Čistota mateřského jazyka se stává veřejným zájmem

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Říkává se, že člověk pozná, co měl, teprve když to ztratí. Tu zkušenost jsme si za války úzkostně ověřovali na svém mateřském jazyce. Poznávali jsme čím dál tím nepochybněji, že se o něj ukládá, že má být vyhlazen, aby učinil místo němčině. Doklady, které teprve dnes vycházejí najevo, potvrzují naše tehdejší obavy; vskutku byly připraveny plány, aby se naše mládež pod trvalým tlakem němčiny a s pomocí zrádců v několika letech odnárodnila, poněmčila. To smrtelné nebezpečí, v němž náš jazyk za německé okupace byl, všichni jsme cítili, a tím rozhodněji jsme se za něj stavěli. Hrozící ztráta nám zřetelně ukázala, že mateřský jazyk je nám jakožto národu vším; bez něho bychom nebyli národem. V míře dříve nikdy nebývalé se v nás probudil zájem o čistotu, o pravou českost našeho jazyka, neboť s vědomím o jeho nenahraditelné ceně šlo ruku v ruce také poznání, že toliko čistý, neporušený jazyk je dokonalým projevem národního života. S tím pevným přesvědčením jsme vešli do dnů nové svobody a na tu těžkou zkušenost z války jsme už nezapomněli a bohdá nezapomeneme. Jazyk mateřský nám všem bude vedle svobody politické a sociální nejvzácnějším pokladem; nebude jej chránit a stříci už jen několik filologů jako dosud, nýbrž celý národ bez rozdílu třídy a povolání.

Obránci jazyka se v posledních měsících staly všechny naše denní listy. Nikdy se v našich novinách nepsalo o mateřském jazyce tolik a s takovou láskou jako dnes, a to je tím významnější, že redaktoři denního tisku mají velkou nouzi o místo a šetří s každým řádkem. Je [128]to jedno z nejsvětlejších znamení této pohnuté doby, rozdychtěné po práci a budování, a bylo by škoda, kdyby mělo zhasnout spolu s pomíjejícím životem denních čísel našich novin. Proto chceme podat aspoň stručný přehled článků a článečků o jazyce, které se nám podařilo zachytit, abychom je aspoň tak zachovali paměti.

Na první místo klademe zprávu o vroucím a zároveň znalecky napsaném sloupku Fr. Trávníčka „Národ a jazyk“ (Svobodné noviny 6. 6. 1945). Vykládá se v něm, že staré pojetí, v němž národ a jazyk splývaly v jeden nerozlučný pojem, přetrvalo věky a dochovalo se až na naše časy. „Ukázalo se to,“ píše prof. Trávníček, „zcela jasně zvýšeným zájmem širokých národních vrstev o jazyk, o jazykové otázky. Jistě o nás platilo už dříve pořekadlo, že jsme národ filologů, ale jako autor jazykových sloupků a později pořadatel rubriky Jazykové zákampí v Lidových novinách za německé okupace došel jsem k neklamnému přesvědčení, že onen silně zvýšený zájem o naši mateřštinu vyplynul ze stupňovaného, zoceleného češství, ze zvroucnělé lásky k národu. Desítky, stovky, tisíce, desetitisíce dopisů přišlo do redakce Lidových novin ze všech končin naší vlasti, z měst, městeček i vesnic. Psali je nejen příslušníci těch vrstev, u kterých lze jazykový zájem do jisté míry předpokládat, nýbrž i přečetní jednotlivci z řad dělnických, řemeslnických, živnostenských, rolnických, muži i ženy. Všichni se ptali, co to neb ono slovo původně znamená, s kterými slovy souvisí, jak vznikl jeho dnešní význam, je-li české či přejaté z některého cizího jazyka, připomínali hojná slova krajová a chtěli zvědět, kde ještě žijí, dotazovali se na rozmanitá rčení, na jejich správnost a t. p. Cítili nebo tušili ve vzniku, ve vývoji a ve změnách slov těsnou souvislost jazyka s národem, s národním geniem, duch jazyka jim splýval s duchem národa. Český národ byl pro naše uchvatitele a zotročitele pojem nežádoucí, byli jsme spíše jen příslušníci t. zv. protektorátu Čech a Moravy než Čechové, Čechoslováci. O národě v tom pojetí, které bylo uloženo hluboko v našich srdcích, nesmělo se psát ani mluvit, a proto věrní synové národa přenesli svůj zájem a lásku na hlavní složku národního společenství, na jazyk, svým vroucím poměrem k rodnému jazyku manifestovali své češství, nesmlouvavě se hlásili k svému národu. — Mimoděk se nabízí obdoba s našimi poměry před sto lety, mezi rokem 1830 a 1848, kdy se připravovalo naše společenské a politické probuzení.“

