František Trávníček
[Articles]
-
1. Ve výkladech o slovosledu stálých příklonek máme nejčastěji na mysli příklonky, které se vztahují k určitým slovesným tvarům: směji se, blýská se, vezmi si, řekni mu… Jsou však též příklonky vztahující se k slovesným tvarům a útvarům neurčitým, a to k infinitivu, k přechodníkům a ke zpřídavnělým participiím; např.: nelze se divit, musíme si uvědomit, chci ti něco říci; šel neohlížeje se; pravidlo týkající se příklonek. Nejednou se vyskytují ve větě oba dva typy vedle sebe; např.: radím ti | vzít si na cestu teplý oděv; oškliví-li se vám | sloužiti mu (Olbr.); snažím se | ho přemluvit.
Tato dvojitost má značný dosah pro slovosled. V „Mluvnici spisovné češtiny“ (II, § 562) mluvím sice o příklonkách typu „smát se“, ale nerozlišil jsem je dost ostře od příklonek typu „směji se“, ani jsem je neprobral v plném rozsahu. Jiná práce o této dvojitosti, pokud vím, není. Podrobnějším studiem této dvojitosti jsem se přesvědčil o tom, že je to jev složitý a že je třeba věnovat mu bedlivou pozornost. Předkládám výsledky svého pozorování s upozorněním, že je třeba tento jev sledovat dále.
Případy, kde se příklonky typu „smát se“ vyskytují, jsou sice celkem dosti časté, ale daleko ne tak hojné jako případy s příklonkami typu „směji se“. Rozpadají se na několik typů, z kterých jsou jednak některé častější, jiné méně časté, jednak některé složitější než druhé. Pro stručnost budu nazývat příklonky typu „smát se“ neurčité a jejich protějšky „směji se“ příklonky určité.[1]
Určité příklonky jsou dílem obsahové, dílem opisné. Např. ve větě „pokusil jsem se o to“ je obsahová příklonka se a opisná [130]jsem. Zvratné zájmeno se vztahuje k lexikálnímu obsahu určitého slovesa, kdežto jsem je výrazový prostředek mluvnického ztvárnění slovesa, má úkon opisný. Podobně je opisnou příklonkou bych ve větě „pokusil bych se o to“.
Opisné příklonky se chovají po stránce slovosledové tak jako určité příklonky obsahové, tj. kladou se za první větný člen neboli v rámci věty. Setkají-li se opisné příklonky s určitými, platí pravidlo o vzájemném postavení několika příklonek. Např. v našem příkladě stojí jsem před se.
Důležité však je, že obsahové příklonky určité mají vliv na slovosled ve větě, kde je též příklonka neurčitá, kdežto příklonky opisné nikoli. O tom viz dále v odstavci 8 a 11.
2. Poměrně nepočetný, ale osobitý a jasný je ten typ neurčitých příklonek, které se vztahují k přechodníkům, neboli typ příklonek přechodníkových. Pro jejich postavení platí týž základní zákon jako o příklonkách určitých tehdy, stojí-li přechodník nebo přechodníkový výraz na začátku věty. Např.: poobrátiv se usmál se starý (Rais); dívajíce se za ním, myslíme oba totéž (Glazar.). Příklonka se stojí za přechodníky, které jsou prvními přízvučnými slovy ve větě. Je tomu právě tak jako např. ve větách „dívali se za ním“, „poobrátil se a usmál se“.
Je-li na prvním místě ve větě jiné přízvučné slovo než přechodník, stojí příklonka hned za tímto slovem; např.: dlouho se za ním dívajíce…; trochu se obrátiv…; všemožně se snaže zabránit… I to je ve shodě se základním zákonem o postavení příklonek.
Častěji než na začátku věty stává přechodník, přechodníkový výraz v druhé části věty. Tu vystupuje rozdíl mezi příklonkami určitými a neurčitými. Jak jsem uvedl v článku „K postavení stálých příklonek po přestávce uvnitř věty“ (Naše řeč 42, 1959, s. 68n.), kladou se přechodníkové příklonky až za nesplývavé přechodníky, nikoli před ně: obyvatelé … mlčeli, dívajíce se na něho (Až.[2]); usmál se [131]náhle Batmanov, dívaje se upřeně (tamt.); řekl Batmanov, snaže se zachovat klid (t.); hroudy hlíny letěly na pás transportéru, pohybujíce se vzhůru (t.); vítají svůj pracovní den, dělíce se o tuto čest (t.). Tak je tomu též u přechodníku minulého: všecky toky velké i malé, spojivše se v jeden mohutný proud, plynou do moře (Olbr.).
Je zřetelně vidět, že tu přechodník, přechodníkový výraz jako celek, tvoří zvláštní, samostatný větný člen, kde se neurčité příklonky chovají tak jako v samostatné větě, tj. kladou se za první přízvučný člen přechodníkového výrazu, neboli v rámci tohoto výrazu.
Ve shora uvedených příkladech začínají přechodníkové výrazy přechodníky samými, a proto stojí příklonky hned za nimi: dívajíce se na něho; dívaje se upřeně atpod. Ale bývá tomu též jinak. Začíná-li přechodníkový výraz slovem jiným, klade se příklonka hned za ně: neustále se dívajíce na něho; upřeně se dívaje. Nebo: odešel, s nikým se nerozloučiv, ani se s nikým nerozloučiv; volali naň, ale šel, vůbec si toho nevšímaje. I tu však se příklonka klade za první přízvučný člen přechodníkového výrazu, v jeho rámci.
O tom, co stojí v přechodníkovém výraze na prvním místě, rozhoduje obsahová struktura celé věty. Přechodníkový výraz je sice samostatný člen věty, ale jako celek podléhá obsahovému členění celé věty, které se odráží ve slovosledu. Tak v dokladě „obyvatelé mlčeli, dívajíce se na něho“ je předmět „na něho“ obsahovým jádrem celé věty, stojí na jejím konci a přechodník „dívajíce se“ před ním. A protože je přechodník prvním členem výrazu, stojí jeho příklonka se hned za ním. V dokladě „odešel, s nikým se nerozloučiv“ je obsahovým jádrem věty sám přechodník, stojí proto na konci věty a jeho příklonka hned za prvním členem výrazu, a tedy před přechodníkem.
