Výslovnost spisovné češtiny
Vladimír Staněk
[Reviews and reports]
-
V posledních letech jsme stále více pociťovali potřebu příručky, která by stanovila pravidla spisovné české výslovnosti. Volali po ní učitelé, kteří neměli bezpečného vodítka pro to, kterou výslovnost považovat za správnou, volali po ní herci, v jejichž mluvě jsme se často setkávali s rozdílnou výslovností týchž slov, a vyžadovali ji konečně všichni, kdo jsou nuceni veřejně mluvit a jimž záleží na všestranné vytříbenosti jejich projevu. V normování výslovnosti jsme byli a ještě jsme pozadu za jinými národy (za Němci, Francouzi, Angličany, Poláky, Rusy); pomineme-li první pokus o stabilisaci české výslovnosti (Durdíkova Kallilogie z r. 1873), neměli jsme prakticky do let třicátých učebnici nebo příručku správné výslovnosti. A pokud se potom některé práce objevily (Frinta, O správné výslovnosti češtiny a slovenštiny, 1929, Weingart, Zvuková kultura českého jazyka, 1932), nesly v četných případech stopy individuálního a subjektivního pojetí nebo byly jen souhrnem praktických rad a poučení, často příliš rigorosních a nepružných (Rektorisová, Česká divadelní mluvnice 1942, II. vydání 1944). Prvním pokusem o kodifikaci české spisovné výslovnosti byla Trávníčkova Správná česká výslovnost (1935, druhé vydání r. 1940 pod změněným názvem Spisovná česká výslovnost), která vznikla stejně jako knížka Rektorisové hlavně z potřeb divadelní praxe. Některé zásady obsažené v těchto pracích nedošly však obecného přijetí a vyvolaly diskusi. Zkušenosti domácí i zahraniční vedly nakonec k tomu, že r. 1942 byla zřízena při III. tř. bývalé České akademie věd a umění orthoepická komise, která měla vědecky zpracovat spisovnou českou výslovnost. Byla tak odstraněna možnost subjektivního pojetí jedince, ale na druhé straně práce kolektivní byla přirozeně pomalejší. O některé zásady vypracované orthoepickou komisí se opíraly výklady o spisovné české výslovnosti v Havránkově-Jedličkově České mluvnici (1951) a nově stať prof. Jedličky v kolektivní práci Fr. Daneše, B. Hály, Al. Jedličky a M. Romportla O mluveném slově (1954). Definitivní výsledky své práce předložila orthoepická komise veřejnosti teprve r. 1955 v publikaci Výslovnost spisovné češtiny.[1]
[167]Výslovnost spisovné češtiny zjišťuje správnou výslovnost českých slov. Jak se praví v předmluvě, není míněna jako kodifikace definitivní, zejména v podrobnostech, nýbrž chce spíše přispět ke kodifikaci české výslovnosti a poskytnout zároveň podklad pro diskusi.
Úvod obsahuje hlavní zásady orthoepické (především postup při zjišťování základny orthoepické normy) a stručné dějiny české orthoepie. Jádro knihy tvoří Pravidla správné české výslovnosti. Jsou rozdělena do pěti oddílů: I. Jednotlivé hlásky (zde se pojednává hlavně o výslovnosti hlásek odchylné od běžné výslovnosti spisovné, pokud do ní bývá vnášena). II. Užívání t. zv. „rázu“. III. Spojování hlásek. IV. Přízvuk. V. Česká kvantita. Publikace je uzavřena rejstříkem jmenným, rejstříkem věcným a rejstříkem spojení slov; v posledních dvou rejstřících jsou kromě věcných hesel také všechna slova a spojení slov, o jejichž výslovnosti se v knize hovoří (chybí však na př. svatební, svatebčan, přijď).
Povšimnu si dále některých hlavních zásad a pravidel obsažených v knize, zejména týkajících se případů spornějších (jako je na př. výslovnost skupin sh, mě, užívání rázu); nebude jistě bez zajímavosti srovnat je s důležitějšími názory dřívějšími.
