Časopis Naše řeč
en cz

Za profesorem Emilem Smetánkou

František Ryšánek

[In Memoriam]

(pdf)

-

Dne 6. ledna zemřel poslední z redaktorů zakladatelů našeho časopisu řádný profesor filosofické fakulty Karlovy university dr. Emil Smetánka, jenž Naší řeči po 32 let věnoval svou bdělou péči a staral se, aby časopis plnil svůj vytčený úkol co nejlépe. Přispíval sám do něho svými články a posudky, svědomitě pročítal příspěvky jiných, kritikou a radou byl nápomocen, kde bylo potřeba.

Smetánka byl jedinečný znalec jazyka starého i živého jazyka nového, spisovného i nářečí. Měl neobyčejnou paměť, lehce se učil jazykům světovým a zvláště slovanským, ba i nové esperanto jej zaujalo (snad byl mezi prvními jeho pěstiteli u nás, jako gymnasista překládal do něho tuším Vrchlického).

Narodil se v Horní Krupé u Havlíčkova Brodu v Čechách 14. října 1875 jako syn tamního evangelického faráře, ale od šestého roku vyrůstal na druhé straně hranic v „svém zlatém Německém“, nyní Sněžném na Moravě. Nižší gymnasium vystudoval v Havl. Brodě 1886-89, vyšší v Kolíně 1890-93, vstoupil na filosofickou fakultu pražskou, kde se obíral filologií slovanskou, zejména českou, filologií německou a francouzskou a srovnávacím jazykozpytem. Ještě r. 1895 o prázdninách pobýval v Ženevě, aby si prakticky osvojil jazyk francouzský, ale od r. 1895 francouzštinu vypustil ze svých studií. Po prázdninách 1897 začal učit (na reálce v Praze v Ječné ul.), v l. 1898 a 1899 dosáhl aprobace z češtiny a němčiny. Potom konal vojenskou presenční službu od října 1899 v Záhřebě a ve Vídni, kde hospitoval od ledna do července 1900 v slovanském semináři Vatroslava Jagiće. Od poč. škol. r. 1900 byl skutečným učitelem na reálce v Boleslavi a od poč. šk. r. 1902 na průmyslové škole v Praze. R. 1901 stal se doktorem filosofie, vykonav hlavní rigorosum z moderní filologie jako první kandidát podle nového řádu, bez klasické filologie.

Smetánku již jako gymnasistu zajímalo studium jazyka českého a jeho nářečí. R. 1891 poslal Fr. Bartošovi příspěvky o nářečí českomoravském, jak to Bartoš v II. díle Dialektologie moravské na str. VII (1895) poznamenává. Na universitě se školil u Jana Gebauera, v jeho semináři vypracoval rozpravu Adjektivní adverbia na -o a -ě v staré češtině, v níž probral 102 texty staročeské většinou z XIII., XIV. a dílem také z XV. stol. a dospěl k výsledku, že v staré češtině měla adverbia velikou převahu nad adverbii -o, že se tedy většinou shodoval usus [2]staročeský s usem novočeským a je opakem poměru těchto příslovcí v ruk. Královédvorském a Zelenohorském. Gebauer dvacítiletému posluchači práci otiskl v Listech filol. (XXII, 1895, 91—130) a v svém článku, k tomu připojeném, zdůrazňuje důležitost výsledků práce Smetánkovy jako důležitého svědectví proti pravosti RKZ.

Od r. 1898 publikoval pak rychlým tempem články ze svého oboru V Rozpravách filologických věnovaných J. Gebauerovi otiskl článek Frekventativa v nářečích moravských a slovenských (1898, 22—24).

V Listech filol. XXVI (1899), 234—248 a 356—365 zabýval se otázkou Kdy byla skládána česká Alexandreida?, v roč. XXIX (1902), 60—69 psal o zájmeně ten a to, v XXX (1903), 438—441 O stáří českého žaltáře. Do Laichterovy Literatury XIX. stol. (I, 201—233) napsal stať Počátky slovanského jazykozpytu v Čechách. Dále připravil kritické vydání Postilly Chelčického (I, 1900 a II 1903 s dobrým slovníkem); tomuto dílu věnoval také článek K Chelčického Postille (Listy filol. XXIX (1902, 60—61).

