Nové dodatky k Nářečí na Frenštátsku
František Horečka
[Articles]
-
Od uveřejnění Dodatků k mé knize Nářečí na Frenštátsku v ČČF, r. II, č. 2—4, jež vyšly i jako zvl. otisk r. 1944, nahromadily se mi za léta 1943—1946 další doklady, zajímavé po leckteré stránce, a tak jsem uspořádal tyto paběrky pro tisk.
K vydání Nářečí, jež vyšlo za německé okupace r. 1941, připomínám, že po zásahu censury bylo nutné celý první arch i s úvodem přetisknouti. Abych umožnil vydání knihy, musel jsem se vyvarovati i závěru, ke kterému jsem rozborem dospěl, že totiž nářečí na Frenštátsku dokládá zvláště názorně jednotu řeči české a slovenské. Zejména jsem věnoval péči materiálu slovníkovému a srovnal jsem všechna naše nářeční slova se slovenskými v práci Kálalově. Našel jsem tak na 1400 slov buď shodných, nebo totožných v základu slova. Protože však Kálalův slovník neobsahuje všechno bohatství slovenských nářečí a protože zvláště v západoslovenských nářečích nacházím neustále nové nápadné shody, lze odhadnouti počet shodných slov asi na dvojnásobek. Zároveň jsem v posledních třech letech poznal z vlastního poslouchání nářečí na Těšínsku, když jsem tam byl okupanty přeložen. Tamní lašské nářečí je proti frenštátskému značně odlišné v slovníku i skladbě, a tak jsem byl utvrzen v poznání, že nářečí na Frenštátsku přes lašské zabarvení v přízvuku a výslovnosti tkví svými kořeny spíše na Valašsku a na Slovensku. (Ostatně bádání o lašských nářečích stále intensivněji pokračuje a souborné vědecké práce o nich chystají dr. Adolf Kellner a prof. Ludvík Novák, kdežto Josef Malý připravil do tisku diferenční slovník z frýdlantského nářečí.)
Poznámky a doplňky k rozboru
1. z se před č mění v ž: ž čeho, ž Čech, ž čundru (vysl. š);
v se odsouvá v předponě vz: zpoměł, zplakał, zrosteł, zkličił, zplanuł, zmoheł se, zpřičił se.
2. Rozdíly v rodu u subst.:
masc. jsou: metał (medaile), střikač (ruční stříkačka);
fem.: mola (mol), sirota (sirotek, sirotka = maceška);
neutr.: kružko (kroužek), oje (oj, voj);
adjektiva ve významu subst.: kupiła kusek modreho a dva loktě tłačeneho (plátna); přišeł s chytru, s hłupu, s inu (řečí); na obecni (hospodě), do panskeho (lesa), krajic domaciho (chleba);
v příčestí činném u sloves II. tř. se někdy vynechává přípona nu u sloves usnouti a hrnouti: jak matka usła, děvča tež usło; ludě se hrli z kostela; též: hodiny pizły (udeřily), avšak v 1. os. sing. je usnuł, hrnuł, piznuł.
Měť (míti) ve spojení s inf. značí 1. náležitost děje: to un něměł děłať, aby ji dał tu chałupu připsať; elipticky: to un něměł, to ona něměła (dělat, říkat); 2. možnost, ve spojení s prý: stara pry měła praviť, že tam něpujdě (germanismus).
3. Vazby předložkové:
Předložky na se užívá místo do, jde-li o místo výše položené: šli na četníky (do I. posch.), na schody (k soudu po schodech), na sud (k soudu); šli na Štramberk, jeli na Vsetin, na Karlovice, na Hrozenkov, na Ukvałdy, na Čeladnu; na Radošť znamená na vrchol, do Radošťa = do lesa radhoštského; jde-li o místo v nížině, užívá se předložky do: do Ičina, do Mistka, do Ostravy. Jde-li o stížnost, žalobu, prosbu, klade se i v přeneseném smyslu předložka na: pujděm na starostu, na obec; šak ja pujdu na stryka.
Na = „přes“ při určení směru na otázku kudy: šli do Kozlovic na Kotły, do Ičina na Ženklavu. Na se tu i zdvojuje: šli na Radošť na Balitu (přes Balitův hostinec).