Publikace zjišťuje a popisuje skutečný stav současné spisovné výslovnosti; při tom přirozeně orthoepická komise narazila na otázku, které je základní kriterium spisovné české výslovnosti. V minulosti převládal názor, že orthoepická norma je určována buď výslovností vzdělaných vrstev pražských, nebo výslovností vzdělaných vrstev vůbec. První stanovisko hájil Antonín Frinta (ve Sborníku přednášek pronesených na I. sjezdu čsl. profesorů filosofie, historie a filologie r. 1929); odmítá však pražskou výslovnost tam, „kde je v rozporu s většinou“. S tímto názorem polemisoval Miloš Weingart (Zvuková kultura českého jazyka ve sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura, 1932, s. 187); primát Prahy pokládá za pochybný, „neboť naopak příslušníci jiných dialektů, zejména Moravané, v užívání spisovného jazyka vynikávají výslovností přesnější, což je psychologicky zcela pochopitelné, neboť mluvíce sami dialektem od spisovného jazyka odlišnějším, více dbají o správnost spisovného jazyka“. Podle Weingarta se má brát za základ orthoepie skutečně existující klidná výslovnost intelektuálních vrstev, mluvících spisovným jazykem. Hned roku následujícího v kritice vývodů Weingartových znovu zdůrazňuje primát Prahy J. Chlumský: „Spisovná česká výslovnost se opírá o spisovnou výslovnost pražskou; s ní se musí shodovat čs. venkov a hledět být prost jakéhokoli zabarvení venkovským ná[168]řečím.“ (Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka. Naše řeč, 1933, s. 165.) Později hájil prvenství pražské výslovnosti B. Hála (v článku Rozhlas a výslovnost, Rozhlasová práce 1, 1947, s. 65 a znovu v čl. Zhoda či schoda? tamtéž s. 161), ale s jeho názorem vyslovil nesouhlas Fr. Trávníček. Trávníček už ve své Správné české výslovnosti (1935 a později ve Spisovné české výslovnosti, 1940) rozumí spisovnou výslovností „výslovnost toho jazyka, kterého se užívá ve veřejných projevech ústních i písemných, pokud nemají jen ráz lidový, ve škole, na divadle, ve sněmovně, v rozhlase, v odborné i krásné literatuře, v denním a periodickém tisku, jazyka vzdělaných vrstev našeho národa“ (s. 4).
Je zřejmé, že brát klidnou mluvu vzdělaných vrstev pražských jako základ pro stanovení orthoepické normy je hledisko příliš úzké; skutečnému stavu více odpovídal názor těch filologů, kteří chtěli vycházet z výslovnosti vzdělaných vrstev celého národa. V posledních letech, kdy spisovný jazyk proniká do nejširších vrstev a stává se poznenáhlu majetkem celého národa, se ukazuje nutnost ještě rozšířit základ orthoepické normy. Po prvé se o to pokusil František Daneš (Několik poznámek o spisovné výslovnosti. Slovo a slovesnost 10, 1948, s. 175), který nahradil Weingartovo určení „intelektuální vrstvy“ formulací „výslovnost všech mluvčích, kteří uvědoměle a běžně užívají spisovného jazyka“. Později toto pojetí zpřesňuje prof. Jedlička v příručce O mluveném slově (1954); velmi vhodně považuje za základ orthoepické normy výslovnost těch, „kteří užívají spisovného jazyka ve svých projevech běžně a uvědoměle, a to bez zřetele k jejich místnímu původu nebo vzdělanostnímu zařazení“ (s. 77). Ještě precisnější formulaci najdeme konečně ve Výslovnosti spisovné češtiny: „… orthoepická výslovnost je skutečně existující, přirozená a na tradici založená výslovnost, která jako nedílná součást spisovného jazyka plní jeho celonárodní dorozumívací funkci; je to výslovnost oněch uživatelů spisovného jazyka, kteří se snaží o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách, s hlediska výslovnosti tedy prostý zvláštností jak místních, tak i osobních“ (s. 10).
