O písmu

K. Vodička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Zdeněk Louda, O písmu. Úvod k poznání výtvarné krásy písma. Praha. Nákladem »Našeho směru« 1924. Cena neudána.

Náš směr, známý časopis pro pěstování kreslení a umělecké výchovy na školách, vydal tuto velmi vkusně vypravenou publikaci Loudovu s tím úmyslem, aby šířil smysl pro výtvarnou krásu písma a aby ukázal, že i věcí na pohled tak střízlivou a praktickou, jako je písmo, lze umělecky vychovávati. Kniha je určena především mládeži a jejím učitelům, ale přečte ji s prospěchem každý, kdo se o tuto stránku výtvarné práce zajímá. Spisovatel vykládá v historickém úvodě o vzniku písma a jeho poměru k řeči, o vývoji a rázu písma u jednotlivých národů od písma čínského až do vzniku dnešní latinky, jejíž různé formy probírá a charakterisuje od starověku přes gotiku a renaissanci do doby současné. V druhé, vlastní části svého pojednání stanoví nejdůležitější podmínky krásného písma, které vidí v jeho vkusnosti, účelnosti, slohovosti a správném umisťování v prostoru.

Kniha Loudova je psána jasně, přehledně, bez oné slohové šroubovanosti a vyumělkovanosti, v jaké si u nás výtvarné publikace dosti často libují; názornosti jí dodávají četné obrazy v textu a několik příloh na konci knihy. Není pochybnosti, že se tato sličná a věcně zajisté dobrá publikace zalíbí a rozšíří, což ostatně potvrzuje již zpráva nakladatelství této knihy, že se připravuje její druhé vydání.

Tato okolnost byla mi pohnutkou, abych si všiml i jazykové stránky Loudovy knihy; doufám, že upozornění na některé nepřesnosti a vady jazykové, které se v knize vyskytly, bude vhod autorovi i nakladatelství a bude ku prospěchu i knize samé, vyjde-li v druhém vydání i po jazykové stránce tak čistá a bezvadná, jakou se jeví po zevní stránce již v tomto prvním vydání. Chyby jazykové, které možno vytknouti tomuto prvnímu zpracování, nejsou sice okaté ani do nebe volající; jsou to chyby, které sedí v peře skoro každého druhého dnešního spisovatele a leží na jazyku bezmála každému, kdo ústa otevře, ale právě pro tuto jejich neodbytnost je dobře nepokládati je za chyby odbyté, třeba jim bylo čeleno tolikrát i v Naší řeči.

Hledíme-li především k chybám více formálním, vytkli bychom především některé odchylky od pravidel pravopisných, jako jsou nesprávnosti v označování kvantity, na př. moda 5 m. móda nebo kříšťál (v obrázku na str. 28) m. křišťál, anebo v inter[120]punkci, na př.: v prostotě je mnohem více krásy, než v nevkusném přetížení 10 m. krásy než…; jehož účelem je, umožniti rychlé napsání t. m. je umožniti…; slohovost je odvislá od materiálu, na kterém písmo je pracováno a od nástrojů, jimiž bylo pracováno a tu můžeme mluviti… 15, kde po obakrát za slovem pracováno schází čárka (pod. v stejné větě na str. 17); se znaménky musíme počítati, a to zvláště píšeme-li více řádků písma 29 m. zvláště, píšeme-li atd. Místo manuelní 5 je lépe psáti manuální (jako individuální, speciální atd.), místo lineárný 18 a j. raději lineární, protože příd. jména utvořená ze základu cizího mívají zpravidla příponu -ní (imaginární, valutární, erární atd.). Barokní 15 je sice slovo nepříliš správně utvořené, ale zakořenilo-li se už v dnešním jazyce, mělo by se ho užívat aspoň v tom smyslu, jaký mu byl vtištěn vedle staršího a správnějšího slova barokový: barokové je to, co pochází z doby baroka anebo co má jeho charakteristické vlastnosti; barokní je to, co upomíná na barokový sloh svou přeplněností, šroubovaností, až nepřirozeností. Je tedy rozdíl mezi barokovým slohem, v němž je stavěna nějaká budova, a mezi barokním slohem, v němž si libují na př. někteří spisovatelé. Mluví-li se tedy v naší knize o písmu gotickém, renaissančním, empirovém, má se mluviti o písmě barokovém, nikoli barokním (15); písmo může býti barokní a nemusí býti při tom barokové. Ze slov domácích nesprávně jsou utvořena slova nepraktickost 27 m. nepraktičnost, patřičný 30 m. náležitý, tvárlivý 18 m. tvárný, když je řeč o hlíně (tvárlivá hlína = plastická), neboť přídavná jména s příponou -vý (-ivý, -livý a p.) jsou dnes snad vesměs významu činného (účinlivý, hanlivý atd.). Zbytečné jsou tvary vyrostší 5, vzniknuvší 9, protože v obou případech můžeme užíti přesnějších tvarů vyrostlý a vzniklý; ve větě »někteří opozdivší se zahynuli v plamenech« 7 je možno nahraditi příd. jméno opozdivší se přechodníkem (opozdivše se). Koulička 18 je sice tvar užívaný v řeči dětské, ale v spis. jazyce říkáme obyčejně kulička.

