Časopis Naše řeč
en cz

Věrna národu

Karel Říha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Fr. Bulánek Dlouhán, Věrna národu. Román. Vydali nakladatelé Toužimský a Moravec v Praze 1942. Stran 255.

Jméno Františka Bulánka Dlouhána je dobře známo v nejširší čtenářské obci a v oblasti literatury pro mládež. Dnes se k němu pevně už pojí představa spisovatele, který úmyslně ztlumil snahu o nové výboje umělecké a zůstal v mezích slohové tradice, aby jeho dílo mohlo zasáhnout i čtenáře z lidu a zároveň s pobavením podávat příkladné jádro myšlenkové a mravní. Toto skoro buditelské poslání se právě v románu Věrna národu jeví velmi zřetelně. Za hrdinku si autor zvolil skvělou ženu, málo už známou dnešnímu pokolení, ač by měla v naší paměti žít stále jako vzor statečné a houževnaté pracovnice: učitelku Marii Steyskalovou, zakladatelku péče o mládež a o opuštěné děti na Moravě. Její životní osudy nejsou nikterak pestré; je to jediný, nepřetržitý boj s hmotnou bídou rodiny i stavu, s nepřízní osudu, se zlobou lidí, s nepochopením společnosti, boj, v němž konečné vítězství musí být zaplaceno zdravím a ztrátou vlastního štěstí. Bulánek se ani nesnažil zpestřit toto přímé pásmo děje umělejší osnovou, která by vzbuzovala napětí a zesilovala dojem pohybu. Velmi střídmě se spokojil prostým postupem časovým, ba ještě jej místy zpomalil doslovnou citací dokumentů, odbornými výklady a věcnými referáty. Svědčí jen o vypravěčské dovednosti autorově, že přesto upoutává zájem čtenářův až do konce, ba že jej i stupňuje využitím vnitřní dramatičnosti v samém osudu hrdinčině. Čtenářskému účinu tohoto životopisu napomáhá zajisté i upřímnost a síla zanícení, s nímž autor tlumočí myšlenky a cítění ušlechtilé Marie Steyskalové; sociální, mravní a osvětová oblast, v níž tato žena pracovala, je velmi blízká také srdci Bulánkovu.

Řekl jsem už, že Bulánek neusiluje o nové a osobitě výrazné vyjadřování. Z naší vypravěčské tradice si osvojil umění klidného, rozvážného podání, které se mnohému naučilo z jazyka hovorového i z jazyka lidového. Ve shodě s prostou osnovou děje se tu vyprávění rozvíjí s přirozenou volností a stejně nenuceně se střídá nepřímý referát se scénami dialogickými. Dialogy jsou živé a svým spádem v ničem nezadávají skutečným rozhovorům; je na nich vidět, že autor pozoruje život vnímavým [111]zrakem a že si představu osob svého románu vybavuje velmi plasticky. Prvek statický je v románu Věrna národu zastoupen hojně, hlavně však ve věcném, dokumentárním doprovodu děje; málo je odstavců věnovaných popisu krajinného prostředí nebo líčení přírodních nálad. A ty, které tu jsou, nikterak nevybočují z vyrovnané linie Bulánkova slohu. Na ukázku cituji úryvek ze str. 123, obsahující zároveň příklad popisu osoby:

Žhavý červencový vzduch se mezi lesními stromy srazil v medovou vůni. Jen chvílemi někde tíkne pták, v houštině zašustí kmitnuvší se užovka. A jinak ticho, veliké ticho, přiklopené mohutně vzklenutou nebeskou bání bez jediného mráčku.

Slečna Marie Steyskalová jde volným krokem lesní cestou. Má dlouhou světlou sukni, bílou krajkovou bluzku s vysokým límcem, který obepíná hrdlo tuhými kosticemi. Na bohatých, vysoko sčesaných vlasech sedí malý a úzký slamáček a pod ním hoří oči v oválném obličeji, horkem a cestou zrudlém. Dokud šla mladá učitelka v polích, nesla nad sebou rozevřený červený hedvábný slunečník, nyní jej zavřela, nese jej volně v ruce a přes tu chvíli jím bezmyšlenkovitě zavadí o vysokou trávu, vyrůstající z rozvětveného kořání.

