Oslavy dvoustého výročí narození Josefa Dobrovského

Miloš Helcl, František Daneš

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dvousté výročí narození Josefa Dobrovského, „zákonodárce nové spisovné češtiny“ (jak jej výstižně nazval Jaromír Bělič v loňském ročníku Naší řeči), vzpomněla Československá akademie věd zvláštní vědeckou konferencí. Uspořádala ji VIII. sekce ČSAV s akademickými ústavy: Slovanským ústavem, Ústavem pro jazyk český, Ústavem pro českou literaturu a Historickým ústavem ve dnech 30. listopadu a 1. a 2. prosince minulého roku.

První den se konalo společné zasedání v Karolinu, na jehož programu byla slavnostní řeč akad. Bohuslava Havránka, ředitele Ústavu pro jazyk český, na thema „Slovanský význam Josefa Dobrovského“.[1] Ve své široce založené přednášce vyšel akad. Havránek z rozboru společenské a vědní situace, v níž dílo Dobrovského vznikalo. Ukázal, v čem se Dobrovského pojetí slavistiky podstatně lišilo od slovanských studií dosavadních: jednak nestojí ve službách církevní katolické reakce (naopak výsledky svých studií podrývá jí půdu), jednak svou kritickou metodou, která vychází z materiálu, empirie a snaží se dobrat zákonitostí, propracovává se k poznání materialistickému. Není však Dobrovský jen bořitel a kritik, nýbrž i stavitel nového poznání, založeného na spolehlivých základech. Nové poznatky Dobrovského v bohemistice i slavistice — zejména třídění slovanských jazyků, třídění slovanského slovesa, zákonitosti tvoření slov v češtině i přesvědčení o příbuznosti jazyků slovanských s jinými jazyky indoevropskými — jsou skvělými výsledky jeho průkopnické práce. Dobrovský silně zapůsobil — především svou „Podrobnou mluvnicí češtiny“ a „Soustavou jazyka staroslověnského“ — na ostatní jazykovědu slovanskou. Je velká řada mluvnic, které vznikly pod jejich vlivem, ať už přiznaným nebo ne. Žáka Dobrovského prozrazují i práce velkého slavisty období následujícího, Fr. Miklošiče. Ale nejsilněji působil Dobrovský v Rusku. Těšil se zde velké úctě, i když některé výsledky jeho práce byly přijímány kriticky, zejména v důsledku prací velkého ruského slavisty Alexandra Vostokova. Ruská slavistika udržovala stálý styk s pražským centrem a vypracovala také nejdůkladnější práce o Dobrovském.

Vlastní základ úspěšné práce Dobrovského vidí Havránek především v jeho hlubokém a opravdovém zaujetí pro práci, pro poznání Slovanstva a za druhé v tom, že v pravém smyslu slova dovedl žít životem svého národa, že dobře poznal to nové, co se rodí, a dovedl tomu dodat jasnou vědeckou pravdu. V tom má být vzorem všem nám i dnes a zaslouží si naší plné úcty.

[50]Druhý den probíhaly přednášky i diskuse souběžně ve třech sekcích — jazykovědné, literárně historické a historické —, aby mohla být zhodnocena práce Dobrovského v celé šíři.

V našem časopise věnujeme pozornost jen sekci jazykovědné a povšimneme si především otázek týkajících se češtiny. (Časopis Slavia většinu referátů otiskne a přinese podrobnou zprávu o diskusních příspěvcích.)

