Ze slovenské jazykovědy

Alois Jedlička

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Jazykovědné bádání na Slovensku vychází dnes z universitních seminářů a soustřeďuje se v organisačních a pracovních střediscích, jakými jsou Jazykovedný ústav Slovenskej akadémie vied a umení, Bratislavský linguistický krúžok (BLK) a Jazykovedný odbor Matice slovenskej. Ve srovnání s poměry našimi musíme zhodnotit zvlášť regionální centrum v Matici slovenské, jíž bylo nyní přiřčeno poslání především osvětové a lidovýchovné, a pro jejíž práci nenajdeme co do rozsahu, hodnoty a úrovně u nás obdoby. Rozvoj jazykovědné práce podporují časopisy a sborníky, v nichž jednotlivé instituce předkládají výsledky své činnosti. Mluvčím názorů moderní jazykovědy je časopis Bratislavského linguistického krúžku Slovo a tvar, vyhraněného směru. Populární zaměření vyznačuje Slovenskou reč, vydávanou Maticí slovenskou, „časopis pre otázky jazykovej kultúry“ (jak zní podtitul). Jsou to protějšky našich časopisů Slova a slovesnosti jako orgánu Pražského linguistického kroužku (PLK) a Naší řeči. Nenajdeme však na Slovensku obdobu k našim starším časopisům filologickým, zabírajícím vedle filologie české a slovanské buď hlavně filologií klasickou (v Listech filologických), anebo filologii t. zv. moderní, románskou a germánskou (v Časopise pro moderní filologii). Příspěvky z těchto okruhů nacházejí na Slovensku místo ve sbornících, a to v matičním Jazykovedném sborníku (který věnuje také značnou pozornost slovenské dialektologii) nebo v akademickém sborníku Linguistica slovaca. Protějškem vědeckých sborníků PLK, Travaux du Cercle linguistique de Prague, určených zvláště foru mezinárodnímu, mají být nově založené studie BLK, nazvané Recueil linguistique de Bratislava, z nichž vyšel první svazek.

Čtenáře Naší řeči budou zajímat především časopisy Slovenská reč a Slovo a tvar, věnované studiu slovenského jazyka, a to zvláště spisovného, otázkám jeho normy a kultury. Podívejme se proto, jaký je okruh themat, která slovenští jazykovědci zpracovávají, jak odpovídají na potřeby současného jazyka a jaký je jejich postoj k těmto otázkám, jak se nám to jeví v posledním ročníku těchto časopisů.

Slovenská reč, která dala po r. 1945 výraz svému odklonu od dřívějších, často jednostranných měřítek puristických i změnou svého podtitulu („časopis pre otázky jazykovej kultúry“), přináší v dosud vyšlých číslech posledního (14.) ročníku několik příspěvků týkajících se zjišťování spisovné normy a stanovení spisovné kodifikace zvláště v oblasti tvarosloví. Podnět k nim dává jednak rychlý rozvoj spisovného jazyka, jeho prostředků i funkcí, mající vzápětí i rozkolísanost jazykového obyčeje, jednak nedostatky dosavadní kodifikace, ať v Pravidlech slovenského pravopisu z r. 1941, nebo v nové Gramatice jazyka slovenského (1946), jejímiž autory jsou J. Orlovský a L. Arany. Tak [152]navazuje L. Dvonč na záslužnou studii V. Blanára ze Slova a tvaru 1, 1947, str. 70 a všímá si skloňování některých cizích slov. Téhož autora zaujalo i odvozování, zvl. přechylování (úzce souvisící se skloňováním) některých cizích jmen (příjmení). Z oblasti příjmení je rovněž popisná studie A. Jánošíka o skloňování příjmení na -ek, -ec, u nichž je na rozdíl od češtiny jazykový obyčej rozkolísaný. Současná jazyková potřeba podnítila článek E. Jóny o skloňování některých místních jmen nově úředně zavedených. Autor se tu správně rozhoduje pro kodifikaci způsobu shodného s řazením těchto jmen do kategorií s hlediska dnešního jazykového povědomí, nikoli s hlediska jejich původu. Tyto studie, opírající se o bohatý dokladový materiál, jsou jistě záslužné a není pochyby, že i dosavadní česká kodifikace (zvláště v Pravidlech českého pravopisu) v oblasti skloňování cizích slov a zejména cizích vlastních jmen osobních a místních vyžaduje kritiky, resp. doplnění na základě rozboru a studia současného obyčeje. Cizím slovům je věnována také fonologická studie Š. Peciara (Ešte o samohláskových skupinách v cudzích slovách) v Slově a tvaru. Druhý pád množ. čísla ženských jmen typu bodka - bodiek, v němž je kolísání hlavně pro rozdílné užívání vkladných samohlásek, rozbírá tam E. Pauliny.

Současný rozvoj spisovné slovenštiny, určovaný podmínkami hospodářskými, sociálními a kulturními, projevuje se nejvíce a nejvýrazněji v slovní zásobě jazyků odborných, v odborném názvosloví. Jazykovědci věnují těmto otázkám soustavnou pozornost a uplatňují při posuzování a ustalování odborných názvů s prospěchem hledisko funkční. Tak rozbírá na př. Slovenská reč jazyk hospodářský, Slovo a tvar názvosloví chemické a technické.