R. 1904 se Smetánka habilitoval pro český jazyk a literaturu monografií O staročeských Životech sv. Otců, vydanou ve Věstníku Král. čes. společnosti nauk roč. 1904, str. 1—97. Jádrem spisu jsou výklady o starším vzdělání díla prozaickém ze XIV. stol., dochovaném v pěti rukopisech z XV. stol. Spis osvětluje důležitou partii české literatury, dotud jen málo známou, stanoví vztah památky české k všeobecné literatuře středověké toho druhu, pracně a pečlivě vyšetřuje vzájemný poměr rukopisů českého vzdělání, úsečně charakterisuje jazykové vlastnosti těchto textů; je to práce vzorná, pro českou literaturu velmi záslužná. Tuto důležitou památku Smetánka přichystal také k vydání pro Sbírku pramenův I. České akademie: Staročeské Životy sv. Otcův, 1909; vydal ji vzorným způsobem filologickým, s obsáhlým kritickým aparátem a důkladným slovníkem, vyčerpávajícím slovní zásobu všech rukopisů. Předtím r. 1904 s Jaroslavem Vlčkem vydal pomocnou knihu pro střední školy: Stručné dějiny literatury české.

Jako docent neměl Smetánka snadný úkol. Prof. Gebauer měl v letech 1900—1905 snížený úvazek učitelský, od škol. r. 1905/6 pak úplnou dovolenou, a tu tíha přednášek a seminárních cvičení dolehla na mladého docenta, jenž musil za sebe platiti suplenta na průmyslové škole, aby měl čas pro práci na universitě. Když pak prof. Gebauer 25. V. 1907 zemřel, musel Smetánka zastupovati řádného profesora důležitého toho oboru úplně v přednáškách i cvičeních.

R. 1908 byl Smetánka jmenován mimořádným profesorem a stal se nástupcem Gebauerovým spolu se závazkem vzíti na sebe povinnosti jediného představitele bádání v českém jazyce. Nejen na universitě, také v učených společnostech, v III. tř. České akademie a v Král. učené společnosti, jejichž členem byl 1907 zvolen.

[3]Velikost Gebauerova působila jistě na jeho mladého nástupce až tísnivě. Smetánka, jak v nekrologu Gebauerově (Listy filol. 34, 1907 161—169) píše, vytkl si za úkol, že bude vedle úřední učitelské působnosti pokračovati theoreticky tam, kde Gebauer přestal, zejména že bude pracovati na staročeském slovníku. Vedle toho hodlal z prací Gebauerových také prakticky těžiti pro upevnění spisovného jazyka v duchu Gebauerově brániti spisovný jazyk před vnášením různých provincialismů a také zbytečných novot papírového jazyka. Ale na Smetánku působil nejen Gebauer. Smetánka je také žák Bartošův, jeho Rukověti správné češtiny, a snaží se osvěžiti jazyk spisovný živým lidovým jazykem, ale přitom chrániti jej před zásahy apriorního brusičství, které mistruje jazyk a oklešťuje ho podle nepodložených nápadů.

Z Gebauerova Staročeského slovníku vydal Smetánka r 1909 seš. 16 a potom ještě 17; jeho prací jsou str. 545—632. Ale pro mezerovitost Gebauerova materiálu ustal ve zpracovávání a jal se excerpta doplňovat výpisky ze spisu neúplně excerpovaných a dával excerpovat zatím památky vydané tiskem i rukopisné památky, zejména také listiny a spisy uveřejňované v Archivu českém a j.

V mluvnické práci učitelově pokračoval v hláskových studiích: Měkké ь a přehláska a-ě v staročeštině (Listy filol. 38 (1911), 452—454), v němž pozměňuje Gebauerův a Jagićův názor o české střídnici tь, dь tím, že aplikuje Brochovo pozorování o ruštině a polštině na češtinu a podává příspěvek k relativní chronologii zjevů hláskoslovných Dále v Čas. pro moder. filolog. II, 1912, 1—3, vyšla jeho rozprava Hláska ę a přehláska a-ě, v níž proti Miletićovu mínění hájí hláskoslovný ráz přehlásky, a tamže v článku Staročeské tvary předložky z (III, 1913, 323—326) ukazuje, že východiskem byly jьz i jьzъ.