Vyjadřovací způsob Bulánkův ukazuje zkušeného vypravěče, který většinou správně odhaduje závažnost slov i vět a s rozmyslem střídá klidný tón vypovídací se vzrušenějšími větami tázacími nebo zvolacími v polopřímé řeči, obratně spojuje v odstavce věty krátké, někdy i jen isolované větné členy, a zas věty delší, takže proud jeho vyprávění plyne hladce a lehce. Od jazyka hovorového přejal Bulánek volné skládání vět v delší, na pohled improvisované celky, jejichž předností je, že se snadno čtou a že ani méně zkušený čtenář neztrácí nit myšlenky, i když je taková věta dost dlouhá. Na př.:

Elišce Machové bylo vzkázáno, že nemůže být dovoleno, aby podobný ústav vedlo dobrovolné družstvo, které dnes je a zítra být nemusí; že by z toho mohla zbytečně vzniknout veřejná škoda, a aby tedy byla útulna buď zavřena, nebo aby byl utvořen spolek, který by byl řádnou právní zárukou. (216)
Pak se ukázalo, že to byl nejbohatší crikvenický občan pan Mate Car, majitel rozsáhlých pozemků, o němž se štěstím celá opojená Marie nenadála, že jí o deset let později jeden z těch pozemků prodá, aby na něm mohla pro své děti postaviti něco docela jiného, než co dneska najala a nad čím se rozplývala. Jak by jí bylo mohlo napadnout, že jedna z jejích chovanek, Miluška Hlínová, se dostane zanedlouho daleko do světa, až za velikou louži, a tam že to její přičinlivost dotáhne tak daleko, aby mohla své mateřské pěstounce poslat z vděčnosti příspěvek, který by se stal podstatným podkladem pro velkou, moderní ozdravovnu útulenských dětí. (246 n.)

Někdy ovšem vazba, která by snad nevadila v hovoru, zaskřípne v textu psaném. Na př.:

[112]A teď se zase začali trousit domácí, kterým slečna učitelka proplácela jejich zboží, kteří jí nestačili děkovat, když si odnášeli peníze, o kterých je nikdy nenapadlo, že by je mohli za svoje věci dostat, a které jim ulehčovaly starost z blížící se zimy. (169)

Nehledíc ani k nevítanému nakupení vztažných zájmen, jistě by druhá část tohoto souvětí získala, kdyby místo těžkopádného spojení vztažného nastoupilo nějaké spojení volnější, na př.: Vždyť je nikdy nenapadlo, že by mohli za svoje věci něco dostat, a mimo to…, nebo tak nějak podobně. Ale takové nehotové místo najdeme u Bulánka jen výjimkou; zpravidla zůstává jeho vkus v ustavičném bdělém pozoru. Neúmyslná patrně je také tautologie „když potom několik dní nato přišla na schůzi odbočky“ (152) m. když potom za několik dní n. když několik dní potom. Také přílišná úspornost ve slovním vyjadřování podmětu se někdy nevyplácí: Řekla tu otázku tiše, trochu ustrašeně, jako by se bála své příliš energické dcery, ale říci ji musila, aby ji nezadusila (180); kdo koho by nezadusil? Otázka matku, dceru, či matka dceru, dcera matku? Se zamýšleným účinem se asi mine trochu ošemetná katachrese ve větě: Byla to nová rána do srdce, které se přineslo tetě na holé dlani (96).