Z toho vyplývá, že se přechodníkové příklonky kladou nikoli v rámci celé věty, nýbrž v rámci přechodníkového výrazu samého. Vidíme to zřetelně v případech, kde je též příklonka určitá. Srov. výše uvedený příklad „usmál se náhle Batmanov, dívaje se upřeně“. Celá věta se rozpadá na dva úseky, v kterých se kladou příklonky tak, jako kdyby to byly dvě samostatné věty.
3. Kladení přechodníkových příklonek v rámci přechodníkového výrazu je odrazem toho, že je přechodník od původu samostatná [132]jmenná věta. O tom průkazně svědčí spojování přechodníků souřadnými spojkami se slovesnou větou v raném jazyce staročeském: jeden panošě ležieše a chrápě = ležel a chrápal; nechav jedenie i počě plakati = a počal plakat.[3] Odrazem původní větné platnosti přechodníků je dále jejich častá nesplývavá výslovnost s ostatkem věty, neukončená přestávka mezi nimi a ostatkem věty, jak je tomu ve shora uváděných příkladech.
Je nepochybné, že přechodníky namnoze ztratily větnou platnost, pociťují se za větný člen věty, s kterou původně tvořily souvětí. Je tomu tak zejména u přechodníků holých nebo málo rozvitých, ale přesto se příklonky kladou v rámci přechodníků samých, nikoli v rámci celé věty; např.: odešel | nerozloučiv se; šel | neohlížeje se atd., nikoli: odešel se nerozloučiv, šel se neohlížeje. Je to pozůstatek staršího větného skladu, zachovávání staré formy při novém obsahu, a to jako odraz nenáhlého vývoje jazykové struktury, který zdůraznil Stalin.
V případech s přechodníkovým výrazem po přestávce, např. „obyvatelé mlčeli, dívajíce se na něho“, mohlo by se zdát, že je slovosled „dívajíce se“, nikoli „se dívajíce“, následek postavení za přestávkou, za kterou se stálé příklonky většinou nekladou. Avšak případy typu „odešel | nerozloučiv se“, bez přestávky, svědčí tomu, že se slovosled „dívajíce se“ drží nikoli vlivem předcházející přestávky, nýbrž jako odraz původní větné platnosti přechodníků, jako živý archaismus.
Důkazem toho je ta okolnost, že se určité příklonky po přestávce uvnitř věty nejednou kladou. Je to v případech typu „Božena Němcová, rozená Panklová, narodila se ve Vídni || se narodila…“, o kterých vykládám v článku připomenutém v odstavci 1. Příznačný je tento příklad z Až.: Alexej, snaže se zabránit … výbuchu, se dotkl rukávu jeho kožichu. Určitá příklonka je hned po přestávce, kdežto přechodníková nikoli. A to je v Až. zpravidla tak. Z toho plyne, že se kladení přechodníkových příklonek v rámci přechodníkového výrazu samého pevně v jazykovém vědomí ustálilo.
4. Nasvědčuje tomu ještě jeden jev. V příkladech dosud uváděných je přechodník na konci věty, třebas ne na samém: obyvatelé mlčeli, [133]dívajíce se na něho; odešel nerozloučiv se. Bývá však tomu též naopak, tj. přechodník stává na začátku věty. Např.: (Škoda zpíval a) zpívaje | modlil se z hlubiny své duše (Jir.); stojíce na rozcestí | rozhlíželi se okolím (Rais); vychvátav na ulici, zastavil se (t.); poklekna před ně | modlí se (Holeč.); přišedši domů, převlékla se babička (Němc.); to řka, opřel se o stůl (Čap.); z Čech vytáhna, dá se v císařskou jízdu (Palac.); přijdouc domů | líčila jsem si zjevy ty (T. Novák.); neznajíce strachu, řítili se panfilovci do první bitvy (Moskva[4]).
Tu všude se klade určitá příklonka tak, jako kdyby věta začínala teprv za přechodníkovým výrazem. To nelze pochopit jinak než tak, že přechodník, přechodníkový výraz vystupuje jako samostatná jednotka, a že se tedy v následujícím ostatku věty klade příklonka v jeho vlastním rámci, nikoli v rámci celé věty. Protože je určité sloveso prvním přízvučným slovem ostatku věty, stojí příklonka za ním. Je to odraz původní větné platnosti přechodníku, která se sice již namnoze nepociťuje, ale má ještě dnes dosah pro kladení určitých příklonek.
U Raise čteme tento doklad: poobrátiv se | usmál se starý. Zdá se možný výklad, že je tu slovosled „usmál se“ místo „se usmál“ proto, aby se nesetkaly dvě příklonky, přechodníková a určitá. V ostatních uvedených příkladech se však dvě příklonky nestřetají, a přece se určitá příklonka zpravidla klade za své sloveso. Tak tedy ani v onom příkladě z Raise nevznikl slovosled „usmál se“ ze snahy předejít střetnutí dvou příklonek.
Vidíme, že z rozboru přechodníkových příklonek vyplývá též důležitá poučka pro příklonky určité: ve větách s přechodníkem na začátku kladou se určité příklonky v rámci ostatku věty, tj. tak, jako kdyby věta začínala za přechodníkem, za přechodníkovým výrazem.
5. Druhý typ neurčitých příklonek jsou příklonky vztahující se ke zpřídavnělým příčestím, zpravidla k přechodníkům. Zase jen pro stručnost nazývám je příklonky zpřídavnělé.
[134]Kladou se valnou většinou za své zpřídavnělé přechodníky; např.: pohlédl na odmlčevšího se (Vrba); ohlas tratících se drnkáčů (Jir.); jména skloňující se podle tohoto vzoru; díval jsem se mlčky na vracející se (Moskva);
prach se mísil s kouřem vznítivších se dřev (Stalingr.[5]); dunění děl se mísilo se hřmotem řítících se budov (t.); lidský organismus nemůže snést takové divoké peklo palby, otřásající se země a chvějícího se vzduchu (t.); nepříteli se někdy podařilo zpozorovat některý přesunující se proud (t.); v tom se odtud rozlehl hluk blížících se vozů (Až.).
