Zázračná halena

jh. (= Jiří Haller)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jindřich Spáčil, Zázračná halena. Vydalo Družstvo Moravského kola spisovatelů v Brně r. 1945. II. vydání. 111 stran.

Jindřich Spáčil zůstal v této sbírce osmi pohádek při tradičních pohádkových motivech, známých z nesčetných obměn lidových i umělých. Vystupuje tu silák lenoch, hrnec zlaťáků ve vykotlaném stromě, zázračná halena činící člověka neviditelným, lest vítězící nad hloupými čerty atd., ale všechny ty motivy jsou zasazeny do hanáckého prostředí a tím je jim dán ráz polopovídkový. Ten ráz je podporován ještě i tím, že autor své vypravování rád doprovází rozličnými realistickými podrobnostmi a líčením přírodních nálad. Vážná, nevtíravá tendence mravní pak ze všech Spáčilových pohádek dělá čtení i nabádavé. Určité místní prostředí není vyznačováno místními jmény, nýbrž spíše jmény osobními (Babuška, Šimonek, Jozéfek, Izidorek) a opětovaným motivem krále Ječmínka. Také jazykem se tyto pohádky hlásí k Hané, třebaže jsou kromě titulní pohádky „Zázračná halena“ psány spisovně; v slovníku autorově se totiž často objevují výrazy nářeční, na př. kožuch dubeňák, kotel trnčené máčky, velký trnčený vdolek, šišky (knedlíky), mlatevna (mlat), opentlený kuláč (kulatý klobouk), skoro ráno (brzo ráno), kulatý trnčák, pozohlížela se, žádají po mně (na mně), a tož a j. I mimo slovník se vyskytnou obraty nářeční, na př. jestliže byli tatíček na číhané, však matička dali mísu s máčkou na takové místo, aby…, mlýn, co v něm Marjánka zůstávala, tá bunda, cos mě ju půjčil, dyby né ho (kdyby nebylo jeho), tá halena jich všecky pamatuje, s prasátky se mi dobře bývá (bydlí), v děvčátkových rukou, byl zvědavý, jaká jsou v sedmihláskově hnízdě vajíčka (m. byl zvědav).

Z lidových pohádek si Spáčil osvojil lehkou, čistě vyprávěcí stavbu vět s převahou souvětí souřadných. Proto jsou jeho pohádky čtení velmi příjemné, neboť prostý obsah je v dobrém souladu s prostou formou. Na př. o zásnubní hostině v bohatém mlýně vypravuje autor takto:

To vám bylo ve světnici smíchu! Chasa hned řekla, že by si zatancovat chtěla. Přestěhovali tedy celou hostinu do mlýnské šalandy. Potom zanotovali písničku Fóké, větřičku, fóké, Matěj chytil Marjánku, a už se kolébali, ale jen tak pomaličku, nohy příliš nezdvíhali, jen tak jako by v žitném poli polední vánek klasy rozhoupal. Když potančili, zase zasedli k stolům. Marjánka vybírala Matějovi nejlepší sousta a dávala mu je přímo do úst. Oh, to byla slast! To ani matička doma nedělala, a ta měla, panečku, svého Matýska ráda! Do rána bylo, toť se rozumí, všecko snědeno a vypito, protože Matějův žaludek byl bezedný. (17)

A ještě jeden výňatek uvedeme na ukázku vyprávěcí methody Spáčilovy:

[158]Cizinec (t. j. Ječmínek) vyběhl na břeh, a než se Šimonek nadál, vstoupil do širokého pšeničného lánu. V tu chvíli jako by se za ním vlny moře zavřely, tak jej pohltil zlátnoucí lán. Nesčetné klasy stály tiše, bylo právě poledne a slunce peklo jako nesmírná chlebová pec.

Šimonkovi se točila hlava z toho všeho. Chtěl skočit na pramici, ale tu se ozvalo s protějšího břehu: „Hej, převozníku, slyšíš?“

Šimonek, s ústy otevřenými úžasem, se obrátil, a tu vidí, na protějším břehu stojí dva jezdci a volají ho na druhou stranu.

„Už jedu,“ zavolal Šimonek a pustil se přes řeku. Ale kolena se mu třásla nemohl se ani pořádně opřít o bidlo. Byl by mnohem raději běžel do své chalupy a pustil se do hledání pokladu. (51 n.)

