Časopis Naše řeč
en cz

Proč „části“ místo „vět“?

Karel B. Jirák

[Články]

(pdf)

-

V III. vydání své „Nauky o hudebních formách“ z r. 1939 jsem počal zaváděti označení část místo dosud u nás užívaného slova věta ve smyslu samostatného uzavřeného oddělení cyklických forem, zejména formy sonátové. Toto označení jsem podržel a ještě důsledněji provedl také ve vydání IV. z r. 1941 a ve vydání dalším, které vyjde v nejbližší době. Důvody, a to vážné důvody, které chci podrobněji probrati v tomto článku, jsem stručně uvedl v předmluvách oněch vydání. Označení část místo věta jsem zavedl již předtím r. 1932 v Českoslov. rozhlase, aby se čelilo protestům širokých posluchačských vrstev, uveřejňovaným i v novinách, proti učeným „opusům“ a „větám“. Místo označení opus jsme zavedli české dílo, místo vět části. Tato reforma se v rozhlase velmi dobře osvědčila. Označení „dílo“ přešlo z rozhlasu dokonce i do koncertních programů, kde přece dříve ani „opusy“ nevadily. Proti částem už nikdo z rozhlasových posluchačů neprotestoval. Když ještě dnes nějaký takový protest přijde, brojí spíše proti dílům. („Hrajete samá díla“ a pod.) Naproti tomu v odborné hudební literatuře se přijímá označení část jen váhavě, částečně s odporem. V rozhovorech a posudcích se stále ještě užívá označení věta, a to buď ze setrvačnosti, nebo z nesouhlasu, jehož důvody dále uvedu. Někdy mám ovšem dojem, že odborníkům nebo i těm lidem, kteří přičichli k hudbě jen povrchně a chtějí se blýskat odbornými termíny, připadá označení část příliš prosté a neučené, právě tak jako se zase naopak prostým posluchačům rozhlasu slovo věta zdálo příliš učené. Chci v tomto článku prokázati, že změna terminologie tu není nějakým mým osobním koníčkem, nýbrž že pro ni jsou závažné důvody věcné.

Slovo „věta“ je v hudebním názvosloví zřejmě český překlad za německé slovo „Satz“. Jazykově je slovo věta novotvar vytvořený v době obrozenecké ze slovanského základu vět-, z něhož je i naše vece (pravil), odvětiti, přívětivý, závěť, ruské slovo sovět (rada) atd. V Jungmannově slovníku heslo věta ještě není. Význam byl zprvu obecný (výrok, tvrzení). Palacký na př. praví: [173]„Větu jakousi ani tvrditi ani zapírati nechtěl.“ Do mluvnického názvosloví po prvé zavedl slovo věta ve významu lat. enuntiatio r. 1853 P. J. Šafařík v „Německo-českém slovníku“ 102 a po něm M. Hattala v „Srovnávací mluvnici jazyka českého a slovenského“ z r. 1857 za starší průpověď (Hanka, Šafařík, Ziegler), propověď (Šmitt, Kysela, Čelakovský) nebo sada (Malý, Vlasák, Květ atd.). Od Hattaly přejali toto pojmenování Zikmund r. 1865 a Bartoš r. 1880, a tím nabylo v mluvnici obecné platnosti. Podle původního významu (průpověď, výrok) i podle významu v gramatice znamená tedy slovo věta poměrně stručný uzavřený celek. Také na př. v matematice, v geometrii i v jiných vědách znamená věta stručnou výraznou poučku nebo pravidlo (příklad: věta Pythagorova).

Pokud jde o odbornou literaturu hudební, je moje pátrání při nynější nepřístupnosti některých pramenů zatím kusé, avšak zjistil jsem aspoň toto: V „Theoreticko-praktické škole hudební pro učitele a ředitele hudby kostelní atd.“ od Jana Nep. Škroupa z r. 1862, jejíž český text zpracoval Dr. J. Čejka, poněvadž Škroup sám patrně nebyl plně mocen spisovného jazyka, užívá se pro uvedený význam slova „oddělení“, v závorce také „sada“. Ve významu „thema“ se tu však užívá výrazu „hlavní myšlénka, hlavní věta čili thema“. Slovo „věta“ klade Škroup také ve smyslu „náležitě ukončené melodie“. U periody užívá výrazů „věta a protivěta“, avšak také již „předvětí a závětí“. V tomto smyslu má výrazy „věta“ a „protivěta“ také Jos. Leop. Zvonař ve svých „Základech harmonie a zpěvu“ z r. 1861. Teprve snad Skuherský v knize „O formách hudebních“ z r. 1884 užívá výrazu věta ve třech různých významech: menší uzavřená melodie, thema v sonátové formě, část cyklické sonátové formy.[1] Zmatek, který z toho vyplývá, má tedy svůj původ patrně v této knize Skuherského, o jehož autoritu se opírá celá dosavadní tradice. Budu však vděčen za každou zprávu, která by prokázala, že výrazu „věta“ v sporném významu nebo dokonce i ve všech významech ostatních užil před Skuherským již někdo jiný. Kdyby německý termín „Satz“ byl v hudbě jednoznačný, nemohlo by se proti jeho překladu vžitým českým slovem věta pranic namítat. Avšak slovo Satz má v hudební literatuře čtyři různé významy, a to:

1. „způsob skladby“, také Satzweise (polyphoner Satz, homophoner Satz, Vokalsatz atd.);

[174]2. „melodický celek uzavřený závěrem, kadencí“, s vedlejšími výrazy Vordersatz a Nachsatz (předvětí a závětí u periody);

3. „hudební myšlenka, thema“ (Hauptsatz - hlavní thema, Seitensatz - vedlejší thema, Schlusssatz - závěrečné thema);

4. „samostatný oddíl“ (J. N. Škroup říká oddělení) cyklických skladeb.

Není divu. Německé slovo Satz je v své mnohoznačnosti pravý Proteus. V německo-českém slovníku Sterzingerově-Mourkově je u něho uvedeno neméně nežli 16 významů, z nichž pod číslem 11 jsou hned tři významy hudební, a to: a) umění upraviti harmonicky skladbu (to odpovídá asi významu uvedenému pod č. 1); b) věta (hudební): samostatný hudební celek vznikající z motivů, nepotřebující doplňků (viz význam č. 2), v širším smyslu delší část skladby (viz význam č. 4). Na slovník nehudební je to dosti dobře vyjádřeno. Schází jen význam uvedený pod č. 3. Avšak pod heslem Seitensatz je uveden hudební výraz vedlejší věta. Hauptsatz a Schluszsatz mají toliko překlady všeobecné, bez poukazů na terminologii hudební.

Toto německé pojmenování souvisí se slovesem setzen, které má v uvedeném slovníku množství významů na tři sloupce velkého formátu, mezi jiným také: Musik auf ein Gedicht setzen — složiti nápěv nebo melodii k písni, ein Lied auf Noten setzen — napsati noty k písni, etwas auf (nebo: für) die Geige setzen — složiti něco pro housle. To vše souvisí s významem uvedeným svrchu pod č. 1, stejně i slovo Tonsetzer, které znamená tolik co české jméno skladatel. Věta „etwas in Musik setzen“ znamená něco zhudebniti nebo prostě složiti (J. N. Škroup říká: „Hlasy do partitury sázeti“, 1. c. str. 205)[2] Satz znamená tedy vlastně tolik co skladba, pak také způsob skládání anebo i sloh; toto jméno je rovněž odvozeno z téhož kořene jako sloveso složiti. Již J. N. Škroup praví na str. 110 uvedené knihy: „Skladba znamená někdy také sloh, a v tom ohledu mluví se o přísném a volném slohu, o přísné a volné skladbě.“ My dnes také na př. něm. „Lehre vom polyphonen Satz“ překládáme nauka o skladbě polyfonní anebo o polyfonním slohu. Dříve se v tomto smyslu užívalo nemožného slova sada nebo dokonce i sazba (viz „Theoreticko-praktickou nauku o harmonii“ od Fr. Blažka z r. 1866, str. 284 a n.: „Sazba dvouhlasná, sazba mnohohlasná“). Překládati tento význam také slovem „věta“ je úplná bezmyšlenkovitost, které se [175]starší spisovatelé, jak zřejmo, nedopouštěli. A přece čteme ještě i dnes: „Skladatel tu napsal krásnou (čistou) polyfonní, vokální nebo pod. větu“ místo prostého výrazu: „Skladatel zde pracuje krásně (čistě) polyfonicky, vokálně a pod.“. Správná čeština se vždy nejlépe vyjadřuje slovesně, a místo „psát větu“ lze často s prospěchem říci prostě „skládat, hudebně zpracovávat“ a pod. Naše slovo věta se pro tento význam německého slova Satz vůbec nehodí. To už byla „sada“ nebo „sazba“ označení logičtější.

