Lesů pán
Václav Flajšhans
[Articles]
-
Kdo si udělal někdy v létě výlet do Švédska a zkoušel pomalu křídla své švédštiny, nemohl si nevšimnouti zvláštního pořádku slov. Na palubě parníku četl »endast för I. Klassens passagerare« (= toliko pro I. třídy cestující; druhý pád před jménem, k němuž náleží); jinde »Sveriges Stats banor« (= Švédska státu dráhy)… a tak všude četl »Johannes Kyrkan« (sv. Jana kostel), »Regeringsgatan«, »Kungsholmen«, »Skandinavienhistoria« atd.
A když se pak vracel Německem domů a zašel náhodou do biografu, viděl tam »Siegfrieds Tod«, »Krimhildens Rache« a vzpomínal na »der Nibelunge Nôt«, »eins edelen küneges kint«… A vybavily se mu konečně vzpomínky na gymnasijní četbu, ‚Corn. Taciti Annales‘, ‚P. Ovidii Nasonis Carmina selecta‘, ‚C. Jul. Caesaris De bello gallico‘… a tu v něm vznikala pomalu myšlenka, že náš nynější pořádek: »Sebrané spisy Sv. Čecha«, t. j. 2. pád za jménem, k němuž náleží, bude sotva starší, spíše mladší nežli slovosled latinský, švédský nebo německý.
Tento výletník má pravdu. Náš dnešní slovosled je jistě pozdější. Kar. Brugmann, vůdce kdysi školy mladogramatické, ukázal, že tento t. zv. adnominální genitiv stává před svým jménem. Již starý Ind říkal manôr džâjâ (= choť Manuova), zrovna tak Řek a Gót, zrovna tak psaly texty staroněm. (‚Gotes boto‘ = posel boží), a mluví tak podnes Litvané. Vůbec všechny výrazy přívlastkové (přídavná jména, číslovky, zájmena, 2. pád atd.) kladly se před své jméno — jako podnes pravidelně mluvíme ‚mé dítě‘, ‚třetí řada‘, ‚bílá paní‘ atd.
A pro slovanštinu brněnský profesor Vondrák (v své Srovn. mluvn. II, 527—528) ukázal totéž, co Brugmann pro jazyk Indoevropanů; ukázal také, že ještě v textech staročeských jsou ně[66]které zbytky, avšak dnes že ovládl způsob opačný: druhý pád klade se nyní za své jméno. Zůstaly vskutku jenom archaismy.
Nechci se zde šířiti o této otázce místa přívlastkového určení — je to otázka příliš složitá a rozsáhlá; chci zde jen na několika příkladech ukázati, jak je možno i z takových archaismů vytvořiti nové odstíny jazykového výrazu.
Že stával vskutku 2. pád před svým jménem, toho jsou doklady (mimo Vandrákovy) velmi mnohé a ještě dosti pozdní: 1411 píše Hus »násilé učiněnie« (v káz. betlémských 27 rb); o něco později píše Chelčický: »věrných slibuov dánie« (O boji, 97); ke konci XV. století starý letopis: »takových vin bránie« (St. Letop. 514); r. 1472 čteme »pro holduov starých nedodánie« (Archiv český VIII, 88); r. 1500: »životuov dávanie« (AČ. V, 91); dvakrát vypovídá 1510 svědek »uťal sem slanin boch« (= kýtu; AČ. XIII, 419); 1514 píše letopis »po dlauhé řeči šíření« (Starý Let. 361); později píše pan Lev » žádajíce práva dopomožení« (AČ. XI, 6) atd.
Někdy bývá tento pád od svého jména oddělen ještě jinými slovy; roku 1412 Hus (Výklad I, 190) píše: »neřádné ženy s mužem leženie«; pan Lev z Rožmitála r. 1533: »co se peněz dotýče mně puojčení« (Archiv český XII, 130); Chelčický horlí: »aby jeho (totiž ďábla) obnažil lstivá přikrytie« (O boji, str. 35); známé nám ještě ‚krveprolití‘ rozdělil n. př. 1412 Hus (Výklad I, 187): »až do krve s ním prolitie« atd.
