Časopis Naše řeč
en cz

Hlasy z SSSR o mateřském jazyce

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Ve sborníku „Slovanské spisovné jazyky v době přítomné“, který uspořádal prof. M. Weingart a r. 1937 vydal Melantrich v Praze, je otištěn také výklad o spisovném jazyce ruském. Napsal jej prof. dr. Jan Frček, mladý učenec, který byl za války zavražděn Němci. Dnes, kdy se tak dychtivě a nadějně díváme k východu za novými podněty a vzory, zajisté je čas, abychom si dobře připomněli ony Frčkovy výklady. Už proto je třeba té připomínky, že nás přivede k velmi závažnému poznání, jak o mateřském jazyce smýšlel sám V. I. Lenin a jaké požadavky na jazyk klade vůdce sovětského lidu, generalissimus J. V. Stalin, i předseda Rady sovětů M. I. Kalinin.

Podnětem k větší a uvědomělé péči o jazyk v Sovětském svazu bylo poznání, že jazyková stránka vyjadřování je mnohem horší, než je za nového řádu žádoucí. Mnozí jazykoví odborníci shodně prohlašovali, že ruský jazyk je neustálený a že úroveň jazykové kultury v Rusku je nízká, ba výjimečně nízká. Ale i umělci si uvědomovali nutnost nápravy v jazyce; Maxim Gor’kij, svědek nad jiné povolaný, jak říká Frček, pozoroval z dopisů začínajících spisovatelů a učící se mládeže, že „ruská řeč se kazí, vulgarisuje, že její srozumitelné formy nabobtnávají, vssávajíce do sebe regionalismy, pohlcujíce slova ze slovníku národních menšin, z oblasti výrobních procesů, knih atd. — řeč se stává méně obraznou, méně přesnou, méně trefnou, stává se mnohoslovnější, rozplizlou, slova velmi často nevyjadřují zamýšlenou představu“. Úloha byla dvojí: jednak co možná úplně potlačit negramotnost, jednak veřejnou jazykovou výchovou zvyšovat kulturu vyjadřování. Komise, které byla svěřena úloha první, podnikla úžasnou práci a dosáhla toho, že počátkem druhé pětiletky už 90% oby[122]vatel umělo číst a psát (ještě r. 1917 jich bylo jen 33%); její další prací nyní je skoncovat také pologramotnost, t. j. nedokonalou znalost písma. Druhá úloha si vyžádala především zlepšení jazykové, stytistické a vůbec umělecké úrovně u spisovatelů samých, neboť právě hotová díla mají největší vliv na utváření jazykové kultury. Proto byly založeny časopisy věnované výchově budoucích spisovatelů, výkladům a cvičením z praktické techniky literární práce. Gor’kij sám od r. 1930 vydával časopis „Literární učení“ a v něm ustavičně burcoval zájem o jazyk, smysl pro formu, úctu k ní a vůbec vědomí umělecké odpovědnosti. „Ke psaní veršů,“ tak psal Gor’kij, „je nutno velmi dobře znát jazyk. O velmi mnohých našich spisovatelích je však třeba říci, že s ruským jazykem zacházejí barbarsky a znají jej špatně. Většina našich básníků bohužel nevěnuje pozornosti jazyku a jejich veršíky jsou šedivoučké, z plechu.“ Jindy Gor’kij připomíná, že spisovatel musí znát jazyk i theoreticky, právě tak jako pracovník z kteréhokoli jiného oboru, agronom, národní hospodář, pedagog, musí svou praktickou práci opírat o znalost theorie, o zdravý theoretický základ. Praktická činnost bez theorie je činnost slepá, bez správné methody a bez pevného směru. Škola let devadesátých neplnila dobře svůj úkol k jazyku; zvláště mnozí profesoři nefilologové měli nedbalý poměr k jazyku a nedoceňovali význam jazykové kultury, a chatrné výsledky vyučování se často projevovaly nápadným neúspěchem studentů při zkouškách. Stejně důrazně se náprava žádala i na novinářích; uznanou zásadou se stalo, že „novinář musí znát jazyk a ovládat jeho techniku, protože za každý slovní obrat, za každé slovo v novinách nese zvláštní stranickou odpovědnost“ („Pravda“ 28. 9. 1932). A tak se velmi rozhodně projevila obecná snaha napravit všechny nedostatky a vady v užívání spisovného jazyka; žádná úleva, žádná amnestie se nedává ani vzhledem k „proletářskému původu“ („Izvestija“ 3. 1. 1936).

Uvědomělá práce o kultuře jazyka ovšem vyžadovala především, aby byly určeny zásady dalšího vývoje, poměr k regionalismům, k prvkům lidovým, k nářečím společenským, k novotvarům, k cizím slovům atd. Naléhavé praktické úkoly politické pak vedly k nutnému požadavku účelnosti, přesnosti a účinnosti. Bylo štěstí, jak říká Frček, že v těchto vzrušených a nebezpečných dobách byl vývoj ruského jazyka spolu určován muži takového jazykového smyslu, jako byl Lenin a Gor’kij.