Thematem prvního referátu sekce jazykovědné byl význam Dobrovského Podrobné mluvnice pro vytvoření českého národa. Referát přednesl akad. Fr. Trávníček. Zdůraznil, že dnes, po Stalinových statích, dovedeme teprve správně ocenit význam jednotného spisovného jazyka pro vznik a vývoj národa. Tím více se musíme podivovat Dobrovskému jak proto, že tento význam správně tušil a umožnil vznik českého národa tím, že podal kodifikaci mluvnické stavby češtiny, tak proto, že správně, přímo v duchu stalinském, chápal mluvnici jako zobecnění nesčetných jazykových jevů a dovedl rozlišit ve stavbě jazyka oblast mluvnice a slovníku a uvnitř mluvnice zase tvoření slov, tvarosloví a skladbu. Vysoko ocenit je nutno zejména jeho vystižení zákonitostí českého tvoření slov (to je Dobrovského novum) a zaměření i na významovou stránku jednotlivých přípon a předpon; spojoval tak třídění formální s tříděním podle významových skupin. Dobrovský vystihl souvislost tvarového bohatství českého slovesa s jeho soustavou slovotvornou. Syntaktickou látku pojal Dobrovský rovněž ve stalinském duchu jako spojování slov. — Podle referentových slov je Dobrovský tvůrcem novočeského jazyka spisovného v tom smyslu, že postižením vnitřních zákonitostí a možností dalšího vývoje umožnil jeho ústrojný rozvoj v duchu poznaných zákonů, a to i tam, kde jeho pravidla byla umělá, jako na př. u přechodníků. Ale hodnota jeho zákroku byla v tom, že správně postihl stránku jevu, která byla schopna vývoje (větná platnost přechodníků), a pominul tu, která odumírala (jejich platnost příslovečná). — Dobrovský pochopil konečně i význam historického studia jazyka; v různých dobách jde jen o různé, historicky podmíněné uplatnění téže jazykové zákonitosti.

Dobrovského Podrobná mluvnice je první vědeckou mluvnicí češtiny. Její autor správně vidí v jazykovém dění objektivní zákonitý proces, nezávislý na vůli lidí, přístupný však našemu zkoumání. Z tohoto hodnocení zásluh Josefa Dobrovského vyplývá pro nás úkol studovat ještě důkladněji vliv jeho práce na rozvoj nového spisovného jazyka českého.

Koreferát o vztahu Dobrovského ke spisovnému jazyku slovenskému přednesl Dr. Štefan Peciar, ředitel Ústavu slovenského jazyka. Řečník ukázal, že zájem Dobrovského o slovenštinu, dosvědčený korespondencí s Ribayem a pozorností, kterou jí věnoval ve svém díle, souvisí s jeho zájmem o všechny slovanské jazyky a o všechny složky [51]kulturního života Čechů a Slováků. Vyplýval z jeho názoru na živou řeč lidu, podle dobových názorů nepokaženou. Slovenštině vymezil Dobrovský osobité místo ve své klasifikaci slovanských jazyků a tím podepřel historicky nevyhnutelný čin Štúrův. Nepříznivý zprvu poměr k Bernolákově „novotě“ Dobrovský později změnil a bernoláčtinu přijal jako historický fakt. Koreferát ukázal, jak je dílo Dobrovského výslednicí nejlepších tradic dosavadní jazykovědy (Nudožerský, Doležal); v nich Dobrovský pokračoval a kladně je rozvíjeli nejlepší synové obou národů. Jak Štúr, tak Hattala na Dobrovského navazovali, ba ve věcech slovenského pravopisu se o něj opírají. Proto nelze bez důkladné znalosti Dobrovského dobře poznat ani Bernoláka, ani Štúra, ani pokrokové tradice slovenské jazykovědy.

Na referát a koreferát navázala bohatá diskuse. Diskutující hovořili ke dvěma základním okruhům otázek: 1. význam mluvnice Dobrovského pro vývoj jazyka a národa, 2. způsob zpracování mluvnické látky u Dobrovského.