„Splátkou na veliký dluh, kterým jsme Chelčickému pořád ještě povinni“, je jeho vydání Chelčického Síti víry (Comenium, sv. 22 1912) v transkripci, s hojnými opravami chybně dochovaného textu; vydání poznamenává však i chybný text a v hojných poznámkách vykládá nejasná slova a vazby (nově upravené a opravené vydání Síti vyšlo 1929).

Po smrti Gebauerově se stal Smetánka r. 1911 členem pětičlenné komise jež měla upraviti nové vydání českých pravopisných Pravidel. Smetánka zasáhl značnou měrou do nového vydání Pravidel z r 1913. Formálně je zkrátil, ale věcně rozšířil soustavný úvod, jejž napsal kdysi Gebauer. Abecední seznam slov a tvarů rozhojnil, ale zůstával v základě při zásadách stanovených Gebauerem. Zmodernisoval však psaní cizích slov, přizpůsobiv je českému pravopisu, dále snažil se vnésti větší pravidelnost zejména do užívání délek. V dalších vydáních leccos, co bylo zastaralé a neživé, vypustil a hleděl dáti dílu modernějšího ducha a při[4]způsobit vývoji jazyka a potřebám doby; zvláště se to týká pravopisného slovníčku.

Pro cizince vydal Smetánka Tschechisch-deutsche Grammatik, Tschechisch-deutsches Gesprächsbuch, Tschechisches Lesebuch (Göschen 721—723 (1914)); jeho mluvnice obsahuje však cenné výklady i pro nás (o part. pass. IV. tř., o vidu slovesném, tvoření iterativ).

Kromě toho napsal Smetánka v té době do první světové války také několik nekrologů, vedle zmíněného Gebauerova Nehringův, Morfillův, V. J. Duška (vesměs v Listech fil. 36, 1909, 318 a 480, 38, 1911, 320), dále Zprávu o literárněhistorické části z pozůstalosti dvor. r. prof. Gebauera (Věst. Č. Ak. 18, 1909, 176—179). Uveřejňoval také recense, referáty a zprávy o jazykovědných pracích, vydáních, hlavně v Listech filol. (v l. 1899—1911).

Při této rozsáhlé činnosti jdoucí ve stopách mistrových zůstával na fakultě profesorem mimořádným. Fakulta jej navrhla sice 1912 a opět 1913 za řádného profesora, ale víd. ministerstvo vyřídilo věc teprve r. 1915 v ten smysl, že dalo Smetánkovi jen titul a charakter řádného profesora. Na nový návrh z r. 1918 již Vídeň neodpovídala, takže teprv po převratu republika jej jmenovala 1919 skutečným řádným profesorem.

Za první světové války byl Smetánka vyrván své práci i působení na universitě. Jako důstojník nastoupil vojenskou službu 31. července 1914 a zproštěn jí byl až 30. listopadu 1918. Fakulta, když nebylo vyhověno její žádosti na začátku války, aby byl Smetánka jako jediný zástupce důležitého oboru fakultního vrácen svému povolání, opětně v dubnu 1918 žádala o delší dovolenou pro něho, ale zase bez úspěchu.

Nemilé bylo toto přerušení pro práci Smetánkovu. Nadto čekala na něho, sotva se vrátil, vedle učitelské činnosti naléhavá a neodkladná práce prakticky filologická — uzpůsobiti jazyk potřebám nové doby. Osvobozený národ vzal sice své věci opět do svých rukou, měl své vojsko, své správní a zastupitelské úřady, ale nebylo české terminologie vojenské, diplomatické, zákonodárné, bylo třeba ji vytvořiti. Národní obrana vyžádala si profesora Smetánku za jazykového poradce. A prof. Smetánka po devět let obětavě pracoval o vojenské terminologii, maje k tomu theoretické i praktické známosti jak jazyka, tak i vojenských disciplin. Po té stránce vykonal velmi mnoho záslužné práce; vojenství souvisí s mnohými obory, s řemesly. Dávnou láskou prof. Smetánky byla medicina; také zde prakticky zasáhl. Upravoval svým přátelům rukopisy po stránce jazykové, neboť učený jazyk potřeboval zlidovění, počeštění. Jindy napravoval topornost lékařského jazyka posudky. Pomáhal vytvářet jazyk zákonů a smluv. Všímal si také novinářského jazyka i slohu, přednášel novinářům, tepal v Naší řeči Divoké květy z novinářských luhů, sadů i v Klasobraní z novinářské češtiny. Správ[5]nosti jazykové učil učitele na Škole vysokých studií pedagogických, archiváře cvičil ve čtení starých památek. Jako tajemník III. tř. Čes. akademie revidoval všechny vydávané spisy po stránce jazykové (1919 až 1926). — I sportovnímu jazyku ochotně pomáhal.

