Íránský poutník

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jan Rypka, Íránský poutník. Vydalo Vydavatelstvo Družstevní práce r. 1947 v Praze. 435 stran.

R. 1934 uspořádala iránská vláda velkolepé oficiální slavnosti na paměť tisících narozenin slavného perského básníka Firdausího a k účasti při nich pozvala odborníky z celého světa. Mezi pozvanými byl i náš učený znalec Orientu, profesor Karlovy university Jan Rypka. Sám říká, že se po jistém váhání rozhodl užít této příležitosti a splnit tak svou dávnou touhu, podrobněji a na vlastní oči poznat život v Iránu a své theoretické znalosti iránské kultury doplnit praktickým studiem jazyka i prostředí. Pobyl v Iránu bezmála rok a jedním ze znamenitých plodů jeho zájezdu je kniha Íránský poutník, soubor článků a studií o Iránu, o jeho přírodě i lidu, o poměrech kulturních, náboženských i politických a hlavně o iránském písemnictví, které je velkou láskou autorovou. Dokonalé průprava vědecká a vzácná schopnost získávat si přátelství lidí jemností a pochopením umožnila prof. Rypkovi vniknouti hluboko pod povrch, který zpravidla jediný bývá přístupný obyčejnému turistovi. Výprava „ke kořenům národa“ a „k hodnotám, jež přežívají věky“, měla úspěch přes to, že autor, jak sám o sobě praví, je absolutní neturista a knihomol, vyznavač humanistické discipliny, která se „až přespříliš ráda dívá do minulosti“. Čtenář se arci neubrání dojmu, že tu autor, ač se jinak ukazuje skutečným mistrem charakteristiky, sám sebe charakterisuje příliš jednostranně. Mnohost a šíře jeho zájmů a způsob, kterým je dovede vyjadřovat, dokazují i v této jeho knize, že má oči otevřeny také pro praktické stránky života, pro povahy a zvyky lidí, že má jemný smysl pro humor a že mu neunikl ani význam moderního pokroku technického — zkrátka, že ho vytrvalý styk s knižní kulturou nikterak neodcizil skutečnému životu. Nepřekvapí nás, když se tu odborník na slovo vzatý hluboce zamýšlí nad minulostí, přítomností i budoucností iránského umění, ale podivíme se odborné znalosti a zkušenosti, jež se stejně jeví jak v autorově poučném rozboru dnešní politické situace Iránu, tak v jeho ocenění vlivu, jímž na vnitřní život [13]národa působí vývoj civilisace, styky mezinárodní, ráz podnebí a pod. A právě tyto analytické stati, na př. Irán včera a dnes, Síla protikladu, Íránská psyche, ukazují nejzřetelněji, jak dokonale pronikl prof. Rypka až k samé podstatě orientální duše a jak dobře porozuměl lidem v té daleké, cizí zemi.

Stejným uspokojením jako stránka thematická naplní čtenáře také stránka formální. Na vyjadřovacím způsobu Rypkově by bylo věru snadné ukázat, že takový je sloh, jaký je člověk. Všechny význačné povahové rysy, s nimiž se nám autor sám v své knize představuje, shledávají se i v jeho slohu. Ve volbě výrazů a ve stavbě vět se projevuje jeho humanistická učenost, vytříbenost a vyrovnanost spolu s ušlechtilým vkusem moderního vzdělance, který je nadto učencem i básníkem zároveň a dovede stejně dobře užívat výrazů odborných jako tvořit výraz básnicky svěží a působivý. Ale ani onen knižní ráz vzdělání, jejž autor sám tak upřímně a tak často zdůrazňuje, nezůstává utajen v jeho vyjadřování. Že pak autor neutíká ani před všední, ale právě proto nejživější skutečností, o tom výmluvně svědčí hojné lidové a familiární prvky v jeho slohu.

