Jak mnoho — tak mnoho, kolik — tolik

Josef Zubatý

[Articles]

(pdf)

-

Ptáme se, kolik je hodin, a snad žádný přirozený Čech ještě neřekl, »jak mnoho« hodin; ptáme se podobně, kolik je stupňů tepla, kolik schodů do bytu v třetím poschodí, Kristus se ptal »Kolik chlebů máte?« (Mat. 15, 34; Mark. 6, 38; 8, 5), »kolik ste košů nazbírali?« (Mat. 16, 9 n.; Mark. 8, 19 n.). Slýcháme však na př. »jak mnoho lidí bylo včera v divadle?«, ale »kolik je vás?«, anebo »jak mnoho chleba ještě máte?« Učedlníci Kristovi rozdávali sedícím »z těch rybiček, jakž mnoho chtěli« (Jan 6, 11); o zkáze Babylona čteme ve Zjevení sv. Jana 18, 7: »jakž se mnoho chlubil a zbujněl byl, tak mnoho dejte jemu muk a pláče.« Po latinsku by se v prvních případech řeklo quot (anebo v netázací a nevztažné větě tot), v druhých quantum (tantum), kdežto němčina v obojích říká stejně wie viel, so viel. A protože wie viel, so viel je stejné s naším jak mnoho, tak mnoho, zapovídá se u nás tak říkati: má prý se říkati jen kolik, tolik. Tím se ovšem čeština zbavuje schopnosti vyjadřovati rozdíl, který vyjadřuje český lid a vyjadřovali také naši předkové.

Kde jde o množství určité, které lze na př. vyjádřiti číslem jednotlivých kusů, říká se po česku (i v jiných jazycích, které takový rozdíl mají, podobně) kolik, tolik. Tak se říká také, kde množství jedněch předmětů není sice určeno skutečným číslem, ale množstvím předmětů jiných: »kolik hlav, tolik smyslů« říkáme právě tak po česku, jako po latinsku »quot capita, tot sensus«. Ale kde jde o množství, které by se spíše naznačilo slovy jako »mnoho«, »málo«, říká se spíše jak mnoho. Dobrý hajný ví, kolik má kusů srnčího v revíru; otázka, kolik je ryb v rybníce, kolik jablek ve větším sadě, zněla by však již příliš určitě. Ale čeština je zde volnější, než na př. latina: čím více má mluvící na mysli množství, které by [226]bylo možná vyjádřiti i určitější měrou, snad i přibližným číslem měrných jednotek, tím spíše se zeptá na př. »kolik chleba ještě máte?« (tazatel má na mysli na př., že uslyší, kolik chlebů zbylo). Takovýto rozdíl vyciťujeme zvláště u pojmů hromadných dobře: ptáme se »jak mnoho« je letos ovoce, očekáváme-li odpověď o hojnosti nebo chatrnosti úrody v hrubých poměrech, ale byl by špatný sadař, který by nevěděl, »kolik« asi (t. j. ne, kolik jednotlivých jablek, nýbrž kolik asi metrických centů) jablek má v sadě, jehož úrodu koupil, špatný porybný, který by nevěděl, »kolik« ryb (v podobném smysle) je v kterém rybníce.

Kde jde o míru něčeho, co není vyjádřeno anebo by nemohlo býti vyjádřeno jménem podstatným, ptáme se »jak mnoho«. Mohu se ptáti »kolik korun jsi usmlouval«, i »kolik jsi usmlouval?«; ale nemohu říci »kolik jsi smlouval«, nýbrž řeknu »jak mnoho jsi smlouval?« Mohu však naznačiti míru slovesného děje slovem »tolik«, určuji-li ji na př. ještě jinou větou (tolik, co ty, vím já také); naznačím ji podobně ve větě, kde vyjadřuji nějaké vzrušení, jež ve mně budí právě míra děje (když on tolik prosil; on tolik naříkal!). Vzrušení samo je pojmem určujícím míru; je to po stránce psychologické právě tak, jako když ve větě vzrušenější nálady naznačujeme množství 2. pádem beze jména nebo bez věty, jíž množství vystihujeme (nemohu na př. prostě vypravovati, že bylo v lese hub, musím říci »bylo tam spousta hub«, »bylo tam hub, že jsme neměli, kam je dávat« a pod.; ale mohu zvolati: »tam bylo hub!«).

