Východolašská nářečí

Jaromír Bělič

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Dr Adolf Kellner: Východolašská nářečí I, II. Vydala dialektologická komise při Matici moravské v Brně r. 1946 a 1949 jako 3. a 4. svazek edice Moravská a slezská nářečí; XXIV+255 a XII+337 stran, cena 160 a 250 Kčs.

Názvem „východolašská nářečí“ označuje Kellner ve své práci lidovou mluvu v oblastech ležících na východ od ostravské skupiny českých nářečí lašských, t. j. zhruba v československé části Těšínska v širším smyslu, Jablunkovska a západního Čadecka; tedy nářeční oblast, jejíž značné části se řadí základními znaky hláskovými už k jazykovému celku polskému. Jsou zde podobně jako v ostatní polštině na př. zachovány nosové samohlásky nebo alespoň stopy po nich (na př. m’ynso ‚maso‘, v’unzać ‚vázati‘), dále je převahou g proti českému h (gromada), před tvrdými zubnicemi je ’o za e (s’ostra, fčora), ’a za ě (m’asto, v’adro), ar, or za slabičné ŕ (štvarty ‚čtvrtý‘, čorny ‚černý‘) a el za slabičné ĺ (velna), proti českým skupinám ra, la mezi souhláskami je častěji ro, lo (broda, złoto) atd. Nedosti zřetelný název Kellnerova díla byl vynucen vnějšími okolnostmi. Se sazbou prvního svazku se totiž započalo již r. 1940, v letech okupace, t. j. v době, kdy bylo Těšínsko jako prý „stará germánská provincie“(!) připojeno přímo k Německu; tehdejší censura by nebyla dovolila ani zdaleka mluvit o neněmeckých nářečích na Těšínsku, a proto nemohl autor užít názvu zcela jasného geograficky, tím méně národnostně, a sáhl k pojmenování neutrálnímu, jasnému jen filologům; pojmenování to je však jazykovými zřeteli opodstatněno.

První svazek Kellnerovy práce obsahuje zevrubný popis mluvnické stavby „východolašských“ nářečí s pečlivým zachycením všech výrazných i drobných rozdílů uvnitř zkoumané oblasti, druhý díl pak jednak shrnuje výtěžky dílu prvního a pokouší se z nich s pomocí historického materiálu vykonstruovat původ a vývoj těšínského nářečního typu, jednak přináší pěknou řadu souvislých nářečních textů a uvážlivě sestavený obšírný slovník nejběžnějších a charakteristických výrazů. K druhému dílu je připojeno též pět přehledných mapek, jež usnadňují prostorovou představu o spletitosti nářečních poměrů.

Je nutno zdůraznit, že Kellnerovo dílo má v naší dialektologii zcela zvláštní význam, i co se týče postupu práce i co se týče jejího předmětu. Vyznačuje se neobyčejnou akribií metodickou a zřejmou spolehlivostí [155]jazykového materiálu, získávaného autorem osobně přímo v terénu roku 1937 a 1938; je to první naše práce dialektologická, která zabírajíc větší území opírá se o rovnoměrný materiál získaný soustavným výzkumem terénním. Česko-polskému jazykovému pomezí pak věnovala prozatím mnohem více pozornosti jazykověda polská než naše. Polská dialektologie přenášela přitom svá zkoumání až do pohraniční jazykové oblasti české a vyhledávala zde i zdůrazňovala jevy svědčící o polském vlivu, kdežto naše studium nářečí se dlouho zastavovalo u česko-polské jazykové hranice, podrobovalo kritické revisi závěry polských badatelů a ukazovalo, že lašská nářečí s naší strany jsou svým základem čistě česká a kvantum jazykových prvků nesporně polských je zde menší, než se obecně soudí. Je to hlavně zásluhou prof. Trávníčka, že aspoň tato práce byla svého času vykonána. Směr dalšího bádání naznačil pak r. 1934 prof. Havránek ve svém souhrnném pojednání o českých nářečích v 3. svazku Čsl. vlastivědy: nepřipomíná zde jen jazykové jevy společné českým nářečím lašským s nářečími polskými, nýbrž vytýká i v polských pohraničních nářečích jevy společné zase s dialekty českými. Nepodává tedy problém jazykového pomezí toliko s jedné strany, nýbrž upozorňuje na vlivy oběma směry a přenáší otázku jazykové závislosti i na polskou půdu; ukazuje tak na skutečnost v celé její šíři a spletitosti. Kellner pokračuje nyní svým dílem ve šlépějích Trávníčkových a Havránkových, a to vyčerpávajícím rozhojněním materiálu a podrobným zjišťováním i rozborem všech detailních jevů. Můžeme říci, že v jeho práci je podán materiál mnohem rozsáhlejší, podrobnější a přesnější než v nejdůkladnějších pracích polských.