Domnívám se, že tato formulace normy spisovné české výslovnosti velmi dobře odpovídá dnešnímu chápání spisovného jazyka a hodnocení jeho jevů; klade důraz na skutečnou a přirozenou výslovnost, avšak neopouští přitom docela ani hledisko historické („na tradici založená výslovnost“). Zdůrazňuje, že orthoepie posiluje dorozumívací funkci národního jazyka; jejím základem je výslovnost všech uživatelů spisovného jazyka bez jakéhokoli omezení vzdělanostního nebo jiného. Z toho také vyplývá, že takto pojatá norma zaručuje co největší stabilitu spisovné výslovnosti; nikoli však takovou stabilitu, která by spoutala jazykovou praxi řadou zákazů, nýbrž „stabilitu pružnou“, jak ji vyžadoval Vilém Mathesius ve své stati O požadavku stability ve spisovném [169]jazyce (Spisovná čeština a jazyková kultura 1932, s. 14—31), stabilitu, která do jisté míry předvídá i budoucí vývojové tendence. Jak uvidíme ještě dále z příkladů, splňuje Výslovnost spisovné češtiny tento požadavek pružné stability (nikoli rozkolísanosti!) do nejvyšší možné míry, tak jak to odpovídá dnešnímu orthoepickému usu.
Nyní několik poznámek k vlastní správné české výslovnosti, jak ji stanoví naše publikace.[2]
Slabika mě. Frinta připouštěl jen výslovnost -mje-; Weingart se domníval, že je třeba uznat za správnou výslovnost obojí, t. j. -mně- i -mje-. Trávníček považuje výslovnost -mje- (mjesto) za řídkou, podobně i Jedlička. Rektorisová výslovnost -mje- jako spisovnou nepřipouští. VSČ konstatuje, že výslovnost -mje- se vyskytuje jen zřídka a pouze jako lokální varianta.
Ráz. O užívání t. zv. rázu se zejména v minulosti názory různily. Velmi důrazně jej vyžadoval Weingart; domníval se totiž, že ve spisovné výslovnosti „všecka slova, která se ve psaném jazyce počínají samohláskou, ve skutečnosti před touto samohláskou mají ráz“ (213). V češtině prý tedy nemáme slov, která by začínala samohláskou. Zanedbávání rázu dokonce pokládal za vadu řeči, jak o tom nejnázorněji svědčí jeho slova ve stati O naší jevištní řeči (Český jazyk v přítomnosti, Praha 1934, s. 106): „Naši herci, ani ti nejlepší, jako by neměli ani tušení o tom, že v soustavě českých hlásek existuje také hlasivková neznělá explosiva, t. zv. ráz, která je právě tak důležitá jako kterákoli jiná souhláska, třeba k, p, t; její zanedbávání anebo špatné zacházení s ní je právě takovou vadou řeči, jako kdyby někdo nedovedl pořádně vysloviti k, nebo jako kdyby, dejme tomu, koktal.“ Už Chlumský poznal omyl Weingartův, neboť Weingartovy požadavky neodpovídaly ani zdaleka skutečnému usu. Chlumský proto vyžaduje ráz jen po neslabičných předložkách z, v, s, k; všude jinde doporučuje „dovolit obé“. Trávníček, Jedlička i Hála pokládají užití rázu ve většině případů za fakultativní, kdežto Rektorisová ráz dosti přísně vyžaduje.
[170]Různé názory byly zejména na užívání rázu ve spojení neslabičné předložky (k, s, v, z) se jménem počínajícím samohláskou; Trávníček pokládá přechod rázový (k ’oknu) za nejčastější, výslovnost bez rázu (koknu) za řídkou (s. 36); ve stati O jazykové správnosti (sb. Čtení o jazyce a poesii, 1942) se domnívá, že by se výslovnost bez rázu mohla uplatnit stylisticky pro vystižení lidového prostředí, při charakterisování projevů jako lidových nebo hovorových (s. 217). Rektorisová vyžaduje ráz, Jedlička připouští výslovnost obojí, kdežto Hála pokládá ráz v tomto případě takřka za nutnost, spojení bez rázu považuje za hovorové.