Staří Čechové se vyjadřovali stejně, jako se vyjadřujeme my. Gebauerův Slovník má na př. doklady jako »a juž na zdi ľuda tolik, jakž nevědě (že nevím) řéci, kolik«, »kolikéž máme dní v témdni, tolikéž mámy (máme) planet menších«. Ale vedle toho čteme takovéto věty: »poněvadž oni (kněží pod obojí) tak mnoho proti kompaktátóm přestupují, v tom sú kompaktáta zrušena« Arch. Č. 8. 325 (1478—1485); »jakožť jest pán řekl, že jest v něm (v rybníce) ryb tak mnoho, jakožť jest bylo před jeho spuščením, to on KMti ukaž« t. 1, 191 (1406). Spíše najdeme v staré době věty, v nichž my bychom řekli »kolik, tolik,« než naopak, zvláště věty, v nichž se míra určuje obsahem věty sousední; na př. »a že -j (že jest) tak mnoho ctného a dobrého v svatých zákoniech ustavenie, dobře je mohu k zlatu, jež jest najdražšie věc, přirovnati« (Štítný, Erb. 133; o těch starých ustaveních byla řeč dříve); »také ste již VMt tak mnoho zeman ubezpečili, že neviem, čím budu chovati čeledi« Arch. Č. 1, 238 (1472; purkrabí zvíkovský vyčítá panu Janovi z Rožmberka, že zemanům odpouští »holdy«, kterými si zakupovali bezpečí před nájezdy); »však jest nás tak mnoho [227]smyslných (rozumných) mezi námi, že všemu, černému i bílému, srozumíme« Ctibor Tovačovský, Hádanie 64a.

Zejména nám zní cize, že u rčení »býti dlužen«, kde my říkáme kolik (nebo co), staří říkali jak mnoho. Nejen v Písmě, kde by to mohlo býti jen překladem lat. quantum (ještě Bratří překládají »jaks mnoho dlužen pánu mému?« Luk. 16, 5; 7), nýbrž i na př. v posledním pořízení z r. 1433 (Arch. Č. 15, 184): »k tomu jemu (purkrabímu Lapkovi) sem také nětco dlužen, ješto hotové za mne dal; ale nemoha pamatovati, kterak mnoho, což kolvěk jest toho a směl by řéci pod přísahú, aby jemu dáno bylo«. To vyložíme tak, že »jsem dlužen« znamenalo spíše »jsem zadlužen« než naše »jsem dlužen«, což nám je již rčení významu úplně předmětného.

Kde má slovo jak svůj plný význam, dovolují i brusy výraz jak mnoho. Na př. ve zvoláních, jako »jak mnoho lidí jest na světě, kteří by byli rádi, kdyby se měli jako ty!« Nemožné by bylo kolik, kde jako, jak netvoří celku se slovem mnoho, na př. »jakož (= jako) jest mnoho úduov na člověku, tak mnoho ran« Ctibor 12a.