Avšak obraťme se k významům uvedeným sub 2—4 a zkoumejme, jsou-li správně vyjádřeny slovem věta. Co je věta? Propověď, enuntiatio; věta oznamovací, tázací, rozkazovací, holá, složená (z předvětí a závětí) atd. I nejdelší věta vyjadřuje v písemnictví toliko jednu myšlenku, třebaže s rozličnými odbočkami, uzavřenou koncovou melodií klesavou („dokončeným taktem“ podle St. Petříka), v interpunkci tečkou (nebo znaménkem obdobné platnosti). I nejdelší věta je toliko nejmenším prvkem slovesného vyjadřování. Z vět se skládají odstavce, z odstavců kapitoly, teprve z kapitol se skládá na př. román. Domnívám se proto, že se slovo věta také v hudbě hodí jen pro kratší útvary, uzavřené v hudbě nikoliv ovšem tečkou, nýbrž harmonickým závěrem. Analogie je tu úplná: tečce odpovídá závěr celý, čárce (která zastupuje koncovou melodii polostoupavou, „nedokončený předpausový takt“) závěr poloviční. V hudební periodě je také předvětí, uzavřené zpravidla závěrem polovičním (v nejširším smyslu) nebo aspoň závěrem zeslabeným, závětí je uzavřeno závěrem celým (více viz o tom v §§ 5 a 6 kteréhokoli vydání mé „Nauky o formách“).

To je však také jediný logický překlad slova Satz slovem věta. Zbývající dva významy, uvedené svrchu pod č. 3 a 4, se s názvem věta nesrovnávají. Divím se vůbec, jak jsme mohli tak dlouho snášeti zmatek, který čtyřmi různými významy názvu věta v hudební literatuře nastal. Nehledíme-li už vůbec k významu uvedenému pod č. 1, znamená v terminologii Skuherského věta: a) menší uzavřený melodický útvar, b) thema sonáty, c) samostatné oddělení cyklické sonáty, symfonie, suity atd. Kdybychom chtěli být zlomyslní, mohli bychom podle tohoto názvosloví sestaviti takovouto „větu“: „Skladatel napsal ve svém díle výborně znějící orchestrální větu; hlavní věta jeho první věty je složena z několika vět.“ Podle staré terminologie by to bylo úplně správné, ale nikdo by tomu asi nerozuměl. Doufám, že překlad do mého názvosloví zní srozumitelněji: „Skladatel zpracoval své dílo výborně znějícím orchestrálním slohem, hlavní myšlenka jeho první části je složena z několika vět.“ V jiných jazycích ta[176]kových potíží s označením „věty“ není. Na př. ve franštině jsou pro naše čtyři významy tyto termíny:

1. style, écriture (sloh, způsob psaní),

2. phrase, période,

3. idée, thème,

4. mouvement, někdy také morceau, pièce (t. j. kus, Stück).

Proč bychom měli lpět na takovém zbytečném galimatyáši v češtině, když se význam pod č. 3 dá vyjádřit krásným českým slovem myšlenka, kterého užíval již J. N. Škroup, nebo výstižným cizím slovem thema, a když se také pro význam pod č. 4 dá najít název jiný. Viděli jsme, že vedle věty máme také překlady sada, což je slovo dnes zavrhované (i když se ho dosud používá v průmyslu ve smyslu „souprava“), nebo (u Škroupa) oddělení. Ze všeho, co jsem dosud uvedl, vyplývá, že název věta je pro význam č. 4 nevhodný, nepřípadný, a to proto, že a) slovo věta znamená už od původu něco poměrně krátkého, b) proto, že se ho užívá v tolika různých významech. Není přece dobře možné, aby jedno a totéž slovo znamenalo jednou skladbičku (melodii) průměrně 4—16taktovou, po druhé celou dlouhou skladbu, trvající 3—25 minut, a nádavkem ještě také jednotlivé myšlenky (themata), v takové poměrně veliké skladbě zpracované.