Prvního thematického okruhu se týkaly především příspěvky prof. dr. Karla Horálka, prof. dr. Jaromíra Běliče a prof. dr. Aloise Jedličky. Prof. Horálek srovnával situaci při formování českého národa se situací jiných slovanských národů, na př. polského; ty se ve svém vývoji za Čechy neopozdily, ač se nemohly opřít o kodifikaci národního jazyka, obdobnou mluvnici Dobrovského. (V diskusi se k této otázce vrátil dr. Oliva a upozornil na to, že u Poláků nahrazovala chybějící kodifikaci vyspělá literární tradice, uznávaná za normu.) Dále prof. Horálek uvedl, že mluvnická kodifikace Dobrovského byla sice do jisté míry archaisující, ale na podkladě normy kdysi žijící a tehdy ještě ne zcela mrtvé. Kodifikování normy tak odlišné od současného jazyka běžně mluveného bývá Dobrovskému někdy vytýkáno. Dnes je těžko rozhodnout, zda by bylo přiblížení normy spisovné jazyku obecnému přispělo k rychlejšímu utváření českého národa; tu by bylo nutno rozřešit nesnadnou otázku, zda tehdejší ještě velmi nejednotná norma jazyka obecného byla pokročilejším stadiem ve vývoji českého jazyka. Horálek soudí, že zvolení normy veleslavínské (tedy jisté archaisování) bylo pro češtinu výhodou, protože tím byl dán předpoklad pro její větší stylistické rozpětí, slohové rozrůznění, obdobně jako tomu je v spisovné ruštině s prvky církevní slovanštiny. — Horálkův námět vyvolal živý ohlas. Dr. Z. Hauptová ukázala, jak Dobrovský zaujímá střed mezi silně archaisující mluvnicí Pelclovou na jedné straně a mluvnicí Tomsovou, která se vedle jazyka starších spisovatelů opírá o silně rozkolísanou normu jazyka běžně mluveného. Dobrovský nepřijímá zcela ani normu starou, v něčem se přizpůsobuje stavu novějšímu nebo zavádí normu novou (přechodníky); vždy však uplatňuje hledisko hodnotící. — Dr. Sl. Utěšený názorně ukázal na dokladu z kores[52]pondence Dobrovského, že si Dobrovský byl dobře vědom nejednotnosti tehdejší češtiny mluvené (zejména rozdílů moravských) a východisko viděl v přijetí jednotné spisovné normy starší. — Dr. E. Jóna upozornil, že kodifikace Dobrovského se opírala o živý literární usus češtiny na Slovensku.

Marxistickým pohledem na sociální a ekonomické podmínky doby ozřejmil správnost počinu Dobrovského prof. dr. J. Bělič. Germanisace inteligence a upadání malé buržoasie byly zabrzděny zrušením nevolnictví, jež umožnilo přesun uvolněných pracovních sil z venkova do měst a vznik nové, mladé buržoasní inteligence. Genialita Dobrovského je v tom, že ač sám žil ještě v době přípravné, postihl potřeby nastupující nové doby, viděl daleko dopředu a dal svými slovotvornými studiemi podklad pro vytváření nových jazykových prostředků generaci Jungmannově, jež je už součástí nového proudu a cítí potřebu vytvářet také českou vědu. Ale velice prospěšné bylo i to, že Dobrovský zvolil podobu nadnářeční, která se rychle mohla stát pojítkem celého národa, a tím umožnil rychlejší konstituování novodobého českého národa.

Prof. dr. Al. Jedlička upozornil na význam kritik Dobrovského pro poznání jeho názorů na jazyk. Názory Dobrovského vycházely z jiné společenské situace a z užšího pojetí literárního jazyka. Z toho vyplývala menší potřeba nových slov. Neologismy podle něho ohrožují srozumitelnost projevů, zvláště vznikají-li z libovůle jednotlivců bez zřetele na jazykový obyčej, který má platnost celonárodní, a bez zřetele na systém. Zření k jazykovému obyčeji způsobilo, že Dobrovský přijal i prostředky odchylné od normy veleslavínské, ale zpravidla jen v jednotlivostech, ba poměr normy veleslavínské a současného obyčeje vidí už v rovině stylistické. Doporučoval přejímání slov z jazyků slovanských i pro jejich větší kultivovanost, ale žádal přizpůsobení domácímu jazyku. I jeho návrh opravy pravopisu podpíral jevy systémové a vycházel z nich, nebyl tedy v rozporu s jeho odmítáním libovolných změn v jazyce. Význam Dobrovského byl skreslován tím, že byl Dobrovský stavěn do příkrého protikladu k J. Jungmannovi. Byly sice rozdíly mezi jejich stanovisky, ale je třeba vidět, v čem Dobrovský vytvářel předpoklady pro další vývoj a ukazoval cestu právě Jungmannovi a jeho družině: zjištěním slovotvorných zákonitostí, vytčením pramenů pro obohacování slovníku a zřetelem k jiným jazykům slovanským.[2]

Diskusi shrnul akad. B. Havránek. Řekl, že se v diskusi ukázaly dvě věci: jednak to, že starší výtky archaisace nebyly oprávněné, jednak význam vytváření spisovné normy pro rozvoj národnosti v novodobý národ a pro jeho jazyk.

