Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Déle než rok už vychází v Lidových novinách pětkrát týdně „Jazykové zákampí“, koutek, v němž se spojují laičtí čtenáři s filology, aby shledávali a vykládali málo známá slova, zvláště nářeční. Jazykové zákampí, redigované obratně prof. Fr. Trávníčkem, přineslo už mnoho cenných, dosud neznámých fakt i nejeden dobrý a nový výklad. Přineslo ovšem — a při svízelnosti tohoto materiálu není ani jinak možná — i dosti příležitosti k doplňkům a opravám. Podáváme zde některé z nich, protože bychom rádi i svým dílem přispěli k užitečné práci, kterou koná Jazykové zákampí.

[130]Geverec

Slovo geverec, gevírek bylo zjištěno v okolí Přerova ve významu „placatá čepice se štítkem“ (24. II. 43); z Prostějovska bylo zaznamenáno „máš klobouk na geverec“, t. j. šikmo nasazen (9. III. 43); dále se jmenuje geverec čepice podobná vojenské (na Plumlovsku); keverec, široký klobouk ženský (v Deblíně u Tišnova; 12. III.). Redaktor k tomu připojil doklad Bartošův: gevěrec, starovalašský klobouk nebo čepice.

Výklady byly podány dva: z něm. Gewehrmütze (byl označen za pochybný) a z geviert, čtverhranný; při tom se zůstalo. Ale už od dob Miklosichovy knihy „Über die Wanderungen der Rumänen“, 1879, pokládáme slovo geverec a podobná slova v sousedních jazycích (slov. geverec, geverek, p. kiwior, ukr. kyver, r. kiver) za rumunská. S tím souhlasí též jinak velmi kritický D. Crânjală (Rumunské vlivy v Karpatech 1938, viz NŘ. XXIII, 29, 80). Rumunské slovo zní chivără, mn. číslo chivere. Jeho původ není dosti jistý. Cránjala soudí, že základem je řecké kibórion, později vyslovované jako kivórion. Na Moravu přišlo ne přímo z rumunštiny, nýbrž přes slovanské kiwior (z téhož pramene je české jméno kapradinovité rostliny Ceterach kyvor). Na Valašsku znamenalo původně velice vysokou a kuželovitou čepici, jaká se dodnes nosí, ovšem jen papírová, při tříkrálovém koledování. Protože původní nositel jména vymizel, přesunulo se pojmenování potom na jiné pokrývky hlavy.

Chacharyna

Dne 19. III. 1943 uvedl čtenář, že v Tučapech u Vyškova se pícnině vičenci (ligrusu) říká chacharyna. Nezdá se mu, že by toto jméno souviselo s přezdívkou chachar. A užívá-li se prý tohoto jména i jinde?

Čtenář správně soudí, že s chacharem nemá chacharyna co dělat. Je to jméno přenesené na vičenec s jiné motýlokvěté plodiny, a to z cizrny (Cicer arietum). Podle jejího německého jména Kicher (a to je velmi staré přejetí latinského jména cicer, vyslovovaného tenkráte ještě kiker), resp. nářeční podoby kecher, říká se jí na jižní Moravě, kde se u nás jedině někdy pěstuje, také kechrňa (Hrušky u Hodonína), chechrna (Hustopečsko; oba doklady z „Moravského Slovenska“ 1918, 283), chachrňa (Vyškovsko, Bartošova Dialektologie I, 308, Kyjovsko, Kolaja), chechrla (dolské, u Herbena). Protože je to rostlina málo známá, lehko se její jméno přenášelo na jiné motýlokvěté, a to buď na vojtěšku (botanicky: tolice setá n. lucerka, Medicago[131]sativa; podle Bartošova Slovníku na Brněnsku chacharyna), nebo na vičenec, ligrus (Onobrychis viciifolia), jako je tomu v citovaném dokladu z Tučap u Vyškova. Podobné přenášení najdeme také v němčině; Kicher znamená tam cizrnu, ale někdy také hrachor (Lathyrus), ba i fazoli (ve Švábsku).

Kalanda, galanda; kalanteřička, kalandeřička

I. V „Jazykovém zákampí“ se počátkem tohoto roku vyvinula živá diskuse o slově kalanda.

E. Š. upozornil (6. I. 43), že se v Miličíně u Tábora říká „choditi na kalandu“ ve významu „choditi na táčky, na besedu“. Vykládal by si ono slovo z latiny nebo italštiny, ale cítí, že každý takový výklad naráží na potíže. Na to mu odpověděl hned tk, že kalanda je »jméno středověkých nábožensko-společenských bratrstev, vzniklých v století XIII. a držících se do století XVI. Latinsky se nazývala fraternitas Calendarum, a to proto, že se jejich výbor scházel první den v měsíci (o kalendách).[1] Kladl si za úkol ušlechtile zpříjemňovat život, přispívat k radosti ze života. Název těchto bratrstev zobecněl a nabyl zcela přirozeně významu „beseda, táčky“. Slovo to svědčí, že na Táborsku takové bratrstvo bylo nebo že tam o něm aspoň věděli.« — K tomu dodali (19. II.) čtenáři, že se téhož rčení užívá na Moravském Slovensku a na Hranicku ve formě „chodit na galandu“. Je to prý změna k v g, jako je v slovech pekáček - pagáček, kořalka - gořalka, muzika - muziga.[2] — Ale zároveň se ozvaly i námitky proti uváděné etymologii. R. S. zná z Vracova „jít na galandu“ jen ve smyslu „jít za galánkou“ a prof. B. H. přímo vychází ze slova galán. Galandu vznikla prý obdobou podle merenda v jistém posměšném smyslu. — Proti tomu se hájil autor etymologie tím, že si nelze představit změnu výrazu chodit za galánkou v chodit na galandu, protože je tu předložka na ve významu účelovém.