O jazykovou stránku svého díla dbá autor svědomitě a mluvnickou normu dobře zná i zachovává. Odchylky, které čtenář v tomto románu najde, pocházejí většinou z autorova sklonu k hovorovému vyjadřování, řidčeji z méně pečlivého usu knižního. Tak hned ve skladbě nejsou někdy zachovány spisovné vazby pádové: zde byla školská práce vidět daleko lépe (20) m. školskou práci; ta (práce) snad není tak vidět (165) m. tu práci; všemu jen přibyla léta (125) m. přibylo let; svou pílí si dobyla uznání a svým karakterem oblibu (120) m. obliby; třeba jej litovali (21) m. ho; výpravy však neutajila (43) m. výpravu (je řeč o jedné, určité výpravě); bude možno přiživiti se s prací ve vsi (61) m. prací; začal s praksí, s nejhorší, ale posléze také s nejkrásnější praksí (20) m. začal praxi, nejhorší atd.; já bych se minul posláním (21) m. s posláním; rozveselená při šprýmovných fantech či nějaké hračkářské školce (147) m. nebo při nějaké hračkářské školce; ustupovat s požadavků a z představ (28) m. s představ (anebo: z požadavků; ale obě podst. jména mají mít u téhož slovesa vazbu stejnou). V doplňku se někdy vynechává číslovka jeden při 2. pádě množ. čísla: byl rovněž z lidí, kterým… (159) m. jeden z lidí; dobře věděl, že (žák) je z nejslabších (18) m. jeden z nejslabších. Vliv lidového jazyka se jeví v zálibě vyjadřovat doplněk určitým tvarem přídavného jména: už byli zanícení (30) m. zaníceni; vracela se ze svých výprav zachmuřená, v hloubi nitra dotčená (164) m. zachmu[113]řena, dotčena; maminka byla zdrcená (178) m. zdrcena; na všechno je připravený (200) m. připraven; paní Petronela byla slavnostně dojatá (115) m. dojata; nebyla nikdy vdaná (130) m. vdána; jistě by se cítil šťastný, kdyby viděl…(122) m. šťasten; plíce jsou jenom nově podrážděné (203) m. podrážděny; byl (balík) převázaný barevnou stužkou (63) m. převázán; (funkce) zůstávaly skryté (160) m. skryty; mám ji (přihlášku) rozmyšlenou už dávno (151) m. rozmyšlenu, atd. Tím spíše bychom však čekali určitý tvar ve spojení: na tomto poli byly výsledky nejlépe patrny (147) m. patrné (nebo: bylo výsledky nejlépe vidět); marně chtěl obhajovat nebohého Stefana i sebe sama (16) m. i sebe samého. Do slohu tak důsledně se vzdalujícího od strojeného vyjadřování knižního se málo hodí i doplněk volný: Naopak, ostražitější po jeho upozornění, všímala si nyní mnoha věcí (130) m. jsouc ostražitější (nebo lze se vyjádřit i celou větou); kdysi jeho žákyně v Dačicích, byla teď málo nad 30 roků (7) m. bývala kdysi jeho žákyní a teď byla… Daň knižnímu vyjadřování autor platí a svému živému vzoru hovorovému se zpronevěřuje také opomíjením determinace, patrně ze zbytečné obavy před ukazovacími zájmeny: doktor jí nápad schválil (66) m. ten nápad; byla ráda, že jí Petronela nápad vymluvila (69); bylo vypsáno místo učitelky…, Marie Steyskalová si o místo přece žádala (149) m. o to místo. Tak je tomu i s prázdnými zájmeny a příslovci vztažnými, kladenými do souvětí smyslem souřadných: tak se teď do Dačic vracela přes Slavkov, kde si vyzvedla dcerku (69), spr. a tam; potom jela na dožínkovou slavnost, při které ji v kole provedli mladí kancelářští páni (104), spr. a mladí kancelářští páni ji při ní provedli v kole; nepřestávala toužit po české škole, pro kterou si zvlášť složila průpravu (149) m. neboť pro ni si…; byl zvolen řádný pracovní výbor, kterému bylo uloženo, aby… (54) m. a tomu n. a jemu bylo uloženo, a bylo mu uloženo. Dojem přirozeného, příjemně prostého vyjadřování kazí i zbytečné zdůrazňovací opisy se zájmenem vztažným: byl to plán, který se jí zamlouval, ať jej rozvažovala s kterékoli strany (66) m. tento plán se jí zamlouval; a byl to dědeček, který je z něho (zjihnutí) vyvedl (122) m. a z něho je vyvedl dědeček; třeba to byl právě on, který ji nejvíce podezříval (150) m. třeba právě on ji nejvíce podezříval; byl to zejména on, kdo jí vše plně schválil (168) m. a on zejména jí vše schválil, a j. Nečeské je spojení „proto, poněvadž“ (a stejně zbytečné, jako by bylo spojení „proto, protože“): Hlavně proto, poněvadž by byla mohla uskutečniti svůj dávný sen (106) m. proto, že by byla mohla. Z téhož důvodu je lépe vyhýbat se spojce než ve spojení „příliš…, aby…“: [114]Dni příliš kypěly povinnostmi, než aby bylo možno vzpomínat (179) a j. V souvětí „Ale paní rechtorka nesla svůj úděl odevzdaně a vyrovnaně, a kdyby ji čas od času neskličovaly starosti o mužovy plíce, byla by se i na páté vlastní dítě těšila jako na všechny předchozí“ (37) byl by na místě kondicionál minulý i v předvětí: kdyby ji čas od času nebyly skličovaly. Podle jazyka lidového uvozuje autor věty tázací v řeči přímé spojkami jestli, jestlipak: Jestlipak si uvědomuješ, Mařenko, že…? (94) m. zdalipak. Ve větách podmínkových pak stává spojka jestli místo jestliže n. -li: Jestli chcete, pojďte, vezmeme vás mezi sebe (153).