Jindy stává dvojí genitiv v témž výrazu, a pak zase závislý před řídícím: »Což se Kunsta tu postaupení dotýče«, čteme 1520 v Archivu českém (I, 113); podobně »což se Ruodu stracení dotýče« (1523, tamtéž VIII, 235), nebo »co se pak sena shnojenie dotýče« (1485, t. VIII, 419), nebo »co se toho ohně kladení dotýče« (1531, AČ. XI, 94) atd. Jindy jsou dva genitivy téhož řádu vedle sebe, na př.: »kostelóv a klášteróv bořenie, obrazuov a oltářuov bitie« 1420 (Archiv Český III, 209); srovn. nč. ‚věd a umění milovný‘ atd.
Nicméně jest viděti, přes tuto hojnost dokladů, že tento pořádek slov, 2. pád před jménem, již ustupuje způsobu novějšímu (klásti jej za jméno, což vyhovuje lépe logice) a že se starý způsob drží jen v některých archaismech. Bývá to zejména u jmen odvozených ze sloves: obilé vezenie: co se dotýče obilé vezení ven z země 1531, AČ. XI, 94 atd.; piva vaření, vožení: což se piva vaření dotýče 31./5. 1497, AČ. V, 474, co se dotýče piva vaření 1526, AČ. VIII, 300; co se piva vozenie dotýče 8/6 1497, AČ. X, 479 atd.; sukna kraječ: p. Martin, sukna [67]kraječ, 31/1 1511, AČ. XIII, 407, sukna kraječí 13/11 1500, AČ. X, 556/7 (často) atd.; vody vedení: ani vody vedenie dělati nemá 1500, AČ. V, 215, i při vody vedení 1533, AČ. XII, 172 atd. A některé podobné výrazy zůstaly dosud: okamženie: zůstalo podnes; staročesky srostlo a změněno v příslovce ‚okamženě‘; slunce zatměnie: »stalo se slunce zatměnie« píše k r. 1485 Starý Letopis (srv. 242) — dnes zaniklo; zemětřesení: zůstalo podnes; přelíčenie: »jich listy, přelíčenie i odpory« 1497 (AČ. X, 475), »slyševše s obú stran přelíčenie i smlouvu« 1510 (AČ. XIII, 310); srovn. »až do té pře skonánie« 1482 (AČ. VIII, 402) atd.; krve prolitie, krve vylitie: »k krve prolití« vykládá Bartošova kronika 34a, »s krve proléváním« tamže 316; ale již 1422 »všiem krve prolitiem« (AČ, III, 238); r. 1412 píše Hus: »David přísahy krve prolitím nenaplnil« (I, 105); na konci XV. století čteme: »o jeho krve vylitie skonánie« (St. Let. 480); v témž letopisu: »pro jeho nevinné krve vylití svého věrného bratra« (St. Let. 484), nebo: »až do té krve vylití« (St. Let. 482); »až do krve vylitie chceme brániti« — slibují 2. září 1415 čeští páni (= usque ad effusionem sanguinis). A ovšem »Pravenie o božiem umučenie a o jeho svaté krve prolitie« nadepsána je ve XIV. stol. staročeská ‚Summa roudnická‘; atd.
