Česká věta v theorii a praxi

B. K.

[Drobnosti]

(pdf)

-

V prvním čísle letošního ročníku Naší řeči bylo, jistě velmi vhod, otištěno zajímavé svědectví o stavební dokonalosti české věty. Není možno pochybovat, že tu dokonalost ideální česká věta opravdu má a že jí mnozí dobří spisovatelé vskutku také dosahují. Ale co potom řeknete podivuhodné neostýchavosti význačného divadelního a literárního kritika, který v neméně význačném denním listě napíše [140]takovéto věty: „Jan Sládek prostými náznaky pořídil prostředí (s velmi dobrými kostymy a maskami) pro představení, řízené Janem Škodou velmi, tu tam snad až příliš podrobně, zejména po stránce pohybové: je propracován každý přízvuk a posunek, většinou s plným zdarem, na němž vůdčí podíl má zajisté jiskrná Petrovická v Cizí dámě, zjevem, zvukem i proměnlivostí. Sejk (s výbornou podobou hlavy) pojal Bonaparta, u Shawa geniální zvíře, s důrazem na zvířeti, tedy především karikaturně, v čemž nesporně vynikl, méně po stránce jeho rozumové bystrosti“? — Sám se utěšuji myšlenkou, že tohle tedy patrně nejsou věty české.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 6-7, s. 139-140

Předchozí Čárka po neukončené přímé řeči

Následující Jaroslav Šulc (Praha): Lidové výrazy z Jičínska