Řidčeji se kladou před zpřídavnělé přechodníky; např.: elementárně se vytvořivší jednota (Gottw.); pravidlo dokonale se hodící na všechny případy; černé, hřebenu se vzpírající vlasy nazýval … žíněmi (Moskva).
Vidíme, že se zpřídavnělé příklonky kladou proti určitým příklonkám jinak. Ve větě „pohlédl na odmlčevšího se“ nestojí se v rámci věty, tj. hned za prvním přízvučným slovem ve větě „pohlédl“ (pohlédl se na odmlčevšího), nýbrž až za zpřídavnělým přechodníkem. Srov. např.: jména skloňující se podle tohoto vzoru || jména se skloňují; pravidlo dokonale se hodící na všechny případy || pravidlo se dokonale hodí…
Platí tu totéž pravidlo jako pro příklonky přechodníkové: zpřídavnělé příklonky se kladou v rámci zpřídavnělých přechodníků, nikoli v rámci celé věty. Obdobně jako přechodníky chápou se i zpřídavnělé přechodníky, zpřídavnělé přechodníkové výrazy, za samostatné útvary větné a jejich příklonky se kladou za jejich vlastní první přízvučný člen.
Výrazně se to projevuje ve větách, kde je též příklonka určitá; např.: prach se mísil s kouřem | vznítivších se dřev. Vedle určité příklonky se, stojící za prvním přízvučným slovem ve větě, „prach“, je neurčitá příklonka se, náležející do zpřídavnělého přechodníkového výrazu „vznítivších se dřev“ a stojící za jeho prvním přízvučným slovem.
6. Je otázka, zda je nějaká zákonitost v tom, že se neurčité pří[135]klonky kladou jednak za zpřídavnělý přechodník, jednak před něj. Zákonitost v tom je. Ve větě „pohlédl na odmlčevšího se“ je zpřídavnělý přechodník holý, a proto se příklonka klade za něj. Slovosled „pohlédl se na odmlčevšího“ byl by v rámci celé věty, nikoli v rámci přechodníku. Podobně: díval jsem se mlčky | na vracející se.
Také pro zpřídavnělé přechodníky rozvité platí pravidlo, že se stálé příklonky kladou nikoli v rámci celé věty, nýbrž v jejich vlastním rámci, ale záleží tu na obsahovém skladu zpřídavnělých přechodníků. Ten bývá různý, a proto je i postavení příklonek různé.
Je-li prvním členem rozvitého přechodníkového výrazu přechodník sám, klade se příklonka hned za něj. Srov. výše: dunění děl se mísilo se hřmotem | řítících se budov. Podobně: lidský organismus nemůže snést peklo palby, | otřásající se země; prach se mísil s kouřem | vznítivších se dřev.
Je-li prvním členem přechodníkového výrazu jiné slovo než přechodník sám, klade se příklonka buď hned za tento první člen, tj. před přechodník, nebo až za následující přechodník. Srov. výše: hřebenu se vzpírající vlasy || některý přesunující se proud. V prvním příkladě je se za prvním členem výrazu, za 3. pádem „hřebenu“, v druhém nikoli za prvním členem „některý“, nýbrž až za přechodníkem.
Záleží tu na obsahovém vztahu tohoto prvního členu ke zpřídavnělému přechodníku. V případě „hřebenu se vzpírající vlasy“ je prvním členem výrazu 3. pád „hřebenu“, který je předmětem děje vyjádřeného přechodníkem „vzpírající se“ a tím jej rozvíjí. V případě „elementárně se vytvořivší jednota“ rozvíjí příslovce „elementárně“ přechodníkový děj „se vytvořivší“ příslovečně. Jak 3. pád, tak příslovce tvoří tedy s přechodníkem významovou jednotku, a proto se klade příklonka hned za ně.
Jinak je tomu v ostatních případech, např.: jména skloňující se podle tohoto vzoru. Prvním členem celého přechodníkového výrazu je „jména“, ale příklonka se stojí až za přechodníkem. Příčina je ta, že slovo „jména“ nerozvíjí děj vyjádřený přechodníkem „skloňující se“, nýbrž je jeho nositelem, vykonavatelem neboli podmětem. Slovo „jména“ se nevztahuje k přechodníku „skloňující se podle tohoto [136]vzoru“ tak úzce jako v předešlých případech příslovce a 3. pád. Proto se příklonka klade až za přechodník, tj. za první člen přechodníkového výrazu v užším smyslu. Významovou jednotku tvoří s přechodníkem výraz „podle tohoto vzoru“, neboť rozvíjí děj jím vyjádřený. Tento výraz však nemá pro postavení příklonky žádný dosah, protože stojí až na konci rozvitého přechodníkového výrazu.
Nebo ve větě „nepříteli se podařilo zpozorovat | některý přesunující se proud“ je „některý“ prvním slovem přechodníkového výrazu, ale tvoří s podstatným jménem „proud“ nepřísudkový podmět: tohoto výrazu (přísudkově: proud se přesunoval). Proto stojí příklonka nikoli hned za „některý“, nýbrž až za přechodníkem, za prvním slovem přechodníkového výrazu v užším smyslu. Podobně ve spojení „pravidlo hodící se na všechny případy“ nestojí příklonka hned za podstatným jménem „pravidlo“, protože je to podmět přechodníkového děje. Řekneme-li „pravidlo dokonale se hodící na všechny příklady“, stojí příklonka nikoli až za přechodníkem, nýbrž za příslovcem „dokonale“, protože to — jak víme — obsahově rozvíjí přechodníkový děj.
Úhrnem vidíme, že se stálé příklonky kladou v rámci zpřídavnělého přechodníku podle jednotného pravidla, a to za první přízvučný člen přechodníku, přechodníkového výrazu. Různé postavení příklonek, dílem za přechodníkem, dílem před ním, je následek různého členění přechodníkového výrazu.