Podobně stává druhý pád před svým jménem i jinde. Zpravidla při lidových názvech bylin; lat. ‚herba s. Petri‘, ‚herba s. Johannnis‘ atd. slovou skoro bez výjimky v staročeských herbářích, slovnících, glosách atd. ‚svatého Ducha kořenie‘, ‚sv. Jana kořenie‘, ‚sv. Mařie Mandaleny kořenie‘, ‚sv. Markéty kořenie‘ atd. (doklady uvádí Geb., Slovník stč., pod heslem ‚koření‘); dosud obecný usus zná ‚Panny Marie slzičky‘ (Mácha, na konec Máje, 1836, str. 66 praví básničtěji ‚pahorkem panny jsou slzičky zkvétající‘) atd. Jenom novočeské ‚vousy sv. Ivana‘ mají již nový slovosled. Dále při označování některých svátků: ‚cathedra s. Petri‘ slula stč. ‚sv. Petra stolovánie‘, ‚Inventio S. Crucis‘ překládá pravidelně r. 1503 písař »v středu, den sv. kříže nalezenie« (v Archivu českém XII, 552, 554, 555—558 a j.); podobně touž dobou starý letopisec píše: »tu středu den sv. Jana hlavy stětí« (Star. Letop. 522) — a podnes ještě slyšíme určení ‚po Panny Marie na nebe vzetí‘ atd. Konečně při některých místních jménech: Králové Hradec, Králové Dvůr atp.; stč. i při jiných jménech vlastních, na př.: ‚Sv. Mařie s nebes chvála‘ (text z konce XIV. stol.) atd. Tyto příklady bylo by ovšem snadno rozmnožiti. Ale nicméně jest jisto, že dnes — mimo archaismy, jež jsme právě uvedli — ustoupil tento 2. pád za své jméno, a to nadobro.
[68]Působení jiných příčin, mimo zřetelnost logickou, je asi vedlejší; ale nicméně jednu přece možno uvésti.
Vedle 2. pádu býval v staré slovanštině a v staré češtině také 3. pád přisvojovací. Ten však byl již časně zatlačen na druhé místo, za své jméno: již v nejstarší slovanštině čteme »pri ischodištiich vodam« (v žaltáři Sinajském I, 3 = při pramenech vod), »ząby grêš’nikom« (v žaltáři Bononském III, 8: »zuby hříšníků«); v starém rukopise Supraslském čteme »boga tvor’ca nebu i zemi i morju«, v nejstarším evangeliáři Zografském »vy este (= jste) sol’ zemi« (= sůl země), »dělatele nepravdê« atd. Štítný (Erbenovo vydání str. 14) píše 1376 zrovna tak »odpuštěnie hřiechóm«, »vzkřiešenie mrtvým«, jako staropolská modlitba »odpuszczenie moim wszytkim grzechom« atd. Dlouho se drželo v staré češtině »škrhet zubóm«, až přece tento 3. pád ustoupil druhému: »skřípění zubů«.
Je možné, že se tento 3. pád dostal za své jméno hlavně častým užíváním slov bezpřízvukých, t. zv. enklitik; kdo dlel v létě mezi Jihoslovany na modrém Jadranu, slýchal často ještě srbské nebo chorvatské ‚sin mu‘ (= ‚jeho syn‘) s pořádkem ještě původním. Tento jihoslovanský pořádek jeví se již v některých velmi starých památkách slovanských, v rukopise Supraslském na př. (jak uvedl již Miklosich) »bratr ti« (= tvůj bratr) nebo »srd’ce mi« (= mé srdce) atd.