Oddanou vírou v mateřský jazyk je naplněn článek „Spanilý a milostný jazyk mateřský“ v Lid. demokracii 26. 5. 1945: „V letech největšího duševního utrpení byl nám drahý a líbezný jazyk mateřský zdrojem útěchy i hlubinou bezpečnosti a rájem srdce. České slovo, ať ve své hovorové funkci nebo v díle milovaných spisovatelů, promlouvalo k nám mužně a statečně, odpovědně i v pravou chvíli. Bylo ochran[129]ným štítem proti zákeřnému útoku i mečem, jehož ostří bylo kaleno v povahové ryzosti i v bratrské pospolitosti. Nejvíce ze všeho se pro nás stalo symbolem, skrytým obrazem i podobenstvím tajemství a díkůvzdání. Deptáno a umlčováno, ničeno a zákeřně pronásledováno byvši ještě před svým zrodem, může teprve dnes promlouvati opět svobodně, státi se útočnou zbraní ducha, vítězným praporem kulturní samostatnosti. Vyznání básníka Josefa Hory, že slovo nikdy nesmí býti odzbrojeno, budiž pro nás přísahou i poselstvím, slibem i poznávacím znakem. Je povinnost vědců i spisovatelů, aby strážně bděli nad ryzostí mateřštiny a nikdy nedopustili její nejmenší znesvěcení.“

Hlas volající k lásce a úctě, jíž jsme všichni své mateřštině povinni, ozývá se i na venkově. Tak Mladé Slovácko (Bzenec) otisklo 4. 7. 1945 článek „Jazyka dar svěřil nám Bůh…“ a v něm se na velkých vzorech z minulosti, zvláště na Mistru Janu Husovi, ukazuje, jak máme chápat své povinnosti k národu a k mateřskému jazyku. „Jak krásně zní naše řeč,“ praví se tam na závěr, „jak krásná je její melodie i rytmus! Ale my, Čechové novodobí, nedovedeme si dost vážiti tohoto velkého bohatství, daru, jenž byl vložen v naše duše, a znešvařujeme svou mateřštinu častokráte způsobem nejošklivějším. Tím urážíme nejen mateřskou řeč, ale i sebe, a co více — národ. — Prosím vás, česká mládeži, važte si své mateřské řeči! Milujte ji a uchovejte ji pro příští generace čistou.“

Ale nezůstává se jen při pouhém nadšení, nýbrž přechází se od něho hned k činům. Objevují se rady a návrhy, co by se mělo dělat, abychom své vyjadřování zlepšili. Po té stránce významný je projev A. Vaněčka v Rudém právu (10. a 23. 8. 1945); praví se v něm: „Už dávno před válkou bylo jisto, že spisovatel nedojde daleko se salonní řečí, s jazykem příliš odbarveným a zbaveným živosti a smyslu, třebaže jím někdy dovede dokonale vyjádřiti zápasy a rozpory odehrávající se v nitru individua. Konflikty mezi jednotlivci nemohly jím být už tak dokonale vyjadřovány a zápasy mezi jednotlivými sociálními skupinami jen stěží. V tomto případě musil často dostačiti nástroj táborové řeči nebo politického článku; ale ani to ani ono není takovým druhem činnosti, aby z ní vznikla literatura, dílo spisovatele. Proto můžeme doporučiti dnešním mladým spisovatelům, aby odložili alespoň část té naučené školní pružnosti slov a užívali více jazyka lidu: … Tento jiný jazyk, řeč lidu, sváže mnohem pevněji literaturu se životem a umožní jí trvalý vliv. Mladý levý básník anglický Stephen Spender napsal v knize „Destruktivní živel“, že Hitlerovi se podařilo úplně vyhladiti literární kulturu německou proto tak snadno, že se zbavil spisovatelů, kteří nechtěli přijmouti nacismus, a pak zejména proto, že ona kultura neměla žádných kořenů v životě davů. Kdyby je byla měla, píše Spender, jednotliví spisovatelé by byli mohli být zničeni, ale je[130]jich kultura a tradice by byla zůstala. Pravé umění bylo vždy revoluční silou, a bylo proto kapitalistickými a fašistickými soustavami potlačováno. Toto nové umění si tvoří také nový jazyk, jemuž by rozuměl lid.“

Za věcnost a srozumitelnost literárního projevu se staví také Mladá fronta (25. 8. 1945) v rozmarně psaném, ale vážně myšleném článku „Kritické názvosloví“: »To není zlomyslnost, jen upozornění pro každého, kdo má rád adjektiva, protože vyjadřují nejlépe vztah člověka k věcem a jeho soudnost. Četl jsem totiž zajímavý referát, v němž jsem si skutečně přišel na své. Ukázka: „Obdivuhodné dílo zaznělo tak v celé své monumentální kráse, neboť pan Tenaten dovedl znamenitě vystihnout jeho úžasnou koncepci, vybudovat ji do mohutného a úchvatného projevu interpretačního ve výrazné plastice zvukové. Výborný orchestr podal tu nádherný výkon, hodný tragického pathosu…“ Dále přijde „horoucí vroucnost skladatelova projevu, dýšícího půvabným koloritem hudební lyriky, vyznívající z každého tónu a z každého motivu“, a potom tohle: „Krásný úspěch v provedení hudebním byl jen posílen vzorným režijním řešením Tohoatoho, který v pěkném výtvarném rámci rozproudil půvabný děj v celé jeho něžné a hřejivé náladě.“ Tady jsou adjektiva opravdu páteří celého myšlení. A jaká adjektiva!

