Koncovky -i, -ové, -é v nom. pl.

Jiří Haller

[Articles]

(pdf)

-

(Druhá část)

15. -l

Ze jmen zakončených souhláskou -l zřetelně vyniká veliká skupina názvů činitelů (ze vzoru oráč), které jsou tvořeny příponou -tel od základů slovesných a v nom. pl. mají koncovku -é: badatelé, ctitelé, cvičitelé, dobyvatelé, dodavatelé, dohližitelé atd. Touž koncovku mají i početní a j. názvy činitelé, čitatelé, dělitelé, jmenovatelé, menšitelé, násobitelé, ukazatelé a pod.

Ostatní jména osob na -l, domácí i cizí, ze vzoru had i oráč, mají v nom. pl. téměř vesměs koncovku -ové. Náleží sem především všechna podst. jména vzniklá z příčestí minulých: broukalové, břidilové, čmuchalové, durdilové, fintilové, fňukalové, hýřilové atd. Jiná jména: admirálové, ďáblové (ve spojení „všichni čerti a ďábli“ je -i vlivem harmonie tvarů), feudálové, -filové (bibliofilové, frankofilové a p.), generálové, intelektuálové, kanibalové, kaprálové, kardinálové, knihomolové, konsulové, maršálové, -milové (knihomilové, lidumilové), nacionálové, oficiálové, peciválové, pedelové, poslové, principálové, profesionálové, provinciálové, radikálové, rebelové, riválové, sensálové, spirituálové, špiclové, vasalové; králové, vyvrhelové. Jména národní: Gallové, Italové, Mongolové, Provensalové, Vandalové. Křestní jména a příjmení: Bohumilové, Cyrilové, Emilové, Gabrielové, Michalové, Havlové, Knittlové.

[98]Šest jmen má koncovku -é: andělé, apoštolé (vedle apoštolové), horalé, konšelé (vedle konšelové), manželé (= muž a žena; ve významu „muži“ je tvar manželové; podobně je tomu u složeného jména novomanželé, novomanželové), Španělé.

U jmen zvířat je koncovka nom. pl. vyhraněna méně určitě. Také u nich se patrně projevuje vliv koncového -l ve sklonu ke koncovce -ové, ale je rušen, jak se zdá, vlivem významu, neboť u jmen zvířat, jak jsme už teď viděli kolikrát, dává se přednost obyčejně koncovce -i. A tak ze všech jmen této skupiny, která se mi podařilo shromáždit, mají jen koncovku -ové: airedalové, mandrilové, mopslové (či též mopsli?), pudlové, špiclové, vodomilové. U všech ostatních může bývat, aspoň theoreticky, koncovka obojí, ale obyčejně se jeví sklon k jedné z nich. Je nesnadné vést tu nějakou rozhraničovací čáru, neboť k tomu by bylo zapotřebí většího počtu skutečných dokladů; nám třem, kteří poskytujeme jádro materiálu k tomuto popisu, jeví se obraz nom. pl. u oněch jmen asi takto: Spíše koncovku -i (než -ové) mají jména buvoli, čmeli, moli, motýli, orli, osli, sokoli, voli; spíše koncovku -ové (než -i) mají jména datlové, hejlové (hýlové), hovniválové, chřástalové, mulové, mývalové, pardálové, syslové; -i stejně jako -ové bývá u jmen koráli a korálové, kozli a kozlové, krokodili a krokodilové, soboli a sobolové, šakali a šakalové. Jiní budou mít pravděpodobně usus jiný a sotva se tu dá stanovit něco určitějšího; bylo by tedy snad nejlépe připouštět u těchto jmen koncovku obojí kromě oněch několika, u kterých je jen -ové a u kterých by nikdo asi tvar na -i ani netvořil.

16. -m

Všechna jména s koncovým -m mají bez výjimky koncovku -ové: agronomové, anatomové, anonymové, astronomové, bohémové, ekonomové, chámové, methusalemové, mimové, moslemové, otčimové, pobratimové; Vlámové; Abrahamové, Vilémové, Kouřimové.

