Milovati

Karel Říha

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Miloslav Matas, Milovati. Společenský román. Vydal r. 1943 Václav Palán v Praze. 191 stran.

V Lázních Poděbradech svede náhoda dohromady několik lidí rozličného povolání a jejich další osudy autor řídí, spojuje a tříští tak, že se na konci románu všichni kromě nebožtíků sejdou zas v jakémsi soukromém duchovním sanatoriu. Při tom sobectví, poživačnost, nerozum, lehkomyslnost a nedorozumění rozbije několikeré manželství a oddělí od sebe milence, způsobí pohromy hmotné i mravní, ale když jsou všichni životem náležitě zdeptáni, shledají se znova v pokorné lásce přičiněním mladé, rovněž těžce zkoušené, ale zároveň nadlidsky ušlechtilé ženy. To je základní osnova Matasova románu „Milovati“. V ethické povaze takovýchto námětů zpravidla číhá na autora nebezpečí, že bude více hledět k theoretickému rozvíjení své myšlenky než k promyšlenému stupňování dějového napětí a k životnosti postav. Aby zvětšil přesvědčivost své these, přepíná autor povahy svých osob až v obecné typy a zbavuje je účinného kouzla osobitosti. S takovými osobami se čtenář nikdy nesžije; v jejich strojeném smíchu slyší, jak je autor do něho nutí, a jejich slzy ho nedojímají, protože příliš zřejmě jsou to jen slzy divadelní. Tomuto nebezpečí se Matas nevyhnul. Jeho hrdinové jsou postavy bez masa a kostí, pouhé schematické stíny, které jednají přesně jako loutky podle průhledných komposičních záměrů autorových a hovoří podivně strojeným, naprosto nehovorovým jazykem. Setkáváme se tu ještě s bohatými továrníky a majiteli panství, kteří odkazují svá milionová jmění hodným chudým lidem, a ti zas [56]využívají nenadálého bohatství k tomu, aby učinili šťastnými jiné lidi. Proti nim stojí osoby skrz naskrz špatné — autor v tom věrně oživuje spisovatelské methody dob dávno už minulých, kdy takový ostrý rozdíl mezi světlem a tmou dostačoval k romantické charakterisaci románových postav. Stejně málo starostí jako s charakteristikou si autor dělá s motivací děje. Potřebuje-li dát zdání pravděpodobnosti některému činu své osoby, vyloží zkrátka její dosavadní životopis — a motivace je hotova; tato methoda se u Matasa opakuje stereotypně. Někdy však autor upustí i od této konvenční náhražky a nechává prostě čtenáři na vůli, aby si neobyčejné jednání hrdinovo vyložil, jak chce a dovede. Tak je tomu na př. v oné podivuhodné kapitole, kde sličná poštovní úřednice se přímo od svého okénka v pražském úřadě rozjede až na Macochu, aby zachránila cizího člověka, který u ní podával telegram předstírající sebevražedné úmysly. Proto se čtenáři často zdá, že ty Matasovy osoby jednají jaksi náhle jako automaty dávající se do pohybu na stisk tajného pera. Škoda, že autor pro samou ethickou abstrakci zapomněl představovat si skutečné, živé lidi a hledat vnitřní, přirozenou příčinnost jejich jednání místo té umělé, příliš nápadně konstruované!

Stejně neživý je i Matasův slovní výraz. Převažují v něm složité vazby jmenné, dávající větám těžký, toporný ráz a měnící zamýšlenou duchaplnost v nepůsobivou bombastičnost. Hle, jak se spolu baví lidé z tohoto společenského románu:

Jitka sklopila oči, tvář jí rozhořela:

„Nemějte mi za zlé, poprosím-li vás, abyste nevyslovoval jméno tohoto vašeho(!) přítele(,) a abyste se neptal po důvodech tohoto mého přání.“

„Ať jsou vaše vztahy k autoru vašeho portrétu jakékoliv,“ odpověděl s úsměvem Knotek, „prosím, abyste se mnou i s panem továrníkem Renoltem počítala jako s přáteli, kterým způsobíte radost, poskytnete-li jim hojně příležitostí, aby vám mohli být v čemkoli prospěšní.“

„Já dotvrzuji,“ připojil Renolt, „co prohlásil pan notář, a prosím, abyste počítala s mojí(!) nabídkou, nemáte-li jiných plánů.“

„Jsem tak překvapena a dojata vaší šlechetností, pánové, že nemohu sehnat ani slůvko k poděkování. Přiznám se, že jsem byla již zoufalá z marného hledání místa. Také zastávku zde jsem už předem resignovaně zařadila do řetězu beznadějných pochůzek. A takové krásné překvapení mne(!) tu čekalo!“

Nikdo na světě takhle nemluví, ale u Matasa se tímto nadouvaným jazykem vyjadřují všechny osoby bez rozdílu, neboť o charakteristické rozdíly v hovoru rozličných lidí autor vůbec nedbá. Závažnost dialogu v románě se tu oslabuje i tím, že se v něm někdy do široka rozpřádají nicotné malichernosti, které by slušelo jen naznačit jedinou větou, anebo že se mu i na [57]místech, která by měla mluvit vzrušenou řečí citu, dává ráz odborné diskuse nebo suchého traktátu; příkladem prvního způsobu může být rozhovor malíře Rozanova s obchodníkem Prokopem (str. 96 a další), příkladem způsobu druhého pak rozhovor Emanuelin s notářem Knotkem (89 a dále). Zdá se, že se Matasovi zatím nepodařilo objevit skutečnou váhu slova; tím se vysvětluje, že vedle vět přetížených do nemožnosti čteme u něho naopak zase věty téměř bez obsahu, zakrývající prázdnotu preciosním kupením výrazů. Příznačné pro sloh Matasův jsou takovéto nastavované a přecpávané věty:

Aby jí poděkoval, vykonal návštěvu v její pozorovatelně, odkud si jej pak slečna odvedla do pokojíčku, nedávno opuštěného kapitánem a Emilkou, stále se významně ohlížející po jeho dveřích, které byly pro ni asi branou do nebe. (22)

Byl-li přece vzrušen, pak snad jen z pocitu, který v něm vyvolala důvěra a odevzdanost Jitky a čistota jejího názoru na odůvodněnost této intimní situace, kterou by označila za nestoudnou většina diváků, zatížených falešnou představou o studu, navenek předstíraného požadavkem přísného zakrývání těla bez ohledu na ohyzdnou nahotu zkažené duše. (49)

To nejsou skutečné věty se začátkem a koncem a s jednotnou intonací, nýbrž zcela náhodné a libovolné skupeniny, které by bylo možno nastavovat do nekonečna. Autor asi sám cítí, že jeho věty nemají vnitřního ohraničení, a proto si vypomáhá prostředkem velmi pochybným: z každé takové větné mlhoviny udělá samostatný odstavec. Jeho stránky se skládají ze samých krátkých odstavců, co věta, to odstavec — a to je samo o sobě už zřetelné svědectví o malé schopnosti organicky členit a náležitě spojovat text v pevné větné celky. Matasovi ani nevadí, když se mu takový náhodný větný útvar rozpadne do samých drobných útržků nebo když se mu zadrhne v nehezký uzel:

Bůh pamatoval, aby i zločiny, na které není lidských zákonů, třebas jsou horší než ony, pro které byly a jsou nalézány trestní sazby, aby i takové zločiny byly potrestány: nepokojem svědomí. (60)

Zatím(,) co se dosud strachoval, aby Emanuele nebylo ublíženo zločinným přepadem, nyní usoudil, že to byla s největší pravděpodobností sama Emanuela, která před chvílí otvírala zámeckou bránu a drtila písek cestičky parku spěšnými kroky. (118)

Jakkoli nevýhodněji tělesně vybaven, menší, suchoučký, snažil se vše dohonit ještě pečlivějším a nápadnějším oblečením, účesem vlasů, rovněž půlstoletím značně prosněženým, načerněnými vousky pod velkým ostrým nosem v úzkém obličeji. (155)

Vypadá to všechno jako neumělá improvisace, při níž o skutečné stavbě věty nemůže být řeči. Autor sám si nadto ještě staví nesnadnou překážku tím, že velmi zanedbává nejvlastnější způsob českého vyjadřování, určité sloveso a větu slovesnou, a stále vměstnává své myšlenky do složitých a tuhých výrazů [58]jmenných. Jeho sloh tak dostává nepříjemný abstraktní ráz, na hony vzdálený žádoucí umělecké názornosti, na př.:

že má jakékoliv, sebenepatrnější tušení o důvodech cestování své společnice (41); aby těm, kdož se provinili po prvé, byla dána ve většině trestných činů možnost polepšení a osvědčení toho ve zkušební lhůtě (70); obnovil rozmluvu, hledaje soustředění k rozpomenutí se upřeným pohledem do ohýnku doutníku (81); přijíti s žádostí o sepsání notářského spisu o podrobné úpravě majetkových poměrů mezi ním a Emilií v této věci (135); přejít s neuznáním vaši šlechetnou velkomyslnou nabídku, pomoci mně k uskutečnění mého plánu o proměně tohoto zámku v útočiště lidí bez domova (123); aby tak překvapení ze shledání nepozbylo obmýšlené účinnosti ve slavnostním orámování posvátností Štědrého dne (190); rozhodl se pro Emilku, aniž vyčkal případného přístupu zamilovanosti (110) atd.

K takovým jmenným spojením vede jiné pisatele zpravidla snaha o hutnost a věcnost výrazu; u Matasa se jimi však projevuje spíše snaha vyjadřovat se květnatě a vtipně. Autorovi se patrně zdá, že vyjadřování oklikou je vůbec hezčí a duchaplnější než vyjadřování přímé a prosté, a tak se mu stalo zlozvykem mluvit v samých abstraktních náznacích, které snad sám pokládá za společensky vybroušené a vtipné, ale které ve skutečnosti nejsou nic než prázdný, otřepaný slovní bombast a titěrná preciosita. Několik příkladů to ukáže názorně:

… přece se rozhodla k tomuto přerušení, když si byla ověřila rozpačitými pohledy do tváří přítomných, že v nich vystoupení jejího chotě vyvolává ony tvářové změny, jimiž malíři uvykli vyznačovati posměšek (10); rozhodl jsem se porušiti tabu místa za záclonou, vyzvednouti si vlastnoručně toho diplomovaného skytatele první pomoci, který nedělal pražádnou čest vznešenému stavu lékařskému (23); druhové zesnulého, převážně bohatí plzeňští měšťané, dobře živení oním tekutým chlebem, který po celém světě proslul pod jménem „Prazdroj“ (26); (Marcel dbal) střízlivosti úsměvů, jimž obezřetně propůjčoval jen takové rozměry, které jsou pravděpodobné u kandidátů sebevraždy právě zachráněných a životu vrácených (45); poskytovala mu svou odevzdanou přítomností a péčí vše, aby tak uťala alespoň několik z četných hlav hnusné obludě samoty a výčitek, která starce hubila (115); v časovém vzdalování se od tohoto starého světa alespoň trochu vybledne čerň obrazu mého zločinu na Tobě (121); aby si mohla ověřovati účinky své krásy pokud možno v největším počtu zrcadel očí mužů (134); datle, po které sklouzl, byla nepodařenou a proto vyhoštěnou sestrou oněch, které sdílely společný útulek v krabičce v rukou onoho nedbalého muže tam nahoře u zábradlí (142) atd.

Nejhůře se takovéto vyumělkované kudrlinky čtou v rozhovorech Matasových osob; ale tak patrně vypadá v autorově představě společenská konversace vzdělaných lidí. Lidé v tomto románu dovedou na př. říkat:

„Kdybych mohl, kdybych směl z drahokamu vašeho lidství, vaší dobroty vykřesati pro sebe paprsek, který se nazývá láska, a navždy si jej ponechati, snad bych byl zachráněn.“ (45)
„Kdo ztroskotal na lodi špatných výpočtů, nevěří pak už nikdy představám číslic a zvuku slov, dokud se nedotkne počítadel a rtů, které vyslovily naději a příslib.“ (t.)
[59]„Není to záviděníhodný osud. Už v dětství měl jsem bolestnou příležitost být nelítostně zavlečen v drsné smýkání jeho bláznivého poklusu.“ (54)
„Bála jsem se, že by moje důvěra mohla býti zklamána desateronásobně nadouvanou ozvěnou lidských úst, která by příliš nešetrně a dokořán servala naděje nešťastného otce.“ (64)

