Chudoba češtiny?

Karel Orlík

[Articles]

(pdf)

-

K článku prof. V. Flajšhanse „Bohatství češtiny“, otištěném v 1.—3. čísle XXX. ročníku Naší řeči, připojila redakce dovětek, že někde dochází k závěrům poněkud jiným než autor. Tuto poznámku vzali jistě mnozí s povděkem na vědomí, neboť článek, jistě dobře míněný, mohl by nezasvěceného čtenáře vést k závěru, že naše mateřština je mezi ostatními jazyky popelkou. Ale podle našeho názoru popelkou není, nepotřebuje kouzel a také ji nemusíme kouzla zbavovat. S uvedeným pojednáním nemůžeme totiž souhlasiti z několika důvodů.

1. Údaje Bělehrádkovy pokládám za zcela správné, neboť se shodují s výsledky badatelů různých národů o vývoji dětské řeči. A materiál, který jsem získal studiem vývoje řeči vlastního dítěte, ukazuje koncem 2. roku aktivní znalost 348 slov (nepočítajíc v to 25 interjekcí a onomatopojí; u Bělehrádka 300 slov), koncem třetího roku pak nejméně 2000. Není tedy holou nemožností, jak píše Dr. Flajšhans, Bělehrádkovo dítě se znalostí 14.000 slov (zvláště je-li to dítě z rodiny vzdělané), ale holou nemožností je podle mého mínění ona třináctiletá výborná žákyně, jež vystačila s 1489 slovy — ledaže by šlo o počet slov v cizím jazyce, jemuž se výborná žákyně jistě už v 13 letech učila.[1] Velmi těžkou [133]otázkou při studiu dětské řeči ovšem je, co se za slovo počítá a co nikoliv. Zde lze těžko nalézti základní měřítko, jak ukázal již Jespersen (Die Sprache 1925, 103). Je pro dítě byl, jest a bude jedno slovo? V jiných jazycích podobným oříškem budou složeniny (franc. cul-de-jatte). Ukazuje-li prof. Flajšhans na bohatství v jiných jazycích (člen, bohatství časování), jistě má zase čeština výhodu v možnosti tvořiti slova příponami, předponami a v hojnosti slovesných vidů (kořalka, kořala, kořalička; bumbal, nabumbal, vybumbal, dobumbal, zabumbal, přebumbal, bumbával, bumbávával).

2. Co se týká počtu slov u některých autorů, upozorňuje Jespersen (l. c.), že je-li u Shakespeara 20.000 slov a u Miltona dokonce jen 8000, nesvědčí to nijak o slovní zásobě těchto autorů, neboť je spousta slov z denního života, která se v dílech těchto autorů nevyskytnou vůbec. Ukazuje pak dále — a jistě plným právem — na to, že by slovník Zolův, Kiplingův nebo Jacka Londona po stránce počtu slov byl jistě mnohem bohatší. (Podrobněji o těchto otázkách jedná Jespersen, Growth and Structure of the English Language 1919, kap. IX.) Také je snad více než pravděpodobné, že by srovnání slovníku Březinova se slovní zásobou ve spisech Zahradníka-Brodského nebo Jar. Haška dopadlo co do počtu slov v neprospěch básníkův. Představa o malé zásobě slov u některých dospělých lidí vykonávajících určitá zaměstnání se rozšířila „zásluhou“ Maxe Müllera, který hlásal (Vorlesungen), že podle sdělení anglického duchovního vystačí anglický rolník s 300 slovy. Tento „prázdný žvást“, jak praví Jespersen, pak přejímali jedni od druhých, ba přejal jej i Wundt. Naproti tomu uvádí tento vynikající jazykozpytec fakt, že podle výsledků švédského badatele mají švédští rolníci průměrnou zásobu 26.000 slov.

3. Sčítání slov v řeči jednotlivých lidí je obtížnější, než by se na první pohled zdálo. Výsledky se často vespolek citelně lišívají už proto, že nebývá při nich udáno, zda byla sčítána slova, kterých zkoumaná osoba užívá denně, kterých užívá vůbec a konečně kterých neužívá, a přece je zná. Kdybychom tu chtěli zachytiti všechna slova — a o to by snad jedině mohlo jít při výzkumu filologickém —, byla by to práce nemalá s výsledky jen přibližnými. (Tak na př. slovo bambulka se v řeči našeho dvouletého chlapce neobjevilo po 7 měsíců vůbec, a přece je po této době — aktivně — znal!) K zachycení slovní zásoby jednoho člověka by bylo bezpodmínečně nutné lišit počet slov, jichž užívá, jež zná, s nimiž vystačí (u cizího jazyka), aby se domluvil v cizině.

4. Bohatství jazyka nezáleží na velikosti národa, který jím mluví. Nelze tu stavět proti sobě angličtinu na straně jedné a finštinu nebo češtinu na straně druhé. Záleží jistě na kulturní tradici a duševní výši národa, snad trochu i na způsobu života. Najisto nikoli na velikosti. Ostatně pro basic-english prý stačí 800 slov…

[134]Doufáme a věříme, že podrobnější jazykové bádání ukáže v dohledné době, jak se to jeví zatím pro některé stránky jazykových jevů, že příroda dovede podivuhodně vytvářet synthesu z kladů i ze záporů v každém jazyce a se vzácnou spravedlivostí každému dala do vínku rovnou měrou výhody i nevýhody. Co jednomu ubrala na pružnosti, přidala mu na melodičnosti a zvučnosti a pod. Nikdo rozumný nebude nikdy věřit, že by jeden kulturní jazyk zvláště vynikal nad jiný. Nemůžeme a nesmíme však také, už ze shora uvedených logických, nikoliv citových důvodů, pokládat svůj mateřský jazyk za chudší, než ve skutečnosti je, za méně bohatý než jazyky jiných kulturních národů.

---

[1] Ve skutečnosti jich užila v slohových pracích, a z toho jistě nelze soudit o celé slovní zásobě oné žákyně.

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 6-7, pp. 132-134

Previous Josef Janko: Záhada slova „šmelina“ rozřešena

Next Jiří Haller: Národ se bránil