17. -n

Mezi jmény zakončenými souhláskou -n je nejzřetelněji vyhraněna velká skupina jmen obyvatel, která jsou utvořena domácí příponou -an (-jan) od obecných i vlastních názvů míst (obec - občan, Praha - Pražan) a v nom. pl. mají koncovku -é: dvořané, krajané, měšťané, nebešťané, občané, pozemšťané, svatebčané, venkované, vesničané, zemané a pod.; k nim se druží též jméno křesťané (avšak jméno pohan má podle Pravidel v nom. pl. koncovku -i); Afričané, Athéňané, Belgičané, Brňané, [99]Evropané, Moravané, Podřipané, Pražané, Římané, Seveřané, Slované a pod.

U ostatních jmen s koncovým -n silně převládá koncovka -i. Mívají ji zvláště jména zakončená -an, a to jména domácí i cizí (třeba je však dobře rozlišovat od jmen obyvatelských, o nichž byla řeč prve), dále domácí i cizí jména na -án, cizí jména na -on, domácí i cizí jména na -oun, jména s koncovým -ín, -ýn a cizí jména na -in, -en, -én. Na př.: atamani, brahmani, děkani, formani, gentlemani, goalmani, hejtmani, kameramani, kaplani, katani, pijani, pohani, satani, selfmademani, tatrmani, trhani, tyrani, župani, cizí jména obyvatel: Markomani, Normani, Osmani; hafani, havrani, klokani, krocani, lipani, potkani, skřivani, ťopani, vřešťani; ariáni, basiliáni, bursiáni, cikáni, dlouháni, elegáni, františkáni, galáni, Germáni, gurmáni, habáni, hrubiáni, huláni, chřtáni, Indiáni, intrikáni, kapitáni, kasteláni, kvartáni, luteráni atd.; kormoráni, autochtoni, baroni, boucharoni, démoni, diakoni, epigoni, fanfaroni, faraoni, garsoni, histrioni, patroni, postilioni, seladoni, špioni; Huroni; bisoni, chameleoni, mufloni, škorpioni; bručouni, čahouni, drzouni, hltouni, chvastouni, křiklouni; kapouni, letouni, lvouni, okouni, pilouni, strakapouni; bagouni, dragouni; albíni, benjamíni, blondýni, čeledíni, harlekýni, cherubíni, jakobíni, kalvíni, kapucíni, manekýni, moslemíni, podivíni, rabíni, serafíni, vojíni; Filištíni, Gruzíni, Rusíni; bernardýni, delfíni, líni; beduini, benediktini, bernardini, celestini, dauphini, mandarini, paladini, palatini; kreténi, nazareni, suveréni, suzeréni, šovéni; Armeni, Heléni (vedle Helénové, Hellenové), Saracéni a pod. U některých z těchto jmen bývá ovšem i koncovka -ové (čeledínové, elegánové, diakonové, faraonové, harlekýnové, dauphinové, paladinové, palatinové a pod.), zvláště když znamenají titul, ale celkem zřetelně převládá u nich koncovka -i. Jen u některých jednoslabičných jmen majících na konci -an, -án, -on bývá obyčejně koncovka -ové: manové, bánové, chánové, mánové, tchánové (vedle tcháni?), donové. Jméno pán má nom. pl. páni i pánové (podobně i jeho složeniny milostpán, půlpán, zeměpán, ale s větším sklonem ke koncovce -i); druhotvar pan (s krátkým a) množného čísla nemá. Ze jmen několikaslabičných pak mívají koncovku -ové spíše než -i jména kompaňon a mouřenín: kompaňonové, mouřenínové (patrně pro předcházející ň).

Ostatní, jinak zakončená jména mají buď koncovku -i (blázni, Rumuni; jeleni; sloni), nebo -i i -ové (clowni i clownové, tribuni i tribunové, jáhni i jáhnové), nebo jen koncovku -ové (osobní jména jednoslabičná: členové, synové, slož. zlosynové). Jednoslabičná jména národní a všechna křestní jména i příjmení [100]mají koncovku -ové: Dánové, Finové, Ionové, Hunové; Antonínové, Bohdanové, Cypriánové, Janové, Martinové, Samsonové, Šalamounové, Valdštejnové, Zuklínové atd.

18. -ň

Jmen je tu jen několik. Názvy osob mají -ové: učňové, vězňové. U jmen zvířat na -ň bývá -i: tuleni, vorvani, sršni (snad by tu i koncovka -ové byla možná, ale dokladů nemám; jméno sršeň mívá v jazyce obecném nom. pl. sršně a bývá rodu ženského). Jméno kůň má nom. pl. nepravidelný: koně (pakoně).

