Časopis Naše řeč
en cz

F. X. Šalda a Jos. Pekař o tvoření slov

Augustin Jar. Doležal

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V prvním svazku Spisů F. X. Šaldy[1] v úvodní povídce čtu:

»A cestou do kabinetu opakoval si několikrát její jméno, a zapaluje [238]si cigaretu, dodal: „Melchiora… Jaké krásné staré jméno… Také tajemství minulých věků. Minulé věky, ano, ty uměly jmenovat věci a lidi, ty vyznaly se v tomto nesnadném umění prvního člověka v ráji. My… co my umíme pojmenovat? Opravdu pojmenovat? Pojmenovat: napovědět jménem osud a určení, zavřít duchový typ do dvou, tří slabik, cítit jméno charakterně a tajemně jako symbol, zkratku a značku… Jak my dnes jmenujeme věci, nové věci, svoje věci?“ A v odpověď napadlo mu několik komických vědeckých názvů, mechanicky skládaných a neorganicky tupých, prázdnějších a více hluchých než v nejbědnějším jazyku černošském. „Hle, člověk civilisace“, a rozesmál se na chvíli polohlasitým smíchem!«

Čta tato slova, vzpomněl jsem na krásnou práci Josefa Pekaře o sv. Václavu[2]: Pekař totiž končí I. kapitolu této své studie slovy, která přímo dokládají názor hrdiny Šaldovy povídky. Otiskuji proto dále tento svrchovaně zajímavý odstavec z Pekařovy knihy.

»Že máme právo představiti si naše předky 9. a 10. stol. jako lid jistého kulturního sebevědomí (přes to, že nemůžeme neviděti jejich sklonu k násilí často barbarskému), o tom vydává svědectví pramen původní, ač málo povšimnutý: jsou to jména v rodinách knížecích obvyklá, zdroj velmi vděčný pro studium životní filosofie a psychologie knížecích vrstev kmenů našich v té době. Přes patrný základ indoevropský a zároveň přes příbuznost s prostředím severogermánským podává on přece poučení o duševním životě slovanském. Ideál slávy vojenské nebo slávy světské a mocenské vůbec má v těch rodných jménech všude místo přední, aniž zatlačuje mravně-výchovné výzvy jiné povahy. Není-li výmluvné v té souvislosti na př. jméno Ludmily (i když tu „lidem“ rozuměti sluší zbrojný lid svobodných mužů českých), nekáže-li Spytihněvovi jméno jeho, aby krotil a moudře ovládal své hněvy, nežádá-li dobrotu a lásku jméno té, která chtěla být světu milá (Dragomir)? Podobně nám tlumočí vojenský nebo politický program značného rozpětí, shrnutý v zkratku jména, názvy Bořivoj nebo Strojmír — a co ideálu slávy se týče, kde našli bychom nahromaděno najednou tolik výzev, tolik žádostí a slibů o lesk moci a okázalého zdaru než u knížete Vratislava a obou synů jeho? Jméno otcovo nepotřebuje výkladu: zato zastaviti se třeba nikoli bez podivu u jmen obou historicky proslulých synů jeho: Václava a Boleslava. Obě jména vyjadřují touž žádost, zpovídají touž touhu: Větší sláva, více slávy! volají do budoucnosti.«

Oba naše citáty, ze Šaldy a z Pekaře, se vespolek doplňují: Pekař dokazuje správnost názoru Šaldova hrdiny o minulosti. Laskavý čte nář nechť uvažuje, do jaké míry je oprávněn i jeho názor o nemohoucnosti nové doby po této stránce…


[1] Život ironický a jiné povídky, nákl. Unie v Praze 1912.

[2] Definitivní vydání, zvl. otisk ze Svatováclavského sborníku, v Praze 1932.

Naše řeč, ročník 26 (1942), číslo 8, s. 237-238

Předchozí Bš.: Nevhodné názvy v chemii

Následující Václav Machek: Chachar

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1