Časopis Naše řeč
en cz

Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem, I.

Václav Vážný

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1] Vedle hláskosloví, tvarosloví a skladby a vedle nauky o slovech a o jejich významu vyvinula se jako samostatný obor jazykovědného bádání i etymologie.

Už samo slovo etymologie (z řec. etymos = skutečný, pravý, pravdivý a logos = podání, pojednání, nauka) ukazuje, oč v této lingvistické nauce jde: v pojetí starých se snaží vystopovat u slov to etymon, tj. to, co je skutečné, základní na slově = skutečnou podstatu, vlastní základ slova. V pojetí novém etymologie je lingvistická nauka pojednávající o původu slov, sledující jejich vznik a původní význam v souvislosti s ostatní zásobou slovní. Snaží se proto stanovit historii slova a jeho významu, postupujíc od jeho dnešního stavu k jeho nejstaršímu dostupnému stadiu. Původní význam slov hledá pak v jeho odvození z prvků slov a z jejich struktury a snaží se tak poznat představu, která tanula na mysli člověku, když slovo tvořil nebo poprvé ho užil.

Ačkoli o otázky vzniku slova a jeho významu byl vždy všestranný zájem, přece postrádáme dosud vědeckého shrnutí výsledků na tomto poli dosažených; spíše se zatím etymologické bádání omezuje ještě jen na to, že své poznatky ukládá zpravidla jen v slovnících v abecední podobě, vzácněji v slovnících uspořádaných podle věcného řadění. Věcné řadění hesel v etymologických slovnících by bylo rozhodně vhodnější; jím by se jasně projevovala spojitost příbuzných sémantických, významových kategorií nebo celých názvoslovných soustav a vysvitly by celé lexikální vrstvy v slovní zásobě daného jazyka. Ale zatím je takové uspořádání etymologických slovníků vzácností, především proto, že je daleko složitější než členění abecední, a pak že takové řadění po stránce teoretické nebylo dosud v žádném jazykovém prostředí uspokojivě vyřešeno.

Trvalo to řadu staletí, než se zkoumání etymologickému dostalo bezpečnějších základů vědeckých. Etymologizování bez přesnějších pravidel o vzájemných vztazích studovaných jazyků zůstávalo dlouho jen hříčkou fantazie anebo mechanickým řaděním slov stejně nebo podobně znějících.

Teprve v letech sedmdesátých minulého století jazykozpytci mladogramatičtí, těžící z kladných hodnot předcházejících období studia jazykovědného: gramatického, filologického a zvláště srovnávacího, těchto tří období připravujících cestu ke skutečnému vědeckému chápání jazykovědy, uvedli do etymologického bádání zásadu zákonitosti.

S vítězstvím pozitivistického názoru vyzdvihli metodu vývojovou — historickou za jediný opravdu vědecký způsob studia jazyků a jako hlavní zásadu si vytyčili bezvýjimečnost hláskoslovných zákonů. Pro etymologii vzešel pak z toho logický důsledek, že srovnávaná slova si musí navzájem odpovídat podle vnitřní zákonitosti daných jazyků.

Mladogramatikové však při etymologizování jednostranně zdůrazňovali hláskosloví na úkor významové stránky slova; ale v dalším vývoji a rozmachu etymologického bádání se brzy ukázala nutnost vedle hláskoslovných pravidel — používaných s potřebnou kritikou — a vedle zřetele k systému tvoření slov věnovat stejnou pozornost — ba možná ještě zvýšenější — i otázkám vývoje významového. Dále pak bylo třeba kriticky revidovat zásadu bezvýjimečnosti hláskoslovných zákonů, která se často dostávala do rozporu se skutečnými fakty jazykovými, i otázku tzv. výjimek, které představují opět zákonitosti — ovšem jiného druhu.

Jinak třeba uznat, že z etymologických studií a slovníků, v době mladogramatické postavených na pevnější jazykovou základnu, jasně vysvitly lexikální souvislosti jazyků, jimiž mluvili příslušníci kmenů indoevropských. Do této indoevropské jazykové rodiny patřili předkové Slovanů, Baltů, Germánů, Keltů, Latinů, Řeků, Indů, Iránců, Arménů, Thráků aj. Tyto souvislosti slovníkové byly pak později, zvláště v posledních 50 letech, podrobněji a ve větším rozsahu studovány. Tak z hlediska slovanského zvláštní význam měl výzkum slovníkových vztahů nebo paralel, především mezi jazyky baltskými, germánskými, keltskými a árskými na straně jedné a slovanskými na straně druhé; podrobněji se začala řešit i otázka slovníkových shod ugrofinsko-slovanských, ba v poslední době i vztahů mezi jazyky kavkazskými a slovanskými.

Základní význam v bádání etymologickém mělo pak poznání, že dějiny slov a tím i jejich etymologii nelze odlučovat od předmětů, které slova označují, a od kulturních a civilizačních dějin národa, který jich užívá nebo užíval. Etymolog se musí tedy seznámit s věcí samou a její historií i s jejím dobovým a společenským umístěním. Tato zásada, kterou zdůrazňoval hlavně Rudolf Meringer, zejména v časopise Wörter und Sachen (s charakteristických podtitulem Kulturhistorische Zeitschrift für Sprach- und Sachforschung),[2] nepronikla však ještě do etymologických slovníků tak plně, jak by bylo třeba.

Rovněž již v letech devadesátých v oblasti týkající se slovníku a etymologie se cítila potřeba řešit otázky sémantiky, nauky o významu slov, na něž zvláště upozornil Michel Bréal. V řadě studií a v díle „Essai de sémantique“ (1897) s jedinečným bystrozrakem rozebírá změny významu mluvnických tvarů a zvláště slov. Ovšem přes řadu studií o souboru otázek sem patřících dosud jazykověda nedospěla k nějakému přijatelnému svodu sémantických zákonů, které by pomohly odstraňovat nejistotu a náhodnost etymologizování a zabraňovaly tvoření nových a nových víceméně problematických nebo mylných etymologií.

