Lidové loutkové hry a jejich literární prameny

Václav Merc

[Articles]

(pdf)

-

(Zpráva o práci ze semináře prof. Vl. Šmilauera)

 

I.

PhC Václav Merc se ve své práci zabýval otázkou, jaký je poměr mezi loutkovými hrami, které se od dvacátých let minulého století dostaly postupně do repertoáru českých loutkářských dynastií, a mezi jejich literárními prameny. Loutkáři totiž nikdy nevytvářeli své hry samostatně, nýbrž každá jejich hra je jen přetvořením — více méně pronikavým — některého divadelního kusu.

Literární prameny tradičních loutkových her zjistil v podstatě dr Jindřich Veselý v úvodech své edice „Komedií a her“ (čtyři svazky 1927—1930). Odtud vychází také Merc. Z 61 her Veselým otištěných vybírá si pro rozbor dvacet; o pěti dalších konstatuje, že udání Veselého není správné nebo že srovnání není z jiných důvodů možné.

Textovým podkladem jsou Mercovi právě Veselého „Komedie a hry“, neboť loutkářské rukopisy, Veselým nasbírané, byly za okupace většinou zničeny; některé pak jsou v soukromém majetku a nebylo možno jich užíti. Ale vydání toto nemůže plně uspokojit. Veselý zasahoval často do textu, upravoval sloh, odstraňoval jazykové nesprávnosti a slova zastaralá.

Těmito úpravami se ovšem ztěžuje srovnávání loutkových her s předlohou, ne však natolik, abychom při jisté opatrnosti nemohli dojíti k závěrům značně bezpečným.

Z dvacíti her, Mercem zpracovaných, má jich šestnáct za předlohu divadelní kusy J. N. Štěpánka, po jedné hře dodali V. Kl. Klicpera, Fr. Raymann, J. K. Tyl a knížka lidového čtení (Čarodějnice Megera).

Podle poměru k originálu rozlišil autor tři skupiny her: a) Hry na předloze úplně závislé, v nichž jsou provedeny změny třeba četné, ale [93]nepodstatné, hlavně krácení (těchto her je deset). — b) Hry samostatnější, které obměňují thematicky nebo jazykově své předlohy, a to leckdy velmi šťastně; zvláště pochvalně se vyjadřuje Merc o hrách „Kuchařka“ a „Proměněné ženy“, přepracovaných z „Vyhraného panství“ Fr. Raymanna a „Veselého ševce“ J. Nep. Štěpánka (šest her). c) Hry samostatné, které přejímají sice fabuli odjinud, ale upravují ji po svém. Na př. „Kouzelnice Megera“ vznikla podle lidové knížky, kterou loutkář sice znal, ale při zpracování neměl po ruce; „Kníže ďábel“ je ve velmi volném vztahu ke hře Raupachově-Tylově (zde bude asi třeba hledat dále, nenajde-li se nějaká předloha bližší). Takové hry jsou čtyři.

Zásahy loutkářů do hry jsou dány jednak technikou loutkové hry, jednak některými tradičními znaky tohoto literárního druhu, hlavně však psychologií loutkáře a ještě více jeho obecenstva.

1. Technika loutkové hry. Zpravidla hrál i mluvil všechny osoby loutkář sám. Tím byla dána nutnost hry krátit tak, aby vystačil hlasem na jejich sehrání. Loutkář musil dále omezovat počet osob na scéně, aby se mu loutky nepletly v rukou. Také rychlé střídání mluvících osob v dialogu způsobovalo potíže, a odstraňovalo se proto.

2. Tradiční znaky loutkového divadla. Loutkové divadlo bylo odnoží typisující italské „commedia dell’arte“ a vídeňské frašky. Odtud mu zůstala jakožto výrazný znak nutnost, aby v každé hře vystupoval Kašpárek (Kasperle), event. i jeho Kalupinka (Colombina). Bez Kašpárka si nebylo možno představit loutkovou hru, a proto i ve hrách jinak na originále zcela závislých a ve hrách rázu tragického musí být některý ze sluhů nahrazen Kašpárkem.

3. Psychologie obecenstva a loutkáře. Loutkářovým obecenstvem byli prostí vesničané a on byl jedním z nich. Jeho jedinou snahou bylo obecenstvu vyhovět a plně je uspokojit: neboť na tom závisel i finanční úspěch. Nějakých uměleckých ambicí neměl loutkář naprosto. Tento stav věcí zasáhl hluboko do utváření hry.

