O jménech našich řek

Vladimír Šmilauer

[Articles]

(pdf)

-

(Předneseno v rozhlase)

Při zkoumání zeměpisných jmen se ve všech zemích dochází k poznání, že jména větších řek jsou mezi nimi složkou nejstarší a nejtrvalejší. Osady nemají tak nepřerušovanou tradici; často zanikaly, a když na jejich místě vznikla později sídla nová, nenavazovala zpravidla svým jménem na osady zašlé. Ptolemaiova mapa z II. století po Kristu zaznamenává z našich zemí několik osadních jmen; marně však hledáme nějaké jejich pokračování v dnešních názvech. A jména hor, vyjma některá pohoří a výrazné osamocené hory, jako je Říp, jsou původu značně mladšího. Tím méně lze přičítati dlouhé trvání ostatním jménům zeměpisným, jménům lesů, polností atd. — Stará bývají ovšem jen jména větších řek. Jména řek malých a jména potoků jsou většinou mladá a průzračná. V Německu jsou jména všech větších toků na jihu a na západě keltská nebo i starší, na východě slovanská; jen potoky mají jména německá. Podobný je poměr mezi jmény keltskými a anglickými, mezi jmény ugrofinskými a ruskými. Tento jev lze dosti dobře pochopit. V starých dobách měly totiž vodní toky význam neobyčejný. Dokud nebylo pevných cest, byly řeky a jejich údolí nejdůležitějším prostředkem komunikačním i orientačním. Po nich a podle nich putovali lovci, pronikaly přicházející bojovné kmeny, později pak pokojní osadníci. Na nich se příchozí setkávali se zbytky staršího obyvatelstva; a u těch se poučovali o jménech vod. Tak je možné, že rozbor vodních jmen nám leckdy pomůže určiti sídlo některého národa. Hlavně tímto způsobem zjistil nedávno prof. Vasmer, že nejstarší historicky zachytitelnou vlastí Slovanů je území táhnoucí se od východní Haliče přes Kyjev k hornímu Donu. — Nejstarším národem v našich zemích, z jehož jazyka se nám uchovaly stopy, je jakési obyvatelstvo již silně indoevropské, které sídlilo u nás kolem r. 1500 před Kristem a které se [162]často nazývá Illyry. Za illyrský název se pokládá jméno Metuje; je odvozeno od slova met „střed“ (příbuzné je s tímto slovem latinské medius, české mez i německé Mitte) a znamenalo tedy „střední řeku“, t. j. řeku ležící mezi Úpou a Orlicí. Také jméno Úpy pokládáme za illyrské; znamenalo prostě tolik co „voda“. I některé jiné názvy se někdy vykládají z illyrštiny, ale je těžko u nich dojíti nějaké jistoty. Vždyť naše vědomosti o illyrštině jsou velmi kusé, indoevropské jazyky si pak byly v těchto dávných dobách tak blízké, že je někdy nemožno rozhodnout, kterému národu vlastně to ono jméno patří. — Později než Illyrové, někdy před r. 500 před Kristem, se na naší půdě objevují Keltové. O těch víme již více, známe i jméno hlavního kmenene keltského, Bojů. — Z říčních jmen keltského původu jsou nejdůležitější jména Jizera a Ohře. Jméno Jizera znamená asi „prudká, prudce se pohybující“. Podobné názvy se objevují na rozličných místech obrovské oblasti, kterou kdysi Keltové zaujímali. V Skotsku máme řeku Éire, ve Francii Isère, přítok Rhôny, v Belgii Yser, v Bavorsku Isar. Podobně rozložité příbuzenstvo má i naše Ohře; jména tomu podobná jsou ve Španělsku, ve Francii, v alpských zemích.

Mezi třetím stoletím před Kristem a šestým stoletím po Kristu vystřídaly se v našich zemích rozličné kmeny germánské, z nich nejdůležitější jsou Markomani. Za germánská pokládáme jména obou největších českých řek, Labe a Vltavy. Slovo Labe je slovanská obměna jména, které v staré době germánské znělo Albí a znamenalo „bílá“. Z toho vzniklo jednak latinské Albis, jednak dnešní německé Elbe. Jméno Vltavy pochází z germánského Wilt-ahwa, což by v dnešní němčině znělo „Wild-ache“ a znamenalo by „dravou vodu“. Tak vyložil jméno Vltavy již Dobrovský, odmítaje naivní mínění Hájkovo, že Vltava je řeka hltavá. — Mohlo by snad překvapiti, že původu poměrně dosti pozdního jsou jména největších řek, v jejichž poříčí se od pravěku soustřeďovalo lidské osídlení; naproti tomu že nejstarší jména, t. zv. illyrská, mají řeky menší a stranou ležící, Metuje a Úpa. Ale to lze pochopiti. Proti střediskům osídlení na velkých řekách se obracel první a hlavní nepřátelský útok, odtud se obyvatelstvo buď rozprchlo, anebo zde bylo úplně zničeno. Teprve později nastaly přátelštější styky se zbytky staršího obyvatelstva, udržujícími se na obvodu sídelního území; ty umožnily přejetí některých jmen. Můžeme se domnívat, že podobné jméno, jako je Labe, měli již Keltové. V keltských zemích se totiž vyskytují řeky nazvané Albis (na př. dnešní Aube, přítok Seiny). Germáni si toto jméno jen převedli do svého jazyka.