Ve shodě s hovorovým rázem svého vyjadřování zachovává Bulánek přesně pravidla českého pořádku slov a nechybuje proti nim zpravidla ani při slovech příklonných. Je to jedna z příčin, proč se jeho text příjemně čte. Zato v oddělování vět a členů věty rozchází se jeho praxe v lecčem se způsobem spisovným, normalisovaným Pravidly českého pravopisu. Vynechává se tu čárka někdy před spojkou a, když má spojka jiný význam než slučovací: Marie si představila svou ubohou maminku(,) a nemohla odepřít (139). Dala ses odstrašiti prvním neúspěchem(,) a to dělají jenom zbabělci (139). Jak rádi tiskli jeho články v „Poslu z Budče“(,) a zrovna tyhle dny mu vrátili pojednání s poznámkou, že už není, jako bývaly jeho dřívější práce (38). Věděl to(,) a proto ho výtky tím více pálily (13). Místo dostala(,) a tak se stěhovala do Brodu (149). Tatínek umřel skoro jako žebrák(,) a přece ti tu zanechal tak veliké jmění (115) a podobně i jinde. Čárku opomíjí autor často i tenkrát, když za větou hlavní následuje vedlejší věta uvozená spojkou a spolu s některou podřadicí spojkou (a když, a kdyby, a jak, a než atd.), na př.: U nás musí mít každý capart cenu (,) a když něco chceme, musíme si to vydupat třeba z ničeho (247). Každé podnikání má jisté risiko(,) a kdyby s ním mělo být vždycky tak podrobně počítáno, nesměli bychom nikdy nic začít (211). Popadla Mařenku v podpaží(,) a než se lidé pořádně vzpamatovali, zatáhla ji do školní chodby (117), atd. Tak je tomu i v případě opačném, t. j. když se spojkou a připojuje věta hlavní k předcházející větě vedlejší: Viděla, jak všude mezi českými lidmi roste zájem o krojové umění(,) a rozhodla se ho využít (168 a pod. i jinde). Naopak zas zbytečně se píše čárka před vokativem po a, ale a pod.: A, mami, jak to bude o vánocích (63)? Ale, Mařenko, i kdyby bylo všechno zůstalo… (122). Několikrát je čárkou oddělen též přívlastek zřejmě těsný: Šla s těmito slovy v duši jako s heslem(,) vetkaným do praporu (162). Vešla do těch dvou pokojů, z nichž každý měl sotva 7 čtverečních metrů, bez plánu(,) na[115]psaného v sešitě, ale zato tím odhodlanější dělat všechno, co si bude žádat den (220). Bez patrného důvodu se vynechává vykřičník za větou zvolací: A což ty výlety, ke kterým dala popud(!) (147). Svítit, do poslední chvíle svítit(!) (162). Buďte požehnány, děti českého národa(!) (255).

