Časopis Naše řeč
en cz

Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

Lán

Prof. dr. J. Titz nás laskavě upozorňuje na dva články dr. Ad. Lud. Krejčíka, týkající se otázky, jak velký byl staročeský lán. V „Časopisu Společnosti přátel starožitností československých v Praze“, 41, 1933, č. 3—4, probral dr. Krejčík polní míry uváděné V. Hájkem z Libočan (list 247—248) a zjistil — opravuje tím výpočty Sedláčkovy —, že různé druhy lánů měřily: šedesátijitrový (selský) 18.5 ha, dobrý orný lán královský 27.8 ha, kněžský lán 25.5 ha, panský neb zemanský 23.1 ha. — V druhém článku („Míry, váhy a peníze v rožmberském urbáři“, Sborník Čsl. akademie zemědělské XI, 1936, 347—355) se zjišťuje, že se šedesátijitrového lánu užívalo na rožmberském panství pro měření polností, kdežto lán lesní měl jen padesát jiter.

Okurka

1. Slovanská jména okurky lze převésti na společný základ ogur-(Niederle, Život starých Slovanů I, 188). Tento základ je uchován dobře v ruštině (ogurec), v polštině (starší ogurek, dnes psáno ogórek) i v češtině, kde se ovšem nezvyklé g nahrazuje hláskou k (jako v galop-kalup, bagatella-pakatel). Toto nahrazování svědčí, že slovo okurka je v češtině původu dosti mladého; s tím souhlasí, co čteme o pěstování okurek u nás v Kavinově „Botanice zemědělské“ II, 973: „k nám dostala se kultura okurek teprve koncem XVI. a v XVII. století“. Přišla snad z Polska. V lašských nářečích je ogurek, v nářečích hanáckých a moravskoslovenských oharek; ojediněle i tvary jiné, oharka (Kott X. 228), ohar (Kolaja, Nářečí na Kyjovsku 140), omurka (Kott VIII. 254; v bavorském nářečí německém je též Umurken). Na Slovensku je počáteční u-; jinak je hodně pestrosti. Za u- následuje pravidelné h (vedle g, které je asi z maďarštiny), za ním o, a nebo e, přípona zní -ka, řidčeji -ok: tedy uhorka (spisovné), uharka, uherka i ugorka (druhý spisovný tvar) a uhorok. Počáteční u- vylo[79]žíme nejpřirozeněji přikloněním k slovu Uhor, Uher (Maďar). Bylo by ovšem také možno počáteční u- vysvětliti z nosového ǫ a předpokládati pro starší slovanštinu druhotvar ǫgur-, z řeckého základu velmi lehce pochopitelný. Totéž počáteční u- nacházíme i v srbocharvátském ugorak.

2. Ze slovanských jazyků proniklo pojmenování okurky nejen do litevštiny a maďarštiny (ugorka a uborka), nýbrž i do jazyků germánských: v němčině je Gurke (vedle mnohých tvarů dialektických), v švédštině gurka, v dánštině agurk, v holandštině agurk a augurk se zdrobnělinou augurkje. Ze staršího tvaru této zdrobněliny, agurkkijn, vykládá se anglické gherkin, nakládačka.

V jiných jazycích západoevropských (i v některých z jmenovaných již jazyků) jsou jména odvozená z latinského cucumis, cucumeris: fr. concombre, hol. komkommer, angl. cucumber, it. cocomero, špan. co-hombro, v jihozápadním Německu Kukumer, kumr.