Nestudoval jsem tento případ vpravdě zeyerovské stilistiky číselně, ačkoli i to by bylo jistě nesmírně poučné, ale zajímal mě pozoruhodný poměr referenta k pozorovaným skutečnostem a stupeň čtenářské důvěřivosti, jímž se tu manipuluje. Nevím, jak kdo cítí, ale myslím, že bylo víc čtenářů, kteří si řekli jako já: „Dubito, ergo sum.“ Jenže tohle si měl snad říci spíše ten pan referent.

Neboť i noviny by už měly po své smutné profanaci za protektorátní éry najít sloh, kterému budou čtenáři rozumět.«

Štěpán Jež v Lid. demokracii 10. 8. 1945 v delší stati „Mluvme a pišme správně česky!“ ukázal na jazykových chybách vypsaných z jediného čísla novin, jak veliká práce na nás na všechny čeká v tomto oboru jazykové kultury, a dává k tomu hned prospěšné rady: „Nespoléhejme na úřady, na školu, na noviny, na nikoho a na nic. Každý pomáhej, kde můžeš, především v zahrádce vlastní. Mysli na to, píšeš-li dopis, zprávu do novin, mluvíš-li s přítelem, s představeným, s podřízeným, na procházce s rodinou, v úřadě, doma. — Hřešili jsme a hřešíme, je čas, abychom se káli a polepšili. Jazyk mateřský, dar Boží a symbol i páteř národní svébytnosti, nutno pečlivěji pěstovat a udržovat v čistotě. Na to je místo a příležitost vždy a všude: v rodině, ve škole, v redakci, na řečništi, v parlamentě, v úřadě, v divadle, v biografu, v rozhlase a jinde. Není možno, aby děti a čtenáři mluvili správně, nemluví-li tak učitelé, rodiče a spisovatelé. Noviny budou lepší, budou-li jazykově vzdělanější novináři. (Každý novinář by měl [131]být přísně zkoušen především z mateřského jazyka!) Úřední spisy, vyhlášky a zejména zákony a nařízení buďtež stylisovány dobrými češtináři! Nakladatelé a kritikové nepropouštějte bez výtky knih, které se hemží chybami. Zvláštní péče budiž věnována knihám školním, a to i učebnicím počtů, měřictví, přírodopisu, dějepisu, zeměpisu atd. Budiž dbáno, aby ve škole správně a pěkně mluvili všichni učitelé, nejen češtináři. Aspoň stručná mluvnice a úřední Pravidla čes. pravopisu měla by být po ruce v každé rodině a v každé kanceláři.“

V Rudém právu 19. 7. 1945 píše prof. Ludvík Chada, že proti správnému jazyku hřeší někdy i ti, kdo sami horlí pro jeho čistotu; uvádí k tomu příklad z pražského rozhlasu a dodává: „Budit úctu neúctou, to se ještě nikomu nepodařilo, stejně jako chtít čistit špínou je práce zbytečná a mnohdy škodlivá. Jazyk není bota, na kterou lze plivat, nedostává-li se cididla. — A právě rozhlas by mohl a měl vedle tisku přispívat k očištění naší mateřštiny. Měl by zaměstnávat 2—3 opravdu dobré jazykové odborníky, kteří by ručili za to, že mikrofonem neprojde ani jedno slovo nečeské a chybné, zejména ve zprávách sportovních. Úpadek mluvené i psané češtiny by měl být výstrahou i při dnešní reformě školské. Po sedmi letech okupace nejen republiky, nýbrž i českého jazyka, jenž se po celou tu dobu krčil ve stínu němčiny, je nutné vrátit češtině na všech školách její přední místo v dostatečném počtu hodin. Je třeba usilovně a soustavně napravovat velké škody, které na naší mateřštině napáchalo 6—10 týdenních hodin němčiny po celou dobu války i nestvůrná, německá čeština protektorátního tisku.“

Jazykové svědomí naše důrazně burcuje také dr. F. Bulánek-Dlouhán v článku „Než si pořídíte obchodní tiskopisy, veřejné nápisy a pod.“ (Svobodné slovo 26. 5. 1945). „Německé úřadování a jazykové násilnosti,“ říká se tam, „jež v mnohých případech ani nedovolovaly český překlad některých německých termínů, znečistily naši mateřštinu mnohdy až povážlivě. Je spousta forem a výrazů, které jsme přejali zcela podvědomě, bezděky, ačkoli jsme jinak byli imunní k německému jedu. — Nejvíce je jimi znešvařena čeština obchodní a úřední, nehledíme-li už ke zjevům obecným, jako je užívání výrazů luftšucák, vérmacht a pod. Školní vzdělání v mateřštině bylo tak chatrné, že mladší generace, prošlá školou za okupace, má smysl pro ryzí mateřštinu zcela otupělý. Ministerstvo školství tu ohlásilo opravné zásahy. Je však potřebí očistit náš jazyk všude, v kancelářích, obchodech, v novinách, v obecném styku hovorovém i písemném, v nápisech a pod. Hleďte si tříbiti své české vyjadřování všude, kde můžete, nepovažujte návštěvu jazykových kursů češtiny za zbytečnou nebo dokonce směšnou. — Poučiti se o ryzosti mateřštiny není ani směšnost ani hanba, ale povinnost.“