Ale ať již byla příčina taková či onaká, druhý pád se časem octl se svého předního místa vzadu; velice zřetelně to mohl pozorný čtenář viděti na příkladech s »jeho«, »jich«, »její« atd., snesených v loňském ročníku Naší řeči (str. 193—210) Ertlem. Valnou většinou a skoro pravidlem nalezne sice ještě v nich čtenář »jich« před svým jménem (z Komenského uvedené příklady všechny, taktéž z Klicpery, Čelakovského mají »jich« před svým jménem) — a ovšem ještě častěji by se nalezly takové doklady ve verších jambických (na př. Čech, jemuž jistě zněly ruské verše — na př. Puškinův ‚ich pokolêňje minovalos‘ — v duši, píše v úvodě k Michalovicovi: »jich dumy hrdinské i mužná hesla a — víry jejich něhu plápolnou«). Ale mluvnice a jejich pisatelé neznají již rozdílu mezi »syn jeho« a »jeho syn« — obojí pořádek již se řídí jinými pravidly, slohovými nebo libozvukovými, nežli jsme četli právě z dějin jazyka.[1] — —
[69]Za všechny mluvnice naše může mluviti starý Dobrovský (1809 Lehrgebäude, 396 = 1819, 323): »Der regierte Genitiv steht gewöhnlich nach dem Worte, von welchem er regiert wird, wie kus chleba, libra másla, hojnost aurod; er kann aber auch vor demselben stehen: díků činění, okamžení, zemětřesení, krve prolití, skrze tebe, všech spasitele; tobě všech věcí učiniteli…«
Ale vedle mluvy obyčejné, všední, a vedle mluvnic, jež ji zaznamenávají a uzákoňují, jest ještě mluva velikých básníků, tvůrců jazyka — a ta mnohdy ukládá své nové zákony jazyku bez odvolání. Jeden takový veliký básník vzkřísil r. 1836, koncem dubna, starý a zaniklý již pořádek slov, právě vzpomenutý, z mrtvých. Byl to Mácha.[2]
V svých básnických prvotinách (Čeští spisovatelé XIX. věku, Mácha, II) má někdy v jedné básni druhý pád před jménem příslušným (str. 12—13, Těžkomyslnost: »vlastí modré hory«, »jinošství… brány«, »želů mrak«, »snů ráji«, »touhy slze«), jindy v druhé zase za jménem (str. 13—14: »Na úmrtí českého básníka«, »pláčem moře«, »lkáním Vltavy«, »šeptem hájů«, »láska Čechů«), ale v jeho Máji nalézáme tento chaos již spjat pevnými zákony.
Předkládám zde několik čísel. Nesmíme při nich zapomínati, že před sto lety již, tak jako dnes, měl druhý pád své místo za jménem; že tedy ani Mácha se nedovedl ubrániti vlivu živé řeči a že musil — i proti svému novému pravidlu — někde položiti druhý pád za jméno příslušné. Pravidlo však vysvitne přece velmi jasně.
Všech případů, kde klade Mácha druhý pád dnešním způsobem za jméno (tedy na př. ‚v hlubinách vody‘, ‚svůdce dívky padlé‘, ‚s výše hory‘ atd.), je celkem 54. Z nich je však 11 případů, kde stojí takový výraz na konci verše tak, že dvouslabičné (nebo víceslabičné) jméno předchází a jednoslabičný druhý pád verš zavírá; tedy verše typu ‚Nad dálkou temných hor‘, ‚obraz co bílých měst‘ (a podobně ‚stíny vln‘, ‚temno hor‘, ‚jméno jich‘ atd.). Těchto 11 případů je mluvnicky ovšem odchylkou od usu Máchova, ale shoduje se rytmicky a foneticky s oblíbeným jeho typem; vlastních a skutečných odchylek, typu opačného (kde [70]jednoslabičné jméno předchází, víceslabičný druhý pád následuje, jako: ‚zrak vězně‘, ‚dny mladosti‘, ‚v hloub myšlenek‘), je všeho všudy jenom sedm.