Ve všem tom kupení slov není ani špetka názornosti, ba ani obraznosti, neboť autor neproniká za zvukovou stránku slova k hloubce a plnosti jeho významu. Svědčí o tom zvyk vycházet při obrazu z jiného obrazu, nikoli ze skutečnosti („vybledne čerň obrazu mého zločinu“, „z drahokamu lidství vykřesati paprsek, který se nazývá láska“, „drsné smýkání bláznivého poklusu“ [t. j. osudu] a pod.), ale zvláště zřetelně se to jeví v četných katachresích, četnějších u Matasa než kdekoli jinde, na př.:

Život přece jen nakonec na mne zamával ve vás živoucím obrazem citu (45). V těchto ozvěnách záření šťastných časů odešel otec… (53). Byla tedy lží ona těšínská jablíčka, která jí tehdy poslala po drátě do Blanska její kolegyně z pošty (105). … kdyby věděli, že nade vším bdí pevná ruka mužská (122). A ona záře jistě v ní přehlušila stín komedie, která byla Marcelovi v této lásce prostředkem, dodatečně posvěceným opravdově hlubokou láskou (131), atd.

Necitelnost pro význam a barvu slov se projevuje také v tom, že vedle výrazů preciosně přepjatých vyskytují se naopak i výrazy zcela otřelé, zvláště rozličná banální epitheta, na př. vyučil se ve světoznámém plzeňském Měšťanském pivovaře (68), vyšli jsme si přes památný vrch Bzí do Letin (76), na obchodní cestě posvátnými, s krásou navždy zasnoubenými jižními Čechami (85), jel do rozkošného městečka Velešína — v malebné jihočeské krajině (93), cestoval s manželkou po krajích půvabné Moravy (95), hlavní náměstí s velebným gotickým dómem (150), koncert, na kterém provedlo slavné české filharmonické těleso pod taktovkou nadaného Rafaela Kubelíka nesmrtelné Dvořákovy „Slovanské tance“ (152) atd. Chvílemi to vypadá tak, jako by autor zapomněl, že píše román, a chtěl dělat čtenáři turistického průvodce po krajině; v takovýchto náhražkách krajinných popisů uvádí i rozličné historické podrobnosti, nemající naprosto nic společného s komposicí románu, a zachovává v nich bezděčně i tuctový sloh turistických průvodců. Na př.:

V barokním děkanském chrámu svatého Jana Evangelisty v Blovicích, který v letech 1846 až 1869 vídal jako děkana význačného českého básníka Jaroslava Vacka - Kamenického, obětavého dobrodince Boženy Němcové, v tomto milém svatostánku, povznášejícím k radosti jasem interieru (!), klečí Silvestr a naklání se k dřevěné mříži okénka zpovědnice. (125)

Aby byla (svatba) bez diváků, zvolen byl k obřadu filiální chrám děkanství blovického — starobylý kostel sv. Václava ve Žďáru u Blovic, postavený kolem roku 1300, kde jsou vzácné a cenné freskové malby ze [60]XIV. století, zobrazující v 28 obrazech život sv. Václava, což je nejstarší zachovalý svatováclavský cyklus v nástěnném malířství. (127)

Podob. 140, 150 a j.