[53]K druhému souboru otázek promluvil nejdříve prof. dr. Vl. Skalička. V první části svého příspěvku se kriticky zabýval některými výroky akad. Trávníčka o marxistickém chápání jazyka u Dobrovského a upozorňoval, že tu vidí jisté nebezpečí nehistorického přenášení měřítek. V druhé části pak vyložil, v čem vidí přínos Dobrovského ve způsobu zpracování mluvnické látky. Samostatné partie slovotvorné najdeme sice už u Adelunga; dříve se spojovaly se syntaxí a se slovními druhy (na př. u Rosy). Dobrovský se však nespokojil mechanickou aplikací Adelungova pojetí na češtinu, nýbrž vyšel z dobré znalosti materiálu doby staré i nové (znal i jazyk lidový), systematicky jej roztřídil a sestavil jeho jasný obraz; tím nahradil Adelungův jen povšechný rozbor. I když se dnes díváme na tvoření slov poněkud jinak, je třeba práci Dobrovského vysoko hodnotit s hlediska potřeb jeho doby (vytváření nové terminologie) a v poměru k jeho předchůdcům.

Po připomínce prof. K. Horálka, že přesné rozhraničení slovotvorby a mluvnice je věc složitější a že Dobrovského slovotvorba byla kombinována i tím, že je v ní obsaženo tvoření slovesných forem, ujal se slova prof. dr. Ant. Dostál, který ve svém referátu ukázal velikost Dobrovského právě na jeho pracích slovotvorných. Upozornil na to, jak Dobrovský zasadil tvoření slov do širokého rámce srovnávacího a jak si zcela nově všímal vnitřní stavby slov i s hlediska historického. Pracemi o tvoření slov reagoval Dobrovský na neodborné novotaření, ale měly dosah mnohem větší: jazyk je u něho již důmyslná soustava s vlastními zákonitostmi. Dobrovský ovšem o jazyce nehoruje, ale jeho poznatky byly pro otázky jazykové správnosti a další vývoj spisovného jazyka neobyčejně cenné, opírajíce se o dobrou tradici starších spisovatelů.[3] — Také příspěvek dr. M. Helcla byl zaměřen k látce slovotvorné a hodnotil výklady Dobrovského o skládání slov. Správné poznatky Dobrovského jsou tím cennější, že mu tehdy ještě nebyly známy práce staroindických gramatiků o významovém třídění složenin. Uzavírá své výklady upozorněním na rozdíl češtiny a němčiny v tomto bodě, když byl předtím probral a materiálem doložil i osvětlil možnosti jednotlivých slovních druhů stávat se určujícím (prvním) členem složenin, rozlišil složeniny se zvláštní hláskou (Biegungslaut) na konci prvního členu a bez ní. Jeho poznání a stanovení zákonitostí komposice v češtině zajistilo, že se celý další vývoj dál ústrojně a že nebyl odtržen vývoj tvoření slov ve spisovném jazyce od stavu v jazyce lidovém a starším (mimo období úpadku). — Pracemi Dobrovského o českém přízvuku se zabýval konečně ve svém referátu dr. M. Krbec. Metodologický pokrok se jeví u Dobrovského v tom, že srovnával [54]mluvený jazyk se skandováním veršů a že boj proti časomíře opřel o sluchovou analysu.[4]

Diskusi uzavřel akad. Fr. Trávníček. Konstatoval, že diskuse byla plodná; přinesla nové poznatky, nadhodila nová hlediska a ukázala, že o Dobrovském nebylo ještě řečeno poslední slovo; bude třeba zabývat se zejména otázkou cizích vlivů na Dobrovského a nově řešit — s hlediska dané doby — problém archaisace normy a význam kodifikace jako náhrady za nepřerušený literární vývoj.