19. -o

Jména s koncovým -o vesměs mají v nom. pl. -ové: bajazzové, dobrotiskové, gigolové, impresariové, lamželezové, mikadové, pikolové; Markové (nom. Marko), Jankové (nom. Janko), Stýblové, Ottové (nom. Otto).

20. -p

U jmen osob na -p bývá zpravidla koncovka -ové, někdy vedle koncovky -i: biskupové (arcibiskupové), blátošlapové, drvoštěpové (dřevoštěpové), filantropové, hňupové, kovkopové, kyklopové, lumpové, misantropové, pochopové, popové (vedle popi), troupové, zlatokopové; Ethiopové; Filipové, Knapové. Jen jméno chlap má častěji koncovku -i: chlapi.

U jmen zvířat je tomu podobně, ale v pořádku obráceném: u všech bývá v nom. pl. koncovka -i, někdy vedle -ové: čápi, dropi, supi (orlosupi), polypi (vedle čápové, polypové atd.). Archaistické jméno gryp (pták noh) má v nom. pl. -ové: grypové.

21. -r

Ve velké skupině jmen s koncovým -r zřetelně převládá v nom. pl. koncovka -i. Patří sem především četná cizí jména s příponou -or a -ér: administrátoři, agitátoři, asesoři, auditoři, autoři, censoři, deklamátoři, diktátoři, doktoři, examinátoři, exekutoři atd.; aktéři, akvisitéři, amatéři, aranžéři, debatéři, dekoratéři, desertéři, eskamotéři, gondoliéři, guvernéři, hoteliéři, hypnotiséři atd. Koncovka -ové tu bývá jen ojediněle, na př. polyhistorové, guvernérové.

Podobně je tomu u jmen s koncovým -ír, -ýr, -er, -ar, -ár; jsou to vesměs jména cizího původu anebo jejich napodobeniny, na př.: bohatýři, inženýři, kavalíři, kurýři, mušketýři, pionýři, políři, portýři; Ahasveři, fráteři, lucifeři, manageři, páteři, rentieři, [101]turneři; bojaři, husaři, kašpaři, korsaři, lazaři, rejtaři; aktuáři, janičáři, jubiláři, justiciáři, pohlaváři. Jen u některých z těchto jmen bývá vedle toho i koncovka -ové: kurýrové, Ahasverové, luciperové, páterové, aktuárové, jubilárové, justiciárové. Tituly vyznačující úřední moc však mívají spíše -ové: emírové, vezírové, carové, césarové. U jednoslabičného jména lár je nom. pl. rovněž jen lárové.

Koncovku -i mají dále zpravidla i jména zakončená skupinou souhláska + r: bratři (vedle bratří), filistři, geometři, hypochondři, kmotři, lotři, magistři, machři, ministři, mistři (cejchmistři, cestmistři, hofmistři, lesmistři atd.), obři, psychiatři, švagři. Jen u přezdívky pudivítr je běžnější, jak se zdá, koncovka -ové: pudivítrové (vedle pudivítři?).

Ostatní osobní jména na -r (kromě jmen vlastních) mívají v nom. pl. koncovku rozličnou. Spíše koncovku -i mají jména panduři, kněžouři, paďouři, táboři, výboři. Obojí koncovka, -i i -ové, bývá u jmen ďaur, fakir, komtur, satyr, trubadur, netvor, ale větší sklon je asi ke koncovce -ové. Jen koncovku -ové pak mají jména martyrové, kazimírové, nezmarové, tvorové.

Dvouslabičná jména národní na -r mají zpravidla koncovku -i: Avaři, Bavoři, Bulhaři, Kafři (vedle Kafrové), Maďaři, Mazuři (vedle Mazurové), Švýcaři, Tataři, Uhři (řidčeji Uhrové). Jen koncovku -ové mají jména Iberové a Illyrové a jména jednoslabičná: Dorové, Irové, Maurové, Norové.

Křestní jména a příjmení mají jen koncovku -ové: Bohumírové, Daliborové, Kašparové, Otakarové, Petrové, Viktorové, Hohenzollerové, Wagnerové, Zeyerové.

U jmen zvířat na -r bývá obyčejně koncovka -i: aligátoři, bobři, foxteriéři, jaguaři, jeseteři, ještěři, kačeři, kanáři, kapři, kocouři, komáři, kondoři, netopýři, salamandři, soumaři, škvoři, štíři, tapíři, teriéři, tuři, tygři, upíři, výři, zubři. Koncovka -ové vedle koncovky -i bývá jen u některých z nich: jaguárové, kondorové, turové, výrové. Jen koncovku -ové má jméno kur: kurové.