Když počali do Čech pronikati předkové pozdějších Čechů, přejali jména tří největších řek, Labe, Vltavy, Ohře, i několika přítoků labských, Jizery, Úpy, Metuje. Není nijak jisté, že cizí jsou i jména tří řek z povodí vltavského, Otavy, Úhlavy, Mže. Slovo Mže bývá dokonce vykládáno [163]trojím způsobem: buď se spojuje s keltským jménem Maasy, nebo se vykládá z germánštiny jako „bažinatá voda“, nebo se konečně odvozuje ze slovanštiny, při čemž se dovoláváme slovinského slova mezina „bařina“.

Jistě je však možno říci, že cizího původu je jen malý zlomek našich vodních jmen. Obrovská většina je slovanská. Mezi nimi jsou některá jména z prvních dob osídlení. Tenkráte se mluvilo ještě praslovansky a způsob pojmenování se dosti lišil od způsobů pozdějších. Z těchto časů pocházejí jména s příponou -ava, jako je Sázava, Bradava, Chocava, Litava, Vlkava, a s příponou -ina, jako Cidlina, Mrlina. Tato jména jsou jasná jen zčásti: Sázava patří k slovesu „sázeti“ a označuje řeku usazující hodně nánosu, Vlkava je potok vlčí, Litavka řeka lítá, prudká, naproti tomu Mrlina je mrlá, t. j. mrtvá, pomalá. Cidlina je snad „čistá řeka“, neboť její jméno se spojuje se slovesem „cediti“, které původně znamenalo „čistiti“. Ale u jiných jmen jsme na pochybách. Kocába, ústící do Vltavy u Štěchovic, se dříve jmenovala Chocava. Ale co znamená toto jméno? Stejně záhadný je název jejího přítoku Chouzavy, dnešního Voznického potoka. — Proti těmto praslovanským jménům stojí velké množství jmen pozdějších, rázu českého. Jsou mnohem jasnější a můžeme u nich dobře pozorovati podněty, které vedly k pojmenování.

Nejpřirozenější je ovšem nazvat vodní tok prostě vodou nebo řekou, potokem. To se vskutku většinou děje dosud; málokdy se od prostého člověka dovíte, jak se potok v jeho vesnici jmenuje. Pro něho je to prostě „potok“. A také nejstarší jména největších toků znamenají prostě „vodu“, na př. jméno Dunaje, Donu atd. V Čechách bývalo velmi hojné jméno Řečice, t. j. říčka. Takové označování řek však nebylo dosti jednoznačné, a proto tato jména zanikala. Zachovala se zčásti ve jménech osad vzniklých u řek: Červená Řečice, Kardašova Řečice.

Putujeme-li proti proudu Sázavy, setkáme se s třemi řekami přitékajícími z jihu; od Votic přichází Bystrá, od Vlašimě Blaníce, od Pelhřimova Želivka. Tyto tři názvy zastupují tři hlavní skupiny vodních jmen. Bystrá se tak jmenuje podle své povahy, podle bystrého, prudkého toku. Blaníce má své jméno (k němu patří i jméno vrchu Blaníka, pod nímž teče) od blan, t. j. od luhů, luk, tedy podle území, jímž protéká. A konečně Želivka se jmenuje podle kláštera a osady Želiva. — Naše tři druhy vodních jmen jsou tedy: jména daná podle povahy vody, jména podle povahy povodí a konečně jména podle osad.

Nejčastěji se ve jménech vod ozývá zjištění, že je to řeka bystře tekoucí, prudká, nebezpečná. Máme hezkou řádku rozličných Bystrých a Bystřic. Podle šumění dostal jméno potok Klopotný a Sopotnice, přítok Divoké Orlice: sopot znamená šumící vodu. Lítá a zákeřná je Litava, ale též Stekelnice, dnes Machovský potok, přítok Metuje. Hojné jsou [164]Lukavice, Lukavce, Lukavečky; staré přídavné jméno lukavý znamenalo „zlý, zákeřný“. Máme dokonce i Čertův potok. Řidčeji než podle prudkého temperamentu se jmenují vody podle svého klidného toku, na př. Tichá, Smutná. Hojná jsou také jména podle barvy. U nás se vyskytují jenom tři barvy, bílá, černá, červená; z jiných zemí známe i vody zelené, žluté a modré. Podnětem k pojmenování bylo asi nejčastěji dno; kde bylo kamenité, oblázčité, tam vzniklo jméno Bílá, Bílá voda, Bělá, Bílina; kde bylo dno bahnité nebo kde bylo v řece mnoho tmavých tůní, tam se řeka nazývá Černá voda, Černý potok.