Humanistické školení autorovo projevuje především záliba ve výrazech přejatých z kulturního odkazu antiky. Slova jako reasumace, kontinuitní, zintensivovat, vykulminovat, splendidní, demonstrovat ad oculos, dificilní a dificilnost, abruptní, domicilující, dekomplikace, seklusivní, negovat, kongruentní, inertní, komasace, predominance, penetrantní, intaktní atd. nachází čtenář na každé snad stránce. Také stavba věty, bohatá a složitě členěná, často připomíná klasický sloh římský, ale zpravidla bývá modernisována přídavkem souřadného spojování, vkládání a přistavování vět a členů, jako je tomu v našem moderním slohu vůbec. Přes to však je snaha vměstnat do souvětí co největší množství významových jednotek pro Rypku příznačná. Uvedu aspoň dva typy složené věty, které se u něho vyskytují nejčastěji:

Díky péči mého někdejšího posluchače Dr. Hachnazariana, tehdy už rok domicilujícího v Tehránu, podařilo se nám však přece v posledním okamžiku přesídlit do dobrého pensionu Ljanozovů, kdysi nesmírně bohaté, nyní běženecké rodiny, na Čár - ráhi Alí, v ulici zvané Kúčei Telgeráf-cháne, patrně po našem domě, stavěném v jakémsi řecko-íránském slohu pro někdejší anglický telegrafní úřad nebo jeho úředníky. (66)
Z rozložitého prostranství, na němž po všech stranách, zdánlivě bez ladu a skladu, leží spousta cihel, kamení, malty, travers, železných prutů a tyčí, rour, kotlů, nářadí a bůhvíjakého ještě materiálu, z prostranství v dálkách na severu a jihu vybíhajícího v pásma hor, plných divočiny, nedávno ještě na hřebenech zasněžených, z prostranství vroubeného tu hotovou, tu sotva započatou zdí a příbytkovými staveními, z tohoto prostranství, kde se všechno hýbe, jako by chtělo mrtvé hmotě dávat život, dívám se v prudkém májovém slunci se zalíbením na montéra pracujícího v nejvyšších výškách tovární budovy. (416)

 

[14]Hutnost složených vět bývá často ještě stupňována rozličnými elipsami, zvláště vypouštěním pomocných sloves, a tak má čtenář leckdy vskutku dojem slohu až tacitovsky úsporného. Ale není to dojem jediný ani stálý; dlouhé věty autor po způsobu moderních beletristů účelně vystřídává větami krátkými nebo i pouhými isolovanými členy větnými, takže výsledný ráz, čtenáři zvláště milý, je ustavičný pohyb a rozmanitost.

Na mnoha místech autor vyslovuje obdiv nad ušlechtilými vlastnostmi Iránců, zvláště nad jejich štědrou pohostinností, ochotou k službám a jemným taktem v jednání i v hovoru. Stejně se obdivuje formálně dokonalému, na výsost vybroušenému slohu perských básníků, mistrů v metafoře, symbolu, perifrázi a eufemismu. Zdá se, že také odraz těchto autorových sympatií ulpěl na jeho slohu. Někdy spisovatel dokonce užije přímého citátu nebo napodobí originál, na př.: (Od jeho otce,) starého dobromyslného lišáka, spočinuvšího zatím už dávno v lůnu Alláhova milosrdenství, naučil jsem se mnoho (65). Nepoznal jsem lepších přátel (nad Iránce). Kéž Alláh jim dopřeje dlouhého života a jejich stín nechť nikdy nesejde s mé hlavy (406)! Ale nejčastěji jsou to jemné a vtipné perifráze, připomínající duchaplné slohové arabesky orientálních básníků, na př.:

Z nich (věnování) a z dopisů vidím posud, že ani daleko od očí není vždy daleko od srdce (77). Můj přítel (literát) stěží chová dnes aspirace vybočující z prostoru psacího stolku (119). Byl podzim, ale ještě naprosto ne tak chladný, aby se petrolejová kamna marně namáhala oteplit náš pokoj (122). Auto musilo zůstat na komunikační tepně, dále už se nesrovnávala ani těsnost uličky s jeho šíří, ani terén s jeho pneumatikami (126). Skvělý empire obracel svou obvyklou náročivost v bujnou radost a veselí, jemuž ochotně přizvukovaly čínské vázy a různé bibeloty (131). Slívy nebo švestky, ne větší bobu, choulily se v raném rozvinu za listím, bledězelené jako hlávkový salát, ještě s mnohotýdenní cestou k zralosti (132). Gaz správně došel až do Prahy a ani po 14denním putování neztratil atomu své vzácné růžové vůně, jen my jsme pohříchu evokovali kouzlo Nau-rúzu příliš záhy a rychle (177). Světlo jeho očí pohaslo, ale nikoliv světlo jeho nitra (180).