22. -ř

Také jména končící se souhláskou -ř mají napořád koncovku -i. Jsou to osobní jména s příponou -ář, -ař, -íř, -ýř, -éř: antikváři, akcionáři, bakaláři, bankrotáři, bečváři, bednáři, bibliotekáři, biletáři, brankáři, cívkáři, ceremoniáři, cestáři, citlivůstkáři, čižbáři, čižmáři, článkaři atd.; basaři, bludaři, četaři, čihaři, drátaři, emisaři, houbaři, hrobaři, hudlaři, knihaři, kolaři, komisaři, koňaři, košaři atd.; barvíři, básníři, baštýři, havíři, hrnčíři, kacíři, [102]kejklíři, koníři, krejčíři, kreslíři, malíři atd.; bankéři, kancléři, žoldnéři. Koncovku -ové mívají snad jen jména farář, mocnář, notář, sekretář, vikář, císař. Z jiných domácích jmen osobních jsem našel jen podst. jméno soupeř, a to má rovněž koncovku -i: soupeři.

Jména zvířat mají ovšem koncovku -i tím spíše: brakýři, dromedáři, ohaři, oři, piskoři, tchoři, úhoři, vepři; jen jméno oř má nom. pl. také ořové.

23. -s

Do této skupiny zařadíme, třebas docela mechanicky, nejprve všechna cizí jména osobní s koncovým -us, -os, -as, -is, -es, ať už je v nepřímých pádech vypouštějí (nuncius, nuncia), či podržují (primus, primusa). Ta z nich, která mají před koncovým -us (-os atd.) samohlásku, a ta, která nominativní zakončení podržují i v nepřímých pádech, tvoří nom. pl. koncovkou -ové: farizeové, saduceové (vedle farizejové, saducejové, viz 13), geniové, nunciové, heroové; fiškusové, miliusové, muzikusové, primusové, virtuosové, primasové. Jinak bývá koncovka podle toho, kterou souhláskou se končí základ, od něhož se tvoří nepřímé pády: adlatus — adlati i adlatové, alumnus — alumni i alumnové, famulus — famulové, amanuensis — amanuensové.

Ostatní osobní jména na -s mají snad vesměs zabarvení afektivní, neboť jsou to zpravidla přezdívky (s příponou -as, -ous) a výrazy jim podobné. V nom. pl. mívají koncovku -i i -ové, ale zdá se, že koncovka -i ještě zesiluje jejich citový přízvuk, zvláště je-li pejorativní. Na př.: keťasi a keťasové, kliďasi a kliďasové, lotrasi a lotrasové, mamlasi a mamlasové, ťulpasi a ťulpasové; divousi a divousové, morousi a morousové (též profousi i profousové); kakabusi a kakabusové; běsi a běsové, ďasi a ďasové, rasi a rasové, břichopasi a břichopasové, husopasi a husopasové, modrovousi a modrovousové.

Jednoslabičná jména národní mají koncovku -ové: Frisové, Prusové, Rusové (Malorusové), Sasové; ale touž koncovku má i jméno Čerkes: Čerkesové. Křestní jména a příjmení mají arci rovněž koncovku -ové: Adonisové, Aloisové, Herodesové (vedle Herodové), Nečasové, Raisové, Krameriusové (vedle Krameriové).

Jména zvířat na -s mají koncovku -i, ale u některých z nich proniká i koncovka -ové: albatrosi, kalousi, karasi, konipasi, kosi, losi, lososi, pilousi, platejsi, psi, pštrosi, rorýsi (rorejsi), rusi, rysi, ale též albatrosové, konipasové (jako přezdívka, srov. PS. s. v.), rysové a j. Spíše koncovku -ové má jméno ibis: ibisové.

[103]24. -š

Osobní jména na -š mají většinou koncovku obojí, -i i -ové: derviši, hastroši, korteši, listonoši, mecenáši, panoši, satanáši, světlonoši, štítonoši, tamburaši, tovaryši, zbrojnoši i dervišové, hastrošové (o lidech), kortešové, listonošové, mecenášové atd. Tak je tomu též u jména národního Lotyš: Lotyši i Lotyšové. Jen jména na -ouš a Jidáš, mesiáš (obě z pův. jmen vlastních) mívají spíše koncovku -ové: cukroušové, dědoušové, miloušové, staroušové, Jidášové, mesiášové. Touž koncovku mají i jména křestní a příjmení: Jaroušové, Mikulášové, Tomášové, Divišové, Alešové, Benešové, Marešové atd.

