Český příspěvek k řešení otázek jazyka v literatuře a překladech s hlediska Stalinových prací o jazykovědě

Jaromír Bělič, Bohuslav Havránek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Bylo již mnohokrát řečeno, že vynikající příspěvky J. V. Stalina k sovětské jazykovědné diskusi mají veliký význam nejen pro jazykovědu, nýbrž pro veškerou vědu vůbec, a byl také zdůrazněn jejich význam politický. Je ovšem samozřejmé, že mají nemalou důležitost i pro jazykovou praxi, neboť podle zásady leninismu není theorie bez praxe; jejich význam po této stránce je zřejmý především pro ta odvětví lidské činnosti, v kterých se jazyku věnuje zvláštní pozornost, mimo jiné pro uměleckou tvorbu literární.

O otázkách jazyka v umělecké literatuře proběhla roku 1951 v Sovětském svazu jako důsledek Stalinových statí samostatná diskuse, jejíž výsledky jsou velmi závažné i pro naše spisovatele a byly též u nás zčásti publikovány. Rovněž o otázkách překladu se v SSSR po uveřejnění Stalinových statí již diskutovalo a diskuse vyvrcholily zasedáním překladatelů v Moskvě.[1] Také u nás vyvstala speciální problematika [44]literárních překladů s mimořádnou naléhavostí. Je to sice problematika již stará, ale její závažnost zvlášť vystupuje při dnešním hojném počtu překladů z ruštiny. Proto uspořádal Svaz československých spisovatelů na jaře r. 1951, ještě před ukončením literární diskuse sovětské, pro překladatele odborné školení, na němž přednášeli naši významní theoretikové i praktikové. A jak přispěly k správné orientaci tohoto kursu stati J. V. Stalina a jaký význam vůbec mají pro spisovatelskou i překladatelskou praxi, dosvědčuje přednáška Bohuslava Havránka Stalinovy práce o jazyce a jazyk literárního díla i překladu[2], jež byla na školení přednesena a vyšla ještě téhož roku samostatně tiskem.

V první části svého pojednání vychází B. Havránek z obecného významu Stalinových příspěvků a hned se zaměřuje na otázky překladatelské. Uvádí při tom příklady, jak chybovali dříve i vynikající překladatelé tím, že vnášeli do svých překladů značné množství prvků argotických, nářečních nebo archaických, jež často působily rušivě, i když byly podníceny originálem. Bylo to mnohdy nezdravé experimentování pod vlivem úpadkových směrů západních, mezi něž ovšem patří i náš strukturalismus, který hlásal exklusivnost jazyka v literárním díle. Havránek však správně ukazuje, že k podobnému experimentování vedlo i pseudomarxistické učení Marrovo, z něhož vyplývalo, že nástup nové, socialistické kultury, budované za vedení dělnické třídy, má se prý vyznačovat i jazykem odlišným od národního jazyka z údobí kapitalistického. Naproti tomu J. V. Stalin dokázal, že jazyk se ve své podstatě nemění se změnou společenských řádů a že není třídní, jak učili marrovci, nýbrž celospolečenský, celonárodní. Tím se nám v zásadě dostává i odpovědi na otázku, kterou si Havránek klade hned v první části své přednášky, totiž jaký má být poměr jazyka v literárních dílech k dnešní výstavbě socialistické společnosti na jedné straně a k dědictví jazyka a literatury na straně druhé. Jistě to byl omyl, když se autoři i překladatelé snažili na základě mylných theorií odlišovat svůj jazyk od jazyka minulého a různým experimentováním, vnášením prvků zdánlivě lidových se zabíháním až do argotismů snažili se naznačit nástup nového jazyka nového údobí.

Věc ovšem není tak jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. Proto Havránek, aby se vyvaroval zjednodušování i aby ukázal význam Stalinových příspěvků též pro tyto otázky, probírá v druhé části své přednášky základní these Stalinova učení o jazyce, pokud mají pro řešení [45]těchto problémů význam, t. j. hlavně these o vztahu jazyka k myšlení a ke skutečnosti, o souvislosti vývoje jazyka s vývojem společnosti, o stálých a proměnlivých složkách jazyka, o charakteru jazyka jako společenského jevu i o jeho celospolečenské, netřídní podstatě, jež ovšem neznamená, že by se v jazyce neprojevovaly některé znaky třídnosti.