VSČ se správně domnívá, že z užívání rázu není třeba dělat problém, protože skutečná situace je velmi prostá. Ráz se automaticky a pravidelně vytvoří po každé absolutní pause; ve všech ostatních případech je fakultativní. Ráz se nedoporučuje: a) po slabičných předponách končících na samohlásku (naučit); b) mezi dvěma samohláskami v nesložených cizích slovech (museum); c) na švu spřežek po souhlásce (půlarch); d) po slabičných předložkách ukončených samohláskou (za ušima).
S pravidly uvedenými ve VSČ souhlasím až na fakultativnost trojí výslovnosti po předložkách k, v, s, z. VSČ připouští celkem tři výslovnostní varianty: f’ okně (výslovnost s rázem), fokně (výslovnost bez rázu, ale s neznělou předložkou), vokně (výslovnost bez rázu, avšak s uchováním znělosti souhlásky). Za nejvhodnější pokládá VSČ výslovnost s rázem. Soudím, že zejména o přípustnosti třetí varianty jako spisovné by se mělo ještě uvažovat; podle mé zkušenosti je výslovnost vokně, zokna, vevropě řídká nejen v projevech čistě spisovných, ale i v řeči běžně mluvené; myslím, že ani na Moravě, kde výslovnost bez rázu je hojnější než v Čechách, nemá tato třetí varianta charakter výslovnosti čistě spisovné, nýbrž spíše lidové.
Zdvojená souhláska. Pravidla, která uvádí VSČ, jsou stejná jako v jiných příručkách. Proti dřívějším pravidlům však VSČ uvádí některé výslovnostní odchylky, které mají být hlavně činitelem estetického účinku. Tak v přednesu básnického textu nebo v slavnostním projevu dovoluje vyslovit zdvojeně ssutiny, zsinalý, hrdliččin, vonný, tišší, plamenný, rozzuřit a pod. Je zde tedy ponechána určitá volnost zejména mluvě na divadle, kde je největší možnost stylového využití některých jevů, ovšem, jak se uvádí v závěru publikace, jen u jevů orthoepicky stanovených.
Asimilace znělosti ve skupině sh-. Frinta žádá pouze výslovnost zh- (zhoda), a to s mylného stanoviska geografické většiny (Morava a Slovensko). S tím však nesouhlasí Weingart (s. 194); ten uznává za spisovnou výslovnost sch-, výslovnost zh- připouští jako variantu. Na divadle však podle něho musí stejně vyslovovat všichni členové téhož souboru, tedy nikoli, aby jeden člen činohry vyslovoval sch- a jiný zh- (pokud nejde o charakteristiku postavy z Moravy). Toto je věc ještě dnes nevy[171]řešená a aktuální, protože i v pražských divadlech slýcháme i na jednom divadelním večeru různou výslovnost této skupiny. Trávníček a Jedlička připouštějí spodobu obojí, Rektorisová jen výslovnost „českou“, sch-; Hála zastává mínění, že za spisovnou by se měla uznat pro česká území jen výslovnost sch-, t. j. schoda, schromáždění (naposled v poznámkách k Výslovnosti spisovné češtiny, s. 74). VSČ konstatuje v současné době ve spisovném jazyce výslovnost obojí; v divadle a ve filmu bude věcí režiséra, pro kterou z obou možností se důsledně rozhodne. S tím je možno jistě souhlasit.
Asimilace artikulační ve skupinách ts, tš. Weingart mluví jen o výslovnosti c, č (děcký, kračí); Trávníček pokládá výslovnost nesplývavou (t. j. s uchováním celé skupiny) za „strojenou a nepřirozenou“; připouští ji jen u slov nadšení, zvetšelý, předzpěv (stejně jako Weingart a Chlumský). Rovněž v Mluvnici spisovné češtiny pokládá nesplývavou výslovnost za „řídkou a většinou strojenou“ (I, 86, 87). Podle Jedličky zpravidla splývají souhláskové skupiny ts, tš v polozávěrové c, č. Poněkud proto překvapuje, že VSČ připouští výslovnost obojí; soudím, že výslovnost slov dětský, lidství, čistší s uchováním skupiny ts a tš většinou pociťujeme jako afektovanou a nepřirozenou.