Kde nejde o určité množství, nepokládal bych jak mnoho, tak mnoho podle toho všeho za chybu; a kde je řeč o množství určitém, Čech vyrostlý mezi Čechy sám řekne kolik, tolik. Mezi obojími výrazy bývá i rozdíl, který spíše vycítíme, než dovedeme vystihnouti slovy: má základ v tom, že pojem, který v kolik, tolik je zahrnut v jediném slově, v jak mnoho, tak mnoho je rozložen ve slovech dvou, z nichž každé má aspoň něco významové samostatnosti. Jirásek napsal ve Věku (Spisy 2, 225): »Nyní mu (Věkovu otci) nedalo, aby ho (syna) nechal zaháleti. Psaní a účtování nebylo tak mnoho. Proto ukázal synovi také práce jiné«; tak má zde význam, jako ve větě »Karel není tak zlý« (t. j. jak by se snad někomu zdálo), a tento význam by dosti nevynikl, kdybychom napsali tolik. Jan Heidler píše (Rozpr. Č. Akad. 1. tř. č. 52, 27): »Jest prý nesprávno děliti dějiny na tři periody podle toho, jak mnoho lidí si uvědomuje svoji svobodu«; obsah věty žádá slova souvztažného s předcházejícím slovem toho a tím zde jest jak (jak mnoho = jaké množství). Řekneme na př. »letos se neurodilo tak mnoho jablek, jako loni« (mohlo by býti zde tolik i o množství nečíselném, protože je určeno přirovnaným množstvím loňským): chceme určitěji vystihnouti, že loni bylo jablek mnoho, a že jich letos takové množství není. Všude zde by se mohlo říci také »kolik«, »tolik«; ale kdo proto zapovídá výrazy druhé, brání mluvícímu, aby nemohl naznačiti, co naznačiti chce. Vím, že je pohodlnější škole i spisovateli, slyší-li, že »jak mnoho«, »tak mnoho« je všude chyba (mimo zvolání, »zvláště kde se důrazně vytýká množství«): ale kdo chce [228]býti práv jemným odstínům, jaké má každý živý jazyk, nesmí se vynasnažovati, aby jich neviděl.

Místo »jak mnoho«, »kolik« říkává se v otázce také mnoho-li (v lidové mluvě moc-li). Brusy radí tak neříkati, ne proto, že by to byl germanismus, ale jednak asi proto, že vůbec rády dovolují všude jen jediný způsob mluvení, jednak snad také, že v slově mnoho-li vlastně jest obsaženo něco jiného, než co skutečný smysl věty praví. »Mnoho-li vás tam bylo« by mělo znamenati vlastně »bylo vás tam mnoho?«; odpověď »bylo nás šest« není vlastně přímá, jde oklikou. Ale tazatel ví, nač se ptá, a dobře mu rozumí i osoba druhá. I Němec, chce-li věděti, kolik lidí bylo, může se ptáti »waren viele dabei?«, a Čech stejně by mohl říci »bylo jich tam mnoho?«: zde však si jest tazatel jasně vědom, že se ptá jinak, než by se ptáti měl, kdežto otázka se slovem »mnoho-li« v češtině již nabyla významu stejného, jako má otázka se slovy »kolik«, »jak mnoho«. Tato změna významová nastala velmi dávno, jak viděti již z toho, že zde nalézáme -li i v přímé otázce, kde dávno vyšlo z obyčeje (neptáme se již »byl-li jsi tam?«); již ze staré češtiny má Gebauer doklady, jako na př. v Kristově životě (v podobenství Luk. 16, 5n.) »kaks (jak jsi) mnoho dlužen svému pánu?…  a ty, mnoho-lis dlužen?«, nebo z vypravování o mládí Ježíšově »ciesař Tiberius chtieše (chtěl) zvěděti, mnoho-li by lidí mohl svět jmieti (míti)«. Ačkoliv jest zbytečné (a obyčejně také marné) zapovídati jazyku takové změny významové, není ani neštěstí, vyhýbá-li se knižný jazyk slovu, jehož lidová mluva užívá s významem vlastně mu neslušejícím; k tomu v mluvě lidové ani již nežije tvar mnoho-li, nýbrž moc-li, a slovu moc se mluva knižní vyhýbá jako vulgárnímu (ač ovšem na něm nesprávného není nic). Skutečnou jazykovou chybou tázací mnoho-li však nazývati nelze, a časem se najde i příležitost (na př. potřeba střídati výrazy), kde ho i knižný jazyk ještě rád užije; vždy je dobře, je-li prostředků k čemukoli na vybranou. Co se významu týče, slovem mnoho-li se ptáme spíše po určitém množství; mnoho-li se kryje spíše se slovem kolik, než s jak mnoho a jeho souvztažný protějšek je spíše tolik, než tak mnoho. Mluví-li na př. pan Ondřej z Dubé o kompetenci soudu a ptá se »mnoho-li jest třeba pánóv k nálezu« (hl. 62), má na mysli spíše určité číslo než neurčitý pojem »mnoho, málo«; odpovídá sám »čím viece, tiem lépe, ale podlé starého práva dvanáct«. Také my bychom se ptali, »kolik« nebo »mnoho-li« členů soudu musí býti přítomno, aby směli rozhodnouti spor.

