Lamor

Mauric Remeš

[Drobnosti]

(pdf)

-

V lidové mluvě na Litovelsku, také na Olomoucku i Prostějovsku užívá se tohoto slova k označení psa, velkého „jícníka“, ale také člověka — jedlíka. Říká se „hladný jako lamor“. Dále se slova lamor užívá o nějakém zvířeti, zvláště domácím, které se dobře vydařilo. O velkých, vykrmených vepřích vyslovují hospodyně svoje uznání slovy: „Máte to pěkné lamory.“

Etymologie tohoto podivného slova mi dlouho byla docela nejasná. Svitlo mi, teprve když jsem přečetl v časopise „Litovelský, šternberský a šumperský kraj“ z r. 1933, č. 8, 9, 25, článek Vl. Novotného „Dědictví po kapitánu mušketýrů Alex. Lamorovi v Litovli (r. 1754)“. Historie ta je zajímavá a stojí za povědění.

Roku 1750 byl v Litovli mezi velícími důstojníky oddílu vojska kapitán Alexander de L’amore. Z milostného poměru, který měl s Marií Annou Jiříkovou, dcerou majitele tamního šenkovního domu, narodil se v Praze hoch Alexander, zvaný Sinnebourg, též Lamor, ba i Jiřík. Otec odkázal tomu synu svůj značný majetek a padl brzy potom (v červnu r. 1757) v Praze za obléhání města Prušáky; matka zprvu provázela otce na vojenském tažení a r. 1762 zemřela v Litovli. Jejímu synovi se dostalo pečlivého vychování. Kromě majetku po otci mělo mu připadnouti ještě dědictví po matce i po babičce; obě byly dosti zámožné. Tu se však zjistilo, že má vlastní sestru Annu Josefu. Musil se s ní o majetek rozděliti stejným dílem, a to těžce nesl. Stal se vojákem, neboť v jeho žilách kolovala po otci vojenská krev, a žil vesele, zvláště když dostával ze svého podílu po rodičích peníze. Naposledy to bylo 590 rýnských r. 1786. Tehdy mu bylo 36 let. Sloužil jako strážmistr u 1. pluku karabiníků vévody Alberta pod velitelstvím plukovníka hrabě Fr. Hodice. O jeho dalších osudech není nic známo.

Myslím, že slovo „lamor“ vešlo v užívání venkovanů podle jména Alexander Lamor, kterého od doby, kdy dospěl v muže, syn kapitánův a M. A. Jiříkové důsledně užíval. Byl to mladý, silný, zdravý člověk, voják, plný života. Těšil se nepochybně také dobré chuti k jídlu a při tom prospíval jistě dobře, aspoň na těle. A tak se mezi lidem po něm zachovala památka jeho jména.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 7-8, s. 191

Předchozí Co dělat?

Následující V. M. (= Václav Machek): Máčka