[Short articles]
-
Pilnému čtenáři »N. Ř.« se nezdá správným, že se v ní píše jednou »pán z Rožmberka«, podruhé »pan Jindřich z Rožmberka«. Slovo pán bylo v starší době také nejvyšším naším šlechtickým titulem a kde mělo tento význam, vyslovovalo se s dlouhým á. To bylo zejména, kde za ním nenásledovalo jméno křticí, nýbrž panské jméno rodové; víme na př. od Blahoslava (Gram. česká 334 n.), že se říkalo »pán z Per(n)štejna, z Hradce, z Lomnice, z Ludanic atd.«, a že »jindy říkávali pán Per(n)štejnský, Hradecký atd.« Jinak, kde osoba panská byla jmenována jménem křticím, říkalo se »viděl jsem pana Jana« (Blah.), podle toho (bezpochyby, dokladů [244]jistých neznáme, protože v starší době nebývalo vždy zvykem délku označovati) také »pan Jindřich z Rožmberka«. Celkem býval asi rozdíl mezi tvarem pán a pan i v staré době týž co dnes; Řehoř Hrubý z Jelení, jenž velmi důsledně délky samohláskové dbal, píše na př. »svědčí i onen ctný a znamenitý velmi pán starý, pan Jan Zajiec«, jinde »pan papež praví«, a zase jinde »Pán Ježíš«. Také my říkáme i píšeme pán, kde jde o šlechtický titul (svobodný pán Rieger atp.).
Naše řeč, volume 2 (1918), issue 8, pp. 243-244
Previous Krampijól
Next Josef Zubatý: »Ryzí«