Jinak klade Mácha (ve 118 případech) druhý pád před řídící jméno. Prostých takových případů (typ veršů jako ‚ohromna ptáka peruť dlouhá‘ nebo ‚zemřelých myšlenka poslední‘) jest 26 — a takové případy nalezneme i jinde, na př. u Čelakovského (Růže stolistá: ‚Nepaměti do propasti‘) atd. Ale tyto případy Máj nekarakterisují; jsou to naopak případy, jejichž 11 fonetických blíženců jsme právě poznali, t. j. taková zakončení veršů, kde dvouslabičný (nebo víceslabičný) druhý pád předchází a jednoslabičné jméno následující za ním verš zavírá; tedy typ »lesů pán« (tento výraz sám se opakuje sedmkrát) nebo »lásky čas« (opakováno pětkrát). Těchto dokladů je celkem 92, a ježto mají paralelu i v 11 odchylkách, je patrno, že důvodem tohoto pořádku slov nebyly snad tendence gramatické, nýbrž hudební sluch Máchův. Sem náleží pak kouzelně krásné verše, jako ‚Ouplné lůny krásná tvář‘ (opakováno), ‚Jasna měsíce světlá noc‘ (opakováno), nebo ‚Hluboké noci němý stín‘ atd.; sem náleží případ, kde jsou tak řaděny za sebou dva genitivy: »strážce lampy rudá zář« (str. 34), nebo kde jsou genitivy hromaděny: »vod i větrů zpěv« (str. 38) A ovšem sem náleží slavná (pak opětovaná) apostrofa z konce Máje se svými rčeními: »časů vztek«, »věků děj«, »vody klín«, »strůny zvuk«, »bojů hluk«, »harfy tón«. »hvězdy svit«, »milenky cit«, »bludice pouť«, »ohně kouř«, »zvonu hlas«, »zemřelých krásný dětinský čas«. Krejčí (Mácha 109) pověděl o těchto řádcích správně: »nemnoho jest těchto veršů, ale stačí na nesmrtelnost.«
A Máj vytvořil pak skutečně novou tradici. »Lesů pán« — výraz, jejž razil skutečně Mácha první — opájí kadencí svých slabik všechny básníky pozdější; podle něho je pak tvořen »světa pán« nejen Bozděchův (Světa pán v županu), ale i Čechův (ve Snech, kde ‚světa pán‘ obě dobré dušičky, dědečka i babičky, ubytuje do jediné hvězdičky) atd. — a tento pořádek slov vniká znova do jazyka spisovného. Řeč se tak vrací k starému, původnímu pořádku. Čtenář viděl, že podnes obecný jazyk lidu zachoval některé takové výrazy, jako ‚přelíčení‘, ‚krveprolití‘, ‚zemětřesení‘ nebo ‚Panny Marie slzičky‘ atd.; k nim přibývají z jazyka spisovného pak výrazy jako ‚světa pán‘ (ačkoli všichni dosud cítíme jeho umělý původ a říkáme jinak pravidlem ‚Pán světa‘), ‚času síla‘ (Heyduk) atd. Nelze pochybovati, že tyto vazby dodávají na určitých místech u dobrých básníků řeči jistého půvabu a že jsou vskutku obohacením a ozdobou jazyka.
[1] Na př. v nejstarších našich textech jazykových nalezneme sotva jednou nebo dvakrát při ‚jeho‘, ‚ho‘ tento druhý pád za slovem — na př. »mysl ho« v Alexandreidě (zlomek Budějov. 3, 24); jinak pravidlem čteme, i tyto krátké tvary, před jménem: »o jho rově« (legenda o Apoštolích, zlomek Šafaříkův, v. 37), »ho syn« (v apokryfu o Jidáši, text musejní, v. 14), »jho daři« (v zlomku o seslání sv. Ducha, v. 88) atd. (viz Gebauer, Slovn. stč.) — a zrovna tak, bez výjimky, v nejstarších příslovích: »jeho mátě a má mátě sobě vlastní ženy«, »lepší jest jeho malík než ty všecken«, »každému jest jeho měšec míl a mně můj«, »žádného skřivánka není, aby na jeho hlavě nebyla chocholka« atd. (doklady v. v mých Příslovích).
[2] Něco z toho, co je zde vyloženo níže, pozoroval již 1907 F. V. Krejčí (K. H. Mácha, 102—105); ale vlastní podstata věci mu zůstala utajena.
Naše řeč, volume 9 (1925), issue 3, pp. 65-70
Previous Zlý
Next Nejvyšší dráha světa
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1