Jiné chyby formálního rázu jsou, píše-li se na př.: rozdíly jejich jsou patrny 34 m. patrné; jsme si vědomi všech nevýhod našeho pokusu 5 m. svého; rozdíl obou písem 14 m. obojího. Na obrázku odstrašujícího písma na str. 12 čteme větu »pera namáčí se do inkoustu«; nevíme, nebylo-li snad také tvaru namáčí se užito zde na odstrašení, ale každým způsobem by bývalo lépe napsati, že se pera namáčejí. Také tvar nahraženo 27 by bylo dobře nahraditi příště správnějším tvarem nahrazeno a imperativ řezejte 15 tvarem řežte n. vyřežte (písmeno nožem do prkénka). Mluví-li se o něčem, že to denně vidíme na rozličných [121]místech 12, není to tak české ani tak názorné, jako když napíšeme, že to denně vídáme. K slovesu vepsati je nedokon. tvar vpisovati, nikoli vepisovati 32, právě tak jako je k sepsati – spisovati, k odepsati – odpisovati atd.; zbytečné je také vkladné e ve výraze ve druhé 19 m. v druhé.

Také některé gramatické vazby budou potřebovati opravy v příštím vydání. Je na př. rozdíl mezi vazbou »pracovati něčím« a »pracovati s něčím«: hrnčíř pracuje s hlínou (t. j. zpracovává ji jakožto materiál), ale pracuje nožem a p. (t. j. užívá ho jako nástroje). Sestavují-li se tedy na př. písmena z tyčí ohebných nebo pevných, jde o materiál, a není tedy správné psáti, že pracujeme tyčemi 19, nýbrž s tyčemi. Rovněž tak říkáme, že kniha byla vydána s podporou ministerstva; podporou ministerstva by mohla býti vydána jen tenkrát, kdyby na její vydání podpora úplně stačila (jako nákladem ministerstva), ale to by pak ovšem nebyla pouhá podpora. Proto také nepokládám za správné, píše-li spisovatel, že některé učebnice vycházejí subvencemi 6 m. se subvencemi, protože i tu jde o pouhou účast a přispění. Nedosti česky je užito předložky v, mluví-li se o obrázku vyškrabaném v tvrdém materiálu 9 nebo o písmě vytepaném v plechu 25; my Češi škrábeme a vyškrabujeme něco do zdi, do dřeva a p. (ne ve zdi) a vytepáváme do plechu nebo z plechu, Srovnáváme-li dvoje různé písmo, říkáme buď, že je na první pohled viděti rozdíl mezi obojím písmem anebo různost obojího písma, nikoli však rozdíl obojího písma 14 (ale ovšem rozdílnost). Instrumentálu doplňkového je užito nepřesně ve větách: nebylo to snadnou prací 8 m. nebyla to snadná práce; takové písmo, které…, je písmem nevkusným 14 m. je písmo nevkusné. Sloveso vyžadovati (a v tomto významu i žádati) doplňuje se genitivem; proto: obrázek vyžadoval reprodukce jemnější, nikoli: reprodukci 24. Naopak zase v zálibě k záporovému genitivu zachází spisovatel leckdy (byť ne důsledně) příliš daleko; po kladném infinitivě závislém na záporném slovese stěží užije ještě dnes někdo genitivu m. akusativu. Proto to vypadá strojeně, čteme-li v knize Loudově: nové době nepodařilo se vytvořiti nového písma 10 m. nové písmo; nesnažte se sami vynalézati písma t. m. písmo (ale jinde: nemůžeme probírati jednotlivé materiály 17 atd.). Že genitiv záporový není správný ve větách jako: ozdoby, které ničeho nevyjadřují 15, znaménka, která ničeho neoznačují 18 (m. nic), báti se, že toho nedovedeme 18 (m. to), bylo připomínáno už několikrát. Připojuje-li se k určitému pojmu vyjádřenému substantivně výčet jeho součástí ve formě přístavku, musí se jednotlivé členy tohoto pří[122]stavku shodovati se substantivem základním; proto nemůžeme psáti: tuto podmínku dělíme ve dva požadavky, 1. vkusná úprava, 2. krása písma, nýbrž: vkusnou úpravu a krásu písma (anebo; ve dva požadavky; jsou to vkusná úprava atd.). Výraz »nejméně peněz, písmen« atd. může státi (na rozdíl od positivu »málo písmen«) jen v 1. a 4. pádě; nechceme-li tedy, aby ve větě »snažte se vytisknouti písmeno pokud možno nejméně otisky téhož čtverečku« spojoval někdo výraz »pokud možno nejméně« se slovesem (vytisknouti), je třeba užíti výrazu rekce schopného, na př. co možná nejmenším počtem otisků.

