Časopis Naše řeč
en cz

Čeština poklepem a poslechem

Rudolf Havel

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Pavel Eisner: Čeština poklepem a poslechem. Praha, Podroužek, 1948, 369 - (3) str., 96 Kčs.

Žádný český spisovatel nevěnoval svému mateřskému jazyku tolik oslavných stran, jako češtině věnoval již Pavel Eisner; a přece ji nemilovali méně než on, a přece znali stejně dobře jako on slávu a výbornost jazyka českého a do jeho ducha hleděli stejně zasvěceně jako on. Po rozsáhlé knize „Chrám i tvrz“ (1946) vydává knihu „Čeština poklepem a poslechem“. Název knihy ukazuje ke snaze proniknout do češtiny především sluchem; kdežto však v lékařství má nauka o poklepu a poslechu přesná pravidla a přesnou methodu, je Eisnerův postup zcela subjektivní. Zvuková stránka slova vede autora k pochvale či k odsudku slova; ale ani ostatní smysly v Eisnerovi nezahálejí, vnímá-li češtinu. A podle toho se mu některá slova zdají pěkná, krásná, veselá, jará, jiné je zase měkké, klouzavé nebo teplé, vzdušné, vanoucí, pak třeba záludné, trpké, trnité, hlubinné, tichomořské a odsuzuje je slovy: nemožné, jedna z největších slovníkových hrůz, pero trochu slušné se mu vyhne, ohava zvuková atd., atd. Je to tedy impresionismus, klouzající na povrchu jako každý impresionismus, je líbivý, někdy objevný tím, že odhaluje nové možnosti smyslového vnímání slova, ve vtipné, vypointované formulaci Eisnerově někdy přijatelný, jindy méně až málo vkusný. Ubližovali bychom však Eisnerovi, kdybychom takto mluvili o celé jeho knize. I zde, jako v knize „Chrám i tvrz“, je mnoho postřehů bystrých, zvlášť tam, kde Eisner opouští hodnocení slov a mluví třeba o jejich původu (zvláště podnětně, bystře a důvtipně u slov, jež k nám přišla z cizího jazyka), o významovém posunu při přejímání slov, o významovém rozdílu synonym (autoři očekávaného slovníku synonym užijí Eisnerovy knihy leckdy s prospěchem), dobře dovede ukázat, jak vzniká expresivnost slov, jak slova zevšedňují a jak zanikají; vtipně a filologicky správně ukazuje na přechylování nebo nemožnost pře[32]chylování některých slov, dovede ukázat vznik a původ nadávky a pod. To všechno jsou klady jeho knihy, uspořádané abecedně, tedy jakéhosi zábavného slovníku jazyka českého.

Ještě víc než při předcházející knize Eisnerově musíme myslet na Kritiku slov Karla Čapka, i když je rozdíl podstatný: Čapkovi nešlo o filologii, Eisnerovi o ni jde na místě ne posledním; Čapek si vybral několik (celkem 52) slov, aby do nich promítl jazyk celé jedné společenské vrstvy, Eisner má slov několik set a na nich uplatňuje své vědomosti jazykovědné a s jejich zvukovými a jinými dojmy si pohrává. Nejlépe vysvitne rozdíl mezi oběma, srovnáme-li jejich společná hesla, třeba Otázka či Problém nebo Smrt. Ale při četbě Eisnerovy knihy nemůžeme nevzpomenout na jiného mistra české prózy, na Vl. Vančuru. Nejenom při nadávkách, o nichž Vančura napsal průkopnickou studii (Jarní almanach Kmene — Jízdní řád literatury — 1932); celé uspořádání a způsob podání nutí vzpomínat na Vančurův článek, který napsal při vyjití druhého vydání Slovníku jazyka českého od Váši a Trávníčka. Ocituji-li nyní jednu větu z jeho článku, neodchýlím se asi daleko od názoru Eisnerova: „Je (slovo) proměnlivé jako Proteus báje, je přesné v kontextu, nepřesné v isolaci, je živé, odráží a současně přitahuje to, co směřuje proti jeho smyslu (špička, ne pata), rozezvučí všechny kmenové příbuznosti, navodí rým či řadu synonym a zhusta krouží v závratných metaforách.“ (Citováno z Mukařovského studie Jazyk, který básní ze sborníčku O básnickém jazyce. Praha, Svoboda 1947, str. 14.)

