Časopis Naše řeč
en cz

Zprávy pro češtináře

Miloš Helcl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Vydává zemská školní rada v Praze v nepravidelných lhůtách. Řídí dr Jaroslav Zima. I.—III. ročník, 1946 až 1948.

Dopis češtinářům, zřízení češtinářských kroužků na každém ústavě, nejprve litografované, od druhého ročníku pak tištěné Zprávy pro češtináře, to jsou tři postupné iniciativní kroky, jimiž nový zemský inspektor pro češtinu prokázal, že v lidově demokratickém zřízení i bez byrokratické nařizovací cesty nebo právě proto, že bez ní, lze dosáhnouti zvýšení a zintensivnění pracovního výkonu a vzbuditi nadšení pro společné hledání, jak nejbezpečněji dospěti k stanovenému cíli. A tím bylo i je jednak co nejrychleji napraviti škody, které v jazykových, a hlavně v literárních vědomostech našeho žactva natropila doba nesvobody, jednak úspěšně zdolat úkoly, které nová doba a nový duch naší školy právem ukládá vyučování češtině. Tím byl ovšem již také určen ráz nového časopisu: poskytnout co nejširšímu okruhu učitelů češtiny na bývalých osmiletých středních školách a nyní na školách druhého a třetího stupně[1] místo a příležitost, aby si sdělovali, vyměňovali a prodiskutovávali své zkušenosti, také však uvažovali o možných nových způsobech vyučování češtině.

Proto ve Zprávách převládají zprvu články s obsahem metodicko-didaktickým, probírající často jen abstraktně a theoreticky, ba povšechně, způsoby podávání různých úseků vyučovací látky českého jazyka. Postupně však přibývá i článků s konkretními úkoly a s ukázkami přesně vymezeného okruhu výkladů, jako je Schamsova ukázka výkladu báje v první třídě školy druhého stupně, Slavíkův Methodický výklad popisu nebo Müllerův Rozbor povídkového útvaru na gymnasiích, z themat mluvnických Zachystalova stať o postupu při výkladu přechodníků, Mrázkova a Fořtova o methodice vyučování pravopisu, Bečkovo Pěstování zásoby slov na školách II. stupně, Cucovo pojednání o domácích úkolech mluvnických.

Hodně pozornosti věnovaly Zprávy po zásluze novince, která byla na návrh V. Zelinky zavedena osnovami z r. 1946 jako nepovinný předmět (nyní zájmový kroužek), totiž literárně řečnickým cvičením, a to články Tylovými a Reřábkovým. K povinným mluvním a řečnickým cvičením jsou pak zaměřeny práce Machytkova a Pokorného. Se zvýšeným úsilím o povznesení mluvního a řečnického výcviku souvisí i snaha seznámit češtináře s výsledky bádání o hudebních výrazových prostředcích řeči (článkem L. Petříkové-Ryndové) a s otázkami kultury mluveného slova. Těm byla věnována značná část posledního dvojčísla druhého ročníku (práce univ. prof. B. Hály, dále články V. Mazlové [35]a F. Daneše, Týmlovy poznámky o výslovnosti při recitaci) a Metyšův výklad o poměru slova psaného a mluveného v prvním dvojsešitě třetího ročníku.

Podobně jako o otázkách zvukové kultury jazyka vzala si redakce za úkol poskytnouti čtenářům Zpráv spolehlivé informace i o nových poznatcích současné vědy jednak bohatou rubrikou zpráv o knihách, stále vedenou až k nejnovějším publikacím, jednak články, které se zaměřením k použití při školních výkladech shrnují výsledky badatelské práce. Tak je tomu na př. v článku univ. prof. Kv. Hodury Více slovníku!, podávajícím cenné rady pro výklady o funkčním rozvrstvení lexikální zásoby našeho jazyka, nebo v Jedličkově zpřesnění termínu ‚hovorový jazyk‘ a jeho vymezení proti pojmu jazyka mluveného tím, že se shrnují úkony a situace, v nichž se hovorového jazyka užívá; hovorový jazyk je tu hájen proti zužování na pouhý umělecký a intelektuálský slang i proti negativnímu hodnocení, jako by to byl pouze pokažený jazyk spisovný, úpadková čeština užitková. Důležité je zvláště závěrečné zjištění, že hovorová čeština vyrovnává rozpětí mezi vlastním jazykem spisovným a jazykem literatury, jejž zživotňuje, a mezi jazykem lidovým. Otištěním přednášky pro okresní pedagogický sbor o jazykové a slohové výchově v přechodných osnovách snaží se týž autor dodati náplň heslovitému vytčení vyučovacích úkolů v osnovách a uvádí přehled hlavních pramenů poučení k jednotlivým úsekům mluvnického i slohového vyučování.