3. Slovanské slovo ogur- je původu byzantského: staří Slované se totiž s pěstováním okurek seznámili v Cařihradě (Niederle, Život starých Slovanů III, 1, 124.) Řekové znali okurky již v V. století před Kristem, ale tehdy je jmenovali σίϰυος, σίϰυς (sikyos, sikys). Až ve středověku se objevuje — zprvu patrně pro nové nějaké druhy — jméno αγγουρον (anguron). Kde se vzal tento byzantský název (z něhož je v dnešní řečtině ἀγγοῦρι, anguri), nedovedeme bezpečně říci. Nejrozšířenější je názor (V. Hehn, Kulturpflanzen und Haustiere 315), že jde o slovo perského původu: v středoiránské řeči pehlevi je angūr. Ale proti tomu se namítá, že je mezi slovem perským a byzantským vážný rozdíl významový (angūr znamená „hrozen“). Proto se vykládá byzantské slovo z pramenů domácích, a to z řeckého ἄγουρον (aguron), znamenajícího „nezralé“.

Celou tuto otázku nyní znovu rozvažoval Giov. Alessio v časopise „Rivista di filologia… classica“ XVI, 1939, 393 n., přibíraje na pomoc římského orientalistu A. Pagliara. Dochází k závěru, že nelze mluviti o přímém přejetí perského slova, že se však křížilo s domácím řeckým aguron, nezralé; pronikání n bylo podporováno i spojováním se slovem ἄγγος​ (angos, nádoba). Toto spojování pochopíme, víme-li, že slovo anguron označovalo okurku i meloun (botanicky příbuzný), u něhož představa nádoby je velmi nasnadě. Slova středomořských Románů, převzatá přímo z řečtiny: benátské anguria, francouzské angourie, španělské angurrie, znamenají vždy jen vodní meloun.

[80]Dodali bychom ještě, že slovanský tvar ogur- předpokládá řecké aguron bez nosovky (z tvaru s n můžeme vyvodit srbocharvátské ugorac a slovenskou uhorku). To by tedy dotvrzovalo původní řecké ag-. Ale myslíme, že i vliv perského slova angūr se dá pochopit. Mezi rozličnými druhy okurek nacházíme i formu „fastigiatus“ s plody malými, seskupenými ve svazečcích (na př. „perská hroznovitá“). Snad s touto hroznovitou odrůdou přišlo i jméno angūr; později ovšem, splynuvši se slovem domácím, se rozšířilo i na odrůdy jiné.

Rumunská slova v pastýřské terminologii na Moravském Valašsku

Dr. Dumitru Crânjală, o jehož nadmíru důkladné a poučné knize „Rumunské vlivy v Karpatech“ jsme se již našim čtenářům zmínili, zabývá se v ní především otázkou, zdali působili rumunští pastýři na Moravské Valašsko přímo. Dochází k odpovědi zcela záporné: nebylo přímého vlivu Rumunů. O tom svědčí zvláště poměrně velmi malý počet slov rumunského původu v nářečí Moravského Valašska. Kdežto v ukrajinských dialektech zjistil autor 154 obecných slov původu bezpečně rumunského (vedle 115 jmen vlastních), je v polštině takových slov jen 39, v slovenštině 34, v nářečí Moravského Valašska jen 26. A z těchto 26 slov je 24 takových, která jsou ve všech jmenovaných slovanských řečech; jenom dvě chybějí v polštině (gaura a demikát).

Přišla tedy všechna tato slova z rumunštiny přes ukrajinštinu a slovenštinu.

Tato slova lze podle významu roztříditi takto (připojujeme hned i etymologický výklad jednotlivých slov, jak jej Crânjală podává)[1]:

I. Substantiva

1. ovce: laja (celá černá, jenom kousek ocásku bílý) z rumunského laiŭ, černý (a to z gălaiŭ k latinskému galla, duběnka);

kurnota (s rovnými rohy) z rumunského curnuta, a to z latinského cornuta, rohatá;

murgaňa (s velkými černými pruhy) k rumunskému murg, hnědý, což je slovo balkánské;

šuta (s krátkýma ušima) z rum. ciută, şuta, slova rovněž balkánského původu (pramen nejistý);

vakeša (bílá s černou hubou) z rum. oacheş k latinskému oculus, oko;

