Národ se bránil

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Albert Pražák, Národ se bránil. Obrany národa a jazyka českého od nejstarších dob po přítomnost. Jako první svazek edice „Věda lidu XX. věku“ vydalo nakladatelství Sfinx, Bohumil Janda, spol. s r. o. v Praze. 1946. 413 stran kvartového formátu. Za 250 Kčs.

Dosud nikdy nebyla základní a neproměnná obranná povaha naší národní kultury prokázána tak jasně a přesvědčivě jako touto velkou knihou Alberta Pražáka „Národ se bránil“. Věděli jsme sice už dříve, že náš národ a jazyk odjakživa měl nebezpečné nepřátele, usilující o jeho zkázu, a že velká část naší národní síly musila být obracena na obranu proti nim. Ale jak hluboko a jak trvale tkví tyto obranné snahy v samé podstatě našeho národního života, to se v celé úplnosti dovídáme teprve z této knihy Pražákovy. Autor je sleduje od nejstarších dob až do posledních dnů a s neúmornou pílí shledává co možná všechny jejich doklady z knih i z událostí. Je jich tolik a jdou u nás za sebou tak nepřetržitě, že v nich nelze spatřovat nic menšího než vlastní smysl práce pro národ. „Vše, co žije a je schopno života, vzdoruje a brání se úpadku a zániku, jednotlivec, druh i národ,“ říká Albert Pražák a vysvětluje tak vznik obranných snah u evropských národů, jejichž národnosti a jazyku hrozilo nějaké nebezpečí od silnějších sousedů nebo od cizích vlivů. Ale mezi námi a jinými národy je veliký rozdíl. Jinde totiž „národní a jazyková bránivost“, jak říká Pražák, byla vzbuzena teprve v nové době vlivem francouzské revoluce, přechodem od feudalismu k demokracii a od územního nebo státního patriotismu k nacionalismu, změnami v uspořádání společenském a nebezpečím, které tehdy za nového pořádání evropského světa hrozilo státním hranicím. K nám tento proud tenkrát ovšem také zasáhl, ale nebylo to u nás nic nového: „Obrana jazyka a národa byla již odevždy české typické vlastnictví, byl to zvláštní případ český, protože jsme byli usazeni v srdci Evropy na křižovatce národů, a tedy v stálém nebezpečí o svůj byt. Proto je[135]ví-li se národní a jazyková obrannost u našich sousedů jako příznak novodobý, je to u nás stav trvalý, počínající hned na úsvitě našich dějin žitých uprostřed Evropy v stálé tísni působené našimi výbojnými sousedy.“ Český národ musil vyvinout nezdolnou houževnatost, aby mohl vytrvat jako pevný ostrov uprostřed nemilosrdného a neustávajícího příboje cizoty, který se na něj hrnul se všech stran. Oporou mu byla víra v slavné dějinné určení a v dokonalost českého jazyka jako nástroje vyjadřovacího; na překážku v tom obranném boji mu však byla česká povaha, podle Šafaříka nezřízeně cizomilná, takže až zhoubně kladla cizí způsob života a cizí jazyk nad vlastní a nebezpečně se poddávala cizincům deroucím se do země. Obrana národa a jazyka musila být proto vždycky namířena i proti této naší národní slabosti; víme sami ze své zkušenosti, že totéž se u nás projevuje i dnes, jednak v staré podobě, jednak v podobách nových. Proto je Pražákova kniha „Národ se bránil“ jednou z našich nejčasovějších knih.

Prvním velkým projevem obranných snah národních bylo založení Velkomoravské říše. Také myšlenka cyrilometodějská vznikla na obranu národa a jazyka proti cizotě. Významné je i to, že kníže sv. Václav byl odedávna pokládán za ochranného patrona českého národa, ba že všichni první naši světci byli zároveň symbolem českého vlastenectví: sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Prokop. Kronika Kosmova je pak svědectvím, že už na samém počátku 12. stol. bylo české národní sebevědomí silné a že už tehdy si naši předkové za první povinnost ukládali uchovat a rozmnožit svou vlast i národnost. A zcela časová nám připadá věta, kterou podle Kosmy jeden ze současníků pronesl ke knížeti Vratislavovi: „Tvůj bratr blahoslavené paměti Spytihněv měl dobrý rozum, že jednoho dne vypudil všechny Němce z této země.“