Takto vyzbrojen vrací se pak Havránek v třetí, hlavní a nejobšírnější části své přednášky k detailnějšímu probírání otázek nadhozených už v části prvé. Poněvadž jazyk v překladech má mnoho problémů společných s jazykem v literárních dílech vůbec, všímá si nejprve těchto problémů společných.

Opíraje se znovu o Stalina, Havránek dokládá, že třídní, exklusivní prvky v jazyce jsou odsouzeny k odumírání, a že tedy zdůrazňováním těchto prvků v literárních dílech se zároveň podtrhují odumírající znaky společnosti, kterou dílo zobrazuje. Běží tedy o velké nedorozumění, jestliže někteří autoři takovými jazykovými prvky chtějí charakterisovat nástup socialistické společnosti. Je to zbytek buržoasního chápání lidu, z něhož plynulo mylné domnění, že lid musí být charakterisován nějakým méně hodnotným způsobem vyjadřování.

Dále Havránek rozebírá pojem celonárodního jazyka a ukazuje, že nelze v tomto pojmu rozeznávat jazyk spisovný jakožto výlučný jazyk třídní a jazyk nespisovný jako lidový. Neříká při tom ovšem zcela jasně, jak si celonárodní jazyk představuje; je to ostatně pojem, který by měl být řádně osvětlen. Také by měla být důkladně prodiskutována otázka t. zv. obecné češtiny, kterou Havránek pokládá za jednu z forem celonárodního jazyka vedle jazyka spisovného, která „je v základě obecně běžně mluvenou formu společného jazyka, na celém národním území mluveného“ (str. 26). Takové pojímání obecné češtiny považuji za sporné a časem se k tomu vrátím zvláštním článkem. Ale je nepochybné a v tom lze s Havránkem plně souhlasit, že existují jisté celonárodní jazykové jevy lidové, jejichž vlivem se zvláště v dnešní době spisovný jazyk zbavuje některých archaických znaků, které mu v dřívějším společenském řádu dodávaly nádechu jisté třídní exklusivity, jakoby majetku bývalé vládnoucí třídy.

Odstraňování těchto archaismů, jež je jen pokračováním procesu probíhajícího již dříve, neznamená ovšem nevážnost ke kladným a trvalým hodnotám jazykového dědictví, neznamená ani zásadní odpor proti archaismům, kterých spisovatel podle povahy svého díla užívá z důvodů stylistických, jako na př. Jirásek ve svých historických románech. Ale je jisté, že i toto užívání archaismů musí mít svou míru a může se týkat jen proměnlivých složek jazyka; Havránek je omezuje pouze na jistou část slovní zásoby, ale soudím, že v češtině někdy snad ještě větší měrou může zasahovat i větnou stavbu.

Únosná míra archaismů je přitom v různých jazycích různá a Hav[46]ránek správně postřehuje, že vlivem historických okolností je v české literatuře užívání archaismů tradičně hojnější než v literatuře ruské. Při překladech z ruštiny do češtiny je to jistá výhoda, ale nesmí se zapomínat, že archaismy v každém jazyce jsou spjaty vždy s určitým prostředím, takže, jak říká Havránek, nelze dobře na př. při překladu děl Alexeje Tolstého užívat archaismů spojených s představou naší doby husitské.

Obdobná je i otázka užívání nářečních prvků v literatuře. Havránek upozorňuje, že máme u nás dosti značnou tradici v užívání dialektismů; užívali jich v dřívějších dobách i nejlepší spisovatelé. Je však třeba poznamenat, že nelze mechanicky přenášet stylistické prostředky z jednoho literárního údobí do druhého, neboť to, co bylo za jiných okolností tvárným prvkem třeba nesporně kladným, nemusí být únosné v literatuře nastupujícího socialistického realismu. Havránek s odkazem na sovětskou diskusi o jazyce literatury správně uvádí, že v dnešním díle se těžko snáší naturalisticky věrné zachycení nářečí, i když není nutné zříkat se dialektismů zásadně a vůbec; nářeční prvky musí však být omezeny pouze na nezbytnou míru a musí být vybrány tak, aby měly určitou celonárodní hodnotu. U překladů pak zase není dobře možné překládat cizí dialektismy přesně lokalisovanými dialektismy českými, poněvadž naše nářeční prvky jsou podobně jako archaismy spojeny s představou jistého prostředí, jemuž zpravidla neodpovídá prostředí v originále.