Tato praktická stránka filologická vyčerpávala do značné míry i odborníka tak všestranného, znalce jazyka starého, nového, spisovného i nářečí, pohotového; byla to práce anonymní, pro celek, kolektiv nad míru důležitá a záslužná.

Ale ani theoretické filologie Smetánka přitom úplně nezapomínal. Uveřejňoval drobnější články, o předložce skrz v Naší řeči (III, 1919, 193—197), o slově tkyczie v Slovanském sborníku (Pastrnkově) (1923) 94—96, v Zubatého (Mnéma) 1928 o Slovenském dvaja, traja (61—64), ve Sborníku Dobrovského 1929 Dobrovský a stará čeština, v Čas. pro mod. filol. (26, 1939, 30—31) Tvary dobrých, dat. pl. dobrejm, instr. sing. mask. a neut. dobrým, v List. filol. (67, 1940, 354—357) článek Ke vzniku (slabičného) m, r, l v češtině. Vydal další spisky P. Chelčického v Špalíčku sv. 9., 1932 Dva traktáty. Posluchačům na fakultě poskytoval výklady o historické mluvnici (vokalismus, konsonantismus, skloňování, časování, vybrané kapitoly ze skladby) a také o starší české literatuře pro vydání litografická; vyšlo jich několik vydání. A jeho výklady o fonetice české vyšly v Mateřské škole (Uvedení do fonetiky, 1928, str. 211—224). Přispěl úvodem o výslovnosti také do knížky H. Siebenschein - J. Haller Tschechisch durch Gehör und Studium (1934). Kromě toho redigoval Naši řeč, krátkou dobu také slavistickou část Časopisu pro moderní filologii a vydával další vydání Pravidel českého pravopisu.

Nejvíce však práce a úzkostlivé péče věnoval poslední dobu Příručnímu slovníku jazyka českého, vydávanému od r. 1935 Českou akademií; ačkoli by byl raději pracoval o slovníku staročeském, podrobil se nutnosti a jako jeden z vrchních redaktorů zkoumal svědomitě elaboráty kanceláře slovníkové, přispíval hojně výstižnými výklady významů slov, doplňoval, co zpracovatelům uniklo, a třídil odstíny.

Za druhé války na Smetánkově robustní postavě začala hlodati nemoc, jež mu zabránila účastniti se nové výstavby, na niž se tolik těšil. Bolestí ho naplňovalo, že nemůže přiložiti ruku k dílu, jsa odkázán na čtyři stěny svého pokoje; mohl psáti jen s námahou, později vůbec ne.

V pozůstalosti zanechal velmi obsáhlý materiál k slovníku staročeskému, jejž nashromáždil v svém semináři, na 500 prací podávajících zásobu slovní z několika set památek; bude připojen k materiálům Gebauerovým a Zubatého v Ústavu pro jazyk český a přispěje další práci a bádání.

Nakonec musím se zmíniti o Smetánkově činnosti učitelské. Byl učitel vlídný, zkušební komisař rozumný a jeho odchovanci stejně jako jeho ko[6]legové naň vzpomínají a budou vždycky vzpomínat jako na člověka dobrého, velmi čestného, přímého, který nikdy nikoho neodmítl, kdo jeho pomoci žádal a potřeboval. Byl vždy snášelivý k odůvodněným názorům jiných.

V působení učitelském i spisovatelském získal mnoho svým darem vyznati se snadno v spletitých problémech, uměl vybrati jádro a stručně, jasně a prostě věc vyjádřit; v tom bychom jej měli následovati zejména v dnešní době.

Naše řeč, ročník 33 (1949), číslo 1-2, s. 1-6

Předchozí Redakční poznámka

Následující Bohuslav Havránek: Český jazyk do pětiletky

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1