Národní osvobození otiskuje od června pod záhlavím „O čistotu [132]jazyka“ hlasy a návrhy svých čtenářů, co a jak učinit na prospěch našeho jazyka. Tak 27. 6. 1945 navrhoval profesor gymnasia, aby každý ústřední úřad, který vydává veřejné vyhlášky a výnosy, měl svého jazykového referenta, dobrého odborníka, a jeho censurou aby procházelo všechno, co onen úřad vydává na veřejnost. A už 12. 7. 1945 Nár. osvobození s povděkem hlásí první instituci, která této výzvě vyhověla; je to Městská spořitelna pražská. — Jiný návrh podává zkušený redaktor: aby ministerstvo informací zřídilo oddělení s třemi úředníky, které by se postaralo, aby každá redakce dostala denně do ruky číslo vlastních novin se zaškrtnutými hříchy proti čistotě jazyka. Vedoucí redaktor by se pak postaral o přímé poučení hříšníků. K tomuto návrhu poznamenáváme, že tiskový odbor ministerstva informací zavedl v úředním svém zpravodajství „Československá informace“ pravidelný jazykový koutek pro novináře a v něm že se probírají doklady chyb z tisku; vedení tohoto jazykového koutku bylo svěřeno dvěma odborníkům z jazykové poradny při Naší řeči a při Kruhu přátel českého jazyka. — A 4. 7. 1945 píše Nár. osvobození v uvedené rubrice: „Docházejí nám stále nové příspěvky a dopisy, žádající soustavné pokračování v akci pro očistu mateřské řeči, veřejně pronášené a psané. Litujeme, že pro omezené místo můžeme tyto hlasy zatím jen stručně zaznamenávat. Víme, že život, zájem i význam věci samé by si zasloužily mnohem více.“ I to je zajisté výmluvné svědectví o zájmu, který se dnes věnuje tříbení našeho jazyka. 15. 8. 1945 pak čteme tento stručný obsah z dopisů, které redakce NO od čtenářů dostala: „Čtenáři nás v dopisech upozorňují a sami také denně zjišťujeme, že se ve psaní novin a veřejných vyhlášek stále ještě hrubě nedbá jazykové správnosti, takže vhodného zákroku povolaných míst je již svrchovaně třeba. Ani rozhlas neprovádí důslednou kontrolu češtiny zaznívající k nám z přijimačů. Na firemních štítech obchodů, ponenáhlu obnovovaných, zůstávají hříchy proti mateřskému jazyku, jež volají po kárném opatření míst dohlédajících na živnosti a na firemní rejstřík. Doporučuje se též, aby denně byla aspoň jedna oprava často se vyskytujícího jazykového kazu uveřejněna stejně ve všech novinách nápadným způsobem a opakována i v rozhlase.“

Plzeňský časopis Svobodný směr 6. 9. 1945 v článku „Pro očistu mateřštiny“ vytýká, že se stále ještě mnoho hřeší proti samozřejmé povinnosti dbáti správného jazyka, a s uspokojením vítá rozhodnutí Mistra Ivana Olbrachta, že v rozhlase bude provedena důkladná očista jazyková. Žádá, aby taková očista byla povinná i jinde, zvláště v novinách a v obchodech, a dovolává se slov Nerudových: „Kdo nemiluje svoji mateřštinu, je člověk špatný.“

