Časopis Naše řeč
en cz

K jazykovému zeměpisu Čech

Jaroslav Voráč

[Články]

(pdf)

-

Rozdílné výsledky staré měkkosti v slabice mě (mje, mně, me) v českých nářečích jihozápadních

Z různých výsledků staré měkkosti u retnic sledoval Dotazník pro česká nářečí jihozápadní (v otázce 9)[1] zeměpisné rozložení dnešního rozdílu ve výslovnosti slabiky mě, na př. ve slovech město, měsíc, měl, v zimě atd. V jihozápadních Čechách je totiž jednak výslovnost shodná se středočeskou a většinovou českou, tedy mňesto, mňesíc, mňel, v zimňe, jednak výslovnost mjesto, mjesíc, mjel, v zimje.

[88]V staré češtině byla zde původně měkká retnice, na př. m’ěsto, m’ěsíc (a ovšem i v’ěděti, b’ěžeti, p’ěna), a výslovnost samohlásky byla, jak vykládá Trávníček[2], nepochybně difthongická, tedy v našem případě m’iesto, m’iesíc (v’ieděti, b’iežeti, p’iena). Tato výslovnost se udržovala až do sklonku století XIV. časem se pak začala vyslovovati tvrdá retnice a třené j, tedy mjesto, mjesíc (vjeděti, bježeti, pjena). Zatím co po b, p a v zůstává tato výslovnost ve většině českých nářečí dosud, vyvinula se ve slabice mje v největší části našich nářečí změnou artikulace výslovnost mňe[3], t. zv. „typ středočeský“, takže máme dnes výslovnost dvojí: mjesto a mňesto. I tato změna je poměrně stará. První její doklady jsou už ze sklonku XIV. století[4]. Výslovnost mje, která je dosud hlavně na jihu Čech, představuje zde tedy vlastně starší stupeň vývojový, původnímu stavu měkkých retnic bližší; jiným mladším vývojovým stupněm je pak třetí typ, s výslovností me beze stopy původní měkkosti vůbec; jeho zbytky jsou hlavně ve východním cípu Čech, byl však dříve rozšířen po širší oblasti severovýchodní, v níž se podnes zachoval na jednotlivých slovech, na př. mesic, medenec, pamet, mel atd.[5].

Jak však ukázal současný výzkum dotazníkový, není výslovnost typu mje jen v Cechách jižních, nýbrž i v okrajové oblasti severozápadní — zde patrně už jen ve zbytcích —, a to na Manětínsku, Kralovicku a Stříbrsku. Při přímém výzkumu byly údaje z dotazníků ověřeny zatím na Manětínsku a pak na ostrůvku stříbrském, kde je tento jev ve své severozápadní oblasti nejzachovalejší. Dosvědčují to naše doklady jednak z ostrůvku stříbrského, jako na př. bəla a zamjesnaná f Škodofce Češí nemjeli peňíze mješčanka (zeměděl. dělnice 69[6], Svinná), já sem humjela pracovat copa pamjeť bich mjela ešťe (selka 84, Sulislav), v zimje (horník -chalupník 65, Sulislav), mjeňí von na mje volal (chalupnice 62, Vranov) atd., jednak některé doklady z protějšího okraje starého českého osídlení v uhelné pánvi plzeňské, zde však jen zřídka: pan šichmistr mjel takoví slova (horník 80, Líně-Sulkov). Častěji, ne však důsledně, je tento jev doložen na Manětínsku: furt na mje kúkal (chalupnice 86, Manětín), abi ďeťi nemjeli hlat (chalupnice 62, Hvozd).

[89]

[90]Zákonitá a důsledná je tato výslovnost v Čechách jižních, zejména na Doudlebsku, na př. v Besednici: mjesíc svíťil (zedník-chalupník 69), mi sme tak zamjestnaní (chalupnice 62), strach na mje padl (chalupnice 68); v Doudlebech: stará vejmjenkářka čarodejnice promjeňili díťe nesmjela ven tak dali mámje sedláci bochňík (chalupnice 67), mje se v mjesťe nelíbjilo bes pamjeti (zeměděl. dělnice 85); z Římova: (sebevrah) visel na stromje začla ďelat umjeňí s ňim (kouzla s mrtvým) — na tej slámje (hostinská 57); v Jedovarech: ti mjeli sebou puški (selka 40); v Otěvěku: holki umjeli jezdit mjekou kúži na mjechíř som jich mjela sedum (dětí) — cizímu to nesmjelo přijít (selka 88); ve Střížově: diš se mjeňili ti služební (chalupnice 87). Méně důsledný už je tento jev při své severní hranici. Tak na př. je doložen ještě z jižního Volyňska v Úbislavi: lesi šumjeli do zemje mámje bilo dvacet let (zeměděl. dělnice 72), v zimje, štiri mjeřice (sedlák 84), ale naproti tomu v nedaleké Vrbici už: celej mňesíc (sedlák 73). Je také ještě ve Staších: mjesidlo (mlynářka 65), ale i mňesidlo (dělnice 50) atd.

Stejně se vyslovuje v oblastech našeho jevu i původní skupina mňe-, na př.: co som si spomjela (selka 88, Otěvěk), mje se líbjila venkovňí práce (zeměděl. dělnice 85, Doudleby), mje je osumdesát šest (chalupnice, Manětín), je mje to z ruki (zeměděl. dělnice 69, Svinná, Stříbrsko). Místy se však ještě výslovnost rozlišuje: upřimňe, ale lakomje (sedláci 41, 71, Sulislav, Stříbrsko), stejně tak skromňe vichovaní (selka 75, Úbislav), ale pitomje (zeměděl. dělnice 72, tamtéž).

V jižních Čechách objevuje se však také místy třetí typ, s úplnou ztrátou měkkosti, ale jen ve čtvrtém pádě zájmena já; na př.: oňi me vítali, oňi me mjeli ráďi (selka 88, Otěvěk); analogicky bývá tento tvar někdy i v pádech nepřímých. Dále je tento typ výslovnosti doložen v lidové podobě jména vesnice Nesměň: v Nesmeňi (chalupnice 62, Besednice). Z Táborska pak zaznamenává náš dotazník ještě doklad meňí (= jmění) u staré generace (Hoštice).

Hranice jižní oblasti typu mje na naší mapce se zhruba shoduje s hranicí Havránkovou v Čs. vlastivědě III, str. 142. Řídké a dosud neověřené stopy jevu směřují přes Strakonicko a Blatensko jakoby k nově vymezené oblasti severozápadní na Kralovicku, Manětínsku a na stříbrském ostrůvku.


[1] Dotazník navrhl Václav Vážný, vydala jej Česká akademie věd a umění v r. 1947.

[2] Historická mluvnice čs. 1935, str. 102 n., k tomu i Gebauer, Historická mluvnice jazyka čes. I, 1894, str. 188 n.

[3] O změně mj > Trávníček, Historická mluvnice čs., str. 167 n.

[4] Gebauer, Historická mluvnice jazyka čes. I, str. 226.

[5] O výsledcích měkkosti u retnic jako rozlišujícím znaku v českých nářečích pojednává Havránek, Nářečí česká, Čs. vlastivěda III, 1934, str. 141 n.

[6] Číslice znamená věk zkoumané osoby.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 3-4, s. 87-90

Předchozí Eugen Jóna: Václav Vážný a jeho práce o slovenčine

Následující Slavomír Utěšený: O dnešním stavu hranice typu kaše // kaša v přechodné oblasti českých nářečí jihovýchodních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1