Na = „v, ve“ a znamená střed: na jizbě (uprostřed na podlaze jizby), na sini, na dědině.
Jiné příklady: byvaju na tym domě, na tym čisle, su včil na hospodě (mají tam živnost), na sušarni, na tym Paučkovym (domě).
Předložka od bývá při limitu ceny: nědam to od deseti rynskych, od sta korun.
Předložkou po se vyjadřuje důvod: dostał to po znamosti (protože tam byl známý, protekcí).
V přísl. určení času: suseda je po diťaťu (v šestinedělí), krava je po tělaťu (po otelení).
soliť - přisalať: ja sem tu polevku přisalała;
šiť - šijavať: my zmy u tětky šijavały;
chceť - pochcivať: ti dva se pochcivaju (chtěli by se vzíti);
slovesa dokonavá:
kulať - kulnuť: kulni si (zakoulej si);
sypať - vsypnuť: ona to tam naraz vsypła, to kafe;
pobizať - pobiznuť: pobizła ho dalej; něpobizli bystě (s jemnou výčitkou).
5. Některé příměry:
ženě se jak velka voda; hledi, jak by mu kury chleb zedły; rozumi temu jak vuł hvězdam; je v nim dobroty jak v kravincu łoja; hrkło v nim jak ve starych hodinach; je tu zima jak na sałašu; těpło jak v łazni, jak ve starej izbě.
Slova zveličelá a zhrubělá
Slova zveličelá (augmentativa)
označují větší míru nebo velikost (dubisko, chlapisko), nejčastěji však jako slova expresivní vyjadřují citový vztah, obyčejně hanu nebo pohrdání.
Tvoří se rozličnými příponami:
A. Substantiva
I. Masc.
-ač: hłavač, střapač (neučesaný čl.);
-ak: vařak (nadávka), łazak (kdo leží), frňak (velký nos), zdubňak (silný, zavalitý čl.);
-al: nosal, nohal, uchal, okal (velké oko: vyvalil okale), řitnal, zrotal (vysoký a nemotorný čl.);
-ała: gaťała, ňuhňała, fňukała, ožrała, fasrała (hřmotný a nerudný čl.);
-ar: boťar (stará bota), beďar (zavalitý hoch);
-och: vozoch (neposeda), kraťoch (krátký, malý), złoch (zlý), zdrob. -ošek;
-oň: hłavoň, řbetoň, hnatoň, pałoň (pala = hlava), staroň (nejstarší chlapec), ocłoň (vysoký čl.), bebłoň (nevýřečný); nadávky: slivoň, všivoň, zdechloň a j.;
-or: čachor (nepodařená hlávka zelí), vichor (vichr), pjagor (kotě, zlenivělé chováním a hlazením), gagor (žaludek);
-ur: všivur, Franťur, Pepur, Vincur, faňur (též -ura, facka), hanlivě zní i slova kocur a pazur;
vynechává se zdrobňující přípona -ek: Šinar(ek), Bednar(ek), Stavar(ek), Tomik (iček),
[150]Zesílení výrazu zdvojením:
zhnilak zhniluceny, lajdak lajdacky, złoděj złodějsky, všivak všivsky.
II. Fem.
Vynecháním -k-: hrucha, vevera, jaščera, Mařena, u střed. jabło;
příp. -anda: galanda (námluvy), štrachanda, štramanda (z něm., pěkné děvče), košulanda (kdo se plandá v košili);
-enda: treperenda (vyřídilka), revenda (nemotora);
-izna: hořčizna (něco moc hořkého), barabizna (sešlá chalupa);
III. Neutra.
-acko: děvčacko, tělacko, prasacko, błaťacko, kafjacko, Pepjacko;
-sko: babsko, robsko, kravsko;
-isko: psisko, kočisko, mušisko, děvčisko, kusisko, v plur. nožiska, žiska, ručiska, vłasiska, ušiska, zubiska, peněžiska (daj mu tych peněžisk, tož dostaněš všecko), abstr. łasčisko, svaďbisko, pomn. gatiska, fusiska, prsiska.
Od příjmení: Hajník-Hajničisko, Křenek-Křenčisko a pod.