Vykládat slovo kalanda „beseda“ ze jména náboženského bra[132]trstva kalanda je velmi lákavé, zvláště když i v němčině se z tohoto jména vyvinulo slovo Kaland, znamenající „společenskou schůzku, rozhovor“. Přece však nepochybujeme ani v nejmenším, že jde o shodu jen náhodnou a že český výraz chodit na galandu nelze odtrhnout od slova galán. Mínění to opíráme takto:

Instituce kaland je u nás vůbec neznáma. Spolky tyto existovaly v středním, hlavně pak v severním Německu a rozšířily se odtud do Holandska, do Francie a přeskočily i do Uher (tam je známe především jako pohřební bratrstva). U nás se však kalandy — pokud vím a pokud jsem mohl u znalců církevního života zjistit — nevyskytují; hlavně proto, že základní jejich myšlenka byla reformačnímu duchu zcela cizí (i v Německu podlomila reformace rozkvět kaland).

Výrazy „jíti na kalandu“ nebo „na galandu“ mající význam „jíti na besedu“ nelze nijak odděliti od týchž výrazů znamenajících „jíti na zálety, námluvy“. Takový význam našich rčení uvádí už Jungmann z Dobrovského (kalanda, námluvy); Kollár pak (podle citátu v Kottovi) říká ve Zpievankách: „u Moravanů na zálety a na galandu choditi jedno znamená“. V nářečích je dokladů dosti: v Čechách v podobě chodit na kalandu (Hořicko podle Národopisného sborníku okresu hořického; Novopacko podle Kotíka: Litomyšlsko podle Hodury; zná je i Ter. Nováková), na hranicích českomoravských na kalendu (Žďársko podle Kotta VIII, 143), na Moravě a na Slovensku na galandu, ev. gaľandu (Kyjovsko podle Kolaji; Valašsko podle Bartoše; Frenštát podle Horečky; Nitransko podle Kálala). Význam „beseda“ je značně řidší (Kott jej cituje z Českého lidu XIV, 29) a vznikl zjevně druhotně rozšířením významu původního (milostná beseda > beseda vůbec).

Souběžně s tímto výrazem se vyskytuje ve významu „na námluvy“ i výraz na štrachandu (Budislav u Litomyšle podle Hodury, LF 1940; Haná(?) podle Vyhlídala v Kottových Dodatcích k Bartošovu Dialektickému slovníku; Frenštátsko podle Horečky). Tento výraz je zjevně odvozen ze spojení štrachati se za holkou (Kott III, 968) a ukazuje, jak si třeba představit vznik slova galanda. Je podle štrachanda přitvořeno ke galánit „namlouvat si“ (Frenštát; podobně je tvořeno argotické bouranda „krádež“). Základem je ovšem slovo galán, původu španělského (asi vliv pošpanělštěného habsburského dvora).

II. S tímto slovem byl v „Jazykovém zákampí“ spojen výraz druhý, kálanteřička, kalenteřička, kalandeřička, znamenající v jižních Čechách (na př. v České Bělé, 19. I. 43; je jako galanteřička i u Jahody) „medailonek“. Čtenáři ukázali (29. I. 43) na možnost výkladu ze slova galanterie, ale nakonec převládlo mí[133]nění, že kalandeřička souvisí s kalandou a že to byl původně odznak členů kalandy. Mínění toto bylo opřeno hlavně poukazem na to, že už před 150 lety je slovo kalandeřička doloženo jako jméno medailonek s obrazem Madony a že se tehdy ještě sotva užívalo slova galanterie. Ale čtenáři měli asi pravdu. S kalandami nemůžeme kalandeřičku spojovati nejen proto, že kalandy u nás neexistovaly a že o nějakých medailoncích jako odznacích náboženských společností nic nevíme, ale i proto, že by podoba s -er- zůstávala nevysvětlena. Naproti tomu můžeme rozptýlit námitku, že slovo galanterie nebylo u nás před 150 lety známo. V našem významu „ozdobná drobnůstka“ je zcela bezpečně doloženo pro hlavní město Rakouska už r. 1684 (mluví se tam o vynikající výrobě galanterií); a odtamtud do jižních Čech bylo velmi blízko. V XVIII. století bylo tedy známo slovo galanterie zcela jistě. I významový vývoj od „ozdůbka“ k „medailonek“ je možno pochopit.

---

[1] O správnosti tohoto výkladu se v nové době pochybuje, protože je zjištěno, že se onen výbor scházel jen dvakráte do roka.

[2] Z těchto příkladů je správný jenom poslední. Slovo pagáček vůbec nepochází z českého pekáček, nýbrž je to slovo přejaté. Konečným pramenem tohoto slova moravského, slovenského pagáč, bagáč, kabáč, r. pogač, sch. a bulh. pogača, jihoněmeckého die Pogatsche, maďarského pogácsa (nář. bogácsa, bugácsa), rumunského pogace (čti: -če) je italské slovo focaccia „koláč“; to pak pochází z latinského focacius (je to přídavné jméno k focus, krb; pagáčky se pekly v popelu v krbu). Na Slovensko a na Moravu přišlo naše slovo z maďarštiny a tam je asi charvátské. — Gořalka není z kořalka, nýbrž je to uchování původního slova gorzałka (*hořelka, t. j. pálenka), z něhož vzniklo kořalka záměnou k a g.

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 6, s. 129-133

Předchozí Jiří Haller: Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl.

Následující V úctě, s úctou, v hluboké úctě