Nejrozhodněji se hlas veřejnosti obrací proti cizím slovům v češtině, především proti rozličným zkomoleninám německého původu. Už 25. 5. [133]1945 napsal Eduard Valenta ve Svobodných novinách sloupek „Neviditelná pouta“, v němž nabádá k očistě od tohoto nepříjemného dědictví po Němcích. „Překračujíce veliký dějinný práh z truchlivého vězení pod klenbou svobody a nového života a zanechávajíce v ssuti šestiletého žaláře všechnu tu myšlenkovou a pakulturní veteš i haraburdí dosavadního politického i hospodářského neřádu, nezapomínejme přihodit do této plesniviny i pouta jiná, kterými jsme se svazovali přečasto dobrovolně: lhostejnost a neúctu k českému jazyku. Od dob, kdy pověstná štumádla pucovala na gaňku panu hofrátovi štivlety viksem, odešla celá jedna generace a druhá nastoupila, dávno mizejí a vyhledají idylické vzpomínky na vlasaté řečníky hřímající o tom, jak jsme po tři sta let úpěli a jak byl český jazyk rdoušen a svazován ve svém vývoji, ale gaňk žije dál, dále žije viks a dále se pucuje. Bodláčí prokletého jazyka, který se nám až k vrhnutí vzpřičoval v krku po celá ta léta na každém rohu a při každém rozžehnutí radia, dovedeme dnes ještě vyplet z bohaté louky krásné české řeči poměrně snadno, neboť se stane svatou povinností a běžnou zvyklostí po prvé upozornit a po druhé zhurta okřiknout toho, kdo by v pochodu naší řeči do nových dní rachotil těmito germánskými holínkami. — Dávno už nemusíme vykřikovat starou pravdu, že náš jazyk je krásný a bohatý, že je schopen výrazového rozletu v nejjemnějších odstínech a v nejodbornějších podrobnostech. Nemůžeme ovšem také žádat, aby se od nynějška pod pohrůžkou klatby mluvilo bez chybičky. Dokonale česky neumí nikdo z nás, ani profesor Trávníček, a probírat se při hovoru na ulici ve slovníku jazyka českého byl by požadavek náležející do filmové grotesky. Ale pouštějíce blahovolně malé rybičky z čeřenu jazykové očisty, chytejte s námi aspoň ryby větší a veliké. Bojujíce o lepší chléb a svobodu projevu, bojujte také o osvobození jazyka, který tu svobodu rozhlašuje a přenáší. Učitelé, učte děti dobře česky! A vy, děti, učte česky své rodiče!“

Na kořen a příčinu toho našeho dobrovolného němčení ukazuje autor článku „Naučme se mluvit správně česky. Čistota naší mluvy“ ve Slánských novinách (Slaný) 28. 6. 1945: „Naše české matky, které se tolik zasloužily o náš národ, věnovaly až dosud málo péče mateřské mluvě. Jak se samy naučily hovořiti doma, tak učí své děti bez zřetele k tomu, co jim bylo vštěpováno ve škole. Ovšem že ani okolí nezůstává bez vlivu na vývoj a tvoření venkovské mluvy. Tak se nám vytvořila vedle spisovného jazyka obecná mluva, která hýří německými výrazy. Od vlivu Němců v politickém i kulturním životě jsme se sice odpoutali, ale od německých zkomolenin jsme dosud svoji řeč očistit nedovedli. Proč? Protože právě české matky ve své většině a zvláště na venkově neprojevily pro tuto věc dosud dostatečné pochopení. — Proto apelujeme na každého Čecha i Češku, aby se v hovoru vystříhali ně[134]meckých zkomolenin. Zvláště však připomínáme českým matkám jejich svatou povinnost učiti své děti ryzí české řeči bez cizích, zejména německých zkomolenin.“

V časopise Zdar (Zlín), v němž své jazykové rady otiskuje zlínská jazyková poradna, čteme 28. 8. 1945: „Zbavme se německých výrazů! Téměř šest let působnosti rafinovaného jazykového zákona v době okupace, kdy všechny nápisy musely býti dvojjazyčné, otupilo náš cit pro český jazyk měrou větší, než si uvědomujeme. Co německých slov se ozývá v naší hovorové řeči, někdy i v zčeštěné formě! Co germanismů, to jest vazeb přejatých z němčiny! Posviťme si na některé tyto případy! Nejdříve ta německá slova: Slyším hovor u holiče: »Na flastru před kostelem…« Proč ne na dlažbě? Jak hrubě zní ten flastr v české větě! Nebo jiná taková krása: Měli jsme sklep podšprajcovaný (místo podepřený). Jiný hovor: »A furt je to stejné!« Furt? Stále, pořád, vždycky! »To by se jí nejlépe pasovalo.« Snad slušelo, to by se jí nejlépe hodilo. A což ten fasuňk kuřiva! Odběr, příteli, odběr! Nefasujeme, ale dostáváme příděl, je nám přiděleno. A což toto: »Puma vlítla do baráku a šlo to durch!« Jak je to všechno nehezké! Puma vlétla do domu a prorazila jej, ne? Čeština právě předponou pro-vyjadřuje, že je to skrz, načisto, docela, nepotřebuje k tomu dodávat ona slova, právě tím vyniká ve své výrazové schopnosti nad němčinu, je to její přednost. Vrchol krásy je patrně věta: »Himl hergot, pane N., to je hic, já su zašvicovaný durch und durch.« Dvě maturantky se dohadují, jakou si vezmou šlajfku, matka volá na dceru, že vpředu je zariglovaný, vzdělaný člověk volá na souseda, že má recht, a podobné nepěkné výrazy lze slyšet na ulici. Jsou to slova lágr, kisna, šalovat, kibl, kšír a pod. Vzpomínáte si, jak jsme odsuzovali už za Rakouska t. zv. brněnskou a ostravskou češtinu posměšnou větou: Hausmajstrová pucovala na gaňku štýflety? Pamatujme na čistotu jazyka! Zachyťme ve své mysli jako v síti každý německý výraz, ať původní nebo zpotvořený, a nepusťme ho z úst! Mysleme při řeči trochu na formální stránku jazyka, a poslouží to i věci samé.“