B. Jiná jména
I. Adj.
-ajzny: veličajzny;
-ucny: dłuhucny, vysokucny.
II. Adverb.
-ucno: dłuhucno, vysokucno, horucno, silňucno.
Slova zdrobnělá (deminutiva)
1. Se vztahem k lásce: galanka, milenka, opulinka, srdečko, pusinka atd.;
2. se vztahem k dítěti: lalenka, hulenka, ovenka, dušinka; ležkať, stankať, sedkať, běžkať, mytkať, spinkať, hulať (kolíbat), halať, halinkať, bacať, hapať (spadnouti), citosl. hopapa, aaa (chce-li dítě jít na stranu), aať (kakať), lulať, lululu (na malou stranu);
3. v poměru k Bohu: Pambiček, božiček (človíček), Panenko Maria, Matička Boži, Ježišku na křižku, sv. Josefek, Antoninek, Barborka, citosl. jezusky!, dušička, nebičko, poslední hodinka atd.;
4. při chvále kvality: to je masečko, polevečka, šatečka, gořalečka, pivečko; dostal korunku, šak se mu grejcarky zejdu;
5. vzhledem k času: za hodinku, za minutku, za chvilenku;
6. v projevech ironických: Michna-Michnečka, Polášek-Polašeček, Fiała-Fialik, podob. Bumbalik, Strnadlik atd. — To je vodička (o řídkých nápojích); něma to chutečky (o nechutných jídlech).
A. Substantiva
I. Masc.
-ec(ěc): bubolec (bradavice), hrbolec;
-ek: chłapek (cit. rozdíl mezi chłapik a chłapak), capek, botek, uzelek, kuferek, kusek, kušček, rožek, stožek, vuzek; Tonek, Francek, synek, pohřebek, plešek;
-ik, -iček: psik, psiček, nosiček atd.
II. Fem.
-ka: kurka (od kůra i od kura), morka (můra), norka (krůta), robka, kostka;
-ečka: łavečka (łava), zimečka, izbečka, pułečka, špulečka, misečka, hrušečka, slivečka;
-enka (častěji než -inka, -ička): hlavenka (hlavečka, jen o zelí), stodolenka, košulenka, noženka, ručenka, holenka (nezralá jahoda nebo třešně);
-ěnka: huběnka, maměnka, voděnka (zní zvlášť něžně);
-ička: panička od paní nebo i od houby panna (= křemenáč), kuřička, tělička (mladá kráva na rozdíl od býčka);
-inka: omělinka, odrobinka;
-ulka: mamulka, řehulka (smíšek), deščułka (destička), čapulka (od čapěti = seděti, dřepěti);
-uška: jednuška, tětuška, popełuška a ovšem hypokor. Maruška, Miłuška atd.
III. Neutra.
-ko: pudełko (od pudlo, pouzdro), skełko, masełko, bidełko,
-enko: drvenko, přaděnko (svazek příze), denko (dno);
-ečko: jabłečko, srdečko, kłubečko (e převládá).
Pomnožná jména: kamenka, dverka, dverečka; gatěčky, prsečka, zadečka. Pl. ludě, ludkove = lidé, lidičky.
B. Adjektiva
-učky: malučky, slaďučky;
-unky: młaďunky, słabunky, rovňunky, telunky (od teli = tak veliký, též telky);
-ušky: malušky, malušenky, starušky;
-avy (oslabení vlastnosti): sładkavy, hořkavy, kyselkavy, křupkavy;
-aty: podłuhovaty (poněkud protáhlý, ale ne dlouhý).
C. Zájmena
Kdosička, cosička, cosinka, kažďunky, samunky.
Potichučky, pomalučky -unky, kděsička, domečka (doma), dobřunko, těplunko, brzunko, brzunečko, rovňunko, kapku - kapenku (= drobátko, trošičku). Kdě si byl? — Kděsička, co to něma nosička!
F. Citoslovce
Jezusky, jejdanečky, jejdanky; jejdanenky žměje (žměje záhad. původu).
Naše řeč, volume 31 (1947), issue 7-8, pp. 147-152
Previous jh. (= Jiří Haller): „Ani opona ani most“
Next Augustin Jar. Doležal: Diktáty pro školy I. a II. stupně
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1