Časopis Naše řeč
en cz

Z našich časopisů

[Reviews and reports]

(pdf)

-

V Českém lidu (XXV, 5—6) uveřejňuje redaktor tohoto časopisu dr. Čeněk Zíbrt studii o Honzovi Kolohnátovi z Přelouče. Pod tímto titulem zpracovali totiž r. 1799 Václav Thám a Jan N. Štěpánek německou (komickou zpěvohru K. F. Steinsberga (od r. 1796 ředitele Pražského divadla) Hans Klachel von Przelautsch, která byla původně hrána ve dvou dílech ve Vídni a kterou pak Steinsberg zpracoval znovu po německu pro pražské obecenstvo, promísiv německý text větami českými. Je to obhroublá fraška, zajímavá v překladě českém jednak dobovými narážkami, jednak i obrazem obecného jazyka té doby. Zdá se, že se přezdívka kolohnát rozšířila jejím působením, neboť, jak viděti z dokladů, které poskytla autorovi článku ze svých materiálií kancelář Slovníku jazyka českého, došla velké obliby v knihách doby obrozenské a žije jako přezdívka člověka vytáhlého, dlouhána, podnes. Doklady knižní, vybrané z excerpt akademického Slovníku, jdou od r. 1814 (nejstarší doklad ze Sychrova Povidatele I, 90); doklady lexikální, jak si zjistil autor sám, začínají 2. vydáním Thámova Nazionallexikonu z r. 1799, kde pod heslem Lümmel mezi mnohými jinými přezdívkami jako ohrapoun, pohunek, habán, klacek, lancoch atd. je uvedeno i slovo kolohnát. Protože první vydání slovníku Thámova z r. 1788 pod heslem Lümmel toto slovo ještě nemá, mohla by vzniknouti domněnka, že jeho první literární záznam z r. 1799 je ve spojitosti s uvedenou výše fraškou o Honzovi Kolohnátovi z Přelouče, přeloženou [125]Thámem rovněž r. 1799. Ale, jak jsme dodatečně zjistili, je přezdívka kolohnát zaznamenána již r. 1791 v Slovníku Tomsově s výkladem Limmel (= Lümmel), grosser Kerl. Je to tedy slovo starší, které přešlo do slovníku Tomsova a patrně i do překladu Thámova z řeči lidové. Snad je to i slovo dosti staré. Složením upomíná na slovo kolozubý (= komu scházejí zuby), jehož první člen vykládal Matzenauer (v List. fil. 1893, 5) ze slovesa skaliti (= cenili zuby, rus. skalozub = posměvač), předpokládaje starší tvar skolozubý. Ale výklad ten — kromě nahodilé a jen zevní podoby se slovem ruským — není o nic pravděpodobnější než starší výklad Jungmannův z golozubý (= kolozubý). Snad by bylo lze viděti v prvním členu tohoto slova kmen slovesa kláti — koli a vykládati slovo kolozubý jako název toho, komu zuby vyklali, t. j. vybodli nebo vyrazili. Podle toho bylo by pak možno i název kolohnát vykládati jako přezdívku člověka, který dovede kláti hnáty tak jako pařezy, hromotluka, člověka imposantních rozměrů a hlavně ovšem též pořádně velkého.

Naše řeč, volume 9 (1925), issue 4, pp. 124-125

Previous K. Vodička: O písmu

Next Alpinismus