Vinou panujícího rodu přemyslovského se však v 13. stol. začal u nás mocně rozmáhat živel německý. Z podrobného soupisu Pražákova je vidět, jak těžce to nesl národ a kolik hlasů se proti té neblahé přemyslovské politice ozvalo. Z nich nejdůrazněji zazněla obrana české národnosti uložená v t. zv. kronice Dalimilově. Její autor, podle posledních výzkumů prý Hynek Žák z Dubé, byl skutečně uvědomělým obráncem jazyka a národa; kněžně Libuši vložil do úst pamětihodná slova: „Bude-liť vám cizozemec vlásti, nebude moci váš jazyk dlouho trvati. Každý rád kraluje s přáteli svými, žádný moudrý neradí se s cizími. Pojmeť sobě lid jazyka svého, a budeť vždy hledati vašeho zlého. Na váš lid bude hledati viny a svým rozdělí vaše dědiny. Naplní zemi lidmi cizími a bude váleti (válčiti) s vašimi. Nedej se cizozemci, česká hlavo! Tomu vás učí ženská hlava: kde jeden vládne, tu jeho sláva. Spíše se had na ledu zhřeje, nežli Čechu cizí dobře zpřeje.“ Kníže Oldřich si vzal za ženu selskou dívku a odůvodnil to tak: „Radši si chci českou selku vzíti než císařovnu německou míti. Vřeť každému srdce po jazyku [136]svému, Němkyně nebude přáti lidu mému a bude německou čeleď míti a německy učiti mé děti, bude jazyka (národa) rozdělení, celé země jisté zkažení.“ A kníže Soběslav odkazuje českým pánům: „Mějte se k dětem mým, ačli se budou držet k svým, nebudou-li svých milovati, nechtějte o ně nic dbáti, vší věrnosti k nim prázdni buďte, kníže od pluhu si vezměte!“

Obranné snahy následujících desítiletí vrcholí nakonec v dekretu kutnohorském (1409), jímž král Václav IV. zajistil Čechům přednost na české pražské universitě před jinými národy. A to už je doba Husova. „Dekret kutnohorský,“ říká A. Pražák, „byl symbolem doby, průkazem, že Husem a husitstvím se octl národ na vzestupu, že se stal skutečným pánem své země.“ V době husitské a v době následující byly naše země hodně očištěny od Němců a národ i jazyk se nebývale povznesl. Husovo rázné působení tu učinilo dobrý počátek. Pražák cituje známý Husův výrok z Výkladu desatera Božieho přikázanie: „Také mají se (knížata, páni, rytíři, vladykové, měšťané) postaviti, aby česká řeč nehynula; pojme-li Čech Němkyni, aby děti ihned se česky učily a nedvojily řeči, neb řeči dvojení jest hotové závidění, roztržení, popuzení a svár. Protož sv. paměti Karel císař, král český, přikázal jest byl Pražanům, aby své děti česky učili, a na radném domu, jemuž německy říkají rothaus, aby česky mluvili a žalovali. A věrně, jako Neemiáš, slyšev, ano dítky židovské mluví odpolu azotsky, a neumějí židovsky, a proto je mrskal a bil: též nyní hodni by byli mrskání Pražané a jiní Čechové, jenž mluví odpoly česky a odpoly německy, říkajíc tobolka za tobołka, liko za łyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík za šišku, mantlík za pláštík… A kdo by mohl vše vypsati, jak českou řeč již zmátli? Takže kdy pravý Čech slyší, ani tak mluví, nerozumí jim, co mluví; a odtud pochází hněv, závist, rozbroj, svárové a české potupení.“