[81]2. kozy: vetula (jalová koza) z rum. vătui, což pokládá autor za křížení latinského vitulus, tele, s albánským vjet, rok (roční dobytče, které ještě nerodilo);

cap (vyřezaný kozel) z rum. ţap a to z albánského sap;

3. ohrady: cárek (příhrada ve chlévě) — rum. ţarc z lat. circus;

strunga (branka) — rum. strungă asi ze slov. strǫga (strouha);

4. terén pastvištní: grapa (příkrá stráň); rumunské slovo téhož znění je původu slovanského;

gaura (díra ve stromě) a Gahura (jméno hory) — rum. gaura z lat. cavula, dutinka;

5. pastýřů v příbytek: koliba (dřevěná bouda na salaši) —

rum. colibă z ř. ϰαλύβη (kalybé);

komarnik (prkenný stolek v kolibě) — rum. comarnik k slovanskému komora (to ovšem zase z latiny);

podišar (police v kolibě) — rum. sedmihradské podișor;

6. potrava pastýřů: demikat (syrná polévka) — rum. dumicat k lat. slovesu demicare (k mica, zrnko);

merinda (strava na cestu) — rum. merinde k lat. merenda, večeře;

7. mléčné výrobky: brynza (ovčí sýr) — rum. brânză, slovo vzniklé v rumunštině;

kulastra (první mléko po otelení) — rum. corastă, colàstră z lat. colostra;

glaga (telecí žaludek jako syřiště) — rum. chiag k lat. clagare; urda (smetana z ovčího mléka) — rum. urdă neznámého původu;

8. nářadí: čutora (nádoba na vodu) — rum. ciutură z řeck. ϰότυλος, (kotylos);

haľbija (korýtko) — rum. àlbie, necky, koryto z lat. alvea (alveus);

fujara (hudební nástroj — rum. flueră původu ne dost jistého, ale s přikloněním (v slovenštině nebo polštině) k slovesům fujati, fukati.

II. Slovesa

plekat (pečlivě chovati osiřelá a slabá jehňata) — rum. a (a)pleca z lat. applicare;

rumigat (přežvykovati) — rum. a rumeg z lat. rumigare;

redykat (měniti pastviště) — rum. a ridica z lat. eradicare (vytrhnouti z kořene). —

[82]V slovenštině přistupují k těmto výrazům ještě:

(4) Minčol (jméno hor) — podle rum. muncel, lat. monticellus (kopeček);

plaj (východoslovensky; lesní pěšinka) — rum. plai z řeckého ϰλάγιος;

(7) dzer (nádoba na žinčici) — rum. zăr, původu thráckého;

(8) frumbija (popruh) — rum. frȋmbie z lat. fimbria (třáseň).

Dále:

dzama (východoslov.; shnilá věc) — rum. dzeamă z řečtiny;

prašitba (druhé kopání vinice) — rum. a prăși, okopávati;

mamaliga (sprosťák, nemotora) — rum. mămăligă, kukuřičná kaše;

kračun (výchsl.; vánoce) — přes rumunštinu z lat. creatio, stvoření.

Vyskočil

V „Hlídce“ (56, 1939, 40) otiskli zajímavé vyprávění o vzniku jména Vyskočil. Podle diaria kláštera v Hradisku ptali se r. 1693 starého pamětníka, zda bylo klášterní pivo čepováno v Droždíně (mezi Olomoucí a Svatým Kopečkem) před švédskými válkami. Stařec přisvědčil s úsměvem, že ano, neboť klášterní pivo ho prý několikrát tak rozehřálo, že se pobil. Jednou, vida nezbytí, vyskočil oknem ven, aby unikl výprasku. A proto od té doby mu říkali Vyskočil, ačkoliv se dříve jmenoval jinak.

[1] Rum. ă čti jako krátké e, ş = š, ţ = c, c = k, ciu = ču, che, chi = ke, ki.

Naše řeč, ročník 23 (1939), číslo 3, s. 78-82

Předchozí Jiří Haller: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Jiří Haller: Rodný kraj