Obecenstvo ani loutkář neměli smysl pro psychologické prohloubení děje, pro osoby se složitými duševními stavy a s citovými výkyvy, nerozuměli křehkému a jemnému humoru. Osoby loutkové hry musí být jasně charakterisovány a psychologicky jednoznačné. Dějem je jen prostá fabule, vedená přímočaře a bez komplikací k závěru. Průzračnost je důležitou složkou; neurčitost, náznakovost, tím spíše nedořešenost byly vyloučeny. — Tak nabývají však hry i značné dynamičnosti a spádu.

Loutkář škrtá všechny scény, které nejsou pro hlavní děj nutné; odstraňuje každou odbočku a rozvleklost. Ale zato důkladně informuje posluchačstvo o postupu děje. Zvláště v závěru se musí čtenář dopodrobna a důkladně dovědět, co se stalo s kterou z osob, které vystupovaly.

[94]Kořením loutkových her byly scény efektní, drastické nebo komické, při nichž se obecenstvo chvělo hrůzou nebo roztřásalo smíchem. Takové scény rozhodovaly o úspěchu hry, a proto jim loutkář věnoval velkou pozornost. Co se jednou osvědčilo, to se opakovalo, stupňovalo, nastavovalo, přenášelo ze hry do hry, a to i jednotlivá úsloví, i celé pasáže.

Drastičnost bývá velmi silná, až nevkusná. Kdežto sluhové v Štěpánkově „Nebožce paní“ prostě ukradnou mrtvé baronce zlaté prsteny, v loutkových „Zeniších“ chce jí Filip prst ukousnout a táhne s takovou silou, že zdvihne s sebou celé mrtvé tělo a poděsí tak svého bázlivého druha. — V téže scéně je přikomponován hrubý výstup a rvačka mezi hrobařem a hrobařkou.

Komika, jadrná i masivní, má své některé oblíbené náměty. Tak na př. slovní hříčky záleží v překrucování méně známého, spisovného slova:

„setník“ na „zedník, cedník, četník, žebřík, desetník“ („Baron Podivín“ = Štěpánkovo „Kýžbych se byl neoženil“); „urozená paní“ na „uraženou paní“; na „Jak se zovete?“ se odpovídá „Jak se zouvám?“ („Kuchařka“);

nedorozumění v hovoru českého tovaryše s německým:

„Vos?“ — „Ty holomku, bos? To vím, že jsem bos.“ — „Gib abr gúte vág!“ — „Cože, mám dělat na ně mák?“ — „Tu kédl!“ — „Cože mám udělat? Knedlík?“ („Pekař Rohlík“);

komolení cizích slov:

„škrapulací“ za „gratulací“; „Kuře, syp to!“ za „curre cito“ („Ženichové“); povýšená Mařena mluví s německým vrátným: „Když tomu nerozumíš po česky, povím ti to po německy: Do kuchynr jíten, hrncn, pekáčn vydrhnoutn, až se to blejskn! Když ne, fackén geben přes hubn, až krev tečn!“ („Kuchařka“);

dodnes oblíbený žert, že se mluví o jedné věci, posluchač však myslí na něco jiného, a tím vznikají komické situace:

Milenci Prokůpek a Apolenka mluví o koláčích, které připravili jako dárek pro otce; ten však má na mysli nemluvně, které se záhadným způsobem dostalo do jeho domu, a když milenci prohlašují, že je to důkaz jejich lásky a že se přičiní, aby od nich každý rok obdržel takový dáreček, rozzuří se a vyhání je z domu („Posvícenské koláče“ = Štěpánkovy „Berounské koláče“).

Jiným oblíbeným komickým prvkem je hloupý sluha, který mechanicky plní rozkaz a opakuje po pánu i jeho poznámky a nadávky:

Setník: Uděláš hlubokou poklonu. — Blažej: Uděláš hlubokou poklonu. — S.: Nu, musíš se poklonit. — B.: Nu, musíš se poklonit. — S.: A začneš. — B.: Začneš. — S.: Milostivá slečinko! — B.: Milostivá slečinko! — S.: Že se vám nechá pěkně poroučet. — B.: Že se vám nechá pěkně pomoučet. — S.: Náš pan setník. — B.: Náš pan zedník. — S.: Setník, vejre! — B.: Setník, [95]vejre! — S.: Ten chlap je blázen. — B.: Ten chlap je blázen. — S.: Drž hubu, nebo ti zuby vyrazím! — B.: Zaraž, nebo ti hubu vyrazím! atd. („Ženichové“).