Chyba jest, užije-li kdo slova tohoto ve větě netázací, vztažné. Nikdo však neříká »moc-li hlav, tolik smyslů«, nebo »moc-li je stromů v zahradě, na každém je aspoň nějaké jablíčko«; jen v [229]otázce přímé nebo nepřímé tak lid říká (»moc-li vás bylo?« nevím, moc-li jich bylo«), anebo aspoň ve větě, psychologicky blízké otázce (»dám ti, moc-li chceš«, protože bych se mohl ptáti »moc-li chceš?«).

Vedle tohoto mnoho-li, moc-li jest možné totéž slovo i s původním významem »zdali mnoho«, na př. v starém lékařském spise »(lékař) má znamenati (pozorovati), mnoho-li jie (moči) jest, čili málo čili vhod«: my tak ovšem skoro již neříkáme (onu větu bychom vyjádřili spíše slovy »jest-li jí mnoho či málo či přiměřeně«) a tato okolnost by tedy nemusila býti důvodem, abychom se slovu mnoho-li ve významě »kolik« vyhýbali.

Také se místo »kolik« nebo »jak mnoho« říkává co. Ptáme se »co to stojí«, »cos dostal«, chceme-li slyšeti určitý počet peněz, také máme vztažné co ve větách »kdybych měl tolik, co ty, pořídil bych si obchod«, »co já vím (soviel ich weiss), není to pravda«. Také zde užíváme slova s významem, který mu vlastně nesluší: co znamená vlastně souhrn všech možných znaků předmětů, kdežto zde se ptáme po znaku jediném, po množství. Ale čtenář jistě již ví, že nebudu raditi, aby se tak neříkalo.

Místo jak dlouho, tak dlouho máme prý říkati raději pokud, potud nebo dokud, dotud; pokud, potud jest prý také lepší než jak daleko, tak daleko. Tak, jak se zde vyjadřují brusy, není to správné. Jak daleko, jak dlouho je něco jiného, než pokud, dokud: byl by nesmysl, kdyby někdo řekl na př. »z Prahy do Vídně je potud, pokud z Vídně do Prahy«, anebo kdybychom se ptali přítele, »pokud« byl v Paříži. Pokud atd. není »jak dlouho«, »jak daleko«, nýbrž »do které doby, do které míry, po které místo«, a kde mluvíme o skutečné dálce prostorové nebo časové, musíme říkati jak (tak) dlouho, daleko, jako říkáme jak (tak) hluboko, vysoko, široko. Správné jest ovšem, že máme říkati na př. »pokud má paměť sahá«, »pokud vím«, ne »jak daleko« (sofern, soviel): ale pochybuji, že by se našlo mnoho Čechů, kteří se tak po německu vyjadřují. V otázkách slova dokud, pokud vyšla již z obyčeje a nepodaří se již je vzkřísiti: staří Čechové se ptávali na př. »dokovad hněvati se budeš?«, »dokudž výší sě nepřietel?«, ale my se již musíme ptáti »do které doby«, »do jaké výše«, »až kam« atd. A ptáme-li se na př. »jak dlouho tam budeš?«, není to germanismus, nýbrž náhrada způsobu otázky, vyšlého z obyčeje, způsobem jiným, stejně českým (protože se již nemůžeme ptáti jedním slovem »do které chvíle«, ptáme se raději »po jak dlouhou dobu«). Také dotud, dotad vyšlo z obyčeje: naši předkové mohli říkati (a snad se někde tak říká posud) na př. »dotavad s ním (Prokop se [230]mnichem) tu bydlil, až sě zákonu naučil«, my již říkáme »do té doby«, »až tam«, »do takové výše« a pod., anebo, zase vlastně s jiným odstínem významovým, »tak dlouho«, »tak daleko«. Není všude germanismus, totiž pouhé napodobení němčiny, kde čeština dospívá stejných konců s němčinou.

Naše řeč, volume 2 (1918), issue 8, pp. 225-230

Previous Listárna

Next Josef Zubatý: Jistý