Na otázku, proč byla novými osnovami zavedena mluvnice i na školy třetího stupně, odpovídá ve Zprávách univ. prof. V. Šmilauer. Zjišťuje, že škola druhého stupně nemůže ještě pro duševní nevyspělost svého žactva poskytovat takové jazykové vzdělání, které by se stalo základnou a zárukou organického vývoje jazykového. Vyšší, souhrnný, ale jistý pohled do stavby jazyka i pevnou znalost zásad jeho tvoření a užívání lze požadovat až v pozdějším věku, tedy na třetím stupni. Nemá se to však díti ve formě samoúčelného či spíše bezúčelného isolovaného memorování nových termínů, definicí a příkladů, nýbrž včleněním a sepětím mluvnické složky se slohovou a literární stránkou vyučování mateřskému jazyku tak, aby tvořila mezi nimi člen spojující. Není však ve Zprávách jednostranně věnována pozornost jen otázkám jazykové stránky vyučování, nýbrž i stránky literární a slohové. A zase tu najdeme jak články informující o současném literárním vývoji, tak stati zaměřené k metodice literární výuky. Do první skupiny náleží především hodnotné Poznámky k bilanci české poválečné poesie, v nichž J. Janů ukazuje, že po válce ustupuje ve verši účel estetický a základního významu nabývá účel poznávací a hodnotící, tedy stránka ideologická. Z prací věnovaných poměru školy k literatuře jmenuji hlavně Macháčkovu O výchově čtenářů, Linhartovu K výkladu [36]moderní lyriky, jejímž zajímavým doplňkem je Macháčkova zpráva o skepticismu L. A. G. Stronga, pokud se týče školských výkladů básnických textů. Vhodný konkretní příklad postupu učitele při výkladu básně epické podávají na Nerudově Balladě zimní v článku nazvaném K methodice básnických výkladů E. Hájková a dr M. Brümerová. Živou diskusi podnítil článek Hrabákův O staročeské literatuře na střední škole, doporučující přesunutí výkladů o tomto období z kvinty do oktávy.

Zřetele slohové výchovy pronikají pochopitelně a zcela správně téměř všemi pracemi, ať již jsou věnovány vyučování jazykovému nebo literárnímu, speciálně je k nim však zaměřen článek Pechův Česká mluvnice a stylistika ve vyšších třídách středních škol v praxi, Sobíškův referát O vyučování slohu, dříve již zmíněný Slavíkův Methodický výklad popisu a informativní stať A. Šourkové o slohových pracích v sovětské sedmiletce, přehlížející vývoj názorů na význam a místo slohu ve výchově nejen jazykové, nýbrž i povahové. Ukazuje, jak od konce let třicátých po Stalinově ostré kritice stávají se slohové práce i prostředkem pro poznání skutečnosti, přemýšlení o ní, zároveň však učí vyjadřovat se o všem, co nás ve skutečném životě obklopuje, a tím i působit na okolí.