Nevkusnost té slohové směsice od otřepaných výrazů až po preciosní umělůstky zvětšují i rozličné vulgárnosti, neboť autor se nevyhýbá ani výrazům značně hrubým, i když ho k nim nic nenutí, na př. usazuje Tesárka (17, m. napomíná ho, odporuje, namítá mu a p.), zase už se blbě vymlouváš (89), beztak tu jen kazíš vzduch (90), aby svatebčané byli vynecháni v ústech lidí (127), žárlivosti docela pěkně uvědomělé čili žárlivosti obecné (156), kolemjdoucí byla právě silně drbána (174) atd. Ale Matas užívá bez rozpaků i mnoha jiných slov, která dobří spisovatelé právem vylučují z jazyka uměleckého, protože to jsou slova nevybroušená, tak nebo onak porušená, a kazí estetický účin slohu, na př.: výčitky svědomí nepříznivě ovlivnily jeho chuť k jídlu (141, m. působily na jeho chuť, měly nepříznivý vliv na jeho chuť; podob. 146, 176 a j.); svěřili pochopitelně pátrání po dceři úřadům (173), m. ovšem n. rozumí se, že svěřili a pod.); rozhodně mám ty nejlepší úmysly (91, m. jistě, najisto mám nejlepší úmysly; pod. 143 a j.); vyšetřovalo se, ale samozřejmě opět bez úspěchu (89, m. ovšem, arci); kulatý pan Frank, samozřejmě číši vína v ruce, usiluje o to, aby… (9); v „kryptách“ nepřebývají výlučně kostlivci (24, m. jen samí kostlivci, výhradně kostlivci); to kladl Tunega za výlučnou podmínku tohoto pachtu (140, m. nezbytnou, nevyhnutelnou); je vyloučeno, aby měl někdo v tuto dobu chuť na procházku (117, m. je nemožné, nelze myslit a p.); po uzdravení, doznaném samotnou Emanuelou (182, m. uznaném, uznávaném i samou E.); vyhlíželi sklesle (168, m. vypadali, tvářili se); domluvíme se o dalším (92, m. o podrobnostech); výraz očí a úst znamenal rozčilení (78, m. jevil rozčilení, svědčil o rozčilení); po cestě se milenecký párek úzce spřátelil s manželi (!) Prokopovými (95, m. blízce, důvěrně, těsně); otec nebral ohledu (54, m. neměl ohledu, byl bezohledný); převzala blanket (35, m. přijala, vzala od něho); podpořit (29, m. podporovat); nadešel Štědrý den (182, m. přišel, nastal); udělal si spoustu náčrtků, z nichž největší počet vykazovaly ony, na nichž… (100, m. a nejvíc bylo těch… podob. 101); návštěv, platících majiteli (73, m. určených; pod. 75, 86); utrpěti případně i další, t. j. ránu (145, m. možná, snad); tudíž není důvodu, aby… (171, m. tedy, proto); u srovnání s mužskými (97, m. proti mužským); za účelem jejího, t. j. závěti, veřejného prohlášení (119, m. aby byla veřejně prohlášena); z důvodů její povahy (133, m. pro její povahu; podob. 100); koupený obraz má být předmětem dárku starému strýci (144, m. má být dár[61]kem); zhasl (176, m. zhasil); samotný zjev Anežky ho začal zajímat (176, m. sám zjev Anežčin; podob. 182 a j.); bleskurychle naladil obličej (36, m. rychle, bleskem) atd. Některé takové pochybné výrazy má autor v obzvláštní oblibě a přímo jimi hýří. Je to na př. spojka jelikož, které v příčinných větách užívá výhradně, ačkoli ze všech příčinných spojek je nejméně vhodná (na str. 35 dokonce ve spojení „proto, jelikož“). Ve větách připouštěcích má takové výhradní postavení zase spojka jakkoliv, patrně proto, že autorovu strojenému slohu vyhovovala její knižnost. Zato se však důsledně dává přednost lidovému tvaru beztak před spisovným beztoho a hovorovému příslovci určitě m. jistě, najisto a p. Zalíbení našel autor dokonce i v ohyzdném slově ohledně m. o, stran a p. a píše na př.: nejtěžší zkouška ohledně potlačování zloby úsměvem (28, m. zkouška v potlačování), obávaje se eventuelních námitek ohledně nátlaku (77, m. proti nátlaku, týkajících se nátlaku), smlouvou ohledně fabriky (83, m. o továrně, stran továrny) atd.

Slovník Matasův má také některé zvláštnosti, na př. obchvátila ho tíseň (42, m. zachvátila ho, zmocnila se ho a p.), obchvátí vás bolest (63; podob. 30, 39, 45, 66, 121 a j.), s těžkým obchvatem mozkové mrtvice (25, m. záchvatem), levné počinky (16), poskytování všech druhů počinků (134; je dost nejasné, co tím autor míní), ostatní z mého života, dějstvujícího se v podstřeší pražského domu (56), uspěla (139, m. měla úspěch), poničily jeho náladu (42), pod kvočním křídlem domova (189), notář si vezme dovolenou od osazenstva svého úřadu (114), méně anatomických výraznin (97), rty maličko natevřené (41, výraz nemožný m. pootevřené) atd. Rád užívá Matas i slov všelijak skládaných, na př. klid těžce znovudobývaný (182), po znovupřečtení zářivého poselství (t.), věštbychtivý (14, 28), zázrakotvůrce (29), v nadějíplném obrazu (30), nadějevroucím pohledem (19) a pod. ale i takovéto výrazy jsou okrasou velmi pochybnou. To platí také o některých strojených přívlastcích: využívá svého řidičského zaneprázdnění (128, t. j. toho, že řídí vůz), žákovské diváctvo (87), studentské osazenstvo (85, t. j. studenti ve třídě), barový poklesek (29, t. j. poklesek v baru), tvářové změny (10, t. j. změny tváře, v tváři) atd.