Červený odstín, způsobený geologickým složením půdy, vedl ke jménům Červený potok nebo také Čermná: čermný značilo totiž v starší době „červený“ (srovnej jméno čermáčka). Podle povahy dna a podle druhu nánosu vznikla také hojná jména Kamenice, Lomnice — nosila valouny —, Skalice, Křemelná a Skřemelice, Žernovník, Roudnice, Hlinec, potok Písečný a Zlatý. Potok a řeka se mohou charakterisovati jako Hluboký nebo zase Suchá, jako Teplá, Teplice nebo Studený, Chladná, Chladůvka, Lednice, jako Čiřina, Čistá a Kalná. Potoky Čistá a Kalná se spojují na jihovýchod od Jilemnice v labský přítok Olešnici. Častěji se vyskytuje jméno Blatnice. Podle rybnatosti je nazvána Rybná, Lososnice — dnes Střela —, Pstružný potok.

Ve jménu Blanice jsme měli příklad jmen, při nichž se vychází z povahy povodí. Z luhů přichází Lužnice, Loužnice, Lužice, z luk Loučná. Neobyčejné je množství jmen podle porostů: Doubrava, Olešnice, Rokytnice, Javornice atd. Právě zde se nám nejvíce vtírá otázka, jak si máme představit vznik takových jmen. Když na př. do Labe v blízkosti Dvora Králové ústí Bukovina, Olešnice, Borovice, Třemešná (k „střemcha“), Doubravice, máme se domnívat, že jeden z těchto blízkých si potoků protékal skutečně jen lesy bukovými, druhý olšovými, jiný borovými, střemchovými, dubovými? To asi sotva. Musíme si tato jména vysvětlit jinak. Dejme tomu, že do krajiny dosud neosídlené a neznámé někde v podhůří přicházejí lovci. Jedinou možnou orientaci jim poskytuje říční tok; po něm vystupují vzhůru a on je zase přivede domů. Potoky, které se do něho vlévají, jsou důležitým prostředkem, aby poznali, na kterém místě řeky jsou, aby mohli odhadovat délku cesty. Proto si tyto přítoky pojmenovávají. O jménu nerozhoduje ráz celého potoka, nýbrž situace při jeho ústí. Jeden se tomu, kdo jméno dal, zdál bystrý, jiný tichý, jeden bílý, druhý černý atd. Často je pak pojmenovávali podle stromových skupin, které rostly u jejich ústí. Olešnice znamená prostě potok ústící mezi olšemi, Rokytnice ústila u rokyt, Javorníce, Lipnice, Jesenice, Leštnice v porostu javorovém, lipovém, jesenovém, lískovém. Ale lovec mohl pojmenovati potok také Kuním, Srním, nebo Zubřinou, Svinnou, když u něho spatřil nebo i ulovil kunu, srnu, zubra nebo divokého vepře. Někdy na pojmenování stačí i zvířata [165]menší: na Včelnicích a Brtnicích nacházeli lesní včely, Ploučnice se pak vykládá jako plžčnice, t. j. potok, u kterého bylo mnoho plžů. Jak vidíme, o pojmenování rozhodovala leckdy náhoda; nemůžeme proto názvy pokládat za přesné charakteristiky jednotlivých vod.

Poslední skupinu vodních jmen jsme si objasnili příkladem Želivka: jméno je dáno podle osady. Je zřejmé, že to je způsob nejmladší. Mezi jmény vod a osad jsou vztahy vzájemné. Všechny naše osady Řečice, Lukavce, Bystřice, Lomnice, Bělé atd. jsou pojmenovány podle svého vodního toku. Ale později převládá způsob opačný, totiž nazývati vodní tok podle osady. To je postup v osídleném kraji přirozený a praktický. Známý Bojovský potok, ústící u Měchenic do Vltavy, se v staré době jmenoval jen Třemošná; teprve hodně pozdě dostal nové jméno podle osady Bojova. Loděnice, ústící mezi Berounem a Srbskem do Berounky, nazývá se obecně podle vesnice Kačic Kačákem. I větší toky dostávají jména podle míst. Dolní část Mže se jmenuje Berounka; jinde máme Chrudimku, Volyňku, máme potok Rakovnický a Manětínský.

Poznámka. Starší česká jména vodních toků zaznamenává „Snůška starých jmen“ od Aug. Sedláčka, 1920, str. 76—111.

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 9-10, pp. 161-165

Previous „Všeplenární“

Next Jiří Haller: O předložce pro