A jiný krajinský časopis, Jihočech (České Budějovice), přinesl 4. 7. 1945 tuto zprávu: „Týden očisty jazyka. Mladí odboráři českobudějovického kraje si vzali za úkol odstraniti ze všech dílen, továren a pracovišť cizí výrazy, kterých nemusíme užívat a bez kterých se lehko obejdeme; je jich v rozličných pracovních odvětvích dost. Zvláště to jsou německé výrazy a zkomoleniny. Náš jazyk je tak bohatý, že se bez tohoto přejímání z cizí řeči obejde. Všichni lidé dobré vůle, pomozte nám, nechť všude zní jen naše zvučná mluva!“

Jiří Vondráček v Rovnosti (Brno) 1. 8. 1945 vytýká hlavně mládeži nedostatek péče o čistotu vyjadřování: »Česká mládež po příchodu okupantů náhle přestala slyšet hlasy, které vychovávaly, a účinek se [135]ukázal v její řeči. Počaly nás strašit všechny ty „šolny“, „pekle“ a „topsy“, „kábři“ a „bašty“ a jako parasiti se přiživovaly na čistém těle naší řeči. Bohužel nejen mládež tělesně pracující, ale i studenti se chodili „urvat“ do „ringecu“ a nevědomky pomáhali tupit češtinu, Němci beztoho tak nenáviděnou. I zde bude třeba ještě mnoho naší práce, ale začněme ve Svazu čes. mládeže a ve Svazu čes. studentstva pracovat ihned. Nenechávejme svou řeč hanobit ještě i v republice, přestála věru již dosti.« (K tomu připomínáme, že zjev, o kterém tu autor mluví, je už z doby dřívější, nikoli teprve z poslední války; za jeho návrh se ovšem upřímně přimlouváme.)

Čistší vyjadřování, zvláště ve sportu, doporučuje mládeži i Mladá fronta 24. 8. 1945: »Jdu kolem atletického hřiště. Chlapci trenují na „majstršafty“, aby měli „lajstunk“, trenér napomíná, jen ne tak „kramhaft“, vzadu jeden hlas si stěžuje, že „furt“ nemá „gajsta“, a kousek vedle se kdosi učí správnému „šrajtstylu“. Jdu kolem vody. Chlapci snášejí „preclovky“, dávají pozor na „auslégry“, nesou loď ze „štendrů“, „richtují“ vzdálenost „štembretů“, zkoušejí „slajdy“. Háček domlouvá: Klidným ‚šlágem‘ a žádný ‚pígl‘! Při přistávání jen něžně přirazit ‚bortem‘ k ‚platu‘. Vždyť i malé natržení dykyty vyřadí loď na čas z provozu! — Ještě trochu pomlouvají, že tady na tom „temsbótu“ jsou ty pevné „dolny“. Snažím se jim rozumět, hledám v slovníčku, ale marně. Doufám však, chlapci, až půjdu příště kolem vás, že si už budeme rozumět lépe a že se těch „odborných“ názvů zbavíte, viďte?«

Ale i spisovnému vyjadřování se často vytýká, že příliš snadno užívá zbytečných cizích slov, za která máme dobré výrazy české. Hlas (Moravská Ostrava) 8. 7. 1945 pokládá za takové zbytečné výrazy i slova blok (skupina, sloučení různých stran), iniciativa (podnět, popud, návrh), signál (znamení, heslo, návěst), kvalifikace (způsobilost, schopnost), isolace (osamocení, odloučení, samovazba). Svobodné Československo si 27. 7. 1945 v článku „O čistotu českého jazyka“ stěžuje, že i dnes ještě, po vítězné revoluci, kdy se všude čistí železným koštětem, toneme „přímo v záplavě cizích výrazů, názvů a jmen, našemu jazykovému sluchu na hony vzdálených“. Jmenovitě vytýká dennímu tisku výrazy kolektiv, manifest, koordinace, korporace, aktiv, -ismy a pod. „Nač potřebujeme,“ ptá se Svob. Československo, „v češtině míti ‚Blok‘ výtvarných umělců, nač ‚Revue-soubor‘, proč právě Divadlo ‚kolektivní‘ tvorby, Malé ‚realistické‘ atd.? Zdá se, že mnohé ty názvy byly dány tak rychle dohromady jako uvnitř ta ‚kolektivní‘ tvorba. Nerdíme se sami studem nad tím opičením po jiných? To poznání je ovšem tím bolestnější, že se s ním setkáváme nejvíce tam, kde bychom to nejméně čekali.“