7. Třetí typ neurčitých stálých příklonek jsou příklonky vztahující se k infinitivu neboli infinitivní. I tu se ukazuje potřeba rozlišovat leckdy neurčité příklonky infinitivu, infinitivního výrazu od určitých, protože se infinitivní příklonky kladou nikoli v rámci věty, nýbrž infinitivu. Rozdíly mezi příklonkami infinitivními a ostatními neurčitými vyplývají z toho, že se infinitiv jinak začleňuje do věty než přechodníky a zpřídavnělé přechodníky.
Slovosled infinitivních příklonek neliší se od slovosledu příklonek určitých tehdy, má-li infinitiv větnou platnost. Např.: na koho se obrátit?; co si počít?; připravit se!; všichni se připravit!; pořád se dřít a jiný se jen válí a toulá (Jir.).
[137]Infinitiv tu má úkon věty tázací, rozkazovací (vybízecí) a v dokladě z Jiráska věty oznamovací (= někdo se pořád dře).
Příklonky tu stojí za prvním přízvučným členem infinitivní věty, ať je to infinitiv sám, nebo nějaký větný člen jiný, zcela obdobně jako ve větách s určitým slovesem: (nevím,) na koho se obrátil; připravte se; všichni se připravte; pořád se dře. Rozhoduje tu tedy stavba věty.
Jinak je tomu tenkrát, není-li infinitiv větou, nýbrž větným členem. Tu pak záleží na tom, jak je infinitiv začleněn do věty. Toto začlenění je různé, a proto je též postavení infinitivních příklonek různé. Lze tu rozlišovat dvě základní skupiny případů: jednak věty jen s příklonkou infinitivní a jednak věty též s příklonkou určitou, tj. vztahující se k určitému přísudkovému slovesu. Vedle toho vystupují rozdíly podle toho, zda je infinitiv s příklonkou závislý na určitém přísudkovém slovese, či na nějakém jméně. Proto se nabízí výklad podle různých typů.
8. Typ budu se koupat
Infinitiv, ke kterému se příklonka vztahuje, tvoří s „budu“ opsaný určitý tvar, takže se je vlastně příklonka určitá. Platí tu tedy plně základní pravidlo o postavení příklonek za prvním přízvučným členem neboli v rámci věty; např.: už se budu koupat; kdo se bude koupat; koupat se nebudu; že se ke mně nikdy nebude znát (Fučík, Report.).
Tak je tomu i tenkrát, má-li určité sloveso příklonku -li; např.: bude-li se kdo koupat. Infinitivní příklonka se stojí za -li.
V rámci věty se kladou i dvě infinitivní příklonky; např.: bude si ti stěžovat; budu si mu stěžovat; bude-li se ti (mu, mi) chtít (líbit).
9. Typ chci se přesvědčit
Jde o věty, kde je infinitiv s příklonkou závislý na určitém přísudkovém slovese. Infinitivní příklonka se nejčastěji klade jako příklonka určitá v rámci věty, tj. za první přízvučný větný člen; např.: dám se oholit, ostříhat; chci se napít; chci se o tom přesvědčit; chci ho přesvědčit; mám se zeptat; musím ti říci; nesmí se opalovat; umí (dovede) si poradit; může se stát, že…; nemohu se dopočítat (Fuč.); [138]cožpak se už nikdy nechceš do ní vrátit? (tamt.); zítra se dám oholit; půjdu se koupat; přijdu se na vás podívat; běž se tam podívat; nechal se děti proběhnout; kteří se chodili dívat na Němce (Až.); večer se půjdu projít.
Tak je tomu i tenkrát, je-li infinitiv s příklonkou závislý na určitém přísudkovém slovese jen nepřímo. Např.: musím se dát oholit; musím si dát vytrhnout zub; nechce si dát říci; chci si dát ušít oděv.
Infinitiv „oholit se“ závisí přímo na infinitivě „dát“ a teprve ten se přímo vztahuje k určitému slovesu „musím“.
Náleží sem případy, kde má infinitiv dvě příklonky; např.: chci se mu (ti) vyrovnat; chci si ho (tě) získat; chce si mě (tě, ho) získat.
Platí tu obecné pravidlo o pořadu několika příklonek; srov.: zdálo „se mu“, nikoli „mu se“.
Hledí sem dále případy, kde má určité sloveso opisnou příklonku, která se chová jako určitá, ale pro postavení příklonek infinitivních dosah nemá. Viz výše v odstavci 1. Podle obecného pravidla o pořadu příklonek stojí opisná příklonka před infinitivní. Např.: dal jsem se prohlédnout; byl jsem se koupat; byl jsem ho navštívit; počal jsem se odpovídat před nemilosrdným soudcem (Moskva); nemělo by se stát, aby… (opisné „by“ stojí před zvratným zájmenem).
10. Poměrně zřídka je možné dvojí postavení infinitivní příklonky, a to jednak v rámci věty jako v odstavci 9, jednak v rámci infinitivu, tj. na některém dalším místě ve větě než druhém, buď před infinitivem, nebo za ním. Např.: nemoc a bída | utajit se nedá (přísl.) || nemoc a bída | se nedá utajit; mladý muž chodil ho poslouchat (Sez.) || mladý muž ho chodil poslouchat; zašel ke mně smluvit si schůzku (Šrám.) || zašel si ke mně smluvit schůzku.
Rovněž poměrně zřídka se klade infinitivní příklonka jen v rámci infinitivu: tím donutíme nepřítele | předčasně se rozvinout (Moskva); my je svou chytrostí donutíme | hnát se (t.); aby nedovolil Němcům | přiblížit se k poručíkovi (t.); už po prvním boji jsme donutili německého velitele | zamyslit se (t.).
[139]Tu není dobře možné postavení infinitivních příklonek v rámci věty; brání tomu větný sklad a obsah. Postavením hned za prvním členem dostala by se příklonka, náležející obsahově k infinitivu, do sousedství se slovy, s kterými obsahově nesouvisí, a to by často vedlo k nežádoucímu pojetí. Tak ve větě „tím se donutíme nepřítele předčasně rozvinout“ vyvstal by nežádoucí smysl „donutíme sebe“. Ve větě „my se je svou chytrostí donutíme hnát“ mohlo by dojít k nežádoucímu smyslu „my se donutíme hnát je“.