Hovorový ráz skladby se jeví také v častých větách vložených („Jednou, bylo to uprostřed léta, poslala je matka do sousední vsi“ 86) a ve volnosti, s níž autor pořádá slova ve větě, zvláště v odchylkách od stoupavé linie větného přízvuku, na př.: (Babuška) vyprávěla, jak ji stále cosi táhlo ven k staré třešni. Snad skřítkové z podzemí to byli, vždyť se jí zdálo, že i jejich hlas slyší (34). Chytila ji (Babušku) do náruče a v tu chvíli, jako by zlato bezcennou hmotou bylo, mazlila se jenom s ní. Kdyby se byly zlaťáky v tu chvíli proměnily v bezcenné střepiny, nic by nelitovala, jen když svou Babušku měla (t.). Říkali lidé o tom rychtáři, že nemá srdce, prý spíše kámen by se obměkčil a dal se uprosit než on. A ještě povídali, že ani z jejich krve nebyl, jako čert prudký býval, a třebaže červené koženice nosil, chodit v nich neuměl (37). „Snad jsem bludný kořen překročil,“ povídal si (Petr zbloudilý v lese; 42; týž pořádek slov se v téže situaci objevuje i na str. 90: „Snad jsme bludný kořen překročili,“ myslil si se strachem Petr).

Příjemný dojem vypravěčské prostoty a přirozenosti jen zřídka je zakalen výrazem vymykajícím se z celkového rázu slohu, na př. minuty se zdály být celými hodinami (64, m. se zdály celými hodinami; podob. 102), prý by se chtěli podívat dovnitř, jak to tam vyhlíží (87, m. vypadá nebo: jaké to tam je), člověk nemá té schopnosti, aby… (41, m. tu schopnost), bylo jí lhostejno, kdo… (46, m. bylo jí jedno), jeden byl strašnější druhého (62, m. než druhý), mnohý člověk, třebas peníze měl, si ani jedno ani druhé koupit nemůže (77, m. třebas by měl peníze n. třebas má peníze), kdy se rozhoduje o štěstí či neštěstí všech lidí (30, m. o štěstí nebo neštěstí; podob. 38, 39).

V tvarosloví a pravopisu se autor přesně drží normy, jen ve psaní příslovečných výrazů se někdy liší od Pravidel (naoko 15, dovrchovata 25, vmžiku 25, pokaždý 59, nato 41 a j. m. na to, přitom, t. j. při té věci, při té práci = při tom 78, 81 a j.). Jiné odchylky se vyskytnou zřídka: nezdvihali (17; na str. 107 spr. zdvíhali), porculánu (30, m. porcelánu), lásku boží (34, m. Boží; podob. 41), vyhýbali se mu s cesty (36, m. z cesty, neboť mu byli v cestě), co mne čeká (39, m. mě), našel si mechovité místečko a pěkně se naň skrčil (42, m. na ně), ocilku (43, m. ocílku), les zřídl (44; 43 spr. zřidl). Častěji se najde nepřesnost [159]ve psaní čárek; zvláště v souvětích podřadných vynechává autor čárku před vedlejší větou uvozenou spojkami a když, a než, a jak a p., na př.: Podal mu ruku(,) a když ji zase pustil, ucítil Matěj v své dlani tvrdý tolar (12). Jsi chlapík, mohl bys točit mlýnským kolem(,) i kdyby vyschla v potoce voda do poslední kapky (15). (Matěj) stiskl ji (ruku) jako do železné pasti(,) a než se kdo nadál, strhl s koženic brky vyšívaný řemen (16) atd. Také jinde nebývá interpunkce vyznačována dost přesně, na př.: Koně(,) jako by je nadpozemská síla uchvátila, se vzepjali, až postraňky zpřetrhali (25). Bůhví jak dlouho spal (18, m. Bůh ví, jak…). Měla staré(,) děravé boty (29). Ví sám Bůh(,) jak se točil po širokém světě (45). (Šimonek) popadl dlouhou hůl(,) a odrážeje se od dna řeky, vedl své plavidlo na protější břeh (50). Tak obě zvířata k němu lnula a, jak se zdálo, i jeho řeči rozuměla (75, m. lnula, a jak se zdálo, i…).

Spáčilova kniha pohádek uspokojí malé čtenáře jistě i svou vnější úpravou, velmi pečlivou a čistotnou.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 8, s. 157-159

Předchozí František Svěrák: Další činnost jazykové poradny ve Zlíně

Následující Dvě poznámky k Bramborovu článku