Časopis Naše řeč
en cz

Rohování, či box?

tl

[Drobnosti]

(pdf)

-

Živý zájem naší veřejnosti o jazykové otázky se projevuje také četnými návrhy, jak nahradit cizí slova, až dosud v češtině užívaná, vhodnými slovy domácími; zato jen velmi zřídka se projevuje snaha opačná, znovu a důsledně zavádět užívání slov cizích, která již byla do značné míry a celkem úspěšně nahrazena výrazy našimi. V rohovnické sekci krajského výboru Sokola v Praze usoudili, že název rohování nevyjadřuje plně dnešní pojetí tohoto sportu, a navrhují proto, aby se místo něho začalo opět důsledně užívat mezinárodního slova box jakožto názvu oficiálního.

Do českého názvosloví tělovýchovného uvedl slovo rohování již Miroslav Tyrš v památném spise „Základové tělocviku“ z roku 1862, v němž podal nejen naši první metodiku tělesné výchovy, ale zároveň i ucelenou soustavu české terminologie tělovýchovné. Z „Filologického rozboru českého názvosloví tělocvičného“ od Ant. Šebánka v časopise Sokol, roč. 39—45 (1913—1919) víme, že Tyrš při tvorbě tohoto názvosloví postupoval velmi obezřele a s podivuhodnou znalostí jak současného jazyka, tak i hlavních zákonů jazykových. Četná slova převzal z Jungmannova Slovníku a z jiných jazykových pomůcek co do tvaru a vý[179]znamu, jiným dal nový, pozměněný smysl, značný počet odborných názvů pak vytvořil sám, a to s takovým zdarem, že se jich velká většina vskutku ujala.

Jak Tyrš při tvoření české tělovýchovné terminologie postupoval, ukazuje pěkně také slovo rohování. Východiskem mu bylo sloveso rohovati, které cituje Jungmann ze slovníku Palkovičova ve významu zastaralého německého baxen, ale s otazníkem. Toto německé baxen znamená totéž co dnešní běžné boxen a také soudobý německo-český slovník Josefa Franty Šumavského je překládá „dorážeti pěstí, rohovati se“. Rovněž Kottův slovník má sloveso rohovati ve významu „prát se“ s poznámkou, že jde o slovo lidové. Jak ukazuje polské rogowač, znamenající v myslivecké mluvě „útočit na někoho rohy nebo parohy“, je i české rohovati odvozeno od podstatného jména roh podobně jako bičovati znamená „bít někoho bičem“ a zastaralé pěstovati (doložené jako archaismus u Jiráska) „tlouci pěstí“. Tyrš v „Základech tělocviku“ označil slovem rohovati „zápolení se sokem pomocí končetin, pěstí a patou“ a zároveň podle dvojice bojovati — bojovník vytvořil i potřebné substantivum rohovník.

Tyrš tedy zavedl sloveso rohovati do našeho tělocvičného názvosloví na označení jednoho odvětví své soustavy; toto rohování se ovšem lišilo, jak již řečeno, od formy dnes obvyklé mimo jiné tím, že rohovník útočil na protivníka nejen pěstí, ale také patou, a že to bylo pouhé cvičení, nikoli sport pro diváky. Když však nedlouho před první světovou válkou byl k nám uveden box celkem v té podobě, jak ji známe dnes, ujalo se pro něj rychle starší slovo rohování, takže už v roce 1921 Joe Jahelka, tehdejší československý mistr všech vah, užívá ve své knížce o boxu obou názvů vedle sebe zcela samozřejmě a beze všeho rozlišování; od té doby se rozšíření obou slov spíše ještě pozměnilo ve prospěch domácího rohování, třebas ovšem ani pojmenování box nevymizelo. Box je slovo anglické a ujalo se v celém světě proto, že pravidla dnešního boxu byla vytvořena v Anglii, která je kolébkou tohoto sportu. Jeho původní a obecný význam je „tlouci, bíti“, takže i v angličtině tu nastala podobná změna významu jako v češtině.

Srovnání ukazuje, že po stránce tvarové oba výrazy vyhovují stejně, protože od obou lze vytvořit všechny potřebné odvozeniny: boxovati, box, boxer, boxerský jako rohovati, rohování, rohovník, rohovnický. Také po stránce významové plní stejně dobře dorozumívací funkci, protože nedorozumění, které by snad mohlo vzniknout záměnou s některými homonymy (box — hovězí kůže na obuv; zvláštní oddělení, na př. v kavárně; rohovník — botanický název pro t. zv. svatojánský chléb; kování, kterým se vyztužují rohy okenních ránů), je prakticky nemožné. Při rozhodování o vhodnosti obou slov je třeba přihlédnout k celkové tendenci ve vývoji naší sportovní terminologie.

Téměř všechny druhy našich sportů, které se u nás pěstují, vznikly v cizině, a když k nám byly přeneseny, přišly zároveň s nimi i potřebné odborné výrazy. Postupně však, jak jednotlivé sporty zdomácňovaly, uplatňovala se stále více snaha tyto cizí termíny nahrazovat výrazy domácími. Neznamená to ovšem, že by původní názvy musily zaniknout. Oby[180]čejně žijí oba názvy vedle sebe a bývají pak stylisticky rozlišeny. Značně počeštěno je na př. názvosloví našeho nejlidovějšího sportu, kopané. Hovoří se obyčejně jen o útočnících, brankaři, o poločase atd. (nikoli o forwardech, goalmanovi…); vedle výrazu obránce žije však dosud back („hrál na backu“) jako slovo lidové a výraz mimo hru je hodně knižní proti živému slovu offside. I sám football zůstává jako výraz hovorový proti oficiální kopané; football má jistě oporu i v tom, že lze od něho tvořit odvozeniny footballista a footballový, kdežto u kopané si musíme pomoci opisem „hráč kopané“ a „zápas v kopané“; „footballového fanouška“ pak už vůbec nedovedeme „přeložit“. Něco podobného je též u boxu. Sloveso rohovati a výrazy odvozené mají charakter výrazně odborně spisovný a oficiální. Čteme na př. vždy jen o rohovnickém utkání, nikoli o boxerském; podobný ráz má i rohovník, kdežto boxer je výraz spíše hovorový a lidový. Velmi malou životnost má samo sloveso rohovati (PS je označuje jako řídké); ukazují to i slovesa odvozená jako zboxovati, naboxovati, jejichž protějšky od základu českého vůbec neexistují.

Vidíme tedy, že u těch sportů, kde máme vedle cizího názvu původního pojmenování domácí (football — kopaná, volleyball — odbíjená, box — rohování), má toto domácí slovo charakter oficiálního, odborně spisovného označení. Bylo by proto pochybené a v nesouhlase s dnešním stavem i tendencemi ve sportovním názvosloví, kdybychom důsledně a zásadně nahrazovali český a plně vžitý výraz rohování mezinárodním slovem box.

Naše řeč, ročník 35 (1951), číslo 9-10, s. 178-180

Předchozí Rý: Fizminuta

Následující Rý: Fysický — fysikální