A Kellnerův materiál ukazuje, že polský systém ve východolašských nářečích je silně rozrušen, v stupních pozvolna klesajících směrem od západu k východu, jazykovými prvky českými nebo i slovenskými, jež se vyskýtají vedle prvků polských. Na př. vedle nosových samohlásek se objevují v některých slovech též české ústní střídnice (ječmyň, muka ‚mouka‘ a pod.), vedle polského g je též čsl. h (na př. v adv. hore), někdy je před tvrdými zubnicemi e, ě nezměněno (med, v’eter), místo polského ro, lo mezi souhláskami je leckde české a slovenské ra, la (kral, młady) atd. Za mnohem významnější fakt, než je toto nesystematické míšení jazykových znaků českých s polskými, právem pokládá Kellner jevy, jež přímo spojují východolašská nářečí s jazykovou oblastí československou a odlišují je od polské. Některé z těchto jevů přesahují i státní hranici a objevují se i v polském Slezsku. Do celé této skupiny počítá Kellner na př. existenci h jako samostatného fonématu vedle ch i g (adv. hore — adj. neutr. chore — 3. sg. gore ‚hoří‘), kmitavou výslovnost ř jako v češtině (ve většině nářečí polských splynulo ř s ž, š, takže zní stejně moře jako može), nedostatek t. zv. mazurování, t. j. samostatnou existenci sykavek š, ž, č, dž vedle s, z, c, dz (říká se gruška, [156]žaba, čysty…, nikoli gruska, zaba, cysty… jako ve většině nářečí polských), nezměkčené s, z před měkkými retnicemi a l, ń (s’mich sp’ivać…), nedostatek pol. změny e >’o v příčestích minulých (na př. n’ys, v’yd nesl, vedl), i a nikoliv y po š, ž, č a j. V tvarosloví je shoda s češtinou na př. v tvoření příčestí činného od sloves typu třić z kmene infinitivního (třił, umřił), nikoli ze starého základu redukovaného jako v polštině (tarł, umarł), dále v podstatných jménech slovesných, končících pravidlem na -i (na př. kozaňi — pol. kazanie) a pod. Shodné jevy jsou také ve skladbě a zvláště četné shody jsou ve slovníku, a to i v nejzákladnější vrstvě lexikální, nejen v okruhu t. zv. slov kulturních (jako na př. fara, dźedźina, obec, cesta a j.), která se na Těšínsko mohla šířiti a také šířila vlivem kulturního a politického soužití se zeměmi českými. Z toho všeho Kellner vyvozuje, že český podíl v dnešním skladu východolašských nářečí je mnohem významnější, než se obyčejně připouští. Jazykový živel český je tu tak silný, že dodává východolašským nářečím osobitého rázu, odlišného od ostatních nářečí slezskopolských. Se zřetelem k existenci jazykových znaků polských i českých jsou tedy východolašská nářečí podle svého dnešního stavu typicky přechodná nářečí polsko-česká. V jejich slovníku dokonce převažuje dialektický ráz československý.

Zbývá otázka, jakým způsobem se k dnešnímu stavu dospělo. I tento problém se Kellner pokouší rozřešit. Důmyslným rozborem některých jevů a s pomocí historického materiálu dospívá konečně k překvapujícímu závěru, že celá oblast východolašských dialektů západního Těšínska a přilehlého Čadecka náležela od původu k jazykovému celku československému; silný příliv polské kolonisace během staletí, zejm. od 17. stol., byl sice příčinou popolštění těchto krajů, ale starý český a slovenský podklad nářečí je podnes patrný. I když bychom se neodvážili formulovati tento závěr tak apodikticky jako Kellner, přece jen musíme přiznat jeho vývodům značnou přesvědčivost. Ale i kdyby další diskuse tento závěr Kellnerovy práce poněkud korigovala, nijak se tím nesníží její celková hodnota a váha zjištěných faktů, které jsou nesporné.

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 7-8, pp. 154-156

Previous Alois Jedlička: Ze slovenské jazykovědy

Next —šta (= Jan Kubišta): Po druhé a podruhé