Jako si libuje v drastice a komice, tak odmítá prostý posluchač sentimentalitu a pathetičnost. Loutkář prostě vypouští pasáže rozcitlivělé a pathetické.

Zvláště pronikavě se jeví rozdíl tam, kde je místo jiné osoby vložen Kašpárek:

Ve hře „Kašpárek hledá kmotra“ (Štěpánkův „Přítel v nouzi“) praví v originále Chytílek: „Ona mne chce překvapit; ten šťastný jsem přece jen já. Pojď sem, ženuško, otevři knihu srdce svého a viz mé jméno v ní! Pernikářko, nezavrhuj déle věrného svého od sebe!“ — Ale Kašpárek místo toho říká: „A to je štěstí! Nikde není hodnějšího mužíčka nade mne! A to je náhodička! Tak platí, platí, sláva!“

Stejně je jeho zásluhou změněn závěr „Krčmy v lese“. V originále stojí: „Setník: Po boku mé předrahé ochránkyně té nejkrásnější budoucnosti doufám. — Sbor: Tmavý život v zkázu sražen a láskou jest mu pád a zmar.“ — V loutkové hře: „Setník: A my, má drahá, půjdeme, abychom učinili přípravy ke svatbě. — Kašpárek: A při pěkném papání a bumbání vzpomeneme, jaké jsme měli v krčmě v lese nepokojné spinkání. Sláva! Ať žije pan setník a jeho nevěsta!“

Ale je ještě jeden významný rys, který se v úpravách důsledně projevuje. Venkovské obecenstvo snáší sice hodně obhroublé vtipy, nesnáší však nemravnost. Proto musí být v „Salvárii“ vrah a svůdce Hugo na rozdíl od originálu ostře odbyt, proto je v „Pekaři Rohlíkoví“ škrtnuta scéna, v níž hrabě svádí venkovské děvče.

Jak pozorně respektoval loutkář smysl vesničana pro spravedlnost, ukazuje změna provedená v „Posvícenských koláčích“ (Štěpánkových „Berounských koláčích“). V originále nalezne Prokůpek celý svazek lichvářových úpisů, Perlík roztrhá svůj úpis, ostatní však lichváři vrátí. Ale tato nerovnost mezi osudem Perlíka a ostatních obětí by se byla dotkla posluchače; proto se v loutkové hře mluví vůbec jenom o úpise Perlíkově.

Zajímavě se uplatňuje také smysl vesnice pro obřadnost a konvenci, které sama podléhala a kterou si v míře ještě zvýšené představovala ve vyšších vrstvách. V královských scénách i ve výstupu soudním se uchovává přísný ceremoniel. Ale smysl pro společenské formy se objevuje i jinde: „Baron Podivín“ zavolá sluhu, a sotvaže ten vstoupí, začne se ho hned vyptávat; u loutkáře se však podle konvence sluha nejprve obřadně ohlásí a zdvořile dotáže, čeho si pán přeje. — Stejně se nahrazuje v téže hře prosté oslovení „Kašpare“ a „Saličko“ zdvořilejším „Pane mistře“, „paní Saličko“.

[96]II.

Těmito zřeteli je motivována většina slohových a lexikálních změn, které autor zjistil srovnáváním loutkových her s jejich originály.

1. Jakým výrazům se loutkář vyhýbá? — Vypouští složitá přirovnání: Chytílek vykládá, jak jednat s děvčaty: „Když chcete ptáka chytit, musíte hezky zlehka přistoupit, čekat, až v síti sedí, a pak zatáhnout; lapat jako hlupák, povyk dělat jako posedlý, to není nic; tu odletí a ukáže vám fík („Přítel v nouzi“ = „Kašpárek hledá kmotra“).

Knižním slovům, tak hojným v obrozenských umělých textech, prostý loutkář často vůbec nerozuměl. Zvláště dobře to vidíme v „Rudolfovi a Libince“, loutkářském zpracování Klicperovy „Kytky“, hry to s jazykem zvláště strojeným a nepřirozeným:

za „Brzo stojím na patě hory příkré a vysoké“ má loutkář: „Brzo stojím na páté hoře příkré a vysoké“; za „Do Chýště je nejpříjemnější cesta pěšky. Povzdy vedle Jizery“ je „po vsi vedle Jizery“.

Z neporozumění vznikají i tyto záměny v „Loupežnících na Chlumu“ (podle J. N. Štěpánka):

„Jen abych tu dsku našla“ — „Jen abych tu dámu našla“; „Dám ti záplatek (zaplacení, odměnu) na hubu“ — „Dám ti záplatu na hubu!“; „Rychle bych příhodného okamžení použila“ — „pohodlného okamžení“; „musí ten krvavý čin dosvědčit“ — „doporučit“.

Za slovo „kázeň“ v „Baronu Podivínovi“ stojí „píseň“. Jindy se knižní výrazy prostě vypouštějí: „milolibá“ tvář, „divnědivoký“ muž, „přizpěvování“ od srdce, „zadost učiniti“, „citlivůstkář“ atd.

Někde však loutkář knižní slovo dobře nahrazuje slovem životnějším, jež i nám zůstává běžnějším:

„žehrání“ — „žárlivost“; „kvapíš“ — „spěcháš“; „navržení“ — „návrh“ („Baron Podivín“); „Arciť nepříjemno v takovém zakleném zámku“— „Ovšem je nepříjemno v takovém zakletém zámku“ („Čarostřelec“); „naší milosti anděl“ — „naší lásky anděl“; „vroucnost pod hrudím“ — „v prsou“; „neskončený Bože“ — „nekonečný Bože“; „nebesa mrskala pomstu“ — „vrhala“; „lid tebe návidí“ — „ctí“, „by nadarmo k nám vážila cestu“ — „nadarmo by jela“ („Rudolf a Libinka“).

Nejsou ovšem všichni upravovatelé stejně citliví; v „Loupežnících na Chlumu“ zůstávají i slova hodně knižní.

Typicky knižním vyjadřovacím prostředkem jsou přechodníky. Proto je loutkář vypouští, ale ne důsledně:

„která mne ani z toho nekárala, když jsem někdy domů přijda ani postel najíti nemohl“ — „když jsem někdy domů přišel a ani postel najíti nemohl“ („Pekař Rohlík“); „A až skončíš tento hříšný běh, budouc se chtíti ubírati ze světských marností, přikradu se…“ — „A až skončíš tento hříšný běh života, budeš se chtíti ubírati…“ („Rudolf a Libinka“).

[97]2. Celý slovník je posunut směrem k lidovosti. I slova, která nejsou typicky knižní (aspoň pro naše cítění), jsou nahrazována lidovějšími:

„neobživne“ — „nevstane zdráva“; „hrajte bystřeji“ — „hrajte čerstvějc“; „ani za mák mravů nemají“ — „ani za mák moresů“ („Pekař Rohlík“); „jen hned netřešťte“ — „snad nebudete bláznit“ („Posvícenské koláče“).

V posunu od knižnosti k lidovosti je obsažen i posun od intelektuálnosti k expresivnosti. Autor o tom říká: „Loutkář, člověk z lidu, mluví na jevišti jako lid. A lid vyjadřuje vždy svůj vztah k věci. Nikdy nemluví obecně, nýbrž vždy právě velmi osobně; netají se svým postojem. Neužívá proto slov, jež jsou výrazem čisté věcnosti, slov intelektuálních, nýbrž emocionálních“.

„Taková stařena a vyhraje takové panství“ — „Taková stará a ošklivá baba a vyhraje takové panství“; „Mně se zdá, že se ten člověk (správce) zbláznil“ — „Vždyť náš pan správce bývá vždy moudrý člověk, že si tentokráte na rozum sedl a takovou bábu, takový chomout si na krk uváže“; „Odejdi“ — „Pakuješ se mně z pokoje“ („Kuchařka“);

Značně expresivní je vyjadřování v „Ženiších“: „Děvčata se za mnou jen famfrněla“, „Rozkřeš nebo tě plesknu“, „Kdybych já věděl, kdo to byl, tak bych mu nabančil“, „Jen se opovažte něco o nás škrábat!“. Ale je tam také hodně nadávek:

„ty kluku šibeničná; ty chlape vožralá, ty chlape pitomá; ty lumpe lumpácká; ty vole; ty zmetku; skrčku; vejre; ty voškroute“; v „Klevetě“ (Štěpánkově „Tlachači“) se Kalupinka, služebná, osopuje na tlachajícího hosta:

„Vy klevetníku, vy treperendo, drchoto, pleticháři, tlachale!“; Hromský se v Štěpánkově „Kuliferdovi“ rozhromuje:

„Co bát? U všech čertů! Já se bát? Vy se musíte bát, ne já! Tisíc milionů čertů!“;

ale loutkář to v „Děveččině duchu“ rozvádí a zesiluje:

„Co bát? Já, stará vojna, a bát se? U všech čertů! Vy se musíte bát, ne já! Tisíc čertů! Stotisíc čertů! Milion čertů i s čerticemi! Až ze třetího dílu světa přicházím, abych si vaši dceru, to motovidlo, za ženu vzal, zatím ji ten darebák, váš muž, jinému slíbil.“

Expresivního rázu je i hromadění synonym, které nacházíme v „Loupežnících na Chlumu“.

Originál má: „Tu to švitoří, štěbetá a bleptá. Ne, to švitoření nemohu vystát ani u nerozumného hovada.“ — Ale loutkář: „Tu to švitoří, štěbetá, bleptá, cvrliká a tiká. Ne takové švitoření, štěbetání, cvrlikání a bleptání nesnesu ani u nerozumného hovada.“

V některých slovech se loutkářům zalíbilo, takže se stala pro jejich hry přímo charakteristickými. Autor je vypočítává při rozboru „Loupežníků na Chlumu“:

[98]„poslední hodinka tvého živobytí odbila; již se z nich někteří vynajíti dali; uzavře-li co, je pevný na svém uzavření; kouknouti; nynčko; bezpečit se; ponavrhnouti; vyhlížíte tak roztržitý; předložím si to (rozmyslím si to); mně nepozůstává nic jiného; dám slavnost odpovědít (odříci); že mne za manželku držet nebudete.

Ale konstatuje též, že taková slova a rčení tak zvaná loutkářská jsou již v originálech; tak nacházíme v Štěpánkově „Tlachači“ (loutkářské „Klevetě“) místa:

„spadl rumpity pumpity na majolík“; „Jak vejde do pokoje, číslem třetím znamenaného“.

„Loutkářského“ rázu se těmto slovům a frázím dostalo častým opakováním a přenášením ze hry do hry; v „Kuchařce“ si oblíbil loutkář Karfiol slovo „kapitální“, užíval ho tam velmi často a přenesl je potom i do „Posvícenských koláčů“; Štěpánek užil v „Sidonii“ zaříkání „jako že šedivý jsem“, ale loutkář to má pětkrát za sebou.

3. Toto zlidovění neznamená však prostou nivelisaci jazyka. Loutkář má sice primitivní, přece však jasné vědomí o stylistických rozdílech v jazyce. Proti prosté češtině stojí na opačném pólu cizí, záhadný jazyk, „latina“. Merc o této „latině“ zajímavě vypráví. Loutkář Rudolf Šimek, od něhož získal vůbec velmi mnoho cenných informací, mu zahrál výstup Turka s Kašpárkem. Když se dostal až k místu, kdy Turek je vyzván, aby mluvil turecky, povídá: „A teď tam přijde taková ta latina: rekomando, bastalegro, škymatypasie“. — Tedy italská kulturní slova, nazvaná latinou a fungující jako turečtina. — Latina byla zvláště jazykem tajemných scén, zaklínání (v nichž měli loutkáři velkou zálibu); to se paroduje ve scéně, kdy se pekař setká s ženou, kterou pokládá za nebožku.

Originál (Štěpánkův „Veselý pohřeb“) má:

Pekař (lekne se, trne a třese se): Sa-sa-saličko! Jsi to ty? Ale loutková úprava Tomáše Dubského („Pekař Rohlík“) má místo toho:

„Pro Pána Boha! Ego te konsekro, subsekro et unsekro. Má nebožka žena! Sa-sa-salička! Už dost, nehrajte! Má žena se vzbudila. Unsekro, konsekro — odstup, duchu, odstup! Jdi, kam patříš! Já už se nebudu ženit. Unsekrosetsaprment.“

Loutkář dovede své osoby, rýsované ostře a výrazně, charakterisovat též jazykem. Nejvýraznější je ovšem řeč Kašpárkova, ale docela typické vlastnosti má i mluva venkovana a s druhé strany jazyk loupežníků.