Příklonka se tedy klade v rámci infinitivu ze snahy o výrazovou zřetelnost. Dobře to dosvědčuje tento doklad z Herbena: šup do síně | napít se vody. Citoslovce „šup“ má tu sice úkon určitého slovesa (= skočil), ale při slovosledu „šup se do síně napít vody“ mimoděk by spojení „šup se“ vystupovalo jako zvratné sloveso ve významu ‚vytratil se ap.‘ Tím by se porušila obsahová příslušnost zájmena se k infinitivu „napít“.
V přísloví „nemoc a bída utajit se nedá“ nestojí se hned za podmětem „nemoc a bída“ beze vší pochyby proto, že se za ním nezřídka vyslovuje neukončená přestávka: nemoc a bída, utajit se nedá. Pak je jeho postavení za infinitivem zcela ve shodě se základním pravidlem o stálých příklonkách.
V příkladech typu „dám se oholit“, uvedených v odstavci 9, kde stojí infinitivní příklonka hned za prvním větným členem, je větný sklad jednodušší, a proto k výrazové nezřetelnosti nebo nežádoucnosti nedochází.
11. Zvláštní skupinu tvoří tyto věty: neměli se kde (kdy) vyspat (najíst); neměli si kde odpočinout; neměli se čeho najíst; nemám se na koho obrátit; nemám si komu postěžovat;
není se čemu divit; není se kde vyspat; nebylo se kam vrtnout; není se oč přít.
Je tu skoro všude možné postavení příklonky za zájmenem: neměli | kde se vyspat; nemám | na koho se obrátit; není | čemu se divit; není tedy | oč se přít (LitNov.). Tu se pak nejednou vyslovuje po určitém slovese neukončená přestávka: neměli, kde se vyspat; není, čemu se divit.
Tato dvojitost je odrazem toho, že výrazy „kde se vyspat“ atd. [140]jsou — jak vyložil Zubatý — od původu samostatné tázací věty rozvažovací: kde se vyspat? = kde se mám vyspat, kde bych se mohl vyspat?; oč se přít? = oč bychom se přeli? Spojením těchto vět s „mám, je (nemám, není)“ vznikla vztažná souvětí, částečně dochovaná do dneška: nemám, kde se vyspat; není, oč se přít. V nich se příklonka zcela objektivně klade za zájmeno, jak tomu bylo i v samostatných větách „kde se vyspat?“. Vedle toho však původní tázací věty splynuly s určitými slovesy v jednu větu, zanikla přestávka mezi nimi a tomuto novému větnému skladu se přizpůsobil i slovosled tím, že se příklonky kladou hned za určité sloveso: nemám se kde vyspat. Někdy se však drží slovosled původní: nemám kde se vyspat. Je to obdoba s přechodníky; viz výše v odstavci 3.
Neboli: Vyslovuje-li se vztažná věta, od původu tázací, se svou původní větou souvětnou nesplývavě, klade se příklonka v rámci věty vztažné: nemám, kde se vyspat. Vyslovuje-li se splývavě, buď se zachovává slovosled původní, nebo se příklonka klade v rámci celé větné jednotky: nemám kde se vyspat // nemám se kde vyspat.
12. Typ snažím se ho přesvědčit
Infinitiv je tu závislý na určitém slovese jako v typu „chci se přesvědčit“ (viz v 9), ale proti němu je zde vedle infinitivní příklonky (ho-přesvědčit) ještě příklonka určitá, vztahující se k přísudkovému slovesu (snažím-se). Jsou tu tedy dvě příklonky obsahové, jedna určitá, druhá neurčitá. Ojediněle se vyskytují obsahové příklonky tři. Viz o nich níže.
Někdy je infinitiv s příklonkou závislý na určitém slovese jen nepřímo a přímo na jiném infinitivu, který na určitém slovese závisí přímo; např.: musím se pokusit | získat ho. Infinitiv „získat ho“ závisí přímo na infinitivu „se pokusit“, nikoli na určitém slovese „musím“; k němu se přímo vztahuje infinitiv „se pokusit“.
Hledí sem i případy typu „snažil jsem (snažil bych) | se ho přesvědčit“, kde je vedle dvou obsahových příklonek ještě určitá příklonka opisná jsem (bych), neboť ta pro postavení neurčitých příklonek dosah nemá. Viděli jsme v odstavci 9, že ve větě „chtěl jsem se přesvědčit“ s opisnou příklonkou jsem je slovosled takový jako ve větě „chci (chtěl) se přesvědčit“ jen s příklonkou infinitivní.
[141]13. V typu „snažím se ho přesvědčit“ kladou se někdy obě obsahové příklonky v rámci celé věty, tj. obě hned za první přízvučný člen. Např.: chystám se ho zítra navštívit; pokusím (pokusil jsem) se ho získat; snažím se ti vyhovět; snažím (snažil jsem) se mu co nejvíce pomoci; rozhodl jsem se mu napsat; sluší (slušelo by) se mu ve všem vyhovět; musím se ho pokusit získat; nesmíš se mu to bát říci.
Ve všech těchto příkladech je též možné postavení infinitivní příklonky v rámci infinitivu, infinitivního výrazu, tj. tak, že infinitivní příklonka není pospolu s příklonkou určitou: snažím se | přesvědčit ho; chystám se | zítra ho navštívit; pokusím se | získat ho; snažím se | co nejvíce mu pomoci || pomoci mu co nejvíce; rozhodl jsem se | napsat mu; sluší se | ve všem mu vyhovět || vyhovět mu ve všem; musím se pokusit | získat ho; nesmíš se bát | říci mu to.
U Němcové čteme: snad mi dají aspoň ohřáti se. Je dobře možný též tento slovosled: snad se mi dají aspoň ohřáti. Podobně: nedovolte mu | přiblížit se k postavením (Moskva) || nedovolte se mu přiblížit…; kdosi se pokouší | navléci mi střevíce (Fuč.) || kdosi se mi pokouší navléci střevíce.