Jména zvířat mají -i: hraboši, hroznýši, chřestýši, korýši, měkkýši, slepýši, slimýši, sumýši; bělouši, hnědouši, chocholouši.

25. -t

Jména zakončená souhláskou -i jsou většinou výrazy cizího původu: domácích slov je tu mnohem méně, i když mezi ně počítáme výrazy jen zdomácnělé, jako kmet, kat, hulvát, chomout i jméno robot a pod. V nom. pl. bývá nejčastěji koncovka -i. Na př. u cizích jmen osobních na -ant, -ent, -at, -át, -it (-ít, -yt), -et (-ét), -ot, -ut: adoptanti, aspiranti, debutanti, deklaranti, demonstranti, denuncianti, diletanti, exulanti, fabrikanti, flagelanti atd.; abiturienti, abonenti, absolventi, abstinenti, agenti, asistenti, deficienti, dekadenti, demokrati, dirigenti, disidenti, disponenti, docenti atd.; akrobati, autokrati, byrokrati, diplomati, mulati, opati; adresáti, advokáti, delegáti, kandidáti, kuráti, legáti, licenciáti, literáti, magnáti, optimáti, piráti atd.; favoriti, helvíti, hermafroditi, parasiti, sateliti; neofyti (vedle neofytové, viz neofyta, 1 d); analfabeti, (vedle analfabetové, viz analfabeta, 1 d), atleti, bruneti, estéti, geodeti; idioti, piloti, polygloti, sansculoti (1. sg. sansculote); farmaceuti, rekruti, skauti.

Také jména zakončená skupinou souhláskou + t mají v nom. pl. koncovku -i: adepti, adjunkti, architekti, gymnasti, experti, kurfiřti, pancharti, pikarti, policajti, prefekti, probošti.

Zvláštností je tu koncovka -é u jmen aristokraté (vedle aristokrati) a enthusiasté. Jméno psychopath by podle své výslovnosti mělo mít rovněž koncovku -i jako ostatní jména s koncovým t, ale psaní psychopathi od toho patrně odrazuje; místo toho nastupuje tvar psychopathové.

Také domácí jména osobní (a ze zdomácnělých ta, u kterých se necítí cizí původ) mají v nom. pl. zpravidla koncovku -i: caparti, čerti, hřbeti, hulváti, chomouti, kati, kazisvěti, kmeti, knoti, mrzouti, roboti, svati, starosvati, věrozvěsti, darmožrouti [104](knihožrouti, lidožrouti). Vyskytne-li se u některého z těchto jmen koncovka -ové, působí obyčejně dojmem jisté pathetičnosti: kmetové, svatové, věrověstové.

Jméno host má v nom. pl. -é: hosté.

Jednoslabičná jména národní tvoří v nom. pl. koncovku -ové: Britové, Gotové, Keltové, Skotové. Jiná mají -i: Hotentoti, Charváti. Také jméno Hethit by podle toho mělo mít nom. pl. Hethiti, ale vyskytuje se zpravidla tvar Hethité; jej zaznamenal PS. s. v.

Křestní jména a příjmení mají jen -ové: Benediktové, Arnoštové, Vítové, Donátové, Kohoutové.

Jména zvířat na -t mají koncovku -i: bažanti, candáti, garnáti, chrousti, chrti, kohouti, kojoti, levharti, lykožrouti, macaráti, malemuti (psi), mamuti, mastodonti, talboti (druh psa). Jen jednoslabičné jméno hlíst má vedle tvaru hlísti také tvar s -ové: hlístové.

26. -ť

Je to jen malá skupinka jmen. Osobní jména choť, tesť, zeť mají koncovku -ové: choťové, tesťové, zeťové. Také u jmen zvířat klíšť a svišť převládá asi koncovka -ové: klíšťové, svišťové (vedle svišti).

27. -u

Jména s koncovým -u mají v nom. pl. -ové, jestliže se skloňují. Mám zatím jméno jediné: Mandžu, pl. Mandžuové. Jména jako caribou (karibu), emu, zebu jsou zpravidla nesklonná. Jméno caribou mívá nepravidelný plurál karibové.