Hrdost na krásu a dokonalost českého jazyka i na příslušnost k němu udržovala se i v pokoleních následujících po Husovi. Pražák obšírně cituje nadšené vyznání Viktorina Kornela ze Všehrd, připojené jako úvod k českému překladu knihy sv. Jana Zlatoústého „O napravení padlého“, připomíná i chvály českého jazyka, které po Všehrdovi psali Mikuláš Konáč z Hodíštkova, Václav Písecký, Jan Bosák Vodička. Jan Blahoslav a Pavel Stránský. Z artikulů českého sněmu 1615 otiskuje tu Pražák „velmi pamětný a znamenitý artikul“ „O zachování starožitného jazyka českého a vzdělání jeho“. Ale to už politické osudy přiváděly náš národ k Bílé hoře. Ve zhuštěné zkratce tu Pražák vykládá příčiny tohoto náhlého úpadku národní síly a národního sebevědomí: „Pobělohorská pohroma se připravovala řadu desítiletí. Volba Habsburků na český trůn posílila cizí živel. Panovník Němec vedl německý dvůr, obklopoval se německou šlechtou, zaváděl němčinu do úřadů, otevřel široký přístup novým německým kolonistům do našich zemí, města [137]i venkov, hlavně od pohraničí, se silně zněmčily, sama Praha měla třetinu Němců. K němčení Čech přispělo i luterství… Čechové, kdysi na svůj jazyk hrdí a žárliví, přestávali se němčině ve vedoucí šlechtické, ba i v městské vrstvě bránit, učili se jí o překot, dávali děti do Němec, národně tím lhostejněli a mohutnění cizích přistěhovalců mimoděk posílili. Sněmovní opatření z r. 1615 přišlo pozdě, ale to nebylo nejhorší; nejstrašnější bylo, že se mu někteří Čechové smáli a pomáhali tak cizím proti vlastnímu národu. Když pak došlo k nejstrašnějšímu, k boji o svobodu Čech, nebylo již obětovnosti a obecné souručivosti, byl to zápas části šlechty pod cizím vedením, jenž musil býti ztracen. Byli jsme v rukou cizích a spoléhali jsme na cizí v rozhodném okamžiku.“ V projevech z té doby se ozývá většinou jen nářek nad neštěstím, které národ postihlo, ale naděje ve šťastný obrat osudu přece jen nikdy nezanikla. „Bůh nás pokořil,“ říká Adam Trojan Benešovský, „nikoli císař. Jeho hněv přejde, vysvitne jasné slunko. Vítězství nezávisí na velké moci, nýbrž na spravedlivé věci, jíž přeje a žehná Bůh. I husitů bylo málo, ale Bůh jim pomohl pokořiti sílu jejich nepřátel.“ Slavné proroctví Komenského, které už po dvakrát utěšovalo a posilovalo naše pokolení v dobách nejtěžších, bylo tehdy rovněž projevem naděje živoucí i ve chvílích nejvyššího zklamání a zhroucení, kdy i doufat bylo nesnadno. A brzo se také ozývá příznačně česká houževnatost, která právě v neštěstí mívá nejplodnější půdu; objevují se obrany a chvály českého národa a jazyka a začíná úsilná práce, aby byl na ubohých troskách postaven nový dům. Už r. 1620 vydal Pavel Ješín kroniku Dalimilovu s tím cílem, aby svým krajanům ukázal, že jejich předkové „od začátku osazení se v zemi této nic po Bohu a duši milejšího nad vlast, svobodu a jazyk a svůj jsou neměli; též že pro nic zmužileji a srdnatěji nikdy nebojovali ani jakých větších úsilí pociťovali jako na zachování toho trého“. Jan Amos Komenský už v mladých svých letech pobízel své učené současníky, aby si víc hleděli mateřského jazyka a jeho zvelebování: „Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů rozmanitě rozvedli do svých řečišť. Nic není ve vědách, nic v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by nebyli odevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z vás poskytl něco podobného naší vlasti? — Myslíte-li, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnout řečí, zřejmě se mýlíte! Nikde není nic tak nesnadného, co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřiti naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce. Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý nebo za málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, nýbrž na vás je vina, kteří nevšedně zanedbáváte jeho pěsto[138]vání!“ Po Komenském pak následuje celé množství obránců a velebitelů českého jazyka: Slovák Daniel Sinapius Horčička, Tomáš Pešina z Čechorodu, Matěj Václav Šteyer, Václav Jan Rosa atd. až po Bohuslava Balbína; jeho Obrana jazyka slovanského, obzvláště českého, je v Pražákově knize podrobně citována.