Zato v jednotlivostech (v rubrice „Rozličnosti“ v Slovenské reči) proniká ještě občas staré hledisko puristické, hodnotící jazykové prostředky jen podle původu a stavějící se dosti příkře proti bohemismům. Výrazně se tento názor, s nímž ostře kontrastují odborné články dříve uvedené, projevuje také v článku Fr. Oktavce, přinášejícím slovenský hlas k polemice vedené v Čechách kolem t. zv. jazykových oprávců (srov. na př. Slovo a slovesnost 10, 1947, str. 223n.). I když jsme si vědomi odlišných podmínek vývoje spisovné slovenštiny a odchylného poměru mezi spisovným jazykem a nářečími na rozdíl od češtiny, přece jen nás zaráží stanovisko autorovo k této závažné otázce jazykové kultury, projevující se na př. v takovýchto formulacích: „(Upravovateľ) musí mať vrodený cit pre jazykovú správnost. — Musí mať blízky vzťah k ľudovému, hovorovému jazyku, aby mohol pomáhať povyšovať hovorové slová alebo zvraty do jazyka vyššieho, spisovného. — Navrhuje skracovanie viet všade, kde treba. — Nezanedbáva eufonickú, zvukovú stránku reči, najmä v slovenskom jazyku, kde ľubozvučnosť je jednou z najväčších ‚exportných‘ predností.“

[153]Na rozdíl od Slovenské reči má časopis Slovo a tvar odbornější, výlučnější zaměření, zabývá se otázkami obecnějšího rázu a jeho thematika přesahuje úzký rámec jazykovědy a přechází na otázky literárně vědné a uměnovědné. V thematech jazykovědných vyznačuje jej ve shodě s novými cestami, na něž se jazykověda dává, větší a stálý zřetel k významosloví a skladbě. Programově ohlašuje toto badatelské úsilí článek A. Isačenka Pred ďalšou etapou, kladně hodnotící dosažené výsledky v oblasti orthoepie, tvarosloví a slovníka a určující slovenským jazykozpytcům nové úkoly: dát vědecky založenou, o současný jazyk opřenou a spolehlivou theorii slovenské spisovné skladby. Isačenko spojuje s nedostatkem theoretického propracování otázek skladby vhodně i poukaz na nízkou úroveň jazykové praxe, zvláště novinářské, v jevech větné stavby a ukazuje na důležitost jazykového vyučování a vhodných učebnic.

Určil-li tento článek pracovní program theoretické práce v prostředí Bratislavského linguistického kroužku, jehož mluvčím časopis Slovo a tvar je, přinesla programové vytčení nových úkolů spojených s demokratisací kultury a s jazykovou výchovou Slovenská reč v článku E. Paulinyho Spisovný jazyk a demokratizácia kultúry. Pauliny vychází z úkolů, které vyplývají pro Slovenskou reč z nového zaměření činnosti Matice slovenské na oblast osvětovou a lidovýchovnou. Jazyk spisovný má být prostředníkem v šíření kulturních hodnot mezi nejširší vrstvy. Hlavně v tomto osvětlení vidí Pauliny nově otázky jazykové výchovy a probírá kriticky její stav ve školách,[1] v tisku i v rozhlase. Novou obsahovou náplň Slovenské reči shrnuje do tří bodů: 1. Slovenská reč by měla rozšiřovat pojmovou a současně slovní zásobu nejširších vrstev, pro něž má být určena; 2. měla by seznamovat čtenáře se stylistickou a frazeologickou zásobou spisovného jazyka; 3. měla by upevňovat v širokých vrstvách znalost spisovné normy mluvnické a pravopisné. Odmítavě se staví Pauliny k tomu, co dosud tvořilo jádro časopisu: k studiím akademického prý rázu o formální správnosti pravopisných nebo mluvnických jevů. Toto Paulinyho stanovisko je jistě podnětné a bude se s ním musit vyrovnat jakákoli činnost jazykově výchovná. Domnívám se však, že úkol první (rozšiřování pojmové a slovní zásoby) přesahuje již rámec časopisu věnovaného jazykové výchově; mohou mu být spíše právy populárně vedené časopisy odborné. A na druhé straně náleží jistě k důležitým úkolům jazykové výchovy i vypěstování činného poměru k jazyku. A tomu může napomáhat právě základní a obecné poučení o správnosti jazykových prostředků.

[154]Takové jsou cesty slovenské jazykovědy a takové jsou její programové úkoly jak theoreticky odborné, tak popularisačně výchovné. Dodejme ještě, že se v obou slovenských jazykovědných časopisech pohotově referuje o českých odborných publikacích (na př. o dílech Trávničkových) a připomeňme, že je také povinností české jazykovědy všímat si podmětného dění slovenského.

---

[1] Jazykovému vyučování na gymnasiích je věnován Paulinyho článek v Slově a tvaru 2, 1948, str. 87, v němž správně spojuje nedostatky ve vyučování slovenštině na školách s nevhodnou universitní přípravou budoucích učitelů a s nedostatkem vhodných učebnic.

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 7-8, pp. 151-154

Previous Miloš Helcl: Ruská studie o otázkách jazykové normy a kultury

Next Jaromír Bělič: Východolašská nářečí