28. -v

Jména osob mají koncovku -ové: detektivové, elévové, panslávové; Miloslavové, Václavové, Slukovové. Jména zvířat mívají naopak koncovku -i: červi, brkoslavi (vedle -ové?), krutihlavi (vedle krutihlavové), smrtihlavi (vedle smrtihlavové), lvi, pávi, tetřevi, zoravi.

29. -x

Jména na -x mají v nom. pl. koncovku -ové: pontifexové, fénixové.

(-y viz 12)

30. -z

Jména osob s koncovým -z mívají koncovku obojí, s větším sklonem k té neb oné: hrdlořezové (hrdlořezi), penězokazi (pe[105]nězokazové), stávkokazi (stávkokazové), markýzové (markýzi), vítězové (vítězi). Také jméno národní Francouz má obojí koncovku, Francouzi i Francouzové, ale jméno Kirgiz má jen -ové: Kirgizové. Jméno kněz má nom. pl. kněží (arcikněží, velekněží).

U jmen zvířat je větší sklon ke koncovce -i: dikobrazi (vedle dikobrazové), dřevokazi, révokazi, všekazi, plazi, zeměplazi (afektivně: zeměplazové).

31. -ž

Jména osob mají koncovku obojí: muži i mužové, pidimuži i pidimužové, velmoži i velmožové. Jméno papež mívá jen -ové: papežové.

Jména zvířat mají -i: ostříži, plži, mroži.

*

Z této přehlídky jasně vyplývá několik povšechných poznatků, třebas není náš materiál všude stejně zaručen a třebas nedovedeme někdy přesně od sebe rozlišit tvar jen theoreticky možný a tvar skutečně živý. Především se jeví potřebné rozdělit všechna podstatná jména životná mužského rodu na několik druhů, neboť jisté skupiny jmen mají, jak se ukázalo, své vlastní zvyklosti při tvoření nominativu pl. Jsou to: 1. osobní jména obecná, 2. křestní jména a příjmení, 3. jména národní a) jednoslabičná, b) několikaslabičná, 4. jména zvířat. Z činitelů, kteří působí na volbu koncovky, objevil se nám zřetelně význam jména, zakončení jména, počet slabik (jednoslabičnost proti několikaslabičnosti) a citové zabarvení jména. Tu a tam se projevuje také vliv stránky zvukové. Zdá se, že se někdy uplatňují i činitelé jiní, zvláště větná souvislost a rytmus, u jednotlivců také rozdíly krajové[1], ale náš materiál nám zatím nedává možnosti, abychom podrobněji sledovali i tyto okolnosti; nejsou ostatně tak závažné a na obecný průměr, o který nám jde, nemají vlivu. V některých případech záleží také na tom, má-li jméno ráz lidový či spisovný (odborný); není však rozdílu mezi jmény domácími a cizími. Nepůsobí na volbu koncovky zpravidla ani determinovanost nebo nedeterminovanost jména, jako je tomu u koncovek -u, -ovi v dat. a lok. sg.

U veliké většiny jmen je koncovka vyhraněna a ustálena, takže nelze u nich ani theoreticky užít koncovky jiné. Koncovka -i má [106]přitom naprostou početní převahu nad koncovkou -ové; koncovka -é bývá jen v některých zvláštních případech. Jmen, která mívají koncovku dvojí, obyčejně -i a -ové, je celkem malý počet. Trojí koncovku má jediné jméno fantasta. Jistou nesnáz však budou při stanovení obecných zásad působit jména, která se odchylují od jmen téže kategorie; takových výjimek je totiž dost a nedají se vždycky vyložit z nějaké obecnější tendence. Zato se však jen ojediněle vyskytnou jména s koncovkou nevyhraněnou; bývá to zvláště tenkrát, když není plurál běžný (na př. u jmen noh, zlatoroh), nebo když se při jeho tvoření střetnou dvě tendence opačné (na př. vliv zakončení a významu u jmen zvířat na -l).

(Příště ostatek)

---

[1] Prof. Smetánka mě upozornil zvláště na moravské -i v nom. pl., běžné i u příjmení a křestních jmen (na př. „Kupci idú!“ v Herbenově kronice Do třetího a čtvrtého pokolení, spis. Kupkové, nom. sg. Kupka).

Naše řeč, volume 27 (1943), issue 5, pp. 97-106

Previous Předplatné na rok 1943 činí K 35 —

Next Jiří Haller: Ale, kdežto, nýbrž