Ale veškeré toto ideální úsilí bylo marné; bylo příliš slabé proti hrubé moci, která vytrvale dusila náš národ. Dekret Marie Terezie z r. 1763 vydává strašné svědectví, kam až náš národ za necelých 150 let klesl: „Čeština v království Českém a v markrabství Moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho jest neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví. A protož ve prospěch nejvyšší služby J. M. C., jakož i na udržování řádu a spravedlnosti nevyhnutelně zapotřebí jest, aby řeč tak hluboko kleslá se povznesla. Proto přísná je J. M. C. vůle, aby rodičové dávali syny své v jazyku českém pilněji cvičiti, tolikéž aby studijní komise k tomu bedlivě hleděly, by mládež k pilnému překládání českých artikulů se přidržovala a tím aby se řeč co možná nejvíce povznesla; tak jenom bude možno, aby vyrůstali dokonale vycvičení jinoši, kteří by, jsouce české a německé řeči znalí, úplně schopni byli dostupovati na uprázdněná místa soudních stolic, úřadů, kanceláří a jiných míst.“ Přišla-li nakonec přece jen Bílá sobota se slavným vzkříšením, říká Pražák, děkujeme za to novým obráncům národa a jazyka v nejtrudnější době, jejich vzácnému vnitřnímu hrdinství, že zapáleným duchem i srdcem svítili nad národem v jeho nejděsnějším soumraku. Bylo těch obránců mnoho, a přesto, že jejich práce dlouho byla zdánlivě beznadějná, ustavičně rostl jejich počet, až svým nadšením a svou vytrvalostí zapálili celý národ. Celé tři čtvrtiny Pražákovy knihy jsou věnovány obranám od dob obrozenských až po naše časy a v pečlivém soupisu jmen a citátů vystupují tu osobnosti zcela zapadlé vedle největších duchů, Dobrovským počínajíc. Sám Dobrovský, učenec nepropadávající lehkému nadšení, jasně projevil potřebu bránit český jazyk, když napsal: „Chraň sebe, braň svoje, zastaň zmužile vlast českou a jazyk svůj! Toť příkaz Boží, toť příroda velí, k tomu dopomůže Pán Bůh můj!“ Každý, kdo mohl, chápal se práce za jediným cílem: přenésti jazyk a národ jako nejvyšší dědictví a nejznamenitější hodnotu přes zlou dobu. Podobni apoštolům naučili čeští buditelé „lásce k řeči a k národu bohaté i chudé, lidi významné i prosťáčky. Vyučili celý zbylý český národ nejpodstatnějšímu tajemství života, udržeti se na živu za všech, i nejhorších okolností“. A když se pak v bohatém Pražákově přehledu objevuje jméno Gebauerovo, Masarykovo, Nerudovo, Hálkovo, Vrchlického, Čechovo, Jiráskovo, kvete strom národního života už zase plným květem. Přestala doba pouhého [139]živoření, ale nepřestalo hrozit staré nebezpečí. Ještě za naší paměti dvakrát osud napadl naše národní bytí a jeho nástrojem byl týž nepřítel, proti kterému tak tvrdě musila bojovat všechna pokolení před námi. Proto obranný duch v nás nezanikl ani dnes; žil, burcoval a bojoval i v posledních dvou válkách a musí žít i nadále. Národ se bránil a ubránil, ale staré bdělé ochoty k obraně se nevzdává.

Do osnovy Pražákova soupisu docela přirozeně zapadají také obranné snahy jazykové. V proudu dokladů se objevuje i založení Naší řeči za první světové války a činnost rozličných institucí, které si za svůj úkol obraly odbornou péči o náš jazyk. Ve světle všech těch starých i nových dokladů se také český jazykový purismus jeví jako jedna z podob, kterou na sebe bral náš boj o život národa; není něčím umělým nebo dokonce snahou naočkovanou z ciziny, nýbrž vyplývá ze samé podstaty našeho národního údělu. My jsme prostě musili hájit a chránit svéráz svého jazyka víc a horlivěji než jiní. To je v nás ve všech; proto také po přečtení této Pražákovy knihy lépe pochopíme pravý smysl toho, že se celá naše veřejnost a náš tisk dnes stará o úroveň mateřského jazyka daleko usilovněji a vytrvaleji než jindy. Těch několik jednotlivců, kteří se pokoušejí plout proti tomuto národnímu proudu, brzo se unaví, neboť tisíciletou tradici nepřekonají.

Pražákova kniha je vlastně jen výběr citátů, volně spojený autorovým doprovodem. Ale bohatostí dokladů a důkazem jejich časové i příčinné souvislosti je to dílo objemné. Mělo by se stát moderní biblí každého uvědomělého Čecha. Škoda, že do té číše krásného povznesení padají přece jen kapky pelyňku: některé chyby jazykové, které unikly pozornosti korektora (Pápayho 9 m. Pápaye, ubíjí 39 m. -ejí, smí 40 m. smějí, tutéž řeč 260 m. touž, politoval popravených pánů na Staroměstském rynku 50 m. pánů popravených na… a pod.). Nové vydání jistě bude očištěno od těchto nedostatků stejně jako od nepřesností v citátech.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 6-7, s. 134-139

Předchozí Karel Orlík: Chudoba češtiny?

Následující K. Nováček: Nesprávný pořádek slov