Abych hudební terminologii z tohoto zmatku vyvedl, zavedl jsem pro 4. význam slova Satz název část, kterého se užívá také v ruštině. Námitky, které se proti tomu (kromě vžitosti názvu věta) uvádějí, jsou hlavně stylistické, poněvadž se prý nedá říci na př. „část první části“ nebo „závěrečná část volné části“, když se uvádějí v rozborech příklady. Na to odpovídám: čeština je výrazově tak bohatá, že má řadu synonym, kterých se dá stejně dobře užíti, na př. díl, oddíl, úsek, úryvek. Jmenovitě proti slovu díl nemůže se nic namítati, neboť říkáme na př., že forma sonátová je forma třídílná, t. j. skládá se ze tří dílů, exposice, provedení a reprisy. Podobně se mluví o dvoudílné nebo třídílné formě písňové. Toto obyklé užití slova díl mě také vedlo k tomu, že jsem ho nezvolil pro označení celých „vět“, a rozhodl jsem se pro „části“. Připomínám k tomu, že podobné stylistické potíže mají i hudební spisovatelé jiných jazyků. Francouzsky se část jmenuje mouvement, anglicky movement, italsky movimento nebo tempo, což vše znamená „pohyb“, poněvadž se skutečně jednotlivé části od sebe liší především pohybem. Hudební spisovatelé píšící těmito jazyky také nemohou napsati, že „pohyb prvního pohybu je rychlý“ nebo pod., nýbrž musejí se umět vyjádřit jinak.

Dalo by se snad namítat, že by bylo možno najíti jiné slovo nežli část; sám jsem uvedl již Škroupovo (vlastně Čejkovo) od[177]dělení. Avšak slovo část je jistě nejjednodušší a nejvíc nasnadě. Prozatím, pokud vím, ještě nikdo lepší nebo vhodnější termín nenavrhl. Po stránce jazykové není proti názvu část námitek; redaktor „Naší řeči“ Dr. Jiří Haller jej výslovně schválil a uvítal. Lpěti na zastaralé terminologii Skuherského, založené na otrockém překladu německého mnohoznačného názvu „Satz“, když tolik důvodů dnes již mluví proti ní, bylo by snad zbytečnou pohodlností, nedůstojnou jasně myslících hlav.

Tedy, aby bylo jasno, terminologie zavedená v mé „Nauce o hudebních formách“ je (podle svrchu uvedeného číslování) tato:

1. sloh, způsob skladby,

2. věta,

3. myšlenka, thema,

4. část.[3]


[1] Příležitostně má Skuherský „věty“ již v „Nauce o hudební komposici“ z r. 1880 ve významu 2. a 4. (na př. str. 60 a 83 II. dílu). Ve „Formách hudebních“ mu však proklouzlo ve významu 2. ještě slovo „sada“ (str. 95).

[2] Mezi hudebníky se dosud říká, že je „skladba dobře v orchestru (ve sboru a pod.) posazena“.

[3] Na tomto místě srdečně děkuji pp. Dr. Jiřímu Hallerovi a Dr. Vl. Šmilauerovi za laskavě poskytnutou filologickou pomoc a kol. prof. A. Cmíralovi za pomoc při sbírání historického materiálu. Tento článek byl napsán a poslán redakci ještě před květnovou revolucí. Dnes mohu dodatečně zdůraznit i to, že k volbě názvu „část“ mě vedl příklad názvosloví ruského, a ten se bude v našem novém životě uplatňovat zajisté i v jiných oborech. Uváděl jsem tento důvod i ve „válečných“ vydáních své knihy z r. 1939 a 1943 i s rusky tištěným slovem часть, a censura to ku podivu propustila, ač jinak každou zmínku o ruské hudbě nemilosrdně škrtala.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 7-8, s. 172-177

Předchozí Jan Menšík: Rytmické závěry větné u Erbena

Následující Bohuslav Hála: Několik poznámek k Erbanovu článku „Jména a názvy v nové republice“

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1