Také argotických prvků je možno užívat jen s velkou opatrností a pouze tam, kde opravdu mají své funkční oprávnění. Přitom Havránek upozorňuje, že by bylo nesprávné vykládat si to všechno tak, jako by jazyk v literárním díle měl být nivelisován do neutrální podoby úzce školsky chápané kodifikace spisovné češtiny. Zdůrazňuje, že literární jazyk musí zůstat mnohotvárný, na př. že dialog musí mít větnou stavbu mluveného jazyka a ani po stránce hláskoslovné a tvaroslovné nemůže se vázat na vysloveně knižní spisovnou normu. Zároveň je nutno v díle zobrazujícím nástup nové společnosti zachytit i to, čím se tento nástup vyznačuje po stránce jazykové; změny se ovšem týkají jen proměnlivých stránek jazyka a ani v literárním díle se nevytváří nový jazyk. Všechno zde musí být provedeno náznakově, vpravdě umělecky, a nesmí se potlačit celonárodní charakter jazyka a upadnout do naturalistické fotografie, jak se to často stávalo dříve.

Co se týče speciálních problémů překladatelských, Havránek konstatuje, že překladatel je někdy v situaci těžší než autor, poněvadž je na svého autora vázán a musí jej nejen správně přeložit s hlediska stroze chápané doslovné věrnosti, nýbrž musí se snažit dát překladu i všechny ty kvality stylistické a jiné, které má originál ve svém jazyko[47]vém prostředí. Překladatel musí být proto schopen i jistého srovnávání vzájemného poměru obou jazyků jak ve slovní zásobě, tak v mluvnické stavbě i ve stylistických prostředcích, aby na př. překládal periferní jev ruský zase periferním jevem českým a pod. Při tom je nutno si uvědomovat, že ku př. jisté konstrukce gramatické, jako třeba přechodníkové vazby, mají v ruštině jiné postavení než v češtině, a není tedy možno mechanicky překládat přechodník přechodníkem. Nebo přesně přeložený ruský dialog by měl v češtině mnohem více emocionální zabarvení než v ruštině, takže je zde třeba jistého tlumení. Je nutno též dobře znát sovětskou skutečnost, vmýšlet se do ní a nalézt pro ni vhodnou jazykovou formu českou.

Prostě překladatel má být zároveň interpretem a nesmí skreslovat svého autora. Havránek se tu znova vrací k obtížím, o kterých byla řeč už výše, k otázce překládání dialektismů a prvků archaických, a zdůrazňuje, že je zase nutno pracovat zde opatrně a více jen náznakem; jazyk ani v překladu nelze ovšem nivelisovat, ale přece jen jisté ztlumení proti originálu je nezbytné, aby překlad nepůsobil rušivě a dílo čtenáři spíše neoddaloval než přibližoval. Překladatel si tedy neméně než autor originálního díla musí být vědom zákonitostí jazyka, do kterého překládá, a nemůže nahodile experimentovat, má-li jazyková stránka jeho překladu působit přirozeně, má-li nenásilně zapadnout do rámce národního jazyka.

To je v podstatě obsah Havránkova pojednání, v němž ovšem jednotlivé vývody jsou doprovázeny konkretními příklady, které i při vší stručnosti ukazují, s jakou šíří a hloubkou se autor zabral do této problematiky. K některým otázkám se pak vrací ještě v odpovědích na dotazy v diskusi, jež je otištěna na konci brožury; zvláště se snaží stanovit rozdíl mezi obecnou češtinou a t. zv. češtinou hovorovou, t. j. běžně mluvenou formou češtiny spisovné. Zde už se mu ukazuje, že obecná čeština vlastně není jednotný útvar, t. j. jako jednotný celonárodní útvar neexistuje, neboť „obecná čeština česká je ještě dost diferencována od obecné češtiny moravské, ostravské atd.“ (str. 45).