Podobným rázem působí na čtenáře i šetrné náznaky, kterými se autor vyjadřuje, jestliže se v své ušlechtilosti domnívá, že by se přímým vyjádřením mohl dotknouti něčí osoby; názorným příkladem je scéna tajného naslouchání za dveřmi (str. 130).

Do celkového rázu Rypkova vyjadřování vhodně zapadají i občasné archaismy a neologismy nebo výrazy vůbec méně obvyklé, na př. úbočími vrcholů sám les (t. j. samý les, 420); všechny (informace) pochodily z pramenů nejhodnověrnějších (155); čím méně je rytířských svád okolo nich (t. oas; 145); Díbův syn byl práv (měl pravdu, 110); pohříchu (71, 83 a j. často); temenila jejich negace z hlubších vzruchů (93); Peršané je (náboženství) nejen přijali, nýbrž přijavše ihned se ho zmocnili (147); nesmíme srovnávat ve vzduchoprázdných prostorách, aniž za[15]měňovat Východ se Západem (30); s otázkou, zůstaneme-li toliko na holém čaji a kávě (24); (kuchyně) se skrývala někde v zásvětí (139); v postraní (188); potom se svižně protřípaly rozmanité … problémy (143); jako by těchto několik minut ji bylo zestařilo o několik let (238); duchem (se) úplně poruštil, ano zezápadněl (110); (v Iránu) se vášnivě rádo licoměří (123); urypování ze zákusků (124); do solných, bezodtočných jezer (170); karavana šesti aut nesměla jeti sečleněně (29); stali se jejími předními záštitníky (218); pasáka nevidno (133) a p.

Vliv knižního jazyka na Rypkovo vyjadřování je vskutku značný. Ze dvou možností volí autor často tu, která není běžná v živém jazyce hovorovém. Tak na př. téměř důsledně dává přednost tvaru jest před je. Píše chtě nechtě (92, 127 a j.) m. chtěj nechtěj; člověk přespříliš uvyknuvší knihám (77) m. uvyklý, docházím kýženého cíle (70), tudíž (96, 112 a j.) m. tedy. S oblibou užívá spojek leč a než ve významu odporovacím (= ale) a spojek -li, jestliže ve významu jiném než podmínkovém (na př.: Jestliže se v dřívějších dobách v přítomnosti cizích honem nasazoval na hlavu kuláh, zvyk ten — mimo oficiální slavnosti — vzal pahlavkou za své 98). Stejné přízni autorově se těší také knižní vazba slovesa býti s infinitivem („jest činiti co“), na př. jest klásti znamení rovnosti (150), bylo se zásobit do nejmenších detailů (155), průmyslová výchova se nerozumí sama sebou, bylo se o ni postarat (423) a pod. i jinde. Nápadná je hojnost genitivů v Rypkově vyjadřování, a to jak genitivů vlastnosti, tak genitivů záporových a srovnávacích. Genitivu vlastnosti užívá autor v platnosti přívlastku i doplňku, někdy dokonce na vyjádření chvilkového stavu (užíval ho tak na př. i Jirásek a Rais, ale Jos. Zubatý v NŘ. IX, 1925, 208 n. vyložil, že to není způsob správný), na př.: krámek, stěží více než šesti čtverečných metrů, býval… (64); S. byl člověk nanejvýš třiceti let (80); moderny si neváží, poněvadž mu není národního ducha, nýbrž cizího, evropského (99); význačný kulturní dokument, svých kvalit také po stránce malířské (127); tak starý sice Isfahán není, nicméně velmi slušného věku (385); jejich díla jsou vrcholné dokonalosti (412); já, nepochybně týchž pocitů jako on a všichni, potřásl jsem hlavou (24); vidím jej živě před sebou, oděvu spíše zchátralého, jak každý den chodíval… (414). Čistě knižní ráz má i vazba volného doplňku substantivního, která se do psané češtiny dostala napodobením jiných jazyků, na př.: Odchovanec a nadějný stoupenec nových směrů, miloval vrcholné zjevy perské klasiky (84; podob. 88, 102, 114 a j.). Totéž platí také o vytýkacích opisech se vztažným zájmenem („byl to on, který…“), na př.: Ona (pahlavka) však to byla, která slavnostnímu černému úboru dodávala bezděčný smutný ráz (215; podob. 23, 176, 251 a j.).