Lenin si už z dob svých výborných studií odnesl živý smysl pro jazyk; při vyjadřování byl velmi pozorný a stejnou pozornost žádal také od jiných. N. K. Krupskaja vypravuje, že Lenin [123]jako redaktor „Iskry“ přisuzoval význam každé čárce, kontroloval každý dopis, jeho sloh a jazyk. Před revolucí i za ní a po ní důsledně žádal všude, aby se slov neužívalo mechanicky, nýbrž jen s jasnou představou o přesném významu každého slova; proti nesprávnému, nepřesnému nebo povrchnímu chápání slov bojoval v článcích i na schůzích a konferencích. Velikost a autorita Leninovy osobnosti způsobila, že tyto jeho názory velmi přispěly ke zvýšení přesnosti jazyka.

Snaha o účelnost a přesnost projevu byla také hlavním důvodem, proč se Lenin stavěl proti cizím slovům. Cizí slova obecně přijatá trpěl sice v pracích čistě vědeckých, určených toliko odborníkům, ale od řečníků a publicistů žádal „lidský jazyk“, osvobozený od zbytečných prvků cizích. Výmluvný doklad Leninova odporu proti zbytečným cizím slovům je i v jeho poznámkách vpisovaných při čtení do knih; tak na př. si poznamenává k slovu „jsou limitovány“: „Proč ne prostěji: ‚omezuje je‘? Ó ten akademismus! Ó ten lžiklasicismus! Ó Treťjakovskij!“[1] R. 1925 vyšel v „Pravdě“ Leninův článek „O očistě ruského jazyka“ a v něm se praví velmi jasně: „Kazíme ruský jazyk. Zbytečně užíváme cizích slov. Užíváme jich nesprávně. Nač říkat ‚defekty‘, když možno říci ‚vady‘ nebo ‚chyby‘ nebo ‚nedostatky‘? Pravda, když člověk, který se nedávno naučil číst vůbec a zejména číst noviny, začne je horlivě číst, nechtě si osvojuje novinářské slovní obraty. A právě novinový jazyk se u nás přece také začíná kazit. Jenže je-li možno odpustit užívání cizích slov tomu, kdo se teprve nedávno naučil číst a cizích slov užívá jako novoty, není možno to odpustit literátům. Není na čase, abychom vyhlásili boj zbytečnému užívání cizích slov? Přiznávám, že jestliže mě zbytečné užívání cizích slov zlobí (protože ztěžuje náš vliv na dav), některé chyby v novinách mě docela mohou přivést z míry … Není na čase vyhlásit boj komolení ruského jazyka?“

Velký souhlas a také pomoc našel Leninův odpor proti zbytečným cizím slovům právě u pracujícího lidu; dělníci a zemědělci prostě přestávali rozumět jazyku přesycenému cizími slovy, a proto se ozvali veřejně. Časopis „Rabočaja Moskva“ (Dělnická Moskva) napsal r. 1926: „Naši referenti, mluvíce na veřejných schůzích, stále hovoří o dělnictvu, ale prostě hovořit s dělnictvem [124]se nenaučili. Úplně zapomínají, že nesedí na nějaké mezinárodní konferenci, nýbrž v prosté dělnické schůzi. Na konferenci delegátů továrních a dílenských místních výborů zamoskvoreckého rayonu, kde přece byli soudruzi čtoucí noviny a zvyklí slyšet nejrůznější cizí slovíčka, psali předsednictvu: ‚Méně nesrozumitelných slov! Nejsme ještě příliš vzděláni … Takový referát patří do anglického parlamentu, a ne před dělníky … A při tom referentem nebyl nějaký cizinec nebo specialista vyrostlý a žijící ve své pracovně, nýbrž dělník železničář, zaměstnaný nyní v odborovém svazu. Při takovém referátu člověku nezbývá než buď spát, nebo stále si dělat poznámky pro dotazy: co je to periferie, kvintesence, tendence…, politická atmosféra, kunktátorská taktika, perspektivy. Ne bez důvodu někteří říkají: ‚Mluví nesrozumitelně, to je jistě bolševik.‘“

Proti cizím slovům se veřejně vyslovil také M. I. Kalinin; na XV. moskevské konferenci strany se obracel přímo proti jazyku sovětských propagandistů, přeplněnému cizími slovy a slovními šablonami. Tak boj proti cizotě v jazyce nakonec zobecněl, stal se dokonce i jedním z námětů oblíbených v sovětských humoristických časopisech; i satirik Zoščenko v povídce „Opičí jazyk“ neúprosně stíhá zlozvyk užívat cizích slov. Útoku tak soustředěnému se přece jen podařilo zastavit příval cizích slov a řídit jej dále jen skutečnou, rozumnou potřebou vyjadřování a požadavkem co možná největší srozumitelnosti; jenom tak se může jazyk stát dokonalým nástrojem k šíření politických a kulturních idejí strany. Příznačná pro postavení cizích slov v jazyce je také zpráva o písemných přijímacích zkouškách do moskevských vyšších škol r. 1929; oznamuje se v ní, že cizích slov bylo sice v písemných pracích užito velmi zřídka, ale pokud jich bylo užito, stalo se tak ve většině případů nesprávně po stránce věcné i pravopisné.

