Zrazovati, zrážeti, odrazovati

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Ostatek.

Také bývalé sloveso zraziti, zrážeti, zrazovati se měnilo. Měnilo se zněním, když místo zraziti se začalo říkati zraditi, a měnilo se vazbou, když místo původního akkusativu osoby se objevuje dativ (na př. »nebožka matička zrazovala jí od těch pověr« Kott 5, 650 z Hurbanovy Nitry), anebo když místo původní vazby zrazovati od čeho (anebo leda z čeho) uvádí se vazba s akkusa[72]tivem předmětu věcného (»otec mu to výslovně zrazoval« u Kotta t. z Dudíka). Obě tyto změny nejsou jak se zdá staré, ani nejsou v živé mluvě stejně ustáleny. V obecném hovoru tvar zraditi — místo staršího zraziti, vzraziti, — je docela obyčejný, a na př. v středních Čechách ani by se dobře nerozumělo, kdyby kdo užil tvaru staršího; ale vazba zůstává v mluvě lidové stará, říká se »bratr mne z toho (od toho) zradil«, ne »bratr mi to zradil«. Nemohu, než se v té příčině dovolávati svého pozorování: dokladů písemních hrubě není.

Každá změna ovšem má příčiny; a tak také změny, o nichž vykládáme. A příčiny změn těchto jsou docela zřejmé: změny nastaly, protože staré sloveso zraziti (vzraziti), zrážeti, zrazovati v našem mluvnickém vědomí oddělilo se od skupiny slovesa raziti, k níž podle původu patří, a připojilo se ke skupině slovesa raditi. Proto se v nové době ujal tvar zraditi, a proto, napodobením vazby slovesa raditi, vyskytují se již i u našeho slovesa zrazovati vazby nepůvodní s dativem osoby, s akkusativem předmětu věcného. Je to úkaz v dějinách jazykových velice častý a známý jako »lidová etymologie«. Protože původní slovo povraz, tvořené z kořene, jejž máme ještě v slově povříslo, významem svým je blízké slovesu vázati, lidová etymologie z něho utvořila provaz; protože rčení unořiti slzičku se stalo nesrozumitelným, když v živé mluvě zaniklo sloveso nořiti, přidružilo se ke skupině slovesa mořiti a říkáme umořiti slzičku. Tento přechod od skupiny původní ke skupině druhé byl tím snadnější, že starý tvar zrazovati — odvozenina slovesa zraziti, vzraziti — podle pozdějšího citu mluvnického spíše se zdá, jako by patřil k základnímu tvaru s d, než k základnímu tvaru s z, sice pozdější zvyklost mluvnická spíše by očekávala zrazovati: cit mluvnický, to jest veliká síť družin mluvnických představ, jest v duši každé mluvící osoby, časem mluvícího zavede i na scestí, ale přece jen je základem všeho mluvnicky ustáleného mluvení. A přechod ten byl dále usnadňován ještě i tím, že jazyk měl jiná slovesa, významem podobná starému slovesu zraziti, zrážeti, zrazovati, patřící však právem a původem ke skupině slovesa raditi.

Zaniklo již sloveso rozraditi (s vazbou komu co), doložené [73]několikrát v staré době, s významem »zraziti (zraditi) koho od čeho (z čeho)«. Tak v Pulkavově kronice (v Gebauerově vyd. ve Fontes rerum boh. 5, 305 a 312) čteme jednou »jěžto (t. j. posly, nabízející králi Otakaru římské císařství) král míle přijem (přijav) a ctně uctiv radil sě… s… pány, kteřížto lstivý a škařědý úmysl sobě umyslivše, točíš aby on mocen jim nebyl, rozradili jsú jeho, jako lestně radiece«, podruhé, »chtěl jest také tento Václav pařískú (pařížskou) školu (t. j. universitu) v Praze mieti, ale někteří nešlechetníci rozradili jsú«. K tomu trvalé rozrazovati: »radda jeho poče (počala) jemu (králi) rozrazovati« Bawor. 209^b, pod. Arch. Č. 28, 275 v listině, již klade vydavatel do doby asi 1460—1480, která podle jazyka snad jest ještě o něco mladší. Staročeský překlad Marco Polova Millionu ve vydání Práškově (Sbírka pram. I, 1, 3, 189) má větu: »když (král) úmysl svého náboženstvie (své pobožnosti, t. j. pouti do Jeruzaléma) pánóm svým pověděl, všickni jsú jemu wzradily, aby sám svým životem (t. j. osobně) tam nejězdil«. Byl by to starý doklad dnešního zraditi (ovšem s vz-), s nepůvodní vazbou k tomu, ale v rukopise je rozrodily (t. j. rozradili). Staré rukopisy někdy psávají w a ro velmi podobně, ale zde je ro docela zřetelné a nepochybné. — Toto rozraditi je stejné s pol. rozradzić, s trvalým rozradzać.

Posud časem slýcháme odraditi, známé již v době staré. V oné listině Arch. Č. 28, 275, kde jsme našli rozrazovati, o téže věci čteme v žalobě Hons Richtarově, jak »přišel k Václavovi Chrtovi a svěřil se jemu, že některú sumu má… a tu že dáti chce Jakubovi pernikáři, aby mu tu sumu do Teplé přivezl aneb do Hba (do Chebu) a že Jakub pernikář jemu přiřekl ty penieze vzieti a do perníku vložiti, a Václav Chrt že jemu jest odradil«. Dokladů slovesa odraditi (komu čeho, od čeho, zřídka co) v starší době je dosti hojně, k tomu je trvalé odrazovati. Toto odrazovati pak nám je zvláště poučné. Kdežto v staré době se říkalo jen »odraditi komu od čeho« (anebo čeho), jako se říká s dativem »raditi komu« (k čemu, ale také co), v téže době se říkalo »odrazovati komu od čeho« stejně, jako »odrazovati koho od čeho«; tak na př. Jungmann (mimo hojně dokladů jiných obojího způsobu) z bible [74]Kralické má »oni pak odrazovali jemu, řkouce…«, »odrazoval ho od té cesty«. Je to nesrovnalost na pohled velmi podivná, ale v skutku jen zdánlivá.

Podle původu totiž sluší lišiti dvojí odrazovati, třebas obojí toto sloveso má stejné znění a stejný význam. Jedno patří jako trvalý tvar k základu odraditi, a má pak právem vazbu touž, co sloveso základní, totiž »komu od čeho (čeho)« anebo »komu co«; druhý trvalý tvar by byl k témuž základu odrážeti (slven. odrádzať u Kotta). Druhé odrazovati pak je trvalé sloveso k základnímu odraziti, tvořené docela, jako zrazovati od zraziti, a tomu sluší pak právem vazba »koho od čeho«. Dokladů tohoto základního slovesa není mnoho, ale jsou (nehledíc ovšem k dokladům s významem hmotným, jako »odraziti loď od břehu«, »roh od desky« atp.); Jungmann má m. j. doklady z Veleslavína, z Bratří a j. (na př. »aby krále svou řečí od předsevzaté války odraziti neměl« Vel.), v Smetánkových Životech sv. otců je na př. i zvratné odraziti se (když matka, chtíc dítě odstaviti, něčím hořkým potře prsy, dítě »učijě [učijíc] hořkost, i odrazí sě pryč«). Mimo odrazovati jest i druhé, starší trvalé sloveso odrážeti s příslušnou vazbou, na př. u Jungmanna z Hrubého z Jelení »odráželo ho toto od toho«, »milovali by všickni, aniž by někoho nasycenie od toho odráželo«, Bartoš má ze Zlínska »býl bych přišél, ale tá nepohoda mne odrážala«, Kubín z Kladska »vodráželi ho, aby tam nechodil«. Polština má také obojí skupinu sloves těchto: našemu odraziti odpovídá odradzić, s trvalým odradzać, našemu odraziti pak odrazić (s významem hmotným i přeneseným, jako v češtině), s trvalým odražać. A zejména tyto v češtině dosti složité poměry, zvláště dvojakost slovesa odrazovati s dvojím slovesem základním a s dvojí vazbou, musily jazyk zrovna vésti, aby i u slovesa zrazovati se vyvíjely poměry podobné. A ty se také, jak jsme viděli, vyvíjely a vyvíjejí.

Jaké poučení si z toho ze všeho máme vybrati pro snahy po jazykové správnosti? Již jsme řekli, že není proč se vyhýbati slovesům zrážeti, zrazovati (koho od čeho, z čeho), zejména není proč zaváděti místo toho neobvyklé srážeti. Odraditi i odraziti [75]s pobočnými tvary skoro úplně zaniklo, a bylo by asi nesnadné, ano marné, křísiti tato slovesa k životu novému.

A co zraditi, které u významě, o nějž nám jde, tak u brusičů upadlo v nenávist a kterého bychom přece tak často potřebovali? Možnost jest dvojí. Buď se držeti zásady, že správné je jen, co je původní: a tu nelze pochybovati, že se v staré době způsobem již praslovanským říkalo zraziti (vzraziti), ne zraditi koho od čeho (z čeho). Jen že zraziti již dávno nikdo neříká, nikdo by mu hrubě nerozuměl, a zase jen uměle by se musilo jazyku dnešnímu vnucovati. Kdo ví, jak jazyk od staletí do staletí, ano od roku do roku se stále mění, jen ztěžka se odhodlá, zapovídati mu to, a kdyby zapovídal, jazyk toho nedbá. Mluva knižní musí býti a vždy bývá konservativní, mění se méně rychle, než mluva lidová, nerada přijímá novoty mluvy lidové a ráda drží věci, které v lidové mluvě zanikají: ale šla by přes možnou míru, kdyby chtěla buditi věci v mluvě lidu zaniklé a jichž i ona sama se již vzdala, jež tedy pozbyly práva k životu, kterého by jim mohla poskytovati knižní a osvětová tradice. Proto — podle mého mínění — je zbytečné, vzpírati se tvaru, jenž v mluvě lidu vznikl a v ní žije, tvaru, jehož vznik v očích jazykozpytcových je měrou tak velikou oprávněn půdou slovní, v níž vznikl. A soudil bych, nelze-li křísiti znění starého, není proč vyhýbati se znění, jež si utvořil již dávno jazyk sám a neříkati, jako lid říká, zraditi.

Co se vazby týče, zase ovšem není proč odkládati vazbu starou. Vazba zraditi koho od čeho (z čeho) v lidu stále žije a zasluhuje již svým stářím, aby byla udržována i dále.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 3, pp. 71-75

Previous František Táborský: O překládání uměleckém

Next Václav Ertl: O postavení podmětu po členech úvodních