Časopis Naše řeč
en cz

Kulturní rubriky

Dš (= František Daneš)

[Drobnosti]

(pdf)

-

KULTURNÍ RUBRIKY našich denních listů se mnohdy ještě nezbavily některých slohových zvláštností, jež by bylo možno charakterisovat jako chtěnost a umělkovanost výrazu, hraničící často s nesrozumitelností nebo směšností. Tak se na př. dočteme, že „představení bylo nadané“, že „klavírní virtuos X. Y. je dobrým doprovazečem a kulturním hráčem“, že má „spárnou ruku“, výtvarný umělec sochu sochá, obě postavy byly „trhlé a cudně lidské“ atp. Nepřekvapí nás potom ani, že vedle této „Hochsprache“ stojí výrazy slangové, jako „exaltované výkřiky nebyly pro slečnu X. Y. žádným medem“ nebo „režisérovi to nevyšlo“ a j. Rovněž větná stavba mívá nevhodné zvláštnosti (přepěchované věty, dlouhá nepřehledná souvětí, zvláštnosti v členění a p.). Jako hodně názorný doklad ocitujeme zde úryvek z referátu o představení Vančurovy Josefiny, v němž jsou nahromaděny všechny uvedené typy: „Nejpřednějším prostředníkem Vančurova ideového záměru je i v Josefině poměrná kvalita řeči, rozrůzněnost dialogů, nikoli prostý děj. Společná režie Honzlova a Dvořákova, akčně celkem zdrženlivá, tudíž úzkostlivě střeží autorův typisující text a jazykový předpis v ústech herců. Nejústrojněji jí to vychází v případě služky svrchované T. Brzkové, která arci má taky nejurčitěji východočeský dialekt, inspirovaný Kubínovými povídkami, a v případě Plachtova muzikanta Malečka, který zas mluví opravdu pražsky. Leckdy však tato úpěnlivá věrnost textu až hraničí s pedanterií a zřejmě svírá zejména představitelku titulní úlohy J. Krulišovou, a to do té míry, že se její příkladně chytrý, srdečný a přirozený projev až někdy pokřiví do bezděčné a samoúčelné přepestřenosti, zrovna protichůdné ideovému významu a smyslu role, kterým je drsný, ale nezadatelný půvab.“

Referát nebo kritika má být psán tak, aby byl — i při své jisté svéráznosti dané jeho úkolem — věcný, informativní a ovšem snadno srozumitelný. Nesmí prosté čtenáře odrazovat, nýbrž učit je vhodnému způsobu vyjadřování. Leckdo se snad pozastavuje nad tím, že prostí lidé, mají-li promluvit veřejně, vyjadřují se mnohdy strojeně, užívají výrazů v dané situaci nepřirozených, nevhodných. Bylo by jistě dobře, kdyby v kulturních rubrikách našich listů nalézali co nejvíce dobrých příkladů.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 3-4, s. 79

Předchozí lj (= Ladislav Janský): Zvyk, návyk, zvyklost

Následující Dš (= František Daneš): Mevro