Z našeho tisku

Emil F. Burian, Jaroslav P. Blažek

[Reviews and reports]

(pdf)

-

I hovorová řeč obecného lidu se má, pokud možná, přiblížit ideálu Olbrachtovy řeči.

E. F. Burian v Kult. politice I, 1945, č. 9

*

Prof. Trávníček ve Svobodných novinách se přimlouvá, aby se čeština stala středem všeho jazykového vyučování, a domnívá se, že by měla a mohla mít jako mateřština širší úlohu, která by přesahovala oblast čistě jazykovou, neboť zasahuje na pole obecně vzdělávací. Prof. Trávníček mi odpustí, když jako učitel jeho „…může a má míti“ zaměním za jednoznačné: musí míti! Kdo prožil léta okupace ve škole, ten [17]vzpomene, co jsme s naším jazykem všechno dovedli vykouzlit, jak jsme hodiny češtiny naplnili vroucím přiznáním k trpícímu národu. Zakázali nám vyučovat literatuře, ale my jsme ji přednášeli s nadšením. Zakázali autory, a my jsme je čtli a recitovali. Taková Čechova Naše řeč: pamatuji se na rozjásané oči svěřených žáků, když jsme tiše recitovali… co ze všeho nám zbylo? Naše řeč! Děti v první třídě obecné se koupaly v prvních jazykových lázních, když recitovaly Kožíška. Pak čtly Karafiátovy Broučky, na vyšších školách Nerudu, Vrchlického, Bezruče, Sovu, Seiferta, Nezvala. Co jsme z těch jednoduchých slov vytěžili, kolik síly jsme dodali do rodin, které zapochybovaly o konečném výsledku velkého zápasu! Co všechno dovedla vyjádřit kouzelná slova mateřštiny! Představte si ten rozruch, když se v Máchově Máji čtlo: Vůdce zhynul, vůdce zhynul! Gestapáci odvedli ze školních síní několik desítek učitelů, sta jich mučili a umučili v koncentračních táborech, ale tisíce jich zůstalo ve školních síních, v kterých hlaholil český hlas, český zpěv. A kdyby byli postavili do každé třídy jednoho esesmana, byl by to nad ním vyhrál český učitel, který dovedl zahrát na nejdokonalejší nástroj lidského myšlení, jímž je mateřská řeč. Náš jazyk, tak bohatý na prostředky, jimiž se dá vyjádřit i nejniternější cit, kde maličký přízvuk zcela změní obsah pronesené věty, kdy se řeklo „bejvávalo“ a slyšelo „bude“, kdy se po nudné hodině němčiny brousil a tříbil neumělý jazyk našich nejmenších, aby také jednou, až dospějí, dovedli spojovat slova ve věty, jež by se rodily v srdci oddaném národu a vlasti.

Ano, tak to bylo, tak to musí být. Jazyk mateřský, to je ten základ, na kterém národ vydržel nápor zplozenců pekla. Z něho může růst a jít do života, o něj opřen dojde až na kraj světa. A kdyby deseti a dvaceti jazyky mluvil občan československý, jeho poslední šelest rtů bude určen jemu, jazyku, kterým ho matka uvítala na tento boží svět. Nehledejme chiméry, nevolejme po nějakém pojítku vší školské práce, když je dán každému příslušníku každého národa. Musí jím být a musí jím zůstat jazyk mateřský. K němu se vrátili i největší tvůrci dějin, největší myslitelé lidstva. Jen mateřský jazyk nám ve škole poskytne bezpečný a jistý přístav, z kterého vyjíždí lodička jedince na širé moře a kam se bezpečně vrátí, až se naplní jeho dnové. Hlas matky země nemůže být oslyšán. A ta na nás volá s Dykem: Opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš!

Jaroslav P. Blažek ve Svob. novinách 10. II. 1946

Naše řeč, volume 30 (1946), issue 1, pp. 16-17

Previous Jiří Haller: Tři knížky o jazyce

Next František Svěrák: Činnost jazykové poradny ve Zlíně