotčena okolností, že ve skutečnosti není ve shodě s názory, které si theoretik již napřed o vlastnostech českého slovosledu vytvořil a jichž potvrzení ve slohu Palackého uměle vyhledával. Zárukou je tu českost slohu Palackého vůbec, patrná a nesporná i při některých zvláštnostech, utkvělých z častého styku s prameny latinskými a německými. Lze tedy s dobrým svědomím vzíti sloh Palackého poznovu za podklad zkoumání o českém pořádku slov a předpokládati, že zásady, které z něho přesnější a pečlivější methodou budou vytěženy, budou zároveň příspěvkem k poznání českého slovosledu vůbec. Úkolem další části tohoto článku bude tedy vyšetřiti znovu, jak řadí Palacký podmět a sloveso určité ve větách o členech úvodních, a zjistiti bez předsudku a bez zaujatosti pro slovosled ten neb onen, kdy Palacký dává přednost slovosledu logickému a kdy inversi a jakým v tom i v onom případě právem.

Především pro celkovou charakteristiku slovosledu Palackého nutno opakovati, že ve větách o členu úvodním bývá inverse podmětu zjevem nepoměrně častějším než pořádek logický a že důvody, které ji způsobují, jsou jednak četnější, jednak jiné než ty, které dosud bývaly uváděny. Jednotného zákona, kterým by takřka naráz vyloženy byly všechny případy inverse na jedné a všechny [78]případy logického pořádku na druhé straně, ze slohu Palackého vyvoditi nelze; z něho možno vyvésti obecně jen zásadu zápornou, že totiž ani důvod k inversi, ani důvod k pořádku logickému neleží pouze ve vlastnostech členu úvodního, ať obsahových, ať formálních: vyskytujeť se celkem inverse i pořádek přímý právě tak po předmětě jako po příslovečném určení jakéhokoli významu, bývá zjevem dosti častým po úvodních členech rozsáhlých i krátkých, objevuje se právě tak po členech spojení myšlenkové navazujících (Bindeglieder), a tudíž málo přízvučných, jako po členech o přízvuku plném. Ani o tom se nelze na podkladě daného materiálu s jistotou vysloviti, je-li tak značná převaha inversí ve slohu Palackého také důsledkem delšího vývoje jazykového, či je-li hledati důvody její veskrze a pouze v jazyce Palackého samém; neboť mluviti o ustáleném nebo ustalujícím se usu jazykovém brání naprostá nezpracovanost staršího materiálu jazykového po této stránce. A tak obecně nutno přestati pouze na konstatování fakta, vyplývajícího ze vzájemného poměru mezi případy s pořádkem přímým a obráceným, že se ve větách o členu úvodním jeví ve slohu Palackého zřejmý a patrný sklon k inversi, a počítati s ním prozatím jako s veličinou danou.

Tento sklon, který na př. v němčině pokračoval až do konečného bodu vývoje a přešel v pravidlo, v šablonu, není však u Palackého dosti silný, aby rozhodoval sám osobě o inversi. Důkazem toho jsou případy pořádku přímého po členech úvodních, které, třeba byly v menšině, jsou přece poměrně dosti četné. Sklon k inversi se jeví tedy u Palackého spíše jako mírný tlak, který podporuje inversi, jsou-li ještě jiné příčiny k inversi pudící, který však nemá dosti síly proti důvodům, jež způsobují pořádek přímý; pouze v případech indifferentních, kde není cítiti zvláštních důvodů ani pro pořádek ten ani onen, působí sám a naklání vážky na stranu inverse.

Důvody, které mimo tento sklon a před ním působí na pořádek slov, jsou rozličné a neliší se celkem od důvodů, s nimiž se setkáváme při pozorování slovosledu vůbec.

Je to především význačně se projevující snaha o pořádek psychologicky přirozený, t. j. o pořádek shodný s po[79]řádkem představ nebo představových skupin v myšlenku se pojících. Pořádek ten záleží především v tom, že se k představě (nebo skupině představ) v mysli mluvícího již trvající, a tedy dříve osvojené, která jest východištěm myšlenky neboli jejím podmětem, druží další, nová představa (nebo skupina představ), která jest jádrem myšlenky neboli jejím přísudkem. Psychologický přísudek, jsa závažnějším členem myšlenky, vyslovuje se také ve větě přízvukem silnějším, kdežto psychologický podmět, jsa členem méně závažným a zpravidla už známým,[2] pronáší se s přízvukem slabším. Vyjadřujíce tedy myšlenky své pořádkem psychologicky přirozeným, klademe ve větě nejprve onen člen větný (nebo ony členy větné), který jest výrazem psychologického podmětu, naň pak navazujeme ten člen (nebo ty členy), jímž výrazu dochází psychologický přísudek; tím zároveň nabývá věta co do síly hlasu rytmu stoupavého. Avšak psychologický podmět a psychologický přísudek se neshodují po každé s podmětem a přísudkem grammatickým; odpovídáme-li na př. na otázku »co dělá váš bratr?« větou »bratr spí«, jest výrazem představy nově v mysl vstupující a tedy psychologickým přísudkem slovo »spí«, které je zároveň přísudkem grammatickým; odpovídáme-li však na otázku »kdo to tam spí?« větou »tam spí bratr,« je psychologickým přísudkem slovo »bratr«, které jest grammatickým podmětem. Pořádkem psychologicky přirozeným může býti tedy nejen pořádek přímý (logický), nýbrž i pořádek přesmyklý (inverse) podle toho, je-li jádrem myšlenky nebo-li psychologickým přísudkem grammatický přísudek, nebo grammatický podmět.

Příště dále.

[1] Za členy úvodní nepokládám ovšem pouhých výrazů spojovacích, t. j. spojek (souřadných i podřadných) a zájmen vztažných.

[2] Věty, v nichž by i psychologický podmět i psychologický přísudek vyjadřovaly představy nové (z nichž ovšem je psychologický přísudek vždy novější), jsou jen věty osamocené. Zpravidla však bývá některá představa (nebo skupina představ) mluvícímu i posluchači známa buď ze situace nebo ze souvislosti. Na př.: Byl jeden myslivec a ten měl čtvero synů; ti synové chtěli jít zkusit svět (Erben, Sto, 39.). Pod. v otázce a odpovědi: »A kam přišly ovce a pes?« ptal se Vilém. »Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly (Němcová, 52.). Svědectvím menší závažnosti psych. podmětu, jejímž důsledkem jest i slabší přízvuk, jest známá okolnost, že psych. podmět může zůstali i nevyjádřen. Na př.: »Viktorka má také svoji hvězdu?« »Má, ale je zakalena« (t., 19.).

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 3, s. 75-79

Předchozí Josef Zubatý: Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Následující Augustin Jar. Doležal: Proč vyučování jazyku mateřskému ve škole obecné se nedaří