Jmouti se a začíti

[Short articles]

(pdf)

-

Čtli jsme v poslední době několikrát věty jako »jalo se šeřiti«; v starším překladě, jenž se nám náhodou dostal do rukou, je také věta »tělem nebohého (starce, raněného mrtvicí) najednou jalo se škubati«. Není na škodu písemnictví, užívati mluvnických tvarů, slov a způsobů mluvení, žijících v něm, ač v živém hovoru všedním zanikly: písemnictví potřebuje větší hojnosti jazykových prostředků, než s jakou stačí všední život. Ale u nás se rádo zapomíná, že způsobům mluvení, jichž neznáme z jazyka živého, musíme se učiti, nechceme-li se dopouštěti chyb, někdy i směšných. Nestačí věděti, že místo obecného »začal« lze někdy říci jal se: musíme také věděti, kdy a kde to je možná, nechceme-li, aby se nám smáli jako lidem, kteří rádi proplétají svou řeč cizími slovy a mluví na př. o aromatické krajině neb o romantickém oleji. Jmouti se (udržely se v knižní mluvě skoro jen tvary minulé) znamená »chytiti se něčeho« (proto předmět neurčitého slovesa v starém jazyce býval v 2. pádě, říkalo se na př. »jal se hradu stavěti« t. j. původně »chytil, ujal se hradu, aby jej stavěl«). Z toho plyne, že tohoto slovesa místo »začíti« lze užíti jen, kde jde o vědomé provádění vůle; již Jungmann ví dobře, že »jmu se = počnu, znamená úmysl, a toliko o životných věcech užíváno«. Proto v slovnících čteme s tímto slovesem skoro jen doklady týkající se vědomých výkonů lidských a označují se jím mimo to leda jen výkony tvorů a věcí jiných, jeví-li se mluvícímu podobnými vědomým výkonům lidským (na př. co se děje, jme-li se smrt koho snoubiti, anebo v bajkách výkony zvířecí): kdo by říkal nebo psal na př. »zuby jaly se mne boleti«, »jalo se pršeti«, ba i o nemocném, že »se jal« potiti nebo mluviti pomateně, dopouštěl by se nesmyslů, jimž by nebyl rozuměl nikdo v dobách, kdy se vedle začíti říkalo jmouti se, a jimž nerozumí ani dnes Čech, který si zachoval kus jazykového citu. Jako v podobných okolnostech i jinde, lépe jest spokojovati se způsobem, jakým se vyjadřuje dnes lid, než beze všeho užívati slova, jež se zdá ušlechtilejším jen proto, že ho lid nezná.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 8, p. 242

Previous Jako takový

Next Gilbert C. Křikava: Kníže-arcibiskup, kníže-arcibiskupský?