To je ostatně zkušenost dávno už známá, že se takovéto typicky knižní výrazy zpravidla vyznačují malou citlivostí k jemněji rozlišeným [16]odstínům významovým a že se u nich spíše než kde jinde uplatňují vlivy cizí. Kdo si je osvojí, musí počítat s tím, že s nimi dostane do svého slovníku i jejich stinné stránky. Také náš autor jim platí jen povinnou daň, když píše: všichni se na nás zvědavě dívali a my opět na ně (43) m. zase; méně příznivý postoj oproti moderně (100) m. k moderně, proti n. naproti moderně (podob. i 136, 314, 315 a j.); jich vnitřek (399) a jich hrdinové (349) m. jejich; nadejde den, kdy… (53) m. přijde, nastane; karavana čítala ke 150 hlavám (40) m. měla; podob. 46, 387; slavnosti u příležitosti tisícího výročí (13) m. o tisícím výročí, k tisícímu výročí; u příležitosti své přednášky (33) m. před svou přednáškou, po své přednášce nebo při své přednášce (podle smyslu, který měl být vyjádřen); tím směrem se nese od dvaceti let jeho revue (99) m. už (po) dvacet let; po celé a dlouhé roky nepíše Nizámí jednoho epického verše, ale … dojde-li k skutečnému úkolu, jeví se tento jakoby už připraven (331) m. verš; podob. 340, 385; těch (pouští na východě) jsem se jen dotkl po jejich severním lemu cestou do Mašhadu, kde ještě není valného rozdílu od oněch západních (171) m. od pouští západních; takovou je každá kapitola (332) m. taková; zdál se (nám) finish poněkud abruptním (66) m. abruptní; podob. i jinde, na str. 283 je však vazba s nom. doplňkovým: to právě se zdálo podivné, že…; úmysl se neminul účinkem (33) m. s účinkem; byť nezamýšlí se tím řídit (318) m. byť nezamýšlel; byť jsem si často stýskal (67) m. třeba, i když.

Autorův zdravý jazykový smysl se zřejmě projevuje v tom, že ze svého vyjadřování vyloučil t. zv. jalová zájmena a příslovce vztažná, dnes tak častá v jazyce psaném, zvláště odborném (typ „auto přejelo na ulici chodce, kterého ihned odvezlo do nemocnice“). Také pořádek slov přesně vystihuje významovou i přízvukovou stavbu věty — kromě dvou výjimek: inverse příklonných zájmen a spojky však (Tyto půvaby však se koří… 45 m. se však koří) a kladení nepřízvučného zájmena nikoli hned po spojce, nýbrž až po dalším členu (tím, že muslimská modlitebna se obrací… 397 m. že se muslimská modlitebna obrací). Zřídka postřehneme porušení linie přízvukové, časté ovšem v jazyce mluveném, na př. tou třetí se nejraději zabýval (74) m. … se zabýval nejraději. Opravdovou chválu třeba vzdát pečlivosti v zachovávání normy pravopisné a tvaroslovné. Vždyť se tu správně píší i věci, o které dnes klopýtá velká většina spisovatelů, na př. zdvíhalo, ocítáme se, sezónní, plicím, silueta, na to na vše, přes to přese všechno, zhášející atd. Naopak velmi zřídka najdeme odchylku od Pravidel, zřejmě vzniklou jen přehlédnutím: salonek (41) m. salónek, přistál (24) m. přistal, upřílišňování (96) m. upřilišování, otevírala (196) m. otvírala, půldruhého století (147) m. půl druhého, od kdy (78) m. odekdy. V některých článcích píše autor tvary osobních zájmen 2. osoby (ty, vy…) s velkým [17]písmenem i v hovoru; obyčejně se tak činívá jen v dopisech. Iránská slova píše autor podle původní výslovnosti a odchyluje se tím často od Pravidel čes. pravopisu nebo od Přír. slovníku, zvláště v kvantitě samohlásek (Írán, íránský, dervíš, dervíšský, bázár, hašíš, harem, haremový a pod.). Je to nový doklad pro zásadu, kterou jsme tu vyslovili loni (str. 110): že bude třeba rozlišovat někdy, hlavně u cizích jmen zeměpisných, dvojí praxi psaní, odbornou a neodbornou. — Z velmi řídkých chyb tisku upozorňujeme na jednu, která poněkud ruší smysl: kdyby výprava přeměřila dva nejkrásnější body (39) m. nejkrajnější.