Kašpárkova mluva je lidová a značně expresivní. Viděli jsme, jak jeho zásah šťastně obměnil závěr „Krčmy v lese“. Kašpárka charakterisuje „citoslovečná“ písnička, kterou v různých hrách nalezneme celkem šestkrát:

„Hejsa, hejsa, tryndy, bryndy, — letos není jako jindy; — kdyby bylo jako jindy; — hejsa, hopsa, tryndy, bryndy.“

[99]Ale nejvýraznější jsou jeho mazlivé scény s Kalupinkou, kdy ze sebe chrlí metafory, namnoze brané z oboru sladkostí:

„I ty má strakatá koroptvičko, ty má slaďounká rozinčičko, ty můj zlatý marcipánečku, ty moje cicvárové semátko! — Moje zlatá, krumplovaná Kalupinečko, moje kapustičko, ty máš ručičky jako vepřovou pečínku a tvářičky jako růžičky“ („Kleveta“); „Nejlaskavější Kalupinko, cukrlátko, holoubátko, prasátko, poupátko! Kalupinko, hrozinčičko, marcipánečku! Pojď, můj pendrečku, moje mandličko, mé cicvárové semátko! Ty mé cukrlátko, ty mé drahé koření, ty kvítečku, karafiátečku!“ („Děveččin duch“); „Ty cukrlátko, ty papoušku, ty strakapoune!“ („Ženichové“); „Můj marcipáneček, má buchtička, můj cukrkandlíček, mé cukrovíčko“ („Kouzelnice Megera“).

Kašpárkova často zdůrazňovaná vtipnost se projevuje nejvíce slovními hříčkami:

zarmoucený — zamoučený; odložit — obložit; hned — jed — med; pojď sem — umím jen za nosem („Salvárie“); sklonem k rýmování:

Hrabě: Honza z hutí? — Kašpárek: Ba, ba, co tam pořád něco kutí. A teď mne nutí a balamutí, že prý má tisíc chutí („Frydolín“); zvláště však „vejšplechcemi“, větami popletenými, s překvapujícími zvraty, leckdy parodujícími pathos:

„To je vojenský krok mého pána. Nedostane-li prý svou nevěstu, skočí prý do řezanky nebo do otavy a horempádem se utopí“ („Kleveta“); „Tak, páni myslivci, na tom honu ať něco chytíte — já jdu taky na hon, budu honit — ehm — našemu psu Sultánovi blechy“ („Frydolín“); „Máte prý si udělat co chcete, zastřelit se, utopit nebo oběsit, kdy a kde vám libo. Máte si k tomu vybrat hodně hlubokou vodu, aby se nepřetrhla — hodně silný provaz, abyste nemohl vyplavat — máte si vybrat provaz, aby vás dobře trefil a velkou kulku, aby se nepřetrhla“; „Otce jsem měl, ale ten umřel asi deset let před tím, než jsem se narodil. Můj dědeček mi dal housle, které neměly ani krk, ani desky, ani struny“ („Kouzelnice Megera“).

Venkovan je charakterisován obšírností a povídavostí, ustálenými rčeními a emocionálností.

Loutkář rozvádí v „Panu kmotrovi“ slova sedlákova: „V mé chatrči není místa, jíst vám také nemám co dát“ (J. N. Štěpánek „Ivan Čtvrtý“) v tento dlouhý projev: „Bodejť! Nocleh! A kus chleba! A čaj! A Pán Bůh mně to odplatí! Ten mně nedá nic. Máte tu větší sedláky, nežli jsem já. Ti vám dají nocleh a večeři. Dobrou noc!“

V „Rolekovi“ vystupuje konšel Vojta, komický ve své důstojnosti: „Pro něj se to také sluší líp než pro mne, kterýž jsem jakožto obce naší hlava vznešená, od kmotrů za konšela vyvolená. — Já tam půjdu též, neb pro mne jest všudy větší úcta a víra. — Umím přece s lidmi prošplechtnout. — Můžete se spolehnout na moudrou hlavu mou.“

[100]Naproti tomu je řeč loupežníků v „Rolekovi“ (podle Štěpánkova „Rudolfa z Felseku“) strojená:

„Žádá-li však rytíř Roleko svou vůli vyplněnu míti…“

Je charakterisována odchylným pořádkem slov:

