Nová příručka skladby polského jazyka

Vladimír Ženatý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Podáváme tu zprávu o stručné popisné syntaxi současné polštiny, kterou s názvem Zarys składní polskiej[1] vydal polský linguista Zenon Klemensiewicz. Mohl se při ní opřít o svou starší práci z roku 1937 a o řadu svých speciálních syntaktických studií. V souhlase s účelem jde mu o popis a základní klasifikaci důležitějších syntaktických jevů a pomíjí zcela problematiku obecné theorie skladby, jíž chce věnovat větší spis diskusně polemického charakteru.

Uvedená práce má tuto osnovu: Úvodní kapitoly jsou věnovány větě jako celku, druhá, nejrozsáhlejší část je věnována rozboru věty jednoduché na větné členy. Tento rozbor se opírá o předcházející výklad o větných dvojicích; v tom se tedy shoduje s novým pojetím naším, uvedeným u nás v r. 1936 B. Havránkem. Ale navíc je na něm také založen — a v tom je kniha zajímavá i po stránce metodické — i výklad o větách složených, souvětích souřadných a podřadných. Závěrečná kapitola se obírá syntaktickými funkcemi slovních tvarů.

V jednotlivých výkladech se pojetí autorovo liší v souhlase s tradičním pojetím polských mluvnic leckdy podstatně od podání látky obvyklého v mluvnicích našich. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že také syntaktická terminologie je v obou jazycích, v polštině a v češtině, značně odchylná. V úvodních výkladech se zdůrazňuje predikační forma určitého slovesa za základní znak věty. Za větu se na rozdíl od našich mluvnic pokládají jen takové útvary, v nichž je možno neurčitý tvar slovesný nahradit určitým (Nenahýbati se z oken — Nenahýbejte se z oken), nebo do nichž může být určité sloveso uvedeno nebo doplněno (Otec nemocen, Pozdě, Zápalky a j.). S tohoto hlediska a v takovémto chápání mají tedy všechny věty predikaci, jsou dvojčlenné.[2] Ve shodě s thesí, že všechny věty jsou dvojčlenné, uvádí se pro některé typy vět pojem predikační dvojice s podmětem na nulovém stupni: jde jednak o typ vět osobních, na př. Čti! Čteme. (Kde bydlíš?) — V Praze atp., jednak neosobních, na př. Prší, Bylo nám veselo, Je pozdě a j. Charakter věty nemají syntaktické útvary, které nelze převést na typ vět dvojčlenných, u nichž nelze doplnit určité sloveso; to je především u interjekcí a výrazů v platnosti interjekcí: Ach! Bože! Pryč s válkou! a pod.

Věty podle postoje mluvčího dělí Klemensiewicz se zřetelem na jejich funkci intencionální, t. j. podle záměru mluvčího, na věty ozna[180]movací, tázací a žádací; všechny tyto druhy vět mohou mít citový, expresivní charakter, proto neuvádí jako samostatnou kategorii t. zv. věty zvolací. Stejné pojetí je v Mluvnici spisovné češtiny Fr. Trávníčka (II, s. 650—665), kde se liší podle citovosti věty na necitové (nenáladové) a citové (náladové), a ty rovněž na citové věty oznamovací (Babička už jede!), citové tázací (Co ti to napadá!) a citové rozkazovací a přací (Mlčíš!, Aby už bylo jasno!).

Od věty jako celku přechází autor k jejímu rozboru. Opírá jej důsledně, jak jsem již uvedl, o větné, syntaktické dvojice, t. j. o zjištění slov nebo spojení slov významem spolu souvisících a spojených jedním větným, syntaktickým vztahem. Členy větných dvojic pojmenovává termínem składnik (komponent). Samostatnými členy větných dvojic jsou slovní druhy plnovýznamové a ve spojení s nimi i slovní druhy se základní funkcí jen mluvnickou (předložky), dále sousloví, ustálená spojení slov, frazeologická rčení a pod. Výjimku činí pouze spojky a citoslovce, které nejsou členy větných dvojic.

Členy větných dvojic jsou buď ve vztahu souřadnosti (t. j. koordinace), nebo ve vztahu nesouřadnosti (t. j. predikace nebo determinace). Spojení členů souřadných nazývá se v polské terminologii szereg („řada, skupina“; srov. termín Šmilauerův větná skupina), spojení členů nesouřadných związek (svazek, spojení). Liší se pak u spojení nesouřadného spojení přisuzující a spojení určující. Řídícím členem v tomto druhém případě (určujícím) je kterýkoli větný člen, závislým členem mohou být ostatní větné členy kromě podmětu a přísudku. Formálně se liší — tak jak je to obvyklé v našich mluvnicích, srov. na př. Havránkovu — Jedličkovu Stručnou mluvnici českou 1955, s. 131 — spojení, v němž je vztah vyjádřen shodou nebo řízeností, a spojení, v němž není vztah vyjádřen zvláštním tvarem.

S hlediska hierarchie syntaktických vztahů rozlišuje Klemensiewicz spojení větné dvojice hlavní, základní, a spojení větné dvojice vedlejší. Větnou dvojici základní tvoří podmět a přísudek; podmět je v této dvojici syntakticky nezávislý, přísudek je člen závislý toliko na podmětě. Jednotlivé větné členy jsou určovány s hlediska syntaktických vztahů, dále podle toho, který slovní druh rozvíjejí, kterým slovním druhem jsou vyjádřeny a rovněž podle znaků významových.[3]

Metodicky důležité i pro školní praxi je upozornění na členy, prvky vedlejší a zdůrazňující, které se vztahují k větě jako celku, na př. ve [181]větě: Petr pojede zítra určitě do Prahy — výraz určitě netvoří větnou dvojici se žádným jednotlivým větným členem, nýbrž je ve vztahu k větě jako celku.

Také pro rozbor věty složené jsou východiskem vztahy mezi členy větných dvojic. Pro souvětí podřadné platí tyto vztahy: 1. Vedlejší věta tvoří dvojici s některým členem věty řídící, vyjadřuje vlastní obsah věty řídící; na př. Přeji mu, aby se uzdravil. 2. Vedlejší věta tvoří dvojici s některým členem věty řídící, která je s hlediska významového uzavřená, a doplňuje obsah věty řídící tím, že jej dále rozvíjí; na př. Obdrželi jsme důležitou zprávu, která nás potěšila. 3. Vedlejší věta se vztahuje k řídící větě jako celku a doplňuje a rozvíjí její obsah: Zdejší krajina byla již dávno osídlena, jak o tom svědčí vykopávky. Řekl mi pravdu, čímž mě opravdu potěšil.[4]

Závěrečnou kapitolu tvoří výklad o syntaktickém využití mluvnických tvarů. Úvodem je podán výklad o mluvnických kategoriích. Jsou jimi ty pojmové kategorie, které se vyjadřují specifickými jazykovými prostředky, na př. pojmové kategorie času, rodu se staly kategoriemi mluvnickými. K vyjádření syntaktických vztahů se používá některých mluvnických tvarů. Mluvnický tvar má buď funkci syntaktickou, nebo nesyntaktickou. Syntaktickou funkcí je v mluvnickém tvaru to, co slouží k vyjádření nějakého skladebního vztahu a zároveň je nutnou podmínkou pro sdělovací funkci věty. Tak na př. kategorie času, způsobu, slovesného rodu jsou nesyntaktické, neboť jejich užití ve větě se mění vlivem faktického stavu objektivní skutečnosti; naproti tomu osoba slovesná má funkci syntaktickou, neboť vyjadřuje vždy vztah mezi podmětem a přísudkem. S tohoto hlediska má číslo u substantiv funkci nesyntaktickou, zatím co na př. u adjektiv v užití přívlastkovém má funkci syntaktickou.

Do této kapitoly je zařazen také výklad o formálním vyjádření vztahu závislosti mezi členy dvojic predikačních a determinačních.

Vcelku je možno charakterisovat Klemensiewiczovu práci jako vhodné repetitorium skladby pro studenty polonistiky. Skladba v jeho pojetí je pevnou soustavou poznatků, metodicky dobře propracovanou. Pokud jde o theoretickou základnu jeho výkladů i o jednotlivé výklady v detailu, je jisto, že nebudou přijímány bez výhrad a polemických připomínek. Jde tu o věci, o nichž se vede živá diskuse i u nás. Je proto nutno vyčkat slíbeného většího díla o problémech skladby, které má autor podle poznámky v úvodě již připraveno.

---

[1] Warszawa, Państwowe wydawnictvo naukowe, 1953, stran 173.

[2] Souhlas s tímto pojetím projevil u nás Fr. Kopečný ve Slovu a slovesnosti, roč. 10, 1947—48, s. 120. K jeho stati je připojena kritická redakční poznámka akad. B. Havránka.

[3] Pojetí větných členů liší se v některých případech od pojetí obvyklého v mluvnicích českých, na př. píši perem, hrát v karty jsou předměty a pod. Ve dvojicích litr mléka, kilogram mouky jde podle Klemensiewicze o případ formální podřízenosti a významové nadřazenosti. Výrazy litr, kilogram a pod. jsou tu chápány jako kvantitativní přívlastky. Srov. Fr. Kopečný, Kvantitativní přívlastek a určení míry, Slovo a slovesnost 14, 1953, s. 115 n.

[4] Srov. Trávníčkovo dělení vedlejších vět na obsahové a doplňovací.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 5-6, s. 179-181

Předchozí Karel Hausenblas: Skladba v akademické mluvnici ruštiny

Následující Jaroslav Kuchař: „Mistři uhlí“