Slovník Bulánkův je i při prostém rázu vypravování značně bohatý, a jak už plyne z celkového založení autorova slohu, místy je přibarven výrazy lidovými, zvláště v přímých řečech. Čteme tu na př. beztak (156) m. beztoho; šťouchat kulečník (134); než si prvně troufl na jeho matku (21); dávná přátelská parta (153); neudělala… smutnou zkušenost (125), zkušenosti, které udělala s maloměstskými záletníky (160); musila se vzít maminky v podpaží (115) a pod. Autor se nevyhýbá někdy ani výrazům, k jejichž přenášení do textu spisovného je třeba už značné jazykové snášenlivosti, na př. bylo by to určitě výhodnější (211) m. jistě, najisto; znám vás, samozřejmě (250) m. ovšem, to se rozumí a pod.; nemůže za to, samozřejmě, taková věc musí být člověku dána (218); rozhodně aspoň dvakrát v týdnu musila vzít kufřík (86) m. jistě, dojista; to nahlížela i dobrácká… Marie Steyskalová (219) m. viděla, chápala, uznávala; k nim (plicím) nebrala ve své práci ohledu (188) m. neměla ohledu, k nim nehleděla, na ně se neohlížela, jich nedbala; dlužilo se Emilce (230) m. byli dlužni Emilce, měli dluh u Emilky; to je vám přece lhostejno, kde… (120) m. jedno; i za cenu nejubožejší existence (179) m. i když za to platil nejubožejší existencí, a p. Řidčeji najdeme tu výrazy z pólu zcela opačného, výrazy knižní, cizí živému jazyku hovorovému a zpravidla českému jazyku vůbec. Vedle takřka už obligátního záhy a posléze jsou to na př.: proplácela jejich zboží (169) m. platila jim zboží; zatím už M. S. dělala další (168) m. další věci, dále, jiné věci a p.; tam se dovíte bližší (153) m. bližší údaje, podrobnosti; lidé v okolí už se ji naučili znát (167) m. už ji poznali, už ji znali. Někdy se nerozlišují dobře výrazy podobné sobě zvukem nebo významem: však my se zmůžeme (204) m. vzmůžeme; se všech stran tu vyhlížel značný nedostatek (145) m. ze všech stran; (děti) zesílily (166; pod 140, 26) m. zesílely; ten přišel o tu či onu radu (167; pod. 147, 148 a j.) m. o tu neb onu radu; až pak kdysi… opustíte klidný přístav naší útulny (254) m. jednou; večerní vítr rozvál její bezúčelný hlas (195) m. bezvýsledný, marný (účel měl, ale zněl nadarmo); aby si šly pronajmout domek (246, pod. 46) m. najmout.

Jen výjimkou uklouzne autoru nedopatření v tvarosloví. Na vrub sklonu k jazyku lidovému padá snad tvar začla, začli [116]a pod. (místo spis. začalo, začali), kterého se tu užívá téměř napořád. Nespisovné jsou i tvary: přečtl (116) m. přečetl, selhou (115) m. selžou, rychle vetšící maminka (202) m. vetšející. U zájmena se nerozlišuje mezi tvary přízvučnými a nepřízvučnými: těšilo by mne to (48 a j.) m. mě; jistě mně řekneš (48)m. mi; mě nikdo nepřesvědčí, že… (146) m. mne.

V pravopise pak není vážnějších odchylek vůbec.

Jen málo věcí tedy z toho, co jsem tu zvláště vytýkal, mohlo by občas temnějším stínem porušit milý dojem z této Bulánkovy knihy. Jsou však několikanásobně vyváženy četnými klady, slohovými i ideovými, a z nich zvláště láskou, s kterou autor křísil k životu svou Marii Steyskalovou a její krásný odkaz: „Nepřijde nazmar, co dáte dětem!“

Naše řeč, ročník 27 (1943), číslo 5, s. 110-116

Předchozí Jiří Haller: Ale, kdežto, nýbrž

Následující Jsou Pravidla českého pravopisu neomylná?

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1