K Leninovu požadavku účelnosti a účinnosti jazykového projevu připojil M. Gor’kij požadavek další, nutnou jednotu spisovného jazyka. Spisovatel podle něho nesmí psát tak, jak mluví; místní výrazy, provincialismy ani prvky z nářečí společenských neprospívají jazyku a neobohacují jej, nýbrž naopak kazí obrazné a trefné ruské slovo a činí jazyk vulgárním. „U nás v každé gubernii,“ psal Gor’kij, „a dokonce v mnohých újezdech jsou vlastní nářečí, vlastní slova, ale spisovatel musí psát rusky, a nikoli vjatsky nebo balachonsky. Píšete pro lidi ohromné, rozmanité země a musíte si pevně uvědomit prostou pravdu: … aby si lidé rychleji vespolek rozuměli, musí se všichni vyjadřovati jedním jazykem.“ Úsilí Gor’kého nebylo marné; oprav[125]du přispělo k ustálení spisovného ruského slovníku i mluvnice.

Třetí výrazný rys vtiskl dnešní jazykové normě ruské J. V. Stalin. Na XV. sjezdu strany prohlásil, že jazyk je nástrojem třídního boje a kulturního i národního budování SSSR. Tento požadavek, vyslovený ústy tak svrchovaně autoritativními, posílil v nazírání na jazyk právě ono hledisko praktické účinnosti jazyka, jeho přesnosti a výraznosti. Dodal síly také usnesení XIII. sjezdu strany, v kterém se spisovatelům ukládalo, aby se učili dovedně spojovat populárnost, obecnou srozumitelnost a zřetelnost výkladu s vážností a přesností obsahu. Jak si Stalin cení právě tyto vlastnosti slohu, o tom svědčí i známý jeho výrok o jazyce Leninově: „Jen Lenin dovedl psát o nejspletitějších věcech tak prostě a jasně, přesně a směle, že každá jeho věta je střelou.“

Tak se v nové jazykové kultuře sovětské projevují a uplatňují tři hlavní zásady: zásada jednotnosti spisovného jazyka bez neodůvodněných odchylek, zásada účelnosti a přesnosti a konečně zásada praktické účinnosti. Při tom funkční rozvrstvení jazyka (na sloh vědecký, dopisovací, řečnický atd.) zůstává v plné platnosti; každý z rozličných slohů má svou samostatnost a své zákony a jen stylistika na nich založená může ukázat celé bohatství jazyka.