Výslovnost tvarů slovesa býti: jsem, jsi, jsme, jste, jsou. Trávníček žádá, aby se počáteční j- nevynechávalo, i když je tato výslovnost poněkud obtížná (s. 48). Z jeho formulace však není dosti jasné, zdali tuto výslovnost žádá i v případech, kdy předchází na př. slovo zakončené souhláskou (byl jsem). Jedlička konstatuje, že v přítomných tvarech slovesa býti se někdy j- nevyslovuje ani ve spisovné češtině. Zpravidla se však vyslovuje j- v těchto tvarech po samohlásce (byla jsem). VSČ ještě zpřesňuje pravidlo o výslovnosti těchto tvarů: počáteční j- se vyslovuje tehdy, jsou-li tyto tvary přízvučné (Jste to vy? Jsem!), dále ve spojení se záporkou ne- (nejsou), anebo následují-li po slově zakončeném samohláskou (kromě i). Všude jinde dáváme z fonetických důvodů (obtížná výslovnost) přednost výslovnosti bez j-.
Asimilace artikulační ve skupinách tň, dň, nť, nď. Weingart, Trávníček ani Jedlička o těchto skupinách nepojednávají. Jen v Mluvnici spisovné češtiny se Trávníček zmiňuje o skupinách dň, tň (I, 61, 93). Podle něho se objevuje v těchto skupinách nikoli měkké ď, ť, nýbrž d, t poloměkké. VSČ uvádí výslovnost tň i ťň (uvnitř slova mimo morfologický šev) (na př. vlastní), dň, i ďň (vodník), nť i ňť (Frantík), nď i ňď (pondělí). Domnívám se, že Trávníček je svou výslovností poloměkkého d, t blíže skutečnému stavu než VSČ. Výslovnost s plně změkčenou první souhláskou je řídká, u některých slov (Fraňtík) mi připadá jako lidová, nikoli spisovná.
Zjednodušování souhláskových skupin. VSČ dovoluje v některých případech výslovnost předpony vz- jako s-: vzpomínka jako fspomínka [172]i spomínka. Snad by se mělo přesně určit, kdy lze vyslovovat jako s-; bude to asi jen v tom případě, následuje-li slovo s předponou vz- po slově zakončeném sykavkou, polosykavkou nebo retnicí.
Přízvuk. Pravidla zde obsažená jsou v podstatě totožná s pravidly uvedenými v příručce Trávníčkově a nově v Stručné mluvnici české Havránkově-Jedličkově (2. vyd. 1955). Některá pravidla jsou prohloubena; tak je zejména rozmnožen počet možností, kdy je jednoslabičná předložka nepřízvučná; nové (t. j. neuváděné v dřívějších pracích) jsou zvláště tyto případy: 1. Následuje-li po předložce slovo nesklonné (většinou příslovce): na ’velmi ’důležitou ’věc. 2. Při neobvyklém pořádku slov, zejména při inversi: pro ’potomků ’budoucích ’paměť. 3. Při silném důrazu na slově před předložkou (’’Kolik za to?) a v ustálených rčeních (’’Host do domu — ’’Bůh do domu).