Druhý hlavní referát na zasedání sekce hodnotil badatelskou práci Dobrovského o církevní slovanštině; přednesl jej prof. dr. J. Kurz a doplnili jej diskusními příspěvky prof. dr. J. Stanislav (jazyková svědectví o existenci staroslověnštiny na území Slovenska), prof. dr. K. Horálek (proti zneužívání názorů Dobrovského při výkladu církevněslovanské tradice v Čechách), prof. dr. A. Dostál (o poměru Dobrovského k objevu nosovek ve staroslověnštině), dr. Fr. Mareš (o významu Dobrovského pro textovou kritiku). Závěrem zdůraznil akad. Havránek, že by nebylo správné tvrdit o Dobrovském, že svou dobu předstihl. Byl synem své doby, dobře ji odráží a staví na tom nejlepším v ní. Jestliže jeho dílo ukazovalo dále, je to právě jen důsledek toho.

Třetí hlavní referát přednesl prof. dr. Jaromír Bělič na thema Základy historického a srovnávacího chápání jazyka u Dobrovského. V Podrobné mluvnici češtiny a v Soustavě jazyka církevněslovanského podal Dobrovský statický obraz jazyka se zřetelem normativním. Ale popisovaný stav jazyka vidí jako výsledek vývoje a vysvětluje jej z minulosti i srovnáváním s nářečími a jinými jazyky slovanskými i neslovanskými. Systematicky prokreslený obraz vývoje češtiny nemohl podat pro nedostatek faktového materiálu. Tím méně předpokladů bylo pro rekonstrukci předhistorických období češtiny. Všechen materiál si musel vydobýt sám, nemohl ještě použít prací Boppových. Vyšel od zkoumání biblických textů a dostal se ke zkoumání jazyka, změn hláskových, vývoje skloňování, časování i slovníku. Znalost jiných slovanských jazyků ho pak vedla ke srovnávání jevů, k zjišťování předhistorického stavu a k předpokladu společného východiska, jiného však než staroslověnština. Nejhlouběji pronikl do tvoření slov a etymologie slov; chystal etymologický slovník a v náčrtu k němu zdůraznil i srovnávání s latinou a řečtinou, avšak též litevštinou, lotyštinou a starou pruštinou. Také si uvědomil zásadní odlišnosti maďarštiny a finštiny ode všech jiných evropských jazyků. I když šlo jen o jednotlivé postřehy a ne o celý systém, je tak vlastně předchůdcem zakladatelů srovnáva[55]cího jazykozpytu. V jeho úvahách o vzniku jazyka si dnes vážíme odvahy, s níž pominul božský původ daru řeči a vyzdvihl nejen spojitost vývoje jazyka s vývojem člověka a společnosti, ale i organičnost plynulého vývoje, vylučujícího nápady a rozmary jednotlivců. Jeho slovotvorné studie, návrh reformy pravopisu a mluvnická kodifikace češtiny jsou službou historicky poučeného badatele potřebám životní praxe a v tom je zcela moderní. Nelze ho vytrhovat z vývoje jazykovědy (Fulda, Adelung), jistě těží z výsledků vědy mezinárodní, ale pojetím i způsobem práce byl samostatný. Zařazuje se i do tradice vědy domácí tím, že upozornil na jeden z prvních kroků na cestě ke srovnávací jazykovědě, jejž učinil svým lexikonem Zikmund Hrubý z Jelení. Nás s Dobrovským dnes spojuje to, že si nic nevymýšlel, nýbrž že vyvozoval poučky z faktů, jak to žádá i metoda dialektického materialismu.

Na Běličův referát navazovaly dva koreferáty. V prvním z nich doc. dr. V. Blanár rozebral názory Dobrovského na slovenštinu jako samostatný slovanský jazyk. Názory Dobrovského v té věci se vyvíjely. V slovenské nářeční roztříštěnosti viděl překážku pro brzký vznik nového sjednocujícího spisovného jazyka, a proto doporučoval setrvat při spisovné češtině (zejména po nezdaru pokusu Bernolákova). Dobrovský hledal vytrvale pravdu a dostával se k ní blíže než odpůrci samostatné slovenštiny, o sto let mladší.