Ale vraťme se k látce knihy, jejíž hesla jsou kratší nebo delší filologické feuilletony. I když nechce přinášet nějaké filologické objevy, přece má filologický cit i smysl i vzdělání (ale výpad proti slovu filolog vyzněl bohužel nevkusně, jako i hesla jiná). Opakujeme: Eisnerovi chybí kázeň a sebekritika; dá se unést nápadem, zevšeobecní dobrou myšlenku a tím ji ochudí, nepřesvědčí se. Na jednom místě (str. 246) radí, „aby si každý dobře rozvážil, než řekne, že něco v jazyce není“; a o pár stránek dál se touto radou neřídí sám. Kdyby si byl doklady ze Slovníku Vášova-Trávníčkova doplnil doklady z Příručního slovníku, byl by našel, že existuje v jazyce femininum k nesmrtelník, a to u Nerudy; našel by i doklady na nápadnici nebo na femininum k pokrytec. To není jen jazyková theorie, tato a podobná slova žijí, i když ne obecně. Totéž platí o zdrobnělině údek a údeček. Přezdívka pytlík (o člověku) není tak vzácná, jak si Eisner myslí. Překvapuje, že Eisner neslyšel nikdy mluvit o tlustém mase, nýbrž vždy jen o tučném; je to vyjádření běžné (i Trávníček je uvádí). Další vadou Eisnerových výkladů je, že se příliš opírá o češtinu středočeskou nebo dokonce jen pražskou; jeho výklady o přenášení řeči dětské do mluvy dospělých nebo výklady o zdrobnělinách názvů jídel se nevztahují na území Moravy. Valná [33]část výkladu u hesla Jitro by mu odpadla, kdyby věděl, že pozdrav dobré ráno je na Moravě běžný; podobně tam není vzácností singulár fazole jako jídla k obědu (měli sme fazulu). Nechci být kouzelníkem (srov. str. 312) a nepotřebuji ani pročítat písňové sbírky, abych Eisnerovi dokázal, že nejen milá je švarná, že daleko častěji než švarné koníčky je v lidových písních švarný šohaj (na tom našem nátoni zatočil sa švarný šuhaj na vraném koni; šohajíček švarný na rozmysle stojí; koníčky jsou obyčejně „vrané“), a že dokonce „zelená je barva švarná“. Ze svého ukvapeného a nedomyšleného dojmu činí pak Eisner naprosto falešný závěr, že „estetika českého lidu je aristokratická, feudální“. Vůbec se zdá, že musíme bráti velmi opatrně Eisnerovy výklady, jež z tvaru nebo zvuku slova usuzují na národní sklony (sám před tím varuje na str. 143). Silně pochybuji, že by zdrobněliny v názvech jídel souvisely s nedostatkem jídla českého člověka. Naopak: tyto zdrobněliny vznikly spíše tam, kde bylo jídla nadbytek, v prostředí buržoasním, kdežto kdo neměl co jíst, sotva používal zdrobnělin.[1] Zcela bych se postavil proti tvrzení, které Eisner vyvozuje z akustické podoby slova smrt; shodl bych se s ním jen v tom, že „není v ní slávy ani oslavy“. Ale to jsme již u hesel, u kterých rozhodoval jen autorův vkus, nikoli dokazatelný fakt. A zde ovšem bude někdo souhlasit s tím, druhý s oním a naopak. Je otázka, co má silnější přízvuk směšnosti, zda fotel nebo šifonér; pro mne to druhé, pro Eisnera slovo prvé. Je velmi relativní, zda slovo blb je esteticky dokonalé či ne (pro mne je dokonalé neesteticky), a není třeba hovořit o tom, zda slovo blatouch budí představu květu sytě modrého. To už jsou věci, které nepatří do tohoto posudku, i když se v mnohých z nich s Eisnerem shoduji a i když oceňuji, že některé jeho představy jsou viděny básnicky. Co říci o knize celé? Je v ní leccos dobrého, je v ní leccos ne dobrého, je v ní mnoho zbytečného. Eisner je polyglot, bezpečně ovládá několik evropských jazyků a snad ze všech hlavních převedl do češtiny nějaké dílo; často však ne proto, aby s nimi čtenáře seznámil, nýbrž proto, aby na nich vyzkoušel únosnost své češtiny. Neboť ovládá i češtinu dokonale (neodporují tomu výtky svrchu uvedené), tak dokonale, že s ní experimentuje a je ochoten podle jejich zákonů tvořit nová slova: vytvoří je a tvarem je to slovo české; udrží-li se, ukáže — jako u každého slova — budoucnost. Utvořil již slov několik, z nichž o bástevníku a bujarčíkovi mluví ve své knize. Doposud jsme posuzovali Eisnera jako autora oslavujícího češtinu přímo; zbude-li někdy čas, napíšeme několik řádků o jeho jazyce básnickém, do něhož překládá.

[1] Srov. též NŘ XV, 69n. (zdrobněliny v názvech jídel pocházejí též z jazyka obchodníků).

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 31-33

Předchozí Jaroslav Voráč: Zpráva o výzkumu českých nářečí

Následující Miloš Helcl: Zprávy pro češtináře