Zásady o postavení příklonných slov se v knize někde zachovávají, někde ne. Na př.: řečí dorozumíval se o tom 7 m. řečí se dorozumíval; víme, že dítě učí se řeči t. m. že se; kde zcela by postačila jedna 12 m. kde by (a pod. 8—10, 14—16 atd.). Ve větě »dějepis učí, že v různých dobách písmo dostávalo různý tvar« 15 hodilo by se lépe místa podmětu a slovesa zaměniti.

Plynný a jasný výklad knihy ruší místy také výraz nevhodně užitý, tvrdý, nepřesný nebo plochý — většinou ovšem nános dnešního šablonovitého a nepřesného způsobu psaní. Tak čteme na př.: zdůvodněnost vydání této knížky je právě v tom, že… 5 m. vydání její je odůvodněno právě tím; tento soubor osvětlí i nezdůvodněnost názoru o manuelnosti 8 m. nesprávnost, lichost; formy písma římského byly znovuvzkříšeny v renaissanci 10 m. vzkříšeny (znovuvzkřísiti je výraz nesprávný tvarem i smyslem, neboť, co bylo vzkříšeno, nekřísí se znovu); písmena se znetvořovala na úkor čitelnosti, a hlavně na úkor krásy písma 10 m. na újmu; první ctností písma je jeho čitelnost 10 m. předností (kdyby šlo o překlad z franštiny, bylo by se možno domnívati, že tu působilo při volbě výrazu franc. la vertu); (ty ozdoby) (nepřispívají k vyznačení, k charakteristice písmena 15 m. k význačnosti. Zastrašen brusiči, vyhýbá se autor stále ještě poctivému konečně a píše posléze (6, 16, 19, 25), místo přirozenějšího tedy mívá kancelářské tudíž (9, 10), místo neboli bývá čili (nesmějí býti ani velké, ani malé, čili mají býti v pěkném poměru 16, 6), a naopak: zdali podmínky byly splněny anebo nebyly 15 m. či nebyly.

Prach kancelářské češtiny měl by autor setřít svým časem z výrazů: nové písmo bude sestrojeno na základě jiných požadavků 10 m. podle nich (neboť neběží tu o základ, nýbrž o normu); už z tohoto důvodu nezřetelnosti mohli bychom nazvati toto písmo ošklivým 12 m. už jen pro tuto nezřetelnost; znaménka musí míti patřičnou velikost z důvodů čitelnosti písma 30 m. pro či[123]telnost (což je ovšem důvod jen jeden); všude tam, kde jde o použití zřetelného písma 14 m. kde jde o zřetelné písmo. S tím souvisí i záliba v abstraktních podst. jménech slovesných, která je často i na újmu stilistické rozmanitosti v členění výrazů. Na př.: způsob našeho psaní dával možnost vytvoření našeho českého písma 27 m. dával možnost (= dovoloval, usnadňoval atd.) vytvořiti je; konstruktivní zřetel nebrání užití oblouku 33 m. nebrání užíti ho; odůvodnění jeho zmrzačení je v touze vyhnout se přímému tahu 33 m. jeho zmrzačení je odůvodněno touhou a pod.