[136]Slovo kolektiv je častěji terčem útoků. Také v Lidové demokracii 28. 8. 1945 se pokládá za zbytečnou módní napodobeninu: „Pamatuji se, že jsme vždycky čítávali na př. soubor Národního divadla; dnes je to ovšem kolektiv. Kolektivní tvorba; nemohla by to být společná nebo souborná tvorba? Kolektiv — soubor, společnost, společenství?“ A stejně soudí i sám Jaroslav Kvapil ve Svobodných novinách 29. 8. 1945: má-li se o něm (kolektivu) mluvit také v oboru divadelním, „ať se pro něj užívá dobrého a docela výstižného českého slova soubor. Tedy: soubor Národního divadla i divadel jiných — a žádný kolektiv! Slíbili jsme si, že se teď důkladně odněmčíme — prosím vás, proboha, přátelé, hleďme se už také odopičit!“

V Právu lidu 11. 8. 1945 jsme čtli tento velmi rozumný článek: „V našem listě máme rubričku, kterou si píší čtenáři. Jsou v ní jejich bolesti, stesky, názory, mínění, návrhy. A je to pár dní, kdy jedna paní přišla s návrhem, aby se psalo česky, srozumitelně, bez cizích slov, neboť jinak tomu čtenář nerozumí. Na to jsme vzpomněli při čtení brožury »Za sloh«, která je vlastně proklamací určité skupiny výtvarných umělců. Tahle brožurka není najisto pro široké vrstvy lidové. Stačí tahle věta? »Kosmos sférické revergence jest ideální shoda svrchované jednoty národního a světového kolektiva s mravním a svobodně tvůrčím pluralismem svéstačných jedinců a jednotlivých pospolitostí jakožto predestinovaných kosmických funkcí, věčně trvajících v ústavném řádu typologických článků a variací psychosféry…« — V tomto slohu je tedy psána proklamace umělců, kteří, jak soudíme, chtějí něco říci lidu, a ne jen několika zasvěcencům. Ti zasvěcenci, kteří pochopí tenhle sloh, to nepotřebují, ti přece vědí, oč jde. Nechceme si z toho dělat žerty. Ne. Ale je škoda, že široký lid nemůže porozumět umělcům, i kdyby měl tu snahu, chtít jim rozumět. Ale pak o lidu neříkejte, že je zaostalý a že mu stačí laciná otřelost nebo fádnost.“

Od svorného souzvuku všech těchto hlasů se nápadně odráží názor náruživého zastánce cizích slov V. Dědka, vyložený v Našem Pojizeří 2. 8. 1945: „Při listování denním tiskem setkáváme se stále častěji s »dopisy čtenářů«, v nichž jsou nahromaděny stížnosti na klesající úroveň tištěné a mluvené češtiny, prý zbytečně kažené cizími výrazy. Chtěli bychom těmto dopisujícím čtenářům a redakcím, které přípisy otiskují, připomenout, že každá snaha po takovéto »očistě« jazyka zavání fašismem. Hitlerovské Německo si získalo primát, a »očistná« horečka, která zachvátila naši druhou republiku po Mnichově 1938, je jistě v dobré paměti. Žádná řeč na světě není samoúčelná (? snad: soběstačná?) a nesmí být k samoúčelnosti pěstována (?); jednou v budoucnosti dojdeme přirozeným vývojem a splynutím hlavních světových jazyků k jediné mezinárodní řeči. Pokrok od nás žádá, abychom nebránili cizím výrazům, ale naopak je (!) používali k jejich zevšeobec[137]nění a tím přispěli k rozrušení kulturních hranic mezi národy. Každé opačné úsilí je reakcí a musí být námi rozhodně a důsledně potíráno.“

Nad tímto vskutku odvážným a zvláštním názorem se 15. 8. 1945 pozastavilo Svobodné slovo a v časopise Pochod (Mladá Boleslav) 21. 8. 1945 se ta kuriosní obrana cizích slov uvádí na pravou míru: „Domněnka, že užívání cizích slov setře hranice mezi jednotlivými jazyky a že povede k jediné universální řeči, je prozatím utopií a nemá práva na existenci. Každý člověk, kterému jde o zdárný vývoj jeho národa a kultury nejen národní, ale i světové, posléze uzná, že úsilí udržet jazyk v jeho úrovni a snaha o jeho čistotu nemá nic společného s fašismem a reakcí, jak by nám někdo chtěl namluvit. — Řeč je něco tak vzácného a posvátného, že se s ní nedá zacházet jako s nějakým obchodním artiklem, řeč je živá, nedá si říkat — ty půjdeš tudy. Jazyk jako živý a přese všechny jiné snahy nedorostlých »taky odborníků« čistý a krásný ve své jedinečnosti bude.“

Národní obroda (Brno) otiskla 23. 8. 1945 článek „Cizí slova v češtině“, rovněž jako odpověď na onen výklad Dědkův. Doporučuje při úvahách o užívání cizích slov rozlišovat slova cizího původu, ale zdomácnělá, od slov žijících jen v jazyce tenké vrstvy vzdělanců a odborníků. Podle účelu svého projevu potom snáze určíme správný poměr k cizím slovům. — Sami pak k tomuto sporu o cizí výrazy poznamenáváme, že k nim jasné stanovisko kdysi zaujal i V. I. Lenin; o tom se čtenář dočte na jiném místě tohoto sešitu Naší řeči.

