„Marie Samarigová, svobodník Svobodovy armády“

Jaroslav Přikryl

[Short articles]

(pdf)

-

(Svobodné noviny 23/XII 1945). Ministerské prohlášení o službě žen v armádě nás poučuje, že vojačky neboli vojákyně nebudou pouhou zvláštností pestrého roku 1945, nýbrž skutečností, která se brzy zbaví nádechu válečné romantiky. Proto není nečasové ani zbytečné, vypořádáme-li se hned s názvoslovím.

Slovo vojačka není nové. Slovník Vášův-Trávníčkův se při něm dovolává Jiráska a Trýba, ale nevysvětluje, míní-li se jím bojující žena či žena vojákova. Jungmann je vykládá jako „žena vojákova“, ale v hesle vojakyně klade vojačku na roveň „ženě bojující“. Pro ženu vojákovu má ještě slovo „vojanka“. Máme tedy pro ženu bojující, třeba jen kancelářskou prací, na vybranou názvy vojačka a vojákyně. Bylo by nemotorné, kdybychom ji nazývali vojákem nebo ženou-vojákem.[1]

Podle příkladu Marie Samarigové vidíme, že vojákyně budou míti hodnosti obdobné mužským. Má se jim ponechati mužský tvar?

Máme již kapitánku, majorku a plukovnici, ale jen v lidovém nebo důvěrném významu jako ženu kapitána, majora nebo plukovníka. Nabízí se tu srovnání s doktorkou: zde hlavní význam je ženský tvar k slovu doktor a teprve význam lidový označuje doktorovu manželku. Nepříčí se tedy nijak duchu jazyka ani zřetelnosti, když kapitánkou, majorkou a plukovnicí (i podplukovnicí) budeme nazývati vojačky důstojnických hodností:

Slovo svobodník není jednoznačné. Podle Jungmanna znamená muže sobě volného, nepoddaného; dobrovolného vojáka; Gefreitra; na dědičném dvoře sedícího. Svobodnice je svobodná osoba ženská a) co do pána neb stavu, b) co do statku. Dnes rozumíme svobodníkem nejdříve vojáka s jedním knoflíčkem na nárameníku a snadno zvykneme obdobné asociaci u svobodnice, když na označení svobodného stavu máme běžnější děvče, slečnu, pannu.

Ještě lehčeji přijmeme desátnici, důstojnici (a poddůstojnici), praporčici, poručici (a podporučici i nadporučici), vesměs pouhé ženské tvary k jednoznačným názvům, vytvořené docela pravidelně podle hojných obdob (poručník - poručnice, mladík - mladice, vinník - vinnice, bojovník - bojovnice, milovník - milovnice, zahradník - zahradnice, vinárnik - vinárnice atd.). Nové tvary budou docela určité a nenásilné.

Zbývají už jen četařka, rotná, rotmistryně a generálka, proti nimž ne[20]budou žádné závažné námitky po tom, co jsem pověděl. Snad ani pan ministr národní obrany neuzavře kariéru vojákyň před hodností generálky. Nezbývá nic jiného než skončiti přáním, abychom se brzy mohli na vlastní oči přesvědčiti, že zlatý límec výtečně sluší první české generálce.

---

[1] Pozn. red. Vedle vojačky a vojákyně lze pomýšlet také na tvar vojínka, vzniklý přechýlením ze jména vojín; bylo by to označení vojačky bez vojenských distinkcí.

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 1, pp. 19-20

Previous Jaroslav Přikryl: Bez poznámky

Next Bš. (= Josef Beneš): Příjmení Těhník a Technik