Druhý koreferát — prof. dr. V. Vážného — se zabýval místem Dobrovského ve vývoji srovnávacího jazykozpytu. Řečník vyšel z rozboru situace ve filosofii a vědách v době Dobrovského a zdůraznil, že Dobrovský vyrůstal právě v době přerodu vědeckého nazírání. Jeho metoda je kritická, vychází z bezpečně zjištěných a ověřených fakt a vyvozuje z nich důsledky. I když u Dobrovského nešlo ještě o uplatnění metody v plném slova smyslu srovnávací, je jisté, že dospěl na samé její hranice. Světový primát má v tom, že využiv svých znalostí maďarštiny, finštiny a laponštiny, dospěl k zjištění příbuznosti jazyků ugrofinských a uraloaltajských, a to na základě shod morfologických, ne slovníkových. Dobrovský je připravovatel a tušitel nových cest vědy a spolutvůrce její nové metody. Referát prof. Vážného měl velmi silný ohlas.

V diskusních příspěvcích se hovořilo o periodisování vývoje češtiny u Dobrovského (prof. dr. Fr. Jílek), o práci Dobrovského v oblasti jmen vlastních (dr. Jan Svoboda), o studiu staročeských biblí (dr. Vl. Kyas), o významu prací Dobrovského pro dialektologii a o nářečním materiálu v jeho dílech (dr. Sl. Utěšený), o slovenštině u Dobrovského a o jeho významu pro studium historické mluvnice slovenštiny (prof. dr. J. Stanislav). — Poslední diskusní příspěvek akad. B. Havránka doplnil obraz šíře vědeckých zájmů Dobrovského připomenutím jeho práce o Polabských Slovanech, [56]jimiž se nikdo předtím neobíral, jeho srovnávacích studií z oboru slovní zásoby, jeho poznatků o základu etymologického vývoje, vědomým rozlišením jen nahodilého srovnávání s hebrejštinou (obvyklého u biblické kritiky) a záměrného srovnávání příbuzných jazyků slovanských a indoevropských. Své poznatky ovšem Dobrovský neuvedl v soustavu, a proto je jen předchůdcem, nikoli zakladatelem indoevropeistiky. Vyniká i tím, že liší v otázce cizího vlivu působení na slovník a působení na gramatickou stavbu.

Referent prof. Bělič poděkoval za cenné doplňky, zejména za hodnotný příspěvek dr. Blanára o místě slovenštiny v pracích Dobrovského a prof. Vážného o zařadění Dobrovského do zrodu komparatistiky. Závěrem jednání pak na výzvu předsedajícího prof. Stanislava přečetl prof. Horálek návrh usnesení sekce pro závěrečné společné zasedání.

Poslední den konference se konalo společné zasedání všech tří sekcí. Promluvil na něm člen korespondent ČSAV Julius Dolanský o významu Dobrovského pro studium slovanských literatur a dr. M. Machovec o filosofických názorech Dobrovského. Celé zasedání uzavřel akad. Jan Mukařovský a na závěr přečetl dr. Miloš Dokulil resoluci, v níž se hodnotí výsledky konference.

Československá akademie věd vydala k uctění jubilea Josefa Dobrovského ve svém nakladatelství obsáhlý sborník vědeckých prací a dva další svazky jeho spisů.[5] Zprávu o něm přinese náš časopis v některém ze svých příštích čísel.

---

[1] Přednáška akad. B. Havránka byla otištěna ve Věstníku Československé akademie věd (r. 1953, č. 9 — 10) a v rozšířené podobě vyjde v Slavii 1954, č. 2 — 3.

[2] Vyšlo podrobně v Slově a slovesnosti 14, 1953, s. 167n.

[3] Vyšlo podrobně ve sborníku Josef Dobrovský 1753—1953 (Nakladatelství ČSAV, Praha 1953) na s. 130 — 155.

[4] Vyšlo podrobně v Slově a slovesnosti 14, 1953, s. 179n.

[5] Josef Dobrovský 1753—1953. Sborník studií k dvoustému výročí narození. Praha 1953. — Josef Dobrovský, Rossica. Praha 1953. — Josef Dobrovský, Evangelium Pragense s. Marci vulgo autographi. Praha 1953. — Podrobnou zprávu o literatuře vztahující se k loňskému jubileu J. Dobrovského přinese Naše řeč v dalších číslech.

Naše řeč, volume 37 (1954), issue 1-2, pp. 49-56

Previous Karel Sochor: Přehled nových odborných slovníků

Next Zdeněk Tyl: Z časopisů a novin