Parkos

Václav Machek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Toto podivné slovo vypadá na pohled spíše jako cizí. Za Jungmanna znamenalo jednak větev, s které bylo odrhnuto listí („osmeknutou“ větev), jednak zakrnělý strom, parkosy byly v jihozápadních Čechách („k Bavorům“) proutí z kořenů vyhnané, čímž se míní samostatné odnože, vyrážející na př. okolo slívových stromů z jejich kořenů, nejen při samém kmeni, ale i všude opodál, kam až sahají kořeny stromu. Příruční slovník má několik citátů, v nichž se to slovo vztahuje na křivý, zakrnělý strom nebo na keř (u J. Vrby) anebo na starý kmen (vrbový, u Holečka), na bezlistý keř, jak se jeví v zimní době (u Raise, Morávka), přeneseně pak na starého člověka. Týž slovník má i zdrobnělé parkosek ve významu původním i přeneseném (z Klicpery). Jak rozuměti těmto rozličným významům? Který z nich je původní a jaký je původ toho slova?

Ta věc je velmi prostá. Hodura, Nářečí litomyšlské 50, má slovo pastorek = zakrslý stromek, a Kott, Přísp. 2, 215, cituje z Č. lidu val. pastorek = přírostek stromu. Toto je zajisté významové východisko všeho dalšího vývoje. Pastorek (= nevlastní syn) je taková odnož, která je nemilá, neboť vlastnímu stromu ubírá sílu, sama však je málo užitečná. Takové odnože se mohou sice přesaditi a vypěstovati v nový strom, ale zpravidla se jejich listí stává vítanou kořistí koz, jejich kůra pak v zimě potravou zajíců. [142]Z této vlastnosti, že jsou pastorky často okousány z kůry i listí, pochopíme znak jistých parkosů, jak jej udávají slovníky, totiž nedostatek listů, zde ovšem způsobený už tím, že listy byly odhrnuty. Význam „zakrslý stromek“ je pak další stupeň vývoje a vyloží se bez nesnází: je to stromek neduživý, vzrůstem zaostalý, řádně nevyvinutý, asi tak jako krnějí, zakrsávají ony odnože. Slovo pastorek se na takové nemilé, zanedbané odnože hodí výborně. Domnívám se, že je i základem slova parkos, vlastně zdrobnělého parkosek. Hláskový vývoj byl nepochybně takovýto: v 1. pádu množného čísla a ve všech nepřímých pádech nastal přesmyk souhláskových skupin: pastorky změněno v *parkosty, z toho spodobou hlásky t k předchozímu k parkosky; spodobu podporovala nebo způsobila snaha míti na konci obvyklé „příponové“ k. K tvarům parkosky, parkoska, parkosků atd. byl pak přitvořen nový 1. pád jednotného čísla parkosek, z toho teprve abstrahováno parkos. Případ tento je hodný pozornosti proto, že se v něm přemístily skupiny souhlásek, nikoli jen — jak tomu bývá obyčejně — hlásky jednotlivé, a dále proto, že k domnělé zdrobnělině přitvořeno nové slovo nezdrobnělé.

Při této příležitosti si dovolím osvětliti krátce (podrobněji to učiním na jiném místě) i slovo pastorek. To zase má jinou zvláštnost. Je přitvořeno k femininu pastorka — podobně jako manžel je přitvořeno k slovu manželka, vdovec k vdova, pán k paní (toto odpovídá řeckému potnia atd.) —, to pak souvisí s názvem dcera (kmen *dъkter-), pastorka je pa-dcerka, nevlastní dcerka (srv. r. pasynok, nevlastní syn). To vyložil správně už Miklosich; již několikrát jsem měl možnost vzdáti čest jeho dobrému citu v oboru etymologickém. Zubatému vadilo, že dcera má v příponě vždy hlásku e, nikdy o, pastorka však jen o; navrhl proto etymologii jinou (a ta byla obecně přijata), ale neprávem. Stačí poukázati na ř. patér, otec, a na složeninu a-patör = kdo nemá otce, 2. pád a-pator-os: právě v složeninách bylo o zcela v pořádku. Pastorka (pa-dktorьka, dkt > dt > tt > st) se tedy jeví jako složenina prajazykového typu a úctyhodné ceny.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 5-6, s. 141-142

Předchozí Petr Bezruč, Redakce: Fragnářka

Následující Josef Janko: Šmelina, šmelinář