Odpovídat za něco

Kz (= Karla Kozlová)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovesa odpovídat za něco užíváme často: odpovídáme za plán, za zdar práce, za plnění plánu, za organisaci práce, za správnou organisaci práce, za vyhotovení spisu. Zarazíme se však, čteme-li na př. ve výčtu úkolů: Hlavní účetní odpovídá za nesprávné vyhotovení dokladů, za nesprávnou organisaci práce. Je nebezpečí, že bude větě špatně porozuměno. Čím je to způsobeno, když přece obdobná spojení jako odpovídá za chyby, za škody jsou zcela jednoznačná?

Vyjdeme z těchto posledních příkladů. Význam slovesa odpovídati za něco lze tu vystihnout slovy „být povinen klást z něčeho počet“. Tím však je vystižena jen část významu tohoto slovesa, zachycen pohled jen s jedné strany. To, že je někdo povinen klást z něčeho počet, odpovídat za chyby, omyly, předpokládá, že byl povinen se starat, aby byla práce provedena správně, aby se chyby nestaly. A to je pohled na sloveso [62]odpovídati za něco s druhé strany. Jedna stránka jeho významu je vždy vyslovena, druhá je přítomna jaksi v skrytu, mlčky ji doplňuje.

O kterou z nich v konkretním případě jde, pochopíme zpravidla z významu slova, které je předložkovou vazbou k slovesu odpovídati připojeno, z jeho záporných nebo kladných hodnot. Větě Odpovídá za chyby, za omyly, za škody rozumíme tak, že je povinen klást z nich počet, vysvětlit je, napravit a pod., podstatná jména chyby, omyly, škody na toto chápání jednoznačně ukazují. Naproti tomu větou Odpovídáme za zdar práce, za úspěch říkáme, že máme povinnost dbát, aby se práce dařila, aby se dosáhlo úspěchu. Tato kladná významová stránka slovesa odpovídati za něco se uplatňuje také tehdy, následuje-li slovo, které — theoreticky — umožňuje výklad obojí, protože samo o sobě nemá význam výrazně kladný ani záporný, na př. plán, stav, úroveň a pod. K těmto slovům patří také podstatná jména dějového významu: plnění, vyhotovení, organisace a p.

Proto se také význam „mít povinnost, starat se, aby se něco dělo nebo stalo“ vnucuje ve větě Účetní odpovídá za nesprávné vyhotovení dokladů. U podstatného jména slovesného vyhotovení, které na tuto významovou stránku slovesa odpovídat za něco ukazuje, stojí však přídavné jméno nesprávné a to ukazuje na význam, „je povinen nést odpovědnost“. Každé z obou slov téhož spojení ukazuje tedy na jinou významovou stránku slovesa odpovídati a na tento rozpor narazí naše jazykové povědomí jako na překážku. „Je odpověden za nesprávné vyhotovení“ je tedy formulace nevhodná, není jednoznačná, navozuje nesprávné chápání významu celé věty. Proto užijeme v takovém případě kladné podoby přídavného jména: odpovídá za správné vyhotovení. Druhá stránka odpovědnosti, povinnost odpovídat za případné nesprávnosti, chyby, je v tom také obsažena, i když není přímo zdůrazněna.

V jiné situaci ovšem, kdy by děj vyjadřovaný dějovým jménem nebylo možno považovat za budoucí, uplatnilo by se víc přídavné jméno nesprávné a — ve shodě s ním a s celou situací — vynikla by druhá stránka významu slovesa odpovídati za něco. Bylo by tomu tak na př. v případě, že by vedoucí našel v nějakém spise chyby a zeptal by se: „Kdo odpovídá za (toto) nesprávné vyhotovení?“ Tento příklad nám ukazuje, že k jasnému vyjádření je třeba souhry všech složek jazykového projevu a že jimi nejsou vždy jen slova sama, nýbrž často i situace, která projevu dala vznik.

Pokud jde ještě o zvláštní povahu významu slovesa odpovídati za něco, uvedeme na konec jako příklad větu: „Referent odpovídá za chyby, které se staly, i za jejich nápravu“. Vhodná formulace umožňuje tu snadné, rychlé pochopení, i když se v jedné větě těsně za sebou uplatňují obě významové stránky slovesa.

Naše řeč, ročník 38 (1955), číslo 1-2, s. 61-62

Předchozí J. Z. (= Jaroslav Zima): „Neodléčíme“ rodinné příslušníky

Následující Dš (= František Daneš): Reálka