Při hodnocení Zpráv nesmíme však zapomenout ani na to, že jejich vedení je osvěžuje a oživuje i tím, že v nich téměř pravidelně poskytuje místo přímému pohledu do dílny a tvůrčího procesu slovesných umělců. Toho rázu je básnicky formulovaná stať Josefa Palivce O básnickém slově, vyznávající tvůrcovu úctu k slovu. V jiném sešitě se zase dostává k slovu o thematě Básník a mateřština František Halas. Básníkovi „jde o odpečetění tajemství rodné řeči“; nechce hřešit „proti jejímu rodnému duchu“, a deformuje-li ji, pak jen „proto, aby vyzkoušel její ohebnost a nosnost, aby z praskotu i šelestu veršů vyposlouchal řád její skladby“. Ale i k otázkám čistě školsky odborným, jak přibližovati poesii žákům, dává redakce příležitost vyjádřiti se básníkům a spisovatelům.

Zmínili jsme se již o ceně a významu pravidelné rubriky Zprávy o knihách. Ta však není ojedinělá a můžeme říci, že pravidelných rubrik ročník od ročníku přibývá. Bohatou snůškou zkušeností je Hlídka češtinářských kroužků, prostředkující celému kolektivu náměty jednotlivců nebo jednotlivých kroužků na zlepšení výsledků této práce. O svých speciálních problémech, těžkostech i zkušenostech si však v Hlídce odborného školství, vedené inspektorem J. Kaňkou, mohou pohovořit i češtináři těchto škol. Jejich podnětů (na př. Rehbergrovy myšlenky kulturních reportáží) mohou s prospěchem užíti též češtináři gymnasií. Na školách menších měst hlavně pro nepřístupnost odborných časopisů, všude pak pro tísnivý nedostatek času uvítají všichni češtináři s povděkem nejmladší rubriku Z časopisů, která je buď jen upozorňuje [37]na důležité články, nebo jim hutným podáním obsahu nahrazuje zčásti jejich čtení.

V další novince posledního dvojčísla, v rubrice Zprávy, budou uveřejňovány zápisy o schůzích sekcí a komisí češtinářských při okresních pedagogických sborech, o vydávání učebnic, o postupu prací na nových osnovách atd.

O ohlášené nové hlídce Co není v Pravidlech, kterou povede dr A. Jedlička, lze zatím říci jen podle jejího nastíněného programu, že vedle její prospěšnosti pro všechny češtináře by ji bylo možno vybudovat i v pomocný orgán pro zjišťování spisovné normy, prováděné novočeským oddělením Ústavu pro jazyk český.

Máme-li tedy nyní ještě shrnouti výsledky své procházky Zprávami pro češtináře, můžeme říci, že se v nich redaktorovi a jeho spolupracovníkům podařilo bez napodobení jakéhokoli vzoru vytvořiti svěže i pružně vedený, odborný, ne však jednostranně úzce specialisovaný orgán. Jeho cíl, přispívati vzájemnou výměnou zkušeností i konstruktivní kritikou užívaných method ke zlepšení práce všech, usnadňovati těžké začátky nováčkům a zabraňovati zbytečným ztrátám času a energie, které bývají způsobeny dnes již ne nutným tápáním při samostatném hledání cesty, odůvodňuje sám v dnešní době jeho existenci.

Bylo by citelnou ztrátou, kdyby se zánikem zemské školní rady, vyplývajícím z krajského zřízení, mělo dojít i k zániku Zpráv pro češtináře. Nebylo by ovšem únosné vydávati je toliko pro zmenšený územní obvod každého z nových krajů, protože by snížením počtu možných spolupracovníků a odběratelů v jednotlivých krajích frekvence vycházení mohla být silně omezena. Proto se však přimlouváme za to, aby dědicové úkolů zemské školní rady včas uvažovali o vhodném způsobu, jak i při nové organisaci udržet Zprávy jako orgán mezikrajový nebo nadkrajový, a to tím spíše, že se — podle nedávného oběžníku zemské školní rady v Brně — ke spolupráci se Zprávami a k odbírání přihlásili i češtináři škol moravskoslezských.


[1] Pro školy druhého stupně jsou určeny též češtinářské články časopisu „Theorie a praxe“.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 34-37

Předchozí Rudolf Havel: Čeština poklepem a poslechem

Následující jka: Úživnost