K několika drobným kritickým poznámkám, které jsem uvedl ve svém referátu, bylo by možno připojit ještě poznámky další. Na př. není jasné, jak chápe Havránek rozdíl mezi národním a celonárodním jazykem, když oba pojmy staví vedle sebe, jako by to byly dva různé útvary (srov. na str. 10: „…v poměru k národnímu a celonárodnímu jazyku“); v Stalinově pojetí tu ovšem rozdíl je, ale toliko ten, že národní jazyk (rus. nacionaľnyj jazyk) je jedním druhem, nejvyšší dosud vývojovou etapou t. zv. „celonárodního“ (rus. obščenarodnogo) jazyka, jehož nižšími etapami jsou jazyky národností, kmenových svazů, kmenů atd., podle toho, na kterém stupni vývoje je společenský celek, jenž da[48]ným jazykem mluví. Z citovaného dokladu je zároveň vidět, jak nutné je i v češtině terminologicky rozlišit ruské termíny narod a nacija[3]. Mé poznámky ovšem nikterak nesnižují celkovou hodnotu Havránkovy studie. Je naopak nesporné, že toto pojednání musíme co nejvřeleji uvítat. Neboť je svědectvím, že naše jazykověda konečně již postupuje od pouhých a často planých deklarací ke konkretním pracím opravdu marxisticky podloženým. Zároveň je Havránkova studie krásným příkladem, jak užitečná je tvořivá a nedogmatická aplikace Stalinových pouček, jež umožňují vidět problémy mnohem hlouběji a ukazovat cestu mnohem jasněji, nežli jsme byli schopni dříve. Pro všechny, kdo se zajímají o jazykovou problematiku literárního díla i překladu, zvláště pak pro všechny spisovatele a překladatele, přináší tato útlá knížka ve zhuštěné formě mnoho poučení a cenných rad.

Jaromír Bělič

Poznámka. K citovanému výše místu o obecné češtině (ze str. 45) je nezbytné pro porozumění dodat jako pokračování: „ale přece jenom je dostatek znaků, které jsou společné“ (totiž společné obecné češtině české, moravské…); lze tedy sice konstatovat, že ani podle mne není obecná čeština zcela jednotný útvar a činit z toho závěr, že jako zcela jednotný celonárodní útvar neexistuje — avšak s důrazem na „zcela jednotný“, nikoli na „neexistuje“, protože jádrem věci je zcela míra znaků společných a otázka útvaru společného. — Také nemohu plně souhlasit se závěrem, že kladu-li v populárním textu vedle sebe pojem užší a širší („k národnímu a celonárodnímu jazyku“), jde o „dva různé útvary“. — Recensent svůj odchylný názor na poměr obecné a spisovné češtiny vyložil v článku „K otázce češtiny jako národního jazyka“ v Slově a slovesnosti 13, 1952, zejm. na str. 85.

B. Havránek

---

[1] Srov. Sovětská věda — jazykověda 2, 1952, 305 n. a nedávno vyšlý sborník překladů sovětských statí O jazyce literárních děl (Praha 1952).

[2] Československý spisovatel, Knihovnička Varu, sv. 29, Praha 1951; str. 48, cena brož. 12, — Kčs. — Srov. též Havránkovu stať Marxistická jazykověda a jazyk nové české literatury (Slovo a slovesnost 13, 1952, str. 57 n.) a dále Trávníčkův článek Dialekt a hovorová čeština v uměleckém díle (Literární noviny, č. 11, 1952) a příslušný oddíl nového vydání Úvodu do českého jazyka (1952) od téhož autora.

[3] Viz můj diskusní příspěvek „České termíny za ruské nacija, narod…“ v minulém ročníku tohoto časopisu na str. 93n.

Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 1-2, s. 43-48

Předchozí Miloš Helcl: Hybridně složená slova jako elektromotor, autodoprava

Následující Karel Sochor: Větší péči odborným slovníkům!