Vidíme, že zde určitá příklonka stojí za prvním přízvučným slovem (členem), kdežto příklonka infinitivní se klade tak, jako kdyby byl infinitiv samostatnou větou. Ve větě „snažím se | přesvědčit ho“ stojí ho za infinitivem samým, protože je to první a jediné přízvučné slovo. Ve větě „chystám se | zítra ho navštívit“ stojí ho za příslovcem „zítra“, které je prvním přízvučným slovem celého infinitivního útvaru.
V mnohých případech však postavení příklonek v rámci celé věty, tj. pospolu, možné není a ústrojně se klade infinitivní příklonka v rámci svého infinitivu. Např. radí mi | neukvapovat se; radím ti | neukvapovat se; radím ti (radil mi) | vzít si teplý oděv; přeje (přál by) si | seznámit se s ním; oškliví-li se vám | sloužiti mu (Olbr.); snažím se | získat si o tom informace; že jste se odvážil | tropit si výsměch z našich lidí (Až.); nemohl jsem ho nutit | dát se prohlédnout; snažím se | dostat se tam; nám se nesluší | poddávat se panice (Až.); nemohl jsem se přinutit | položit se před Němcem (Moskva); hodí se to pro generála | starat se o záchody? (t.); už se nebudu stydět | zeptati se (Neum.).
[142]K nim přistupují též věty s třemi obsahovými příklonkami, buď s jednou určitou a s dvěma infinitivními, nebo s dvěma určitými a s jednou infinitivní. Např.: snažím se | získat si ho; pokusí se | stěžovat si ti; podařilo se mi | přesvědčit ho; poštěstilo se mu | opatřit si včas informace.
14. Toto dvojí postavení infinitivních příklonek není nahodilé, nýbrž je v něm zákonitost, pravidelnost. Ukazuje se, že je kladení infinitivních příklonek v rámci celé věty, tj. pospolu s příklonkami určitými, omezeno na zcela konkrétní dvojice příklonek, a to se - ho, se - mi, se - ti a se - mu.
Tyto dvojice příklonek se vyskytují též jako dvojice příklonek určitých, tj. u jednoho určitého přísudkového slovesa; např.: ptal se ho, dotkl se ho; stýská se mi; jak se ti daří?; směje se ti; zdá se mu. A je proto pravděpodobné, že vlivem těchto příklonkových dvojic určitých typu „ptal se ho“ je možný dvojí slovosled též v případech typu „snažím se | získat ho“ || „snažím se ho získat“. O tom svědčí změna pořadu mi-se v se-mi v dokladě z Němcové: snad mi dají aspoň ohřáti se || snad se mi dají aspoň ohřáti. Viz výše. U jednoho slovesa se vyskytuje zpravidla dvojice se-mi (zdá se mi, stýská se mi, směje se mi, daří se mi dobře), nikoli dvojice mi-se, která byla běžná v starém jazyce a jako archaismus se vyskytovala v raném jazyce novém. Proto se pořad „snad mi dají | ohřáti se“ změnil v pořad „snad se mi dají“.
Někdy se infinitivní příklonka hned vedle příklonky určité neklade, třebaže se taková dvojice vyskytuje u téhož slovesa. Srov. výše v odstavci 12: radí mi | neukvapovat se; oškliví-li se vám | sloužiti mu (Olbr.). Nelze dobře říci „radí se mi neukvapovat“ beze vší pochyby proto, že výraz „radí se mi“ může mít jiný smysl, než má zde. Může to být věta s obecným podmětem = lidé mi radí. Olbrachtova věta by zněla „oškliví-li se mu vám sloužiti“ (stálá příklonka mu byla by před nestálou příklonkou vám), mu by se pociťovalo za příslušné k „oškliví-li se“, vám za příslušné ke „sloužiti“ a tím by se úplně změnil smysl. A při slovosledu „oškliví-li se vám mu sloužiti“ byly by rušivé dva 3. pády za sebou. Rozhoduje tedy snaha po zřetelnosti.
[143]V případech typu „radím ti | vzíti si teplý oděv“ — viz v odstavci 12 —, kde by byl slovosled „radím ti si vzít teplý oděv“ neústrojný, jde o příklonkové dvojice ti-si, si-se, se-si a se-se, které se jako dvojice příklonek určitých u téhož slovesa zpravidla nevyskytují. A proto není ani možný slovosled „radím ti si vzít (… si ti vzít) …“, „přeje si se s ním seznámit“ atp.
Jasně vystupuje tato okolnost v případech s dvojím se; nelze říci: snažím se se tam dostat. To proto, že se dvojí se u téhož slovesa nevyskytuje.
Dále tomu nasvědčují případy s třemi příklonkami, uvedené v odstavci 13. Jde v nich o trojice příklonek se-si-ho, se-si-ti, se-mi-ho, se-mu-si, u téhož slovesa vůbec se nevyskytující, a proto není možné položit je v rámci věty ani v typu „snažím se | získat si ho“. Nelze říci: snažím se si ho získat.
Poměrně zřídka se tu pozoruje ve dvojici se-se nebo v trojici se-mi-se, se-ho-se elipsa jednoho se; např.: jal se vyptávati na pohřeb císaře Josefa (Jir.) (= jal se — vyptávati se); bojí se k tomu přiznat; snažím se (pokusím se) tam dostat; chystám se tam podívat; chce se mi koupat = chce se mi — koupat se; chtělo se mi smát (Moskva).
Zdá se, že tu jde vždy o výpustku jednoho se, ale možná je to částečně pozůstatek staršího stavu, kdy infinitiv při sobě reflexivum nemíval: jal se — vyptávati. To je však otázka historická.
15. Typ je (máš) možnost | zeptat se
Infinitiv s příklonkou je tu závislý na podstatném jméně. Obdobné jsou případy s infinitivem závislým na jméně přídavném nebo na příslovci. Např.: je možné | opatřit si to; je dobře | zeptat se ho.
A dále případy, kde je infinitiv s příklonkou závislý na jméně nebo na příslovci jen nepřímo, tj. přímo na jiném infinitivě. Např.: je třeba se snažit vyhovět mu. Infinitiv „vyhovět mu“ vztahuje se přímo k infinitivu „se snažit“, závislému na přísudkovém podstatném jméně „třeba“. Vztahuje se tedy „vyhovět mu“ k „třeba“ prostřednictvím infinitivu „se snažit“ jen nepřímo.