Ojedinělé jsou také odchylky tvaroslovné: těchže Elamitů (369) m. týchž; četba a hovor se oň (t. odpoledne) svorně rozdělily (133) m. o ně; mně (71 a j.) m. mi; mne (66 a j.) m. mě; musulmané (414) m. musulmani, háže (384) dial. m. hází; bují jedovaté byliny bludu (228) m. bujejí; bující zeleně (390) m. bujející; lpějící (395) m. lpící; dva chybí (151) m. chybějí (na str. 158 spr.: chybějící potřeby); hlavy, které jej staví na roveň (99) m. stavějí (jindy správně: stavějí na odiv 283, stavějíce se 150); vyjmul (40) m. vyňal. Obtížné skloňování cizích vlastních jmen složených z několika slov řeší autor rozličně: někdy koncovku pádovou připojuje až k poslednímu členu (vlastnímu jménu nebo titulu), na př.: s ministerským předsedou Mohammad-Alí Forúghím, mistrem Táhir-záde Behzádem, o Alí Nihád-bejovi, cestopis Ibráhímbega, rodinu Nádir-záde Džalíl-begovu, jindy k členu prvnímu, na př.: světce Imáma Rizá, učinit Alího ibn Músá, anebo skloňuje všechny členy: k mausoleu Imáma Mohammada Mahrúqa, syn Hárúna ar-Rašída; někdy bývají skloňována dvě poslední jména, zvláště stojí-li na předposledním místě titul, na př.: Jeho Výsosti Mírzá Mohammad-Alí-chána Forúghího, díla Rizá-šáha Pahlavího, sekretáři Alí-Ghulámu Moazzemímu. Zdá se, že tato volnost je vzhledem k různému rázu jednotlivých složek u takových jmen hodna doporučení.

Knižní ráz svého vyjadřování autor velmi vhodně vyvažuje jadrnými výrazy lidovými a familiárními. Je až ku podivu, jak silně a trvale je sloh této knihy proniknut prvky živého jazyka, když máme na mysli, co prof. Rypka sám o sobě říká: že je „člověk přespříliš uvyknuvší knihám“, „člověk městský a knihomol“. Jen dokonalý stylista s velkou vnímavostí pro účinnost výrazu může vystihnout, kdy je třeba obnovit rovnováhu obou těch složek, a najít k tomu vhodné vyjadřovací prostředky. Prof. Rypka je nadto skutečný básník s bohatým slovním rejstříkem a s neobyčejně vytříbeným smyslem pro formu. Jeho popisy krajin a charakteristiky lidí jsou mistrovské výtvory. Svůj sloh osvěžuje názornými přirovnáními, metaforami, epithety, výraznými slovesy, gradací, kontrastem, humorem, střídáním větné intonace, a tak čtenář často má před sebou spíše umělce než učence. V „Íránském poutníku“ našel bohatý obsah rovnocennou formu.

Naše řeč, ročník 32 (1948), číslo 1, s. 12-17

Předchozí Lumír Klimeš: Zmatek zkratek

Následující Karel Engliš: Logická skladba českého jazyka