„I přislíbil jsem, že mu to uděláme, dá-li hojnou odměnu nám. — Já se pak na něm pomstím dle libosti své. — S přenesmírnou rozkoší on k mlýnu pojede. — K podskalskému mlýnu hodný kousek cesty jest. — Aby mohl se vrátiti do hradu rytířského“; nominálností vyjadřování:

„Nyní při vás faleš a zradu shledávám“ místo „jste falešní a zrádní“ u Štěpánka; „k čemu bychom vraždu na nevinných rytířích páchali“ místo „k čemu bychom nevinné rytíře vraždili“; „bohatá odměna nemine vás“ místo „bohatě se vám odměním“; opisy „odborných termínů“:

„Dnes pšenice nám uzraje, a proto bude požata“; „olium do nádob nastrojit“, „sršně“ (= loupežníci).

Podobně je charakterizován vrah Babiles v „Domácím vrahu“ (Štěpánkově „Sirotku a vrahovi“):

„Kosti tvé hnijí už dávno pod mostem v řece, kam tě uvrhla tato ruka má. Ha, pravice má odstraní i tuto překážku. — Slunce mu nebude již dlouho svítiti. — Musil jsi zhynouti mečem mým.“

Z ostatních osob si připomeňme jen Bernardka v „Klevetě“: ve většině vět má slovíčko „arci“. Když při tom sděluje pánovi zprávy krajně nepříjemné, popudí ho k tomu, že po něm toto „arci“ posměšně opakuje; rozzlobený Kašpárek si dokonce zanadává: „Arci - arci - arciosel, arci-arci - arcivůl, arci - arci - arcitrouba“.

III.

1. Mluvnické zvláštnosti lze přejít jen zkrátka.

V „Ženiších“ je prothetické v: „vona se bude ptát; ty chlape vožhraná“; v „Loupežnících na Chlumu“ je hojně lidových tvarů: „do rukouch; na nohouch; ve dvou okamžicích nejní tě tu více; nabyť srdce; nebůjte tak ukrutná“. Podobně v „Ženiších“: „jezdím s volama, ňákýho vejra, tej pohovce“.

Odchylky jsou zvláště u zájmen. U osobního „ty“ se zaměňuje dativ a akusativ: Sláva tě, mistrovský střelče!; užívá se silnějšího tvaru „sobě“: ty sobě již nepomůžeš; manželku sobě pojal; nedržím sobě leč toho jediného („Domácí vrah“); užívání zvratného zájmena přivlastňovacího je zcela náhodné; tvaru „jenž“ se užívá i pro ženský rod a pro množné číslo.

Zesílené imperativy v „Rudolfovi a Libince“ se odstraňují: místo „polepšiž se“ je „polepšíš“, jinak je imperativ prostý „budiž - buď“, „odlučiž - odluč“.

[101]2. Významná je však výslovnost. Autor ji zachytil přímým pozorováním přednesu Rudolfa Šimka a popisuje ji takto: „Jeho slovo má odchylný a nezvyklý přízvuk. Hlavní přízvuk je na poslední slabice slova, jímž se končí větný úsek, kdežo první slabika má přízvuk jen vedlejší. Poslední slabika bývá však vyrážena s takovou artikulační silou, že slabý přízvuk první slabiky úplně zaniká: „Jsem král Admenus. Ale v hradě nemám tak šťastného člověka, aby mně radu dal, jak bysme prince Zikmunda pod naší královskou moc dostati mohli.“

Melodická modulace má průběh v posledním taktu kóla silně stoupavý. Lidový loutkář mluví většinou hrdlem. Celé kólon pronáší v hlubokém tónu, až v posledním taktu hlas zvyšuje. Silový i výškový vrchol poslední slabiky má vliv i na vyslovování hláskových délek toho slova, které je na konci větného úseku. Slabiky nepřízvučné nebo jen slabě přízvučné, jako právě slabika první, se pronášejí velmi úsečně a s nápadným zkracováním délek, neboť jen poslední slabika je dlouhá, a to až přemrštěně. Je-li první slabika od původu dlouhá, bývá kvantita úplně zvrácena: dcera kralé — pojďte damó — k rozkazu memú.“

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 5-6, pp. 92-101

Previous Miloš Dokulil: Byl jsem se koupat, naši byli vázat

Next Alois Získal: Něco o biči a jeho součástech