Posléze etymolog musí podle možnosti též plně využít poznatků vyplývajících z jazykového zeměpisu, neboť i ty velmi často pomáhají rozřešit záhady etymologie.

Vcelku se dnes kladou na etymologickou práci vysoké požadavky: má podat historii slova, vymezit jeho oblast, uvést jeho tvary nářeční, naznačit celou rodinu zkoumaného slova a zachytit i jeho rozšíření. Splnění těchto požadavků závisí ovšem na míře a hodnotě předběžných prací týkajících se těchto jednotlivých základních kamenů aspoň relativně spolehlivého etymologizování.

Přehlížíme-li při této příležitosti dosavadní slovanské etymologické slovníky, zjistíme, že zpravidla bývají odleskem lingvistických teorií i lexikografických metod své doby a že vcelku svým zpracováním dobře zapadají do souboru podobných děl jiných jazyků indoevropských. Máme tu především dva pozoruhodné pokusy o etymologický slovník celé oblasti slovanské, starší Miklošicův z r. 1886 a novější, nedokončený Bernekerův z l. 1908 — 1914 (A — M).[3]

Jinak zatím otázka zpracování velmi potřebného a jistě jedinečně zajímavého moderního úplného etymologického slovníku slovanského zůstane asi ještě na dlouhé časy jen zbožným přáním slovanské jazykovědy, i když myšlenky na jeho realizaci se nesmíme nikdy vzdát.[4]

Pro jednotlivé jazykové oblasti slovanské — mimo češtinu a slovenštinu — existují dva etymologické slovníky ruské, starší Preobraženského z l. 1910 — 1914 (a — suleja) a 1949 (telo — jaščur)[5] a nyní slovník Vasmerův (1953 — 1957), polské Brücknerův (1926 — 1927) a vycházející Sławského (od r. 1952), a Mladenonův slovník bulharský (1941).

K těmto slovníkům se připojují i dva pokusy o etymologický slovník jazyka českého a slovenského, o nichž bude řeč dále.

Už před Machkovým dílem pokusil se o etymologický slovník našeho národního jazyka J. Holub. Jeho „Stručný slovník etymologický jazyka československého“ vyšel v 1. vyd. — v podobě značně nedokonalé — v Praze 1935, ve 2., zlepšeném vyd. 1937; v dalším přepracovaném vydání spolu s F. Kopečným jako „Etymologický slovník jazyka českého“ v Praze 1952.[6] Toto záslužné dílo — v poslední koncepci — přes některé pochopitelné omyly nebo nedostatky konkrétní i obecnějšího rázu se právem hodnotilo jako poměrně zdařilé, opírající se — vcelku jistě úspěšně — o moderní metody i nové výsledky etymologického bádání.

Kromě konkrétních slovníků nelze přejít mlčením význačnou tradici českých příspěvků etymologických, zahájenou J. Zubatým; v té tradici pokračuje v dnešní době V. Machek.

Je pochopitelné, že Etymologický slovník Machkův si klade vyšší cíle. Machek se nejen už dříve zamýšlel teoreticky nad posláním etymologie, ale i sám se uplatnil řadou bystrých studií při řešení těžších konkrétních problémů slovanské etymologie. Připomeňme si aspoň jeho „Studie o tvoření výrazů expresívních“, Praha 1930, „Recherches dans le domaine du lexique baltoslave“, Brno 1934, „Česká a slovenská jména rostlin“, Praha 1954, a stať „O potřebě a problematice slovanského etymologického slovníku“ (Slavia 22, 1953, s. 314 — 321) vedle mnoha příspěvků k výkladu jednotlivých slov.

Posláním Machkova díla je objasnit, pokud je to dnes možno, stručným způsobem slovní zásobu jazyka českého a slovenského. Co se týče výběru látky, z češtiny si všímá nejen slov jazyka spisovného, ale i výrazů nářečních, pokud jsou spolehlivě doloženy; podobně probírá jazykový materiál slovenský, ovšem s určitým omezením. Vcelku — podle mého názoru — k slovenské slovní zásobě nepřihlíží Machek vždy tak, jak by bylo třeba, aby mohl být aspoň relativně úměrně podán etymologický výklad slovní zásoby slovenské jako české. Konkrétně na věc ukáži podrobněji ještě dále.

Machkův slovník je zpracován tak, že se snaží osvětlit dané slovo jak po stránce tvarové, tak i významové. Sleduje tedy, jak se např. rozvíjela u nás z praslovanského slova nebo kořene celá rodina slovní, jakým směrem šel postup; zvláště často zdůrazňuje, že to neb ono slovo je postverbale (tj. že podkladem jména je sloveso), ač na první pohled by byl dojem spíše opačný (totiž ten, že jméno je podkladem „denominativního“ slovesa). Machek nezůstává však jen u tzv. „kořenných“ etymologií, nýbrž se snaží dobrat úplného a celého slova praslovanského nebo indoevropského.

I co se týče významu slov, snaží se Machek plně jej objasnit; je si ovšem vědom, že jsme zde často jen na půdě nejisté, vratké, víceméně jen pravděpodobné nebo možné. Proto často svá tvrzení oslabuje slůvky „snad“, „asi“, „možná“, „nejspíše“, „pravděpodobně“ apod. Pro osvětlení naší slovní zásoby se totiž zatím vykonalo velmi málo, i když můžeme poukázat na základní průkopnické práce J. Zubatého a několika málo jiných starších badatelů.

Při svých výkladech Machek postupuje takto:

1. Význam slov uvádí jen tehdy, jde-li o slova méně známá (zastaralá, nářeční apod.), nebo tam, kde by mohlo vzniknout nedorozumění; jen ve zvláštních případech uvádí i pramen dokladů.