Někdy užije autor slova v tak podivném významu nebo v tak podivném spojení, že se zdá, jako by mu vůbec nerozuměl, na př.: byla zevrubná tma (185), neměl rád tohoto na slovo vzatého chvastouna (154, m. pověstného, známého?), (děvče) spáchalo sebevraždu (112, m. pokusilo se o sebevraždu; dále se praví, že sebevražda byla spíše předstírána), vrátil se ke svému předprázdninovému kostumu (!) školního šaška (89, m. k úloze, [62]k masce), kmitaje prožlukle kolem své osy (25, snad m. povážlivě?), (ozvěna), která by… dokořán servala naděje (64), pochopení pro hříšky(,) předsevzaté v závětří (17, m. spáchané?), o přísahách předsevzatých pod nátlakem (10, m. vykonaných); jak nesouměřitelně s tím byl odpornější a trestuhodnější její chladně vypočítaný zločin (188; toto spojení by bylo možné leda s 1. stupněm místo oněch komparativů), tatíček, spiknutý o její blaho (107), vyšvihl se po třech schodech do patra (102; snad bral tři schody najednou?), že jste se narodil živě (57), (beznadějnost) započala zhoubu na jeho zdraví (61), mám zájem na tom cestovati s tou dámou o samotě (38), zakončení vhodné tohoto velkorysého večera (13).

Mnoho vad je i v mluvnické stránce Matasova jazyka. Začněme skladbou: vinou majitele (52, m. majitelovou), v rukou Emilie (136, m. Emiliiných), zjev Anežky (176, m. Anežčin), do stanice Ždírec (67, m. Ždírce; nom. sg. je Ždírec), byla bledší bílých stěn pokojíku (43, m. než bílé stěny pokojíku), ničeho nevěděla (87, m. nic), není třeba jich odhánět (79, m. je), nemá cíl (134, m. cíle), východ, jemuž předcházel požár (108, m. jejž n. před nímž), začít s vařením (75, m. začít vařit), ve snaze být důsledným (41, m. důsledný), neračte být příliš horlivou (136, m. horlivá), musím být shovívavým (12, m. shovívavý), ukázala se býti marnou (61, m. ukázala se marná; podob. 36, 122 a j.), aby se (výraz) stal co nejznámější (53, m. nejznámějším), jehož ponurost je omluvitelná (21, m. lze omluvit; podob. 119), jakkoliv nevýbojná tato paní, nerada upozorňující na svou přítomnost čímkoli, přece se rozhodla… (10, m. ačkoli byla… a nerada upozorňovala…; podob. 60, 147, 154 a j.), vy znáte bolestné tajemství vaší sestry (76, m. své), abyste nevyslovoval jméno tohoto vašeho přítele (114, m. svého), všichni žili v neblahé první části jejich života mimo proud paprsků lásky (191, m. svého života), abyste měli svá srdce připravena pro ty, kdož nám tu budou podávati jejich (185, m. svá), po skončené kontrole (36, m. po skončení kontroly), když se tento vracel (112, m. když se krotitel vracel), podíval-li se na kolemsedící obecenstvo, viděl, že u většiny tohoto budí zájem právě Emanuela (154, m. u jeho většiny; podob. 135, 137, 140 atd.), o Emilce předpokládal to nejlepší (110, m. měl nejlepší mínění, smýšlel co nejlépe a p.), soudila-li Jindřicha porota, pak jistě nebyla vybavena… (70, m. jistě nebyla; podob. často), nebýt náramných bot… byl by tento artista oblečen jen jako pračlověk (111, m. byl by býval; podob. 99, 105, 133, 140) atd. S rozličnými neobratnostmi ve stavbě vět, o nichž byla řeč výše, souvisí také neumělost v užívání zájmen a příslovcí vztažných: Sladký účinek této otázky… [63]otřásl lhářem, který však přece statečně vytrval na své scéně (44, m. on však). Zanedlouho jsem zpozorovala, že otec věnuje obzvláštní zájem naší kuchařce, která toho ihned využila (51, m. a ona ho)… domníval se Knotek, že bylo zapomenuto na uzamčení vrat, která, zmítána ve větru, vydávají tyto skřípavé zvuky (116 n., m. že zapomněli zamknout vrata a že jsou nyní zmítána větrem a vydávají…). Ale čestným východem (byla pro něho svatba), jemuž předcházel požár, který, kdyby se byl rozšířil, mohl zničiti štěstí trojúhelníku, z něhož se Renolt tímto únikem násilně a v hodině dvanácté vyřadil (108).