Z živelného odporu proti cizím, zvláště německým výrazům vznikla také snaha počešťovat příjmení, jména místní, jména podniků (hotelů, biografů a pod.); také tomu věnovaly denní listy dost místa, ale protože se tato věc netýká přímo správnosti jazyka, t. j. správnosti vyjadřování, nebudeme se jí podrobněji zabývat. Praktický pokus zachránit nebo obnovit původní česká jména pomístní učinil Kruh přátel českého jazyka v Jindřichově Hradci. Jihočech (Čes. Budějovice) o tom podává 27. 7. 1945 tuto zprávu: „Dnes přicházejí do našich vesnic na Hradecku úplně noví osadníci, kteří neznají, jak se nazývá kde která mez, cesta, úval, háj, pole nebo mokřina, a tu jde o to, aby se snad mezi nimi nezachytila dosavadní zpitvořená jména německá, nýbrž aby byla obnovena buď původní jména česká, nebo jména nově zvolená; aby za pomoci učitelstva, národních výborů a katastrálních úřadů byla zavedena vhodná jména podobná těm, jež se vyskytují v jiných obcích zdejšího kraje, jako na př. v olšině, březina, u křížku, pod sosnou, na panském, v příkopě, u pazderny, v tůni a pod. Kruh přátel českého jazyka ochotně obcím podle jejich poměrů poradí.“ To je snaha jistě velmi užitečná, a bylo by dobře vyvinout ji všude tam, [138]kde mají poměry podobné jako na Jidřichohradecku. Jindřichohradecká odbočka Kruhu přátel českého jazyka zahájila pod vedením svého předsedy prof. dr. V. Mosteckého činnost hned po revolučních dnech a je podle zpráv v Jihočechu velmi neúnavná v práci o zvelebení jazyka v svém kraji. K nové práci se přihlásil znova též Kruh přátel českého jazyka v Rychnově nad Kněžnou (Náš cíl 14. 7. a Práce 17. 7. 1945) a v Táboře (Práce 10. 8. 1945).

Začínají se objevovat znova i pravidelné jazykové koutky v novinách; zatím řídce, neboť nedostatek místa asi rozhoduje nejčastěji o zavedení nebo nezavedení této rubriky. Tak v Činu (Brno) vede rubriku „Správně česky“ prof. Frant. Pulec, autor známé příručky „Mluvme a pišme správně česky“, zavedena je jazyková rubrika i v oficiálním časopise Ústřední rady odborů, a jak jsme už dříve pověděli, v úředních Československých informacích, vydávaných tiskovým odborem ministerstva informací. Rubriku „Z jazykové poradny“ má také Zdar (Zlín); vede ji prof. dr. Fr. Svěrák jménem jazykové poradny při národním výboru Velkého Zlína (o ní podáváme zprávu na jiném místě). Doporučujeme velmi, aby si takový jazykový koutek zavedly všechny denní i týdenní listy, a to co možná nejdříve; jazyková poradna Naší řeči a Kruhu přátel českého jazyka (P. XVI, Xaveriova 1, č. tel. 471-49) jim při tom ráda poradí i pomůže.

Z tohoto dosti dlouhého, a přece jen v jednotlivostech velmi stručného a neúplného přehledu je zajisté vidět zcela nepochybně, jak mocně vzrostl zájem o náš mateřský jazyk. Můžeme k tomu připojit ještě i to, že všechny naše denní listy ochotně a horlivě zpravují své čtenáře o všech podnicích, které se týkají našeho jazyka. Nebylo jich dosud mnoho, ale soudíme na př. podle bohatství a šíře zpráv o dvou večerech Kruhu přátel českého jazyka v Praze (27. 7. a 4. 8. 1945), že i svým zpravodajstvím chtějí naše noviny pomáhat při práci o jazykovém vzdělání. Také činnosti kanceláře Slovníku jazyka českého, z níž vychází nové veledílo o českém jazyce, Příruční slovník jazyka českého, je v denním tisku věnována zasloužená pozornost. Záleží tedy na jazykových odbornících, aby nenechali tento živý zájem o jazyk usnout, nýbrž aby jej udržovali a posilovali všemi prostředky, které mají po ruce. Nejde o obnovení starého brusičství, ale je třeba, aby se dobrá a spolehlivá znalost jazyka rozšířila co možná do všech vrstev, aby všichni naši spisovatelé, novináři, řečníci, úředníci, obchodníci atd. dovedli své myšlenky vyjadřovat bez hrubých mluvnických chyb a bez slohových neobratností nebo jalovostí. Dobudujme svou novou, svobodnou republiku i v oblasti mateřského jazyka!

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 5-6, pp. 127-138

Previous Hlasy z SSSR o mateřském jazyce

Next Příklad hodný následování