2. Slova jinoslovanská cituje, a to zpravidla jen slova základní.

3. Územní nebo nářeční lokalizaci slov udává zkratkami, arci jen přibližně, jak to dosavadní prameny dovolují. Zde se vyskytuje, jak lze lehko pochopit, poměrně dosti nedopatření; přesnější obraz územní nebo nářeční klasifikace umožní totiž teprve v budoucnosti práce našich dialektologů.

4. Výklad etymologický podává jen to, co Machek uznává za správné nebo aspoň za pravděpodobné. Nevypočítává ani nevyvrací odchylné názory v úplnosti, ani se nepouští do vyvracení omylů, i když o nich ví z literatury. Zpravidla podává jen lexikální příbuzenstvo jisté a průhledné, třeba např. jen litevské. Z literatury cituje zpravidla jen novější výklady podané u nás: Zubatého, Jankovy, Šmilauerovy, své vlastní a jiné, pokud je uznává za správné nebo aspoň za možné.

Samozřejmě, raději bychom viděli etymologický slovník s podrobnými literárními odkazy nebo s jejich zkratkovou syntézou se zřetelem k poslední literatuře, zvláště kde jde o výklady protikladné a ve vzájemném srovnání víceméně stejně pravděpodobné. Ovšem přihlížení k této věci by znamenalo značné rozšíření slovníku a snad by bylo i nad síly jednotlivce.

Jinak slovník Machkův charakterizuje vůbec značný počet výkladů docela nových, dosud nikde neuveřejněných. Jejich podrobné zdůvodnění si ponechává autor na dobu pozdější.

Co se týče výběru slovníkové látky, Machek věnuje značnou pozornost výrazům expresívním, tj. slovům zabarveným citově, ať s odstínem libosti, či nelibosti: jsou to např. výrazy pro pojmy ‚loudati se, nemírně jísti nebo píti, chrněti, šlapati v blátě, fintiti se, lenošiti‘ apod. U těchto slov, jejichž výklad bývá často velmi nesnadný, projevil Machek zvláště hojně badatelského důvtipu a pohotové vynalézavosti: soustavně zde pracuje se zvláštními expresívními, „zesilovacími“ jevy hláskovými a příponami slovotvornými. K tomuto okruhu řadí též slovesná intenzíva a iterativa s příponami: -s-ati, -sk-ati, -ch-ati, dále -chrati, -hrati, -chlati, -hlati apod., jež se v tomto slovníku poměrně značně uplatňují a některá z nich se vyskytují v této spojitosti ve vědě vůbec poprvé.

O mnohých slovech z nejstarší naší vrstvy slovníkové soudí Machek, že jsou původu praevropského. Jsou to — podle našeho bývalého vynikajícího germanisty a etymologa Josefa Janka — slova, která z různých důvodů nemůžeme pokládat za indoevropská, ale která byla v indoevropských jazycích odedávna — patrně přejata z nějakého cizího jazyka, nám však neznámého. Šlo by zde pravděpodobně o jazyk nebo o jazyky obyvatelstva usedlého v Evropě před příchodem nebo před rozšířením kmenů indoevropských.

Do tohoto okruhu slov patří mnohé názvy kovů, zvířat, stromů, keřů i některých jiných rostlin; tak s větší nebo menší pravděpodobností slova jako např. železo, olovo; los, veverka, kolčava, lasička, holub, labuť, ještěr(ka); jeseter, losos, kapr; včela, vosa; bor(ovice), jablko, jasan, jeřáb (strom), ořech, osika, smrk, tis, topol; jmelí, líska, brusin(k)a, jahoda, oskeruše, mák, len, mrkev, tykev, mařinka, snad i koukol aj.

Jak běží v řešení této věci o problémy velmi jemné, složité a spletité a jak mohou být o etymologii těchto praevropských slov různé názory, ukáži aspoň na dvou konkrétních příkladech.

I. olovo. Podle Machka psl. olovo, patrně příbuzné s něm. Blei a s lat. plumbum atd., celým vzhledem ukazuje, že jde o slovo praevropské. — Podle Holuba-Kopečného jde asi o baltoslov. přejetí z kelt. (srov. lit. alavas ‚cín‘, stprus. alvis) prapříbuzné s lat. albus (srov. u „labuť“). — Podle výkladu Klugova (Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache, 11. vyd. zpracované Alfredem Götzem, Berlín-Lipsko 1934) něm. Blei, sthn. blio, střhn. blī, gen. blīwes atd. z germ. *blīwa- se sufixem -wa, jaký nacházíme u jmen barev grau, blau. Jako olověné kuličky se jmenují „blaue Bohnen“, tak olovu se říká „das blaue Metall“. Z ide. základu  je stkelt. *blīwo (neboť ide. ē dává stkelt. ī) a z kelt. bylo slovo převzato do germánštiny. Jinak příbuznost adj. blau se substantivem Blei je nejistá. — Podle Hirta (Etymologie der neuhochdeutschen Sprache, 2. vyd., Mnichov 1921, s. 199) slovo Blei není dosud vysvětleno. Persson (BB 19, 273) je srovnává s lit. blaivas ‚světlý, jasný‘. Poněvadž pak pragerm. *blīwas možno vykládat i ze staršího *mlīwas, je možná i souvislost s řec. molibos, molybdos, bolibos, bolimos. Už z těchto rozmanitých tvarů řeckých je vidět, že sotva jde o slovo domácí. Všecka uvedená slova by pak povstala z nějakého společného pramene.

II. buk. O praslov. *bukъ soudil dříve Machek (Lingua Poznaniensis 2, 1950, s. 156 — 158), že je to slovo substrátové, praevropské; jiná jeho podoba, *buky, že je však z germ. bōka (dnešní něm. Buche). Podle tohoto názoru vykládá slovo buk i Holub-Kopečný. — Ve svém Etymologickém slovníku však Machek svůj názor pozměnil a usuzuje nyní takto: Psl. *bukъ je slovo velmi sporné, neboť s ním byla spojována otázka o původních sídlech Slovanů. Buk je nyní doma na západ od linie Kaliningrad — ústí Dunaje. V slovanské pravlasti byl asi řídký. Staré jméno je v lat. fāgus, germ. bōkō, něm. Buche = buk; řec. fégos, dor. fágos bylo přeneseno na jistý druh dubu. Psl. slovo *bukъ bude přece jen přejato z germ., a to v době, kdy germ. ō bylo již tak úzké, že je Slované slyšeli jako u (až po změně > y). Převedeno do mask. podle *dǫbъ, dub, *grabъ, habr aj. — Podobně Vasmer ve svém ruském etymologickém slovníku uvažuje o slovu *bukъ jako o převzatém z germánštiny, kdežto Sławski, autor nového právě vycházejícího polského etymologického slovníku, nerozhoduje se ani pro výklad slova jako praevropského, ani pro domněnku o jeho převzetí z germánštiny. — Podle výkladu Klugova něm. Buche, sthn. buohha atd. má společné něm. jméno z předgerm.  ve shodě s lat. fāgus. Germáni a Italikové bydlí uprostřed oblasti, kde je rozšířen buk, záp. od linie Královec — Varna — Krym. Východně bydlící Indogermáni při překročení hranice buku přenesli jméno na jiné druhy stromů, tak řec. fégos, dor. fágos = dub, jež se srovnává s řec. fageîn = ‚jísti‘, a v buku se vidí strom s jedlými plody.

Složitou otázkou pro etymologické slovníky jsou přejatá slova. Dnes, myslím, převážná většina etymologů stojí na stanovisku, že cizí slova nutně musí být pojata do etymologického slovníku: jsou totiž rovnocennou součástí zásoby každého jazyka jako slova domácí a pak každý je může v slovníku hledat (nevěda ani vždy, že jde o slova převzatá) a má nárok na to, aby v etymologickém slovníku svého jazyka dostal odpověď i na otázku o jejich původu. Jejich podání a etymologické zpracování může pak i ukázat, jak se cizí zásoba slovní v domácím slovníku udomácňuje a přizpůsobuje gramatickému i lexikálnímu systému určitého jazyka a jak může být v jazyku nahrazována výrazy novými. Zůstává jen otázkou, která cizí slova — v jakém rozsahu a do jaké míry — do etymologického slovníku patří a která ne.

Machek se omezuje většinou jen na slova, která jsou staršího data a dostala se do slovní zásoby všech příslušníků našeho národa (jejího cizího původu si nefilologové často ani nebývají vědomi). Ještě složitější věc je výklad těchto slov. Některá jsou na první pohled jasná, o jiných ani nevíme, odkud přišla. kdy a jakou cestou, např. zda přímo z franštiny nebo přes němčinu. Ještě horší situace je u slov původu orientálního. Slova cizího původu mívají někdy dějiny velmi pestré, ale prací o nich je dosud málo.

Autor sám si je dobře vědom nestejnoměrnosti v podání a výkladu cizích slov ve svém díle. Věc ta se projevuje zvláště výrazně, probírá-li se zkoumaná zásoba slov podle jednotlivých slovních skupin. Škoda, že zde Machek nevyužil zkušeností obou našich prvních etymologických slovníků, Holubova a Holuba-Kopečného, a že řadu vhodně vybraných slov přejatých z těchto slovníků do své práce nepřevzal. Podrobněji si všimnu té věci dále v připomínkách.

Co se týče vlastního způsobu Machkova etymologizování, třeba náležitě zdůraznit jednu velmi důležitou skutečnost: Při dosavadních způsobech etymologických výkladů zůstávalo mnoho slov nejasných; proto Machek ve svém zpracování použil někde nových možností, zčásti již šířených zejména Janem Otrębským (srov. o tom Machek, Slavia 22, 1953, s. 319), ale v etymologických pracích dosud málo využitých. Tyto možnosti mohou někdy poskytovat bezpečnější předpoklady pro správný výklad srovnávaných slov, shodují-li se jinak stavbou hláskoslovnou i významem. Jsou to zvláště tyto předpokládané jevy:

1. Zvláštní praslovanské dloužení samohlásky proti jiným jazykům indoevropským. Tak je např. proti něm. schlaff (s předpokládaným krátkým a) slovan. slabý (s dlouhým ā).

2. Zvláštní záměna souhlásek, např. za znělou zubnici d je znělá retnice b apod.: boleti proti lat. dolēre; 1. os. jedn. č. psl. *bolějǫ, lat. doleō z *dolējō.

3. Záměna znělé souhlásky za příslušnou párovou neznělou a naopak: např. psl. *krasa, pův. asi *krasь ‚krása‘ proti lit. grožis téhož významu, zde na dvou místech v témže slově: k / g — s / ž za starší k’, g’ .

4. Záměna likvid l — r: např. laju, láti proti lot. rāju, rāt téhož významu.

5. Záměna v artikulačním způsobu souhlásek: např. nosová zubnice n místo závěrové zubnice d; tak spojuje Machek slovo hlen (*ghlenos) s řec. chlédos (*ghlēdos) téhož významu.

Podobnou substituci hlásek připouští Machek u č. haniti < stč. haditi, z *gaditi (s. 320). Tím se však v češtině slovo rozdělilo na dvě větve: 1. haditi > haniti; 2. haditi se > hatiti se ‚oškliviti se‘; zde t přejato od hatiti ‚kaziti‘ (viz o tom i dále na s. 279).

6. Přesmyk neboli metateze hlásek na dálku, tj. nesousedících, jako je např. v litevském kepù proti slov. peku téhož významu. Tak vykládá Machek např. etymologii slova had, *gadъ v souvislosti se stind. nāgá — podle Machka se zachovaným původním stavem souhlásek (jednak záměnou zubnic d / n a pak — asi tabuovým — přesmykem d — g > g — d).

Podle Holuba-Kopečného je slovo *gadъ (z ide. základu  —) tabuové, vlastně ‚ohyzdný živočich‘; srov. csl. gaditi ‚hyzditi‘, rus. gadiť ‚špiniti‘, pol. gad ‚plaz‘, srb. gad ‚špína, havěť‘ i ‚had‘; srov. i havěť a ohavný; proti tomu je lat. serpens ‚plaz‘, ‚živočich, který se kroutí‘, angl. serpent, něm. Schlange ‚had‘, ablautové tvoření k schlingen ‚kroutiti se‘.

7. Zesílení některých kořenů slovních tím, že za první jejich souhlásku bylo vloženo r nebo l, tak např. v našem chlípěti základ chlip chlop jeví se jako varianta základu klap klab ‚ochable viseti‘, jenž souvisí s kořenem kab — v lit. kabéti = viseti.

Podobně může zase ve slově slovanském chybět i r / l, např. skočiti, ač je v jinojazyčném příbuzenstvu. Tedy zde je možno předpokládat základ *sk(r)ek, srov. sthn. screckōn ‚skákati‘, a dnešní Hou-schrecke ‚kobylka‘, sthn. hewi-skrekko, vlastně Heuspringer (tak i místy v obec. něm. vedle Heuhüpfer, Heupferd, Grashüpfer ap.).

8. Záměna typu st / d, tj. místo znělé souhlásky jednoho slova je v slově příbuzném příslušná souhláska neznělá, před níž je ‚pohyblivé‘ s. K původní znělé přistoupilo totiž ono s, jež — samo jsouc neznělé — způsobilo asimilaci, tedy např. sd > st. Tento předpoklad připouští Machek pro výklad slov slezina, vrabec, žaludek aj. Ukáži aspoň, jak postupuje Machek např. při výkladu slova vrabec. Machek spojuje to slovo s lit. žvìrblis, lot. zvirbulis, ba i s něm. Sperling, sthn. sparo, střhn. sparwe, got. sparwa atd. z pragermánského *sparwo. Pro všechny tyto doklady vychází Machek ze základní tvarové dvojice sparv- / barv- a pro jazyky baltoslov. uznává přesmyk b - v > v - b. Zvukomalebný základ slova měl asi vystihovat vrabčí švitoření.

Jinak snad ještě možno upozornit na zajímavý další paralelní postup ve vývoji tohoto slova u všech uvedených jazyků. Tak v němčině se už od 11. stol. objevuje vedle základní podoby i odvozenina se zdrob. -ling: sparling, sperling — podobně jako v anglickém starling vedle star — nejprve označující mladého vrabce a pak tohoto ptáka vůbec; tato podoba z dolnoněm. a středoněm. nářečí pronikla i do spisovné němčiny. Podobně ve světě slovanském z původního slova vrab vznikly zdrob. příponou -ьcь odvozeniny: vrabec, sch. vrabac, ukr. vorobec ap.; a stejně i na vývoji dnešní podoby slova v jazycích baltských se uplatnily zdrobňovací přípony: lit. -lis, lot. -ulis,

9. Připojení „pohyblivého“ s na začátku slova může způsobit oslabení koncové souhlásky kořenné (změnu neznělé ve znělou). Tak vykládá Machek např. slova jako štěrbina, stč. ščrbina, slc. štrbina, psl. *ščьrbina ze základu kerp- > čerp-, s přisutým s a s tím spojeným i oslabením p > b: *sčerb- > *ščerb-; proti tomu naše střep, slc. črep je z psl. *čerpъ bez přisutého s.

10. Zánik počátečního s v s-ových intenzívech: připojení kmenotvorných přípon sā, skā, stā (o nichž jsem se zmínil již dříve na s. 267) může totiž způsobit disimilační zánik počátečního s; tak např. v typicky českém — již v jazyku starém — mlsati, mlsný ap. proti lit. smiláuti; tj. základ *smil-sā dal u nás ne *smьlsa, ale *mьlsa-. Počáteční s- odpadlo totiž disimilací proti s příponovému. Týž kořen je v čes. a slc. smilný (ze *smei-lo), kde se ovšem náslovné s- náležitě udrželo; souvisí s lit. smailùs ‚chtivý, mlsný‘, smiliněti ‚mlsati‘.

11. Případy neočekávaných nosovek ę, ǫ místo hlásek ústních, nenosových e, i, o, u, na které ukazují paralely mimoslovanské. K této nesnadné otázce, souvisící i s revizí dosavadního názoru na vývoj zdvojených souhlásek v jazycích slovanských, hodlá se Machek ještě vrátit.

12. Posléze záměna dvojhlásek ei, eu v kořeni dvojhláskou nosovou en, em nebo naopak. Tak např. je možno pokládat české puditi, psl. *pǫditi za příbuzné s řec. speudó ‚spěchám, usiluji o něco‘ a něm. sputen ‚urychlovati, poháněti‘.

Zmínil jsem se poněkud podrobněji o těchto promyšlených a zčásti již zkušenostmi ověřených možnostech výkladů etymologických, kterých Machek ve svých etymologických výkladech velmi bystře využívá; i když snad některé z těchto prostředků dosud plně nepřesvědčují a bude nutno podrobit je ještě minuciózní revizi, jejich soubor rozhodně ukazuje na nové cesty a výhledy v bádání etymologickém.

K vynikajícímu dílu Machkovu, výsledku dlouholeté vytrvalé práce, a k jeho postupu a způsobu, jak se vyrovnává se složitými předpoklady i otázkami etymologizování, i k jeho praktické aplikaci na konkrétním slovníkovém materiálu českém a slovenském, měl bych několik poznámek, připomínek nebo doplňků: týkají se jednak rozsahu vybrané látky slovníkové, zvláště z hlediska materiálu slovenského, a pak přejatých slov v češtině i slovenštině, jednak vlastního Machkova postupu při výkladu slov. Jsou to spíše jen poznámky a postřehy na okraji tohoto významného díla: vlastní nesporné velké hodnoty jeho se nijak nedotýkají.

Především třeba zdůraznit, že český materiál slovníkový v díle Machkově je dokumentován v relativní ideální úplnosti, jak z oblasti jazyka spisovného, tak podle možnosti i z nářečí a řeči lidové. K této věci bych měl snad jen jedinou připomínku: I když snad nebývají ani nemohou být v etymologickém slovníku slova označující národy, země, města apod., přece snad v díle týkajícím se češtiny a slovenštiny by mohl být uveden výklad slov Čech, Čechy, Slovák, Slovan ap. nebo jména měst jako Praha, Brno, Olomouc, zvláště když se k tomu naskýtá příležitost i při výkladu slov obecných. Tak např. Machek správně uvádí etymologii slova Němec pod heslem němý s velmi pěkným zdůvodněním nebo při výkladu slov. morava ‚mokré travnaté místo‘ je zmínka i o názvu řeky a země Morava a o problematičnosti původu tohoto slova. Podobné příležitosti však nebylo využito pro výklad nebo zmínku o slovech Čech, Slovák, Slovan, Praha apod. Slovník Holubův a Kopečného — myslím velmi vhodně — má výklad slov Čech, Čechy, Slovan, Slovák, Praha (u hesla pražiti).

Co se týče zpracování materiálu slovenského, i při zběžné četbě slovníku se objevují některé nedostatky nebo nepřesnosti v údajích nebo bližším určení slovní zásoby slovenské. Tak v slovníku scházejí některá důležitá slovenika, která by tam měla být jako protějšky ekvivalentů českých: jsou to buď slova původem i zněním shodná s českými, nebo se od nich lišící jen zvláštním hláskoslovným vývojem slovenským; tak např.:

dcéra, horký ‚hořký‘, horúci ‚horký‘ (mohlo být u hesla hořký); chrúst, klobúk, kúkoľ (stejně znějící jako slova staročeská); kukurica (v souboru slovanských paralel č. ‚kukuřice‘ není uvedeno slc. kukurica, ač je rozšířeno na největší části Slovenska i v spisovném jazyku; toliko pod heslem turkyně se uvádí slc. turtyňa — asi nedopatřením místo turkyňa —, turešina, „vše z názvu turecká pšenice“. V uvedených formách jde však jen o místní nářeční názvy na nejkrajnějším slovenském jihozápadě, v tzv. nářečích Moravského dolu: žito, obyčejně s epitetem turecké žito nebo turešina, turočina, turkyňa); mesto miesto ‚město, místo‘ (z prasl. město: úplné zdvojení slova s rozlišením významu — napodobením něm. Stadt — Statt, Stätte — není jen v češtině, nýbrž i v slovenštině; srov. podobnou čs. dvojici dělo, dílo delo, dielo z *dělo); minúta (s dlouhou kvantitou jako v lat. minūta); obilie (též zbožie ‚obilí‘); škrob (v slovníku je uvedeno jen krochmel, krochmál ap. — v nářečích s měkkým ľ krochmeľ; třeba však dodat, že je to slovo nářeční, spisovně je škrob jako v češtině; podobně za krochmeliť je škrobiť); tovar ‚zboží‘; vŕtať (prevŕtať, vyvŕtať atd.; nedopatřením se uvádí vrtati jako slovo jen české); vrabec (podle Machka slc. vrab; ale v řeči lidové na většině jazykové oblasti slovenské i ve spisovné slovenštině je stejně jako v češtině vrabec, vých. slc. vrabeľ).

Ze zvláštních slov nebo výrazů slovenských scházejí např.:

Dohviezdny večer (též Štedrý večer jako v češtině), kel, kelu m. ‚kapusta‘; ľadník ‚vikev‘; ľúbosť ‚láska‘; okuliare ‚brejle‘; páčiť sa ‚líbiti se‘ (je jen nech sa páči); kominár, stolár (je jen mor. kominář, stolař), kováč (třeba opravit údaje: „stč. kováč, val., slc. koval, č. s cizí příponou kovář“; správně by mělo být: stč. a slc. kováč — na většině jazykové oblasti slovenské a v jazyku spisovném —, val., laš. a vých. slc. kovaľ, koval); mravec ‚mravenec‘ (je nejen v nářečích mor. slc., ale i na většině oblasti Slovenska a v slovenštině spis.; podobně mravisko, mravenisko); vých. slc. trimac (u hesla třímati — s velmi pěkným výkladem slova — uvádí Machek, že vých. slc. je jen trimac se — podle Buffovy studie Nárečie Dlhej Lúky v bardejovskom okrese [1953] ― ‚držeti se v dobrém zdraví, míti pěkné, dobré chování‘, ale již Czambel v Slov. reči I, 1, 1906, s. 605, připomíná, že se slova trimac užívá v nářečích vých. slc. asi tam, kde je spis. slc. držať, č. držeti. Podobně jsem zjistil v letech dvacátých našeho století i podle ankety dotazníkové na Slovensku. Je tu tedy nesporná vnitřní i jazykově zeměpisná spojitost vých. slc. trimac a jeho významu s pol. trzymać, ve všech nářečích polských bez Slezska, ale i s kašubštinou, a s ukr. a bělorus. trymaty — trymáć); vretenica (k stč. vřětenicě, jméno slepýše nebo i některých hadů, jsou sice doklady z nář. mor., z pol., ukr., r., hluž. atd., ale není tam slc. vretenica ‚zmije‘; slovo to je rozšířeno na největší části Slovenska i v spisovné slovenštině, místy vedle zmija); vyšní (u hesla nízký se uvádí „slc. Nižní v místních jménech v oblasti rusínské (!) nebo v sousedství“; je to poměrně na větší souvislé oblasti Slovenska, na východě a severovýchodě jeho střední oblasti, tj. v Oravě, v Liptově, v Gemeru, a na vých. Slovensku; a na téže oblasti je i typ vyšní, který Machek neuvádí; naproti tomu český typ dolní, horní je na západním Slovensku v bývalých stolicích Bratislavské, Nitranské a většinou i Trenčanské a na jihozápadě v oblasti středoslovenské v Turci, v Tekově, v Hontě, v Zvolenu a převahou i v Novohradě); zemiak, zemiaky ‚brambory‘ (v Machkově slovníku se uvádějí jen zvláštní nářeční podoby slc. krumple, grumbire, grule, krompachy ap. z něm. základu ‚Grundbirne‘; ale není tam spis. a obec. slc. název zemiaky ani nář. č. nebo novější obecné zemáky, zemčata ap.); zrádnik (v slovníku je č. psotník u hesla pes, padoucí nemoc, padoucnice u padati; ale není tam slc. název nemoci zradca, zrádkyňa a zvl. časté i spis. slc. zrádnik ‚padoucnice, psotník, křeče‘ ap., rozšířené na středním Slovensku a v jeho nejbližším záp. slc a vých. slc. okolí); vých. slc. fras (jež Machek uvádí jen ve rčení do frasa = asi ‚k čertu“, podobně jako maď. frász z něm. Frais(en) — vyskytuje se rovněž ve významu ‚padoucnice, křeče, psotník‘ jako v slově německém; jinak také místy užívají slova fajtans z Veitstanz, středolat. ‚chorea sancti Viti‘, známého místy i v lidové češtině).

Z některých drobnějších nedopatření v slovníkovém materiálu slovenském srov. např.:

u hesla oj: je nejen stč. oje n., ale i slc. nář. i spis. oje, 2. p. oja, podobně zdrobnělé ojce, ojíčko; osa: os, osi jako kosť, kosti ve shodě se stč. os, osi je nejen v slc. nářečích, ale i v spis. slc.; tam osa = ‚vosa‘, hmyz; pipati: slc. pipíška, pipuška ap. = ‚chocholouš‘, druh skřivana; v přeneseném významu ‚motýl‘; ptáti: nejen na Moravě se zachovalo ptáti (bez se) s významem ‚prositi, hledati‘, ale podobně v slc. pýtať (bez sa) nebo pýtať si ‚prositi (si), žádati‘ ap.; tuný, slc: je to slovo nář. — ne spis.: gemer. túňí nebo túní (túný), vých. slc. tuňi; v spis. slc. je lacný, č. laciný.

Při probírce přejatých slov z jazykové zásoby československé v Machkově Etymologickém slovníku z hlediska jednotlivých názvoslovných skupin nebo sémantických kategorií ukáží se také — samozřejmě — mnohé nedostatky nebo aspoň četná, zatím snad ještě sotva splnitelná přání.

Uvedu aspoň ukázky z několika vybraných slovních skupin.

V Machkově slovníku je velmi bohatě zastoupena např. vrstva přejatých slov týkajících se oděvu a jeho částek. Jsou tam výrazy: boty, čapka, čepice, galoše, jupka, kabát, slc. kabaňa, kamizolka, kalhoty, kazajka, klobouk, košile, manžeta, paruka, punčocha, sandály, mor. a slc. topánky, vesta aj.; ale scházejí tam kulturně historicky, dobově i jazykově zajímavá slova, jako evropské slovo cylindr (vysoký tvrdý, aksamitový pánský klobouk válcovitého tvaru, koncem 18. stol. z Paříže přenesený do Londýna a do Německa a odtud k nám); frak (z franc froc angl. frock i něm. Frack, užívaný od dob Goethova Werthera); talár (slovo poměrně starobylé, jistě už z 16. stol., z lat. tālāris /ornātus/, roucho sahající až po kotníky, lat. tālus), taille (z franc. a to z lat. tālea), toaleta aj.

Podobně hojně v slovníku se probírají jména druhů látek: atlas, brokát, cirkas, damašek, flanel, flór, frýz, gáza, kaliko, kanafas, kašmír, krep, mezulán, mohér, plyš, taft aj.; ale není; tam batist, juta, mušelín, samet, satén, trikot, které jsou všechny v slovníku Holuba-Kopečného.

Z názvů exotických zvířat jsou uvedeny: dromedár, kolibřík, kondor, pardál, puma, tapír, tygr aj.; ale není antilopa, gazela, hyena, jaguár, lama, orangutan (malaj.: vlastně ‚člověk divoký‘), šimpanz aj.

Z jižních plodin nebo z cizokrajných rostlin a jejich produktů uvádí se citrón datle, fík, meloun, oliva, pomeranč, tabák, cigáro, čokoláda, rozinka aj.; ale není ananas, banán, kakao (dostalo se do Evropy španělským prostředím podobně jako čokoláda asi ve 2. pol. 16. stol. z mexického cacao, cacautl), kaučuk, mandarínka aj.

Z širokého okruhu terminologie lékařské jsou v slovníku slova: stč. flastr, flast (u hesla náplast), lazaret, nerv, pilulka, špitál, sirup ap.; ale nejsou výrazy rovněž univerzální středověké nebo rané novověké medicíny, jako dieta, doktor, droga, kúra, kurýrovat, pacient, puls, stč. též žilobitie (srov. něm. Schlag der Ader), recept ap., ani slova novější, jako dezinfikovat, chinin, kokain aj., nebo názvy nemocí: cholera, syfilis (podle Sipyla, syna Niobina), tuberkulóza, tyfus aj.

Z oblasti života veřejného, administrativního, politického ap. vykládají se v slovníku cizí slova jako kancléř, policajt, policie, proletář, bolševik, slc. polícia, proletár, bolševik, menševik apod.; ale nejsou tam slova anarchie, anarchista, barikáda, buržoa, debata, demagog, demokrat, komunismus, nihilismus, parlament, puč, revoluce, president, republika aj.

Především mi v slovníku Machkově schází slovo stát, slovensky štát, jeho historie a výklad: je to totiž jedinečně důležité slovo všeevropské, mezi Slovany typické pro nás Čechy a Slováky, z lat. status (ač třeba ještě zjistit, není-li lat. základ jen posledním pramenem našeho slova), proti jiným názvům „státu“ u ostatních Slovanů: pol. państwo, jihoslov. država, rus. gosudarstvo ap.

Poměrně velkou pozornost věnoval Machek i slovenským výrazům původu maďarského. Tak uvádí a vykládá slova jako bajúzy, fúzy, banovat, bantovať, bór, bárčo, bárkto atd., belčov, beťár, biľag, biľagovať, bosor(ák), bosorka, striga, čara, čarať, čardáš, čikoš (slc. ‚pasák koní‘, z maď. csikós; mohli bychom však ještě doplnit slova čikó, čina, čena ‚hříbě‘, z maď. csikó, hlavně v oblasti gemerské na jihu střed. Slovenska v maď. pohraničí), čižma, dohán, gazda, gazdiná, chýr, írečitý, jarok, kantár, karika, kefa, kepeň, koč, kočiar, korbáč, oldomáš (ovšem i aldomáš) aj. aj.

Z významnějších slov, zasahujících i do spisovného jazyka slovenského, schází tam např. barnavý ‚hnědý‘ z maď. barna (v řeči lidové i v jazyku spis., např. u Vajanského, Kukučina ap.); fiok ‚přihrádka, šuplík, zásuvka‘ ap. z maď. fiók; gunár, též ‚húser‘, č. houser, z maď. gunár; ríf ‚loket, míra‘, vých. slc. ref, z maď. rőf; tarkavý ‚strakatý‘, z maď. tarka (tarkás); tátoš ‚čarodějný kůň‘ v slovenských pohádkách; srov. maď. tátosló, ‚okřídlený oř, Pegas‘ v maďarském bájesloví.

Ze známějších slov nářečních, rozšířených na větší oblasti slovenské, bylo by snad možno uvést aspoň typicky východoslovenská slova falat, falatek ‚kus, kousek‘ z maď. falat; varoš ‚mesto‘, z maď. város, a valal ‚dědina, vesnice‘, snad také maďarského původu — podle Joz. Budenze — ale rozhodně slovo neslovanské, jak správně soudí J. Škultéty (Slov. Pohľ., 1902, s. 760); dále góľa,  na jihovýchodě jazykové oblasti středoslovenské, goľa místy na východním Slovensku, ‚čáp‘, z maď. gólya; jinak bogdal, bogdál, bogdán na záp. Slovensku, bocian ve shodě s mor. slc. bocán nebo bocáň na střed. Slovensku, vých. slc. bocan; birov, jinde ‚richtár‘, č. starosta, z mad. biró, hlavně ve východní polovici Slovenska, zvláště na levém hřehu Toply; temetó, též demetov, místy v Gemeru a na východním Slovensku i jinde v místech s bývalým značnějším maďarským vlivem vedle obvyklého cintor, cintorin, cinter, cmiťer ap., č. hřbitov.

Snad by pro etymologii našich jazyků bylo zajímavé uvést i významné kalky, spojující nás s ostatní Evropou, jako břichomluvec (Bauchredner, ventriloquus), duchapřítomnost, slc. duchaprítomnosť (Geistesgegenwart, předloha franc. présence d’esprit), č. i slc. nosorožec (Nashorn podle lat. řec. rhinocerus), svetoobčan, slc. svetoobčan (Weltbürger z kosmopolités sivé mondanus)jako nás zajímá u Machka uvedené slc. živé striebro, skryté u hesla rtuť (Quecksilber podle lat. argentum vivum) nebo stoklasa, slc. stoklas a jeho vztah k lat. centuspica; při této příležitosti bychom mohli ukázat i na naši č. i slc. stonožku (v souvislosti s lat. millepeda, něm. Tausendfuss).


[1] Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Nakladatelství ČSAV, Praha 1957, 627 stran, cena váz. výt. 113 Kčs.

[2] Česky: časopis Slova a věci s … podtitulem Kulturně historický časopis pro jazykové a věcné bádání. — Rozumí se tím bádání o souvislostech jazykových pojmenování s věcmi jimi označovanými.

[3] Dokončení tohoto slovníku před druhou světovou válkou připravoval prof. J. M. Kořínek, ale jeho předčasným úmrtím r. 1945 byla práce přerušena; jeho materiál je uložen v Slovanském ústavu a je součástí přípravných prací pro sestavení etymologického slovníku slovanského (viz pozn. 3).

[4] Kolektiv jazykovědného oddělení Slovanského ústavu za vedení prof. V. Machka připravuje takovýto slovník. — Rd.

[5] Celý slovník Preobraženského vyšel znovu v anastatickém přetisku r. 1958.

[6] Srov. referát o něm v Naší řeči 36, 1953, s. 152 — 158.

Naše řeč, ročník 41 (1958), číslo 9-10, s. 263-282

Předchozí St. Fr. Kolbuszewski (Poznaň): Memoriál

Následující Václav Vážný: Úvahy nad novým českým etymologickým slovníkem, II.