Mevro

Dš (= František Daneš)

[Short articles]

(pdf)

-

O toto nové slovo byl obohacen náš slovník loni na jaře. Bylo to původně zkratkové označení Mezinárodní výstavy rozhlasu, ale brzy jím byl označován i nový druh rozhlasových pořadů, který návštěvníky výstavy [80]zaujal nejvíce. Tento nový způsob rozhlasové práce však pokračoval i po skončení výstavy, žije a rozvíjí se dále, a s ním i MEVRO, jež se stalo ze jména vlastního jménem obecným (píše se též jen mevro a skloňuje podle „město“). Dnes už má mevro vlastně dva významy; neznamená jen jistý typ rozhlasového programu a práce, nýbrž i zábavně poučný pořad mimo rozhlas, mající znaky původního Mevra: aktuálnost, improvisovanost, živou bezprostřednost a aktivní účast obecenstva. Bylo dokonce řečeno, že „mevro se stalo hnutím“. Časté užívání tohoto nového slova přináší ovšem s sebou (v jazyce, jako je čeština) nezbytnost tvořit slova odvozená. Jde především o označení činnosti (sloveso), osoby tuto činnost provozující (podst. jméno) a o některé vztahy jiné (přídavné jméno, po př. příslovce). Pracovníci rozhlasového Mevra si mnohá tato slova už vytvořili. Uvedeme některá z nich: mevrati, mevrání (srov. též Mladá fronta ze 27. 2. t. r.), mevrák, mevrouš, mevruška, mevrácký, mevrací. Je zcela jasné, že jde vesměs o výrazy slangové, tvořené většinou neústrojně a vzniklé v přátelském a domáckém ovzduší „mevrovníků“ a jen tam náležející. Do jazyka spisovného tato slova nepatří. Naši přátelé v rozhlase by si to měli dobře uvědomit a snažit se nalézt pro ně spisovnou náhradu, pokud jich užívají veřejně. To, co je přirozené a běžné v družném hovoru zájmového kolektiva, může znít nevhodně nebo docela směšně v jazyce spisovném, který je určen pro všechny a má širší kulturní poslání.

Není úkolem naším tyto spisovné výrazy utvořit. Můžeme jen navrhnout některé možnosti: mevrovati, mevrování (srov. lux-ovati, sokol-ovati; podle V. tř. není zde možno tvořit), mevrovník nebo mevrovec (mevrák je totiž tvořen příponou, jež je dnes živá hlavně ve slangu a propůjčuje slovu nenáležitou, vulgární domovskou příchuť, podobně jako je tomu u výrazu svazák, částečně však už vžitého). Z přídavných jmen lze navrhnout výraz mevrovský a pro některé významové odstíny snad též mevrový; mevrovací jen tehdy, kdyby šlo o vlastnost těsně souvisící s činností vyjádřenou slovesem (srov. větrací, tahací).

Jestliže ovšem podstatné jméno mevro skloňujeme a tvoříme od něho slova další, není dost dobře možno užívat označení „MEVRO kultura“, jež je v rozhlase zavedeno, nýbrž správně „kultura Mevra“. Po pravopisné stránce je možno psát Mevro i mevro (MEVRO pro dnešní významy už není vhodné). S malým „m“ píšeme tehdy, máme-li na mysli obecný význam tohoto slova (na př.: „Zdá se, že se mevro stalo hnutím“). Velkého počátečního písmene užijeme tehdy, jde-li o označení určité pevné části rozhlasového programu a v případech obdobných (srov. Jazykový koutek, Rozhlasová universita a p.).

Naše řeč, volume 33 (1949), issue 3-4, pp. 79-80

Previous Dš (= František Daneš): Kulturní rubriky

Next Miloš Dokulil: Byl jsem se koupat, naši byli vázat