Určitá nejednotnost byla dosud v názoru na vedlejší přízvuk. Podle Trávníčka „slova nejméně trojslabičná mívají nebo vždy mají mimo hlavní přízvuk ještě jeden přízvuk vedlejší nebo dva přízvuky vedlejší“ (Mluvnice I, 102). Tento přízvuk bývá u slov trojslabičných na slabice třetí, u slov čtyřslabičných jen při pomalejší výslovnosti buď na slabice třetí nebo čtvrté, u slov nejméně pětislabičných je vždy, a to buď na slabice třetí nebo čtvrté. Prof. Hála dívá se na existenci vedlejšího přízvuku v těchto případech dosti skepticky (naposled v poznámkách k VSČ); soudí, že jeho přítomnost se nedá prokázat ani objektivní cestou. Podle VSČ se objevuje v pečlivé výslovnosti a při volnějším tempu mluvy, zvláště u slov dlouhých (více než trojslabičných) a složených, vedle pravidelného přízvuku hlavního ještě i přízvuk vedlejší. Je fakultativní a přispívá k větší zřetelnosti mluvy. U slov čtyřslabičných bývá na slabice třetí (neví’daný), u pětislabičných a víceslabičných na slabice třetí nebo čtvrté (’poho’tového vedle ’pohoto’vého). Slova trojslabičná zpravidla vedlejší přízvuk nemají, mohou jej však míti na poslední slabice, zvláště je-li poslední samohláska dlouhá: ’vydá’vá. Zajímavé je zjištění, že vedlejší přízvuk dostávají i slova jednoslabičná ve spojení s jinými jednoslabičnými: ’Kde se ’ti to ’stalo?
Kvantita. Část, která se týká české kvantity, pojednává jen o střídání krátkých a dlouhých samohlásek, a to 1. u slova základního a u slov odvozených, 2. v různých tvarech téhož slova. Kvantita, kterou uvádí VSČ, je už ve shodě s návrhem nových Pravidel českého pravopisu. VSČ připouští v některých případech dvojí kvantitu v témže slově, jak to odpovídá skutečnému usu. Lze tedy očekávat i v nových Pravidlech podstatnější změny v označování délky samohlásek u odvozených slov. Změny, které uvádí VSČ, odpovídají většinou více dnešnímu stavu výslovnosti než předpisy dosavadních Pravidel; můžeme je tedy jen vítat a zejména s hlediska potřeb školy hodnotit kladně.
Podstatné změny jsou zvláště ve střídání dlouhých a krátkých samo[173]hlásek mezi základním slovem a slovy odvozenými. Vyplývají ze základní zásady pro kvantitu při odvozování slov, jak je formulována v návrhu nových Pravidel, t. j., že krácení není už dnes živou zákonitostí.
U podstatných jmen s příponou -č odvozených od sloves se základovou samohláskou dlouhou se připouští proti dosavadním Pravidlům dlouhá i krátká samohláska na př. v těchto slovech: donašeč — donášeč, slevač — slévač, hadač, nakladač, pomahač, řidič, vyssavač (Prav. mají jen krátkou). Jen dlouhou samohlásku mají cídič, slídič, třídič, přijímač, vypínač, vysílač (Prav. jen krátkou).
Substantiva s příponou -tel odvozená od sloves se základovou samohláskou dlouhou mají podle VSČ dvojí podobu proti Pravidlům (která uvádějí jen krátkou samohlásku) v těchto případech: křisitel i křísitel, odesilatel i odesílatel, předčitatel i předčítatel; slovo dohližitel (P) uvádí VSČ jen se základovou samohláskou dlouhou: dohlížitel.
Podstatná jména na -dlo, utvořená od slovesných základů s dlouhou samohláskou, mají proti Pravidlům dlouhou i krátkou samohlásku (Prav. jen krátkou) na př. v těchto slovech; střihadlo — stříhadlo, zdymadlo — zdýmadlo, zaklinadlo, dmychadlo; rozdílnou kvantitu proti Pravidlům mají: cídidlo, líčidlo, dýchadla, odpočívadlo, spínadlo, umývadlo (Prav. jen krátkou). Zejména poslední slovo, kterého se často užívá, dělalo zvláště ve škole potíže, protože obvyklá výslovnost neodpovídala pravopisu.
Ze slov na -tko dovoluje VSČ dvojí kvantitu u slov: pisátko — písátko, podobně řídítko, stínítko, vytěrátko (-í-), kruhátko (-ou-), struhátko (-ou-). Pravidla uvádějí v těchto slovech vesměs samohlásku krátkou.