Prudký a všestranný rozvoj spisovného jazyka po revoluci vedl i k novotám nevítaným a často ustrnoval na jednotvárné, výrazově chudé šablonovitosti. Bylo třeba vrátit mu bývalou krásu a bohatost, a k tomu se doporučovaly vzory starých ruských mistrů jazyka a slohu. Návrat k jazykové tradici, to bylo heslo, které vydali sami političtí a ideoví vůdcové sovětského Ruska, mezi nimi i sám Lenin. Ukázala se nutnost, aby se nová kultura zmocnila kulturního dědictví doby předchozí a aby je přetvořila, neboť tato nová, proletářská kultura nemůže vyskočit odkudsi celá vypracovaná, nýbrž musí být budována na kultuře dosavadní, stejně jako Marx budoval své národní hospodářství na soustavě předcházející. Lenin dokazoval tuto nutnost právě v oboru jazyka; revoluční inteligence a pokrok ve vrstvách dělnických pomohou překonat zastaralé rozdíly ideové a přetvořit bývalou kulturu jazyka v nový tvar, naplněný novým duchem. K témuž účelu doporučoval Kalinin, aby sovětští spisovatelé čtli a studovali jazykového klasika Turgeněva, aby ho následovali a využívali jeho mistrovství k novým účelům. Gor’kij zas stavěl za příklad mladým autorům jazyk Leskovův, Čechovův, Tolstého a Buninův. V ústředním orgánu „Pravda“ prohlásil Gor’kij r. 1934, že „boj za čistotu, za významovou přesnost [126]a vyhraněnost jazyka je bojem za nástroj kultury“, a dále praví: „Mezi velkolepými úkoly vybudování nové, socialistické kultury je před námi i úkol organisace jazyka, jeho očištění od parasitního nánosu … Nesporná hodnota předrevoluční literatury záleží v tom, že počínajíc Puškinem naši klasikové odloučili od jazykového chaosu nejpřesnější, nejvýraznější, nejzávažnější slova a vybudovali ten ‚veliký, překrásný jazyk‘, jehož se týkala prosba Turgeněvova ke L. N. Tolstému, aby sloužil jeho dalšímu rozvoji.“ V prohlášení pak, jež redakce „Pravdy“ připojila k výkladům Gor’kého, stojí mimo jiné: strana, vláda i celá sovětská země nazírají na všechny otázky socialistické výstavby se stanoviska boje za jakost práce a s tohoto stanoviska je také řeší. Tento požadavek vysoké jakosti práce musí býti vznesen také na spisovatele; umělecká literatura je jedním z nejvážnějších činitelů sovětské kultury. Otázky čistoty jazyka jsou v naší literatuře ostře vyhraněny; jde o jakost toho jazyka, jímž se denně vyjadřuje naše literatura, náš tisk a miliony pracujících občanů. Celá fronta sovětské literatury musí vedle boje za vysokou ideovou úroveň uměleckých děl, vedle boje proti ideologii nepřátelské proletariátu rozhodně přistoupit k řešení problémů mistrovství v užívání výrazového, barvitého a bohatého jazyka. Je třeba chápat, že opravdu významná díla nevytvářejí se naspěch, že k jich vytvoření je třeba času a úporné, důkladné práce, nikoli povrchního, nepromyšleného, lehkomyslného a matného „rychlopisu“. Je třeba chápati nutnost boje za očištění jazyka, za dobrý, čistý, milionům čtenářů přístupný, vskutku lidový jazyk literárních děl … Místo spisovatele v sovětské literatuře je určeno nikoli množstvím napsaných knih, nýbrž jejich hodnotou, a také hodnotou jejich jazyka. Chvatnou, nedbalou a nepečlivou práci nesluší se krýti politicky naivními rozhovory o tom, že „neučesaný“ jazyk je nejvhodnější k vyjádření „mužického prvku“.

Tak psala moskevská „Pravda“ r. 1934. Potřeba kázně a řádu v jazyce se časem stává obecným požadavkem sovětské kulturní práce. Z toho pak, že se po příkladu velkých vůdců a vzorů dbá především stránky významové, t. j. přesnosti, výraznosti a jasné srozumitelnosti ve vyjadřování, vzniká silný odpor proti formalismu, a to ve všech oborech, tedy i v kultuře jazyka. O tomto boji proti formalistickému směru promluvíme jindy; také podrobnější zprávu o sovětském brusičství jazykovém podáme později — zase ovšem zatím jen podle citovaného pojednání Frčkova. Ale už ze zprávy, kterou jsme zde podali, plynou pro nás dvě velmi závažné zkušenosti. První z nich je poznání ověřené dramatickým [127]vývojem mladé sovětské kultury, že se spisovnému jazyku dobře daří jen tehdy, je-li chráněn od nešetrnosti a libovůle jednotlivců a je-li řízen ukázněným zřetelem k čistotě, účelnosti a účinnosti vyjadřování. Druhá, velmi poučná zkušenost je pak to, že političtí a ideoví vůdcové sovětského lidu, především Lenin a Stalin, i při ohromné, namáhavé a nad jiné odpovědné práci našli dost času a zájmu, aby byli nejvyššími strážci mateřského jazyka. V tom by měli býti příkladem celému světu a především také nám. Mnoho z jejich rozumných zásad a pokynů se velmi přesně hodí právě na náš jazyk publicistický a úřední. A jejich důsledné odmítání zbytečných cizích slov by si měli k srdci vzít i mnozí naši veřejní pracovníci, učenci, umělci, kritikové i politikové. Na konec prosíme čtenáře, aby tento náš výklad pokládali zároveň za projev úcty k mladému učenci, který byl nacisty surově utracen právě proto, že k nám přinášel nové myšlenky sovětské kultury.

[1] Ruské příklady uvádíme zde v překladu. — Jiné doklady takových Leninových oprav uvádějí „Nedělní noviny“, č. 2 z 16. 9. 1945, str. 6. Tak na př. „energicky vznikají barikády“ opravil Lenin v „rychle vznikají“; větu „Dav zimprovisoval velký tábor lidu“ změnil v „Dav bez přípravy uspořádal…“; místo „internacionální“ chtěl mít „mezinárodní“, místo „suverénní“ „svrchovaný“, místo „moment“ „doba“, místo „konstituován“ „zřízen“ atd.

Naše řeč, volume 29 (1945), issue 5-6, pp. 121-127

Previous Jan Menšík: Rytmické závěry větné u Erbena

Next Čistota mateřského jazyka se stává veřejným zájmem