Časopis Naše řeč
en cz

Po druhé a podruhé

—šta

[Drobnosti]

(pdf)

-

V dřívějších vydáních Pravidel čes. pravopisu se uváděl jen příslovečný výraz po druhé; zvláštní příslovce podruhé, psané jako samostatné slovo dohromady, odlišuje se od něho teprve v posledním vydání Pravidel (z r. 1941 a v jeho pozdějších otiscích). Pravidla píší: „podruhé = jindy (přijďte až podruhé); ale po druhé (jsem tu už po druhé).“ Tedy významový rozdíl, který jsme při dřívějším, jednotném psaní (po druhé) poznávali jen ze souvislosti, má se nyní naznačovat i v písmě.

[157]Rozlišení výrazů po druhé a podruhé zřejmě souvisí s dvojím významem slova druhý, které může někdy znamenati skutečně řadovou číslovku, jindy totéž, co přídavné jméno jiný. (V Příručním slovníku jaz. čes. [PS] je na př. doklad ze Šmilovského: „Otevřela jsem mu srdce své jako žádnému druhému člověku“). Řekli bychom tedy, že se ve výraze po druhé (v jeho nynějším, zúženém významu) uplatňuje řadová číslovka ve vlastním smyslu: „jsem tu už po druhé“, „zaklepal po prvé, po druhé a po třetí“ — výraz po druhé odpovídá tu na otázku „po kolikáté?“ Naproti tomu v příslovci podruhé se obráží onen vedlejší význam slova druhý - „jiný“: „přijďte podruhé (v jinou dobu, jindy), podruhé ti řeknu více (při jiné příležitosti)“ — příslovce podruhé tu odpovídá na otázku „kdy?“ Také PS vykládá příslovce podruhé souznačnými výrazy „v jiné době, v jiný čas, jindy, příště“, tedy výrazy odpovídajícími na otázku „kdy?“ — Ovšem oba významy souvisí spolu tak těsně, že je těžko vésti mezi nimi přesnou hranici. I v příslovci podruhé (= jindy) se cítí význam řadové číslovky, druhého místa v pořadí; neužijeme ho na př. ve výčtu nikdy na jiném místě než jen na druhém („jednou uvařili polévku, podruhé kaši atd.“), kdežto příslovce jindy může stávat i na místě třetím, čtvrtém atd. Stejně tak nelze tvrdit, že ve výraze po druhé nezbývá již docela nic z významu jiný. Proto se nám tu významový rozdíl nejeví někdy tak zřetelný, abychom se mohli všichni souhlasně rozhodnout pro ten neb onen způsob psaní (na př. ve větě „můžeš mi přijít po druhé!“).

Jakou úlohu při rozlišování po druhé a podruhé má opakování nebo změna děje? Pro výraz po druhé je v PS (při hesle po) tento výklad: „(předložka po) s číslovkou řadovou vyjadřuje, až kam v řadě dospívá opakování nějakého děje. Přejdu jednou kolem, po druhé, po třetí (Rais).“ Výraz po druhé bývá tedy při opakovaní děje (srov. i příklad v Pravidlech „jsem tu už po druhé“).

Příslovce podruhé bývá buď při opakování děje: „přijďte až podruhé“, „udělám to tak i podruhé“, nebo při změně děje: „chyboval jsem, podruhé se polepším“, „podruhé se vám raději vyhnu“; tu bývá zpravidla na začátku věty (srov. „podruhé zazvoňte!“ a proti tomu při opakování obyčejně: „zazvoňte po druhé!“).

Z toho přehledu by vyplývalo, že dřívější způsob psaní (po druhé) zůstává jen tam, kde běží o opakování děje, a kdekoli jde o změnu děje, že nastupuje psaní podruhé. Při dřívějším, jednotném psaní mohla věta „po druhé zaklepal“ míti dvojí smysl: buďto, že zaklepání se opakovalo (zaklepal po prvé a po druhé), anebo že nastoupilo po jiném ději (nejprve na př. zavolal).

Mohli bychom se tedy domnívat, že novým pravidlem se tato dvojznačnost odstranila a výraz po druhé nyní značí jen opakování děje. Definice v PS i příklad v Pravidlech („jsem tu už po druhé“) mohou, byť i nepřímo, takovou domněnku potvrzovat. Nepřipouští ji však jiná věc. Kdybychom totiž při dějové změně nesměli psáti po druhé, nezbývalo by nám tu než psáti [158]podruhé; ale pro takové psaní neměli bychom v mnohých případech dosti opory v Pravidlech, která přesně vymezují podruhé = jindy.

Mějme na př. text: „Nejprve nechtěl poslechnout, po druhé si už dal říci“. Běží tu o změnu děje, netážeme se tu otázkou „po kolikáté?“ nýbrž „kdy?“. Někteří zde napíší podruhé, právem, neboť cítí zde význam příslovce jindy (při jiné příležitosti a p.). Jiní však stejným právem ponechají tu výraz po druhé, cítí v něm vlastní význam řadové číslovky (při druhé příležitosti, v druhém případě), je tu odpověď na otázku „po kolikáté?“ — vztahuje se ovšem jen na tento výraz, nikoli na slovesný děj sám. To platí zvláště při vícečlenných řadách měnících se dějů, na př.: „Nejprve zavolal… Po druhé zaklepal na okno… Po třetí zabušil na dveře…“ Představu opakování budí tu pořadí (nejprve, po druhé, po třetí atd.), nikoli slovesné děje samy, jde tu o jakýsi eliptický výraz: nejprve (se stalo, že) zavolal, po druhé (se stalo, že) zaklepal atd.

Účelem této poznámky bylo ukázat, že i při novém pravidle podržuje výraz po druhé svou dřívější dvojznačnost: vyjadřuje nejen opakování, ale často, zvláště ve vícečlenných výčtech, může značit i změnu děje.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 7-8, s. 156-158

Předchozí Jaromír Bělič: Východolašská nářečí

Následující Sr: Sportovní rubriky