Neméně vážných chyb je i v tvarosloví, na př.: jeho popele (64, m. popela), můj milý Marceli (21, m. Marcele; podob. i jinde), s manželi Prokopovými (95, m. s manžely), vzhledem k slečnině služebnímu postavení (39, m. slečninu), ti jej mají použít (69, m. ho), je to mojí povinností (121, m. mou; podob. 57, 159 a j.), se svojí osobou (143, m. svou), v tomtéž pivovaře (67, m. v témž), toutéž cestou (141, m. touž), v tutéž hodinu (112, m. v touž) atd. Naprostý zmatek má autor ve skloňování zájmena já, neboť užívá jeho tvarů zpravidla obráceně, než by měl; píše mne m. mě, mně, mě m. mne, mně, mi atd., na př.: omluvila mne (46, m. mě), nenuť mne (10, m. mě, a podob. napořád), prosím, mě dnes ráno přejelo auto přes nohu (86, m. mně), neřekl byste mě (88, m. mi), proti mne (51, m. mně), nic o mne nevíte (54, m. o mně), kde se ve mne ten pramen sytí (63), převládla ve mne obava (66), nezahubilo to ve mne víru (120, m. ve mně) atd. Také v časování sloves se vyskytují hrubé chyby: abys se nevymlouval (89, m. aby ses), myslela (152, m. myslila; podob. skoro vždycky), neopoměli (173, m. neopominuli), vyjmul (40, 41, m. vyňal), ocitla se (150, m. octla se), související (119, m. souvisící), že se nesmí dát ruce vzhůru (82, m. nesmějí), nesmí mladí… na oči (75, m. nesmějí), zázraky zplaní (56, m. zplanějí), než se peníze rozkutálí (35, m. rozkutálejí) atd.

Připojme ještě, že stejně nejistý je autor i v pravopise (rozšumnělého listí 30, vyjíždku 140, konopišťský 130, 131, s kolegou se studií 153, schudlá 150, sestárlou 145, sesiloval 116, setlelé listí 79, svadlých růží 30, léty 16, dobývační 47, záříjový 30, tématu 46, zdvihá 19, 13, bonbonier 48, tonem tak mělkým 44, rivieru 139, kostum 89, odejel 13, 26 atd., ku které 172, ku stavbě 123, 185, ku konci 88, z brusu nový 18, v pravo 22, pokaždé 54, 55 atd.), v pořádku slov a v interpunkci — a bude chmurný obraz Matasova jazyka už celý. Ale přese všechny ty chyby, přes veškerou tu topornost ve vyjadřování nelze říci, že by Matas neměl schopnosti státi se dobrým spisovatelem. Pod nánosem rozlič[64]ných slohových a mluvnických vad tryská tu a tam pramen ku podivu čistý, zazáří skvělý slovní obraz a zazvoní neobyčejně rytmický spád vět. Ale to je jen někdy. Zdá se, jako by na skrytém dosud nadání Matasově ležela tíha nějakého tvůrčího předsudku nebo omylu a spolu s nedokonalostí technickou nutila autora do toho nemožně šroubovaného slohu. Bylo by třeba, aby Matas své vyjadřovací způsoby důkladně přezkoušel a pokusil se zbavit je veškeré zbytečné přítěže, která ho zdržuje na cestě k dobrému vyjadřování. Náš posudek jeho poslední knihy nemá být odsouzením, nýbrž spíše pomůckou k napravení hlavních nedostatků; proto také jsme jich rozboru věnovali tolik místa.

Naše řeč, volume 28 (1944), issue 3, pp. 55-64

Previous h.: Jeden soused, jménem Vávra

Next Antonín Dostál: Jej místo jeho, ho