U podst. jmen s příponou -ář se připouštějí dvě podoby v těchto případech: košikář i košíkář, králikář, pernikář, pilnikář, rybnikář, puntičkář (Prav. zde mají samohlásku krátkou). Kvantita samohlásky u substantiv s příponou -árna, -írna je dvojí ve slovech králikárna — králíkárna, pilnikárna, střihárna, pisárna. O posledním slovu mám pochybnosti; častější výslovnost je pisárna, písárna je řídké.
Pozoruhodnější změny jsou také u adjektiv s příponou -telný, utvořených od sloves s dlouhou samohláskou v základu. Proti Pravidlům, která mají vesměs samohlásku krátkou, připouští VSČ krátkou i dlouhou kvantitu ve slovech spálitelný — spalitelný, nepopíratelný — nepopiratelný, postrádatelný, nesmířitelný, rozkládatelný, vymáhatelný, bádatelný, nevzkřísitelný a j.; za pochybné pokládám připuštění dublety s dlouhou samohláskou a adjektiva nesmiřitelný.
Nová proti Pravidlům je dále dvojí kvantita u slova brankář — brankař (s příponou -ář, -ař).
Pokud jde o střídání kvantity v základu různých tvarů téhož slova, zůstává stav v podstatě stejný jako v Pravidlech. Jen u jmen ženského rodu, která mají v první slabice dlouhou samohlásku, připouští VSČ [174]proti Pravidlům dvojtvary s dlouhou samohláskou v 2. p. mn. č. těchto slov: mísa (mis i mís), slíva, dáma, jáhla, fůra (for i fůr). U neutra léto se dovolují vedle dosavadních tvarů letům, letech, lety také tvary létům, létech, léty. —
Výslovnost spisovné češtiny jistě přispěje ke zvýšení zájmu o otázky spisovné výslovnosti; uvítají ji především učitelé, herci a rozhlasoví pracovníci, prospěje však i ostatním uživatelům spisovného jazyka. Avšak k tomu, aby se orthoepická výslovnost rozšířila do všech veřejných projevů, zatím tato příručka nepostačí, poněvadž její studium předpokládá určité filologické vzdělání. Veřejnosti i škole by jistě prospěl orthoepický slovník, v němž by bylo možno bez dlouhého hledání se přesvědčit o správné výslovnosti sporného slova. Představoval bych si tento slovník na způsob Pravidel a slovníku německé výslovnosti a německého pravopisu, který vyšel r. 1943 za redakce prof. Josefa Janka.
[1] Výslovnost spisovné češtiny, její zásady a pravidla. Díl I. Výslovnost slov českých. Na základě jednání orthoepické komise Ústavu pro jazyk český Československé akademie věd zpracoval Bohuslav Hála. Vydalo Nakladatelství Československé akademie věd v Praze r. 1955, stran 95, cena brož. výtisku 7,— Kčs.
[2] Při citování starších prací uvádím jen autora. Jde o tyto práce:
Antonín Frinta, O správné výslovnosti češtiny a slovenštiny. Sborník přednášek pronesených na I. sjezdu čsl. profesorů filosofie, historie a filologie. Praha 1929.
Miloš Weingart, Zvuková kultura českého jazyka. Sborník Pražského linguistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha 1932.
J. Chlumský, Poznámky k Weingartově Zvukové kultuře českého jazyka. Naše řeč XVII (1933), s. 161—178.
Fr. Trávníček, Spisovná česká výslovnost. Brno 1940.
Klementina Rektorisová, Česká divadelní mluvnice. 2. vyd., Praha 1944.
Alois Jedlička, Spisovná výslovnost. O mluveném slově, Praha 1954.
Bohuslav Hála — Miloš Sovák, Hlas - řeč - sluch. 3. vydání, Praha 1955.
Výslovnost spisovné češtiny uvádím zkratkou VSČ.
Naše řeč, volume 39 (1956), issue 5-6, pp. 166-174
Previous Václav Křístek: Jazykový koutek Československého rozhlasu
Next Karel Hausenblas: Skladba v akademické mluvnici ruštiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1