Srov. v 9. odstavci obdobné případy typu chci se dát oholit, kde je infinitiv „se oholit“ závislý na určitém slovese „chci“ nepřímo, skrze infinitiv „dát“.
[144]Všechny případy sem hledící rozpadají se ve dva základní typy: a) je možnost se zeptat, b) máš možnost se zeptat.
16. a) Typ „je možnost se zeptat“
Infinitiv s příklonkou závisí tu na jméně nebo na příslovci, které je ve spojení se sponou nositelem větné platnosti. Jinými slovy: jde o infinitivní příklonku ve větách sponově jmenných, a to velmi hojných. Např.: je třeba (potřeba, potřebí) | se snažit; je možné (možno, možnost) | se zeptat; je (bude, bylo, bylo by) nutno | mu pomoci; je záhodno | ho získat; je příležitost | se poučit; je dobře | si to rozmyslit; — jsem (byl jsem, budu) ochoten | mu pomoci; jsi povinen | ho přesvědčit; je nucen | se odvolat; jsem rozhodnut | si stěžovat.
Podle pravidla o postavení stálých příklonek v rámci věty čekáme tu slovosled „je (bylo) se možné (možnost) zeptat“, tj. s příklonkou hned za sponou je (bylo). Při slovosledu „je možné se zeptat“ stojí příklonka až za nositelem větné platnosti „možné (možnost)“, není odtržena od infinitivu, neboli klade se v rámci infinitivu.
V rámci věty se příklonka klade velmi zřídka; např.: je si třeba uvědomit, že…; jsme ti ochotni pomoci.
Ale i tu je běžné postavení příklonky v rámci infinitivu: je třeba | si uvědomit; jsem ochoten | ti pomoci.
V rámci infinitivu se kladou též infinitivní příklonky dvě: je třeba | se mu věnovat; je nutno | se ho snažit získat = je nutno | se snažit | získat ho (na prvním infinitivě závisí druhý).
V rámci infinitivu stávají příklonky zpravidla také tehdy, je-li sponový člen věty rozvit; např.: je nezbytně třeba | mu pomoci; je docela dobře možné | mu pomoci; jsem vždy ochoten | ti poradit.
Dále je třeba si všimnout postavení příklonky v rámci infinitivu samého. Ve všech uvedených příkladech stojí příklonky před infinitivem. Dosti zřídka se kladou za infinitiv, ale i tu je možné postavení před ním. Např.: byl jsem nucen | dopídit se, čím jsem vinen já (Moskva) || byl jsem nucen se dopídit…; není-li už čas | stáhnout se (t.) || … se stáhnout.
Je-li infinitiv rozvit, stávají příklonky nejčastěji uvnitř rozvitého výrazu, a to za jeho prvním členem, ať je to sám infinitiv nebo slovo jiné, řidčeji na samém začátku celého výrazu. Např.: je třeba | věnovat mu všemožnou péči || … mu věnovat…; je nutno | být si [145]toho dobře vědom; je záhodno | dobře si to rozvážit; je naše povinnost | všemožně mu pomáhat; tam je nutno | okamžitě se skrýt (Moskva);
je třeba | se blíže seznámit s lidmi (Až.) || … blíže se seznámit…; bylo by pohodlné | se o to vůbec nestarat… || vůbec se o to nestarat.
17. Slovosled „je možnost (třeba) se zeptat“, s příklonkou až za jménem nebo příslovcem, na kterém infinitiv závisí, nikoli hned za sponou („je se možnost zeptat“), odlišuje se od slovosledu v hojných případech typu „je ho škoda“. Např.: jsem si toho vědom; je mi to divné; jsem si tím jist; je mu to jasné; bude ti to prospěšné; je mi ho líto; (lid. a hovor.) bylo ti to potřeba?
Jsou to rovněž věty sponově jmenné, ale příklonka v nich stojí zpravidla hned za sponou, tj. v rámci věty, a je často odtržena jinými slovy od svého jména nebo příslovce. Jaká je příčina tohoto různého slovosledu?
Příčina nemůže být v základní členitosti těchto vět. Věty typu „je možnost se zeptat“ jsou sice jen jednočlenné, ale věty se slovosledem v rámci věty nejsou jen dvoučlenné („jsem si toho vědom“, „je mi to divné“), nýbrž také jednočlenné („je ho škoda“, „je mi ho líto“). Příčina nemůže být ani ve sponě, neboť ta má v obojích větách stejnou platnost, ani v příklonkách samých, protože ty jsou v obojích větách stejné.
Příčina může tkvít jen v různém vztahu příklonek k příslušným slovům. Ve větách typu „je ho škoda“ vztahují se příklonky přímo ke jménu nebo k příslovci, kdežto v typu „je třeba se zeptat“ vztahují se příklonky přímo k infinitivu a ten celý se vztahuje ke jménu nebo k příslovci. Neboli: infinitivní příklonky se vztahují ke jménu nebo k příslovci jen nepřímo.
Dvojím slovosledem „je ho škoda“ || „je třeba se zeptat“ rozlišuje jazyk dvojí závislost příklonek na nositelích větné platnosti. Tím si vysvětlíme, proč je slovosled „je si třeba uvědomit“ velmi řídký (odstavec 16); příklonka si, náležející přímo k infinitivu, je od něho odtržena a naopak stojí před „třeba“, ke kterému se vztahuje jen nepřímo.
[146]Dvojí závislost těchto příklonek vystupuje zřetelně, setkají-li se v téže větě. Např.: je mi třeba | se zeptat. Třetí pád mi je závislý přímo na „třeba“; je mi třeba = je třeba pro mne, je má potřeba. Proto se klade mi v rámci věty, za první větný člen. Zvratné se je přímo závislé na infinitivě a jen nepřímo na „třeba“; proto se klade v rámci infinitivu: je mi třeba se zeptat (|| zeptat se). Obdobná dvojí závislost příklonek je např. ve větě: je (bylo, bude) mi možné | obstarat si to. Nebo v lidové a hovorové větě: bylo ti potřeba | tlačit se tam?
Poučné jsou věty se lze a nelze: to si lze představit; tomu se nelze divit. Infinitivy „představit si, divit se“ jsou — jak se zdá — závislé na lze, nelze, takže podle „je třeba | si uvědomit“ čekáme slovosled: to lze | si představit; tomu nelze | se divit. Slova lze, nelze jsou sice od původu podstatná jména s významem „(ne)lehkost, (ne)snadnost“, ale ztratila tuto povahu a pociťují se v platnosti slovesné. O tom svědčí řídký pozdně staročeský novotvar nelzeme (= nemůžeme), staročeský a dialektický novotvar nelzelo, známý z Jungmanna. Slovesné pojetí proniká zřetelně i v dnešním jazyce spisovném: nelze se divit = nemůžeme se (nikdo se nemůže) divit. Tím se věty se lze, nelze sblížily s větami typu „chci se zeptat“, kde je infinitiv závislý na určitém slovese a kde se příklonky kladou v rámci věty: právě se chci zeptat atp., nikoli: právě chci se zeptat. Viz v odstavci 9.
Není vyloučena možnost, že se i v oněch shora uvedených řídkých případech „je si třeba uvědomit“, „jsme mu ochotni pomoci“ klade příklonka v rámci věty proto, že tu mimoděk vystupuje pojetí slovesné: musíme si uvědomit, chceme mu pomoci.
18. b) Typ „mám chuť | vykoupat se“
Jde o věty slovesné, nikoli sponově jmenné jako v typu a) „je možnost se zeptat“ (odst. 16, 17). Infinitiv s příklonkou závisí tu jako v typu a) na jméně, ale to je podmětem, předmětem nebo příslovečným určením určitého slovesa.
Jako v typu a) stává i zde infinitivní příklonka zpravidla nikoli v rámci věty, nýbrž v rámci infinitivu, a to hojně za infinitivem samým, nebo je-li rozvit, za jeho prvním členem. Např.: ukazuje se potřeba | získat si žádoucí informace; jednomyslně byl přijat ná[147]vrh | soustředit se na hlavní úkol; naskytla se mu vhodná příležitost | pomoci mu; budu mít však ještě sílu | dostat se k ní? (Fuč.); všichni máme povinnost | vzájemně si pomáhat; měli jsme vždy možnost | dohodnout se; buďte připraveni na rozkaz | rychle se stáhnout (Moskva); večer jsem dostal rozkaz | dostavit se… na úsek levého souseda (t.); chtěl jsem mu dát příležitost | zachránit si čest (t.); projevil přání | seznámit se s ním; všichni uznali za nutné | přesvědčit ho o tom.
Řidčeji stává příklonka buď za infinitivem, nebo před ním; např.: našel tam chudého koně | se pást (Kul.); mám chuť | vykoupat se || … se vykoupat; každý má právo (možnost) | odvolat se || … se odvolat; mám v úmyslu | stěžovat si || … si stěžovat; považuji za nutné | dohodnout se || … se dohodnout; kdy má každý právo | si na tebe zasednout || … zasednout si na tebe || … na tebe si zasednout.
A jen velmi zřídka je možné postavení příklonky v rámci věty, tj. za prvním větným členem; např.: mám se chuť vykoupat; má si právo stěžovat.
Postavením inifinitivní příklonky zpravidla v rámci infinitivu shoduje se typ b) v podstatě s typem a). Toto postavení je tedy odrazem týchž objektivních podmínek jako v typu a). Jde o to, že se infinitivní příklonky odlišují od příklonek jiných, že se chápou s infinitivem za významový celek, za osobitý větný člen, a proto se kladou tak, aby se zamezilo sousedství s větnými členy, ke kterým se významově nevztahují.
Tím si vysvětlíme, že se infinitivní příklonka též v typu b) zřídka klade v rámci celé věty: mám se | chuť vykoupat. Srov. v typu a): je si | třeba uvědomit. Jde tu nepochybně o obdobu podle typu, kde je infinitiv závislý na určitém slovese a kde se příklonka v rámci věty klade; srov. „právě se | chci o tom přesvědčit“ v odstavci 17.
Nepodstatný rozdíl mezi oběma typy týká se členského slovosledu samého. Záleží v tom, že se v typu b) klade infinitivní příklonka dosti často za infinitiv (mám chuť | vykoupat se), kdežto v typu a) nejčastěji před infinitiv (je třeba | si uvědomit). Tento rozdíl souvisí nejspíše s tou okolností, že v typu b) bývá často rozvit buď infinitiv, nebo ostatek věty.
[148]Rozvitý infinitiv tvoří významový celek, jehož slovosled je obdobou slovosledu samostatné věty. V rámci tohoto rozvitého infinitivu kladou se příklonky za jeho první člen, ať je to infinitiv sám nebo rozvíjející člen: budu však mít ještě sílu | dostat se k ní? || všichni máme povinnost | vzájemně si pomáhat. A za rozvitým ostatkem věty často se vyslovuje neukončená přestávka, po které stálé příklonky zpravidla nestávají: naskytla se vhodná příležitost | pomoci mu. Nejednou jde o rozvitý infinitiv i ostatek věty.
Tento výklad má oporu v té okolnosti, že infinitivní příklonka stává v rámci celé věty ve větách nerozvitých: mám se chuť koupat; má si právo stěžovat.
[1] Jsou to jen mé termíny pracovní.
[2] Machoninův překlad Ažajevova románu „Daleko od Moskvy“. Je v něm vlivem rus. originálu přechodníků daleko víc než v naší původní literatuře, kde se zřetelně projevuje knižní povaha přechodníků.
[3] Srov. v mé „Historické skladbě české“ § 138—139.
[4] Marešův překlad Bekova díla „Za námi Moskva“.
[5] Vomáčkův překlad Karajevovy práce „Stalingradská bitva“ (Velká vojenská knihovna, sv. 33, Praha 1953).
Naše řeč, volume 42 (1959), issue 5-6, pp. 129-148
Previous František Daneš: Dotazovna — dotazna
Next Milan Jelínek: Zamyšlení nad předložkou dík(y) čemu