Řeč, v níž jsou takovéto a jim podobné výrazy domovem a chlebem vezdejším, má také na svědomí nejeden nečeský výraz, s nímž se na čisťounkých a úhledných stránkách knížky prof. Loudy setkáváme tak neradi, jako nemile bychom se tam setkali s inkoustovou kaňkou nebo daktyloskopickou značkou nepříliš čistotného čtenáře. Na př.: estetická výchova je nemyslitelná bez kreslení 5 m. nemožná, nelze si ji bez toho představiti (pod. 32); písmo je těžko čitelné 30 m. těžko se čte; člověk zabil medvěda jednoduchým, neumělým nástrojem 7 m. prostým (umělý: prostý — složitý: jednoduchý); písmena mají býti jednoduše řaděna 30 m. prostě (jednoduše = ne dvojitě, zde však = prostě jedno vedle druhého); v kameni, kosti, kovu, po případě i ve dřevě 7 m. anebo i (pod. 19, 25); přirozeně učení takovému písmu je obtížnější 8 m. ovšem, arciť; všimněme si jejich jasnosti podmíněné tím, že nejsou přecpány 10 m. způsobené; stylovost písma je podmíněna tvarem 15 m. zakládá se na něm, záleží v něm; stylovost písma je také podmíněna materiálem 17 m. závisí na něm, řídí se jím a p. (pod. 26); krásy docíleno tu jednoduchostí 15 m. dosaženo; je odvislá od materiálu 15 m. závislá na něm; stylovost písma úzce souvisí s vlastnostmi dobrého písma 15 m. těsně souvisí; nesmějí býti přehnaně velké 16 m. příliš, nadmíru; velikost písma musí býti přiměřená umístění 17 m. musí se k němu hoditi, býti s ním ve shodě, v náležitém poměru k němu atd.; další podmínkou krásy písmene, pokud se týče stylového písma, je zachování stejnosti částí 17 m. pokud jde, jde-li; jmenovati dlužno mosaiku 19, 32 m. je třeba, sluší a p.; a sice 19, 25, 30 m. a to; takové písmo nám může sloužiti za vzor 25 m. býti vzorem; snaha vyzdvihnouti předností našeho pravopisu 27 (hervorheben) m. zdůrazniti, uplatniti; těžkopádnost (spřežkového pravopisu) 27 m. obtížnost, nemotornost; (při i, j) tečky odpadají při velkém písmu tiskacím 27 m. nedělají se (sice jinak odpadávají tečky i při malých písmenech); (diakritická znaménka nejsou) méněcennou [124]věcí, kterou možno potlačovati a ji zanedbávati 28 m. přehlížeti, vynechávati a p.; se znaménky musíme počítati 29, 30 m. míti je na zřeteli a p.

Také některé věty by potřebovaly přestavění a přestilisování, aby zněly hladčeji nebo výrazněji. Na př.: Dělejme tato znaménka zřetelná, ne příliš maličká, ale nápadná, aby čtoucí jich nemusil hledati, ale naopak, aby ona sama ho upozorňovala na délku a měkkost hlásek 28. Těsnopis nemůže však býti písmem monumentálním, písmem, kterým bychom psali nápisy na pomnících atd., a k tomu účelu nebylo stenografické písmo sestaveno a k nápisům se ho také neužívá 10. Nová doba může vymysliti i nové písmo, které však nebude již latinkou 10 m. ale to už nebude latinka a p.

Po věcné stránce bude snad vhod upozorniti autora knihy na to, že se ve spřežkovém pravopise před Husem nepsala hláska ž nikdy spřežkou zs (té se užívá snad jen v pravopise maďarském), a že také spřežka sz pro š (jako v polštině) je v pravopise doby Husovy už velmi řídká.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 4, pp. 119-124

Previous Dr. František Brožek: Co je šlechtický přídomek

Next Z našich časopisů