K dvacátému výročí úmrtí Stanislava Petříka

Milan Romportl

[Reviews and reports]

(pdf)

-

10. listopadu 1957 uplynulo dvacet let od smrti Stanislava Petříka. Okolnosti jeho skonu jsou sdostatek známy: Na dialektologické cestě po východním Slovensku onemocněl tyfem a v Košicích mu podlehl. Dílo, které po sobě zanechal tehdy osmadvacetiletý badatel, udivovalo svým rozsahem. Na tomto obdivu nic neměnila okolnost, že šlo většinou o práce z jediného jazykovědného úseku, z tzv. intonologie (tj. bádání o zvukové stránce souvislé řeči).

Tragičnost jeho skonu na počátku slibně zahájené vědecké dráhy, jeho ojedinělost, která propůjčila skromnému badateli rysy hrdinství, jaké byly do té doby vyhrazeny pro příslušníky nemnoha povolání téměř svou podstatou již heroických, mezi nimiž ovšem filologie chyběla, toto vše bylo současně jistým nebezpečím pro správné ocenění Petříkova díla. jsme skoro vždy ochotni pod dojmem smrti posuzovat [49]mírněji nedostatky zesnulých. Nuže, domnívám se, že nekrology ani komentáře a recenze, které se objevily nedlouho po Petříkově smrti, svou chválou jeho odkazu neublížily.

Mluvíme-li dnes o Petříkově dílu, máme na mysli především dvě práce, které vyšly posmrtně a které je možno pokládat za svod dosavadních badatelových studií i za vyvrcholení jeho díla. Mám na mysli knihu O hudební stránce středočeské věty (Praha 1938) a studii Zur Satzintonation der mährisch-schlesischen Mundarten (Slavia 17, 1939 až 1940, s. 481—548). Ani v nejmenším nechci Petříkovo dílo přikrášlovat. V prvé práci, bohaté poslechovým materiálem; popsaným se značnou přesností, jsou jistě úseky, v nichž další výzkumy opravily jeho pozorování i klasifikaci jak v jednotlivostech, tak někdy v samém teoretickém přístupu k věci (např. pokud jde o nedostatečný, či spíše nedůsledný zřetel ke kontextovému členění věty).[1] Avšak tato práce je stále východiskem, o něž se opírají veškeré současné studie o zvukové stránce věty v češtině, a všichni naši současní badatelé o zvukové stránce věty se pokládají do značné míry za Petříkovy žáky, byť mnohdy jen nepřímé.[2]

Druhá z uvedených prací (spolu s menšími studiemi věnovanými větné intonaci hlavně v slovenských nářečích)[3] je prvním pokusem u nás vystihnout přízvukové a melodické poměry v nářečích, a to v značně rozsáhlé, třebas výraznými rysy charakterizované nářeční oblasti v nejširším slova smyslu lašské. Ani tato práce není bez nedostatků, vadí jí — ve srovnání s prvou — určitá roztříštěnost, někdy jen kusý materiál, je však třeba pamatovat, že jde o průkopnickou práci v tomto oboru, a je překvapující, v jak mnoha pozorováních (a na základě mnohem chudšího materiálu, získaného — ve srovnání s našimi současnými možnostmi — jen s velmi skrovným vybavením) došel Petřík k výsledkům i dnes přijatelným (např. pokud jde o celkovou charakteristiku místního rozložení přízvuku v nářečích na Těšínsku). I tato práce je ovšem východiskem našich nových studií o zvukové stránce věty v nářečích.

Posuzujeme dnes Petříkovo dílo měřítky současnosti a i pak zůstává stále cenným. Těžko dnes říci, co by byl na něm Petřík opravil a prohloubil. Nepochybuji, že velmi mnoho. Rozhodně je jeho smrt i dnes ještě velkou ztrátou pro českou lingvistiku.

---

[1] Srov. např. Danešovu práci Intonace a věta ve spisovné češtině (Praha 1957), nebo autorovu K tónovému průběhu v mluvené češtině (Praha 1951).

[2] Myslím tím jak Petříkovu choť a spolupracovnici, tak i další pracovníky, zvláště Daneše, Jančáka, Švestkovou aj., a ovšem i autora těchto řádků.

[3] Zejména práci Dva príspevky k hudobnej stránke slovenskej vety (Praha 1947 — publikovanou spolu se studií L. Petříkové).

Naše řeč, volume 41 (1958), issue 1-2, pp. 48-49